Husita nad Prahou

17. 11. 2023 Michaela Burdová Autor fotek: kudyznudy.cz

Počet fotografií: 8

Dlouho se o ní psalo jako o největší jezdecké soše na světě. Největší není, jak se zjistilo, ale téma, které ztělesňuje, stálo českému národu za odlití do bronzu. 15. století bylo v Evropě neklidné. Bouřlivá doba bojů o kříž a o území zrodila Johanku z Arcu, Jana Husa a do sedla nepokojného oře dějin posadila i bývalého lapku, Jana Žižku.

Vítkovská hora, 14. června 1420

Toho zabláceného červencového dne na vrchu Vítkově 26 mužů a tři ženy horečně dokončují stavbu dvou srubů, které obtáčí příkopem a valem. Zkušený, téměř šedesátiletý Jan Žižka spěchá. Jestli Zikmund obsadí vrch, podaří se mu Prahu obklíčit. Pak už zbývá poslední a nejstrašnější zbraň, která umlčí české kacíře. Hlad.

Opevnění je sotva dokončené, když v pozdním odpoledni zaduní dole na hřebeni kopce kopyta a 8 000 křižáků se valí k východnímu svahu. Jak jim může odolat hrstka špatně vyzbrojených sedláků? Naštěstí mají v čele geniálního stratéga. Jedinou přístupovou cestu nahoru ještě nechal zúžit zídkou a valem, takže křižáci musí nahoru jeden po druhém. A jako v akčním filmu se jim dostává nahoře pravé husitské nakládačky. Jenže křižáků je hodně, rojí se jako vosy a útočí. Ruce obránců umdlévají. Jan Žižka v kluzkém blátě padá do příkopu a jen díky včasné pomoci svých věrných a jejich důrazných cepů zůstává naživu. Situace se pomalu začíná obracet ve prospěch křižáků. Náhle se ozve odkudsi hlas zvonu a známý bojový pokřik. Husitské posily doráží právě včas. Padesát střelců a oddíl cepníků v čele s knězem pochodují od jihu na křižáky. Ti v hrůze ve zmatku prchají, padají ze strmého srázu na severní straně hory, tonou ve Vltavě nebo hynou pod ranami cepů.

Zikmund sleduje porážku křižáků ze svého stanoviště na Letné. Porážku vynucenou především strmostí Vítkovské hory. Alois Jirásek to popisuje barvitě: Zraky všech utkvěly na Vítkově hoře, na jejím srázu. Prášilo se tam, zvířený prach jako by proudem tekl, letěl. V něm se černala těla, jako stíny se mihala, koně i lidé padali, řítili se dolů v hrozných převratech a kotrmelcích, v děsných přemetech, jak kouleli, jak letěli dolů. Nebylo zadržení, nebylo záchrany. Leda když zaprášené, zkrvavené, potlučené tělo narazilo o velký kámen, nebo když uvázlo ve křoví.

Stotisícové vojsko přivedl Zikmund do Prahy zbytečně, navíc je za chvíli ani neuživí ani nezaplatí. Meče a cepy vystřídají slova. Zato Jana Žižku bitva vynesla k takové slávě, že o půl tisíce let později na Vítkovské hoře stojí jeho monumentální podoba.

Vítkovská hora, 14. července 1950

Slavný husita je toho dne hlavní postavou Vítkovské hory stejně jako v roce 1420. Prahu má jako na dlani. Shlíží na ni s autoritativním výrazem ze hřbetu mohutného koně. V jedné ruce palcát, v druhé otěž poněkud pevněji, na což jeho oř odpovídá náznakem nevole - nakrčenými nozdrami, ale s povolenou dolní čelistí, což zase značí poddajnost. Zaujímá pozici s mírně předkročenýma předníma a mírně zakročenýma zadníma nohama. Je jako se zemí srostlý (což je neobvyklé, většina jezdeckých soch se snaží dynamiku koně podpořit zvednutím jedné přední končetiny). V kontextu s výrazným klenutím šíje působí majestátně a podtrhuje historický triumf svého jezdce. Jezdecký pomník Jana Žižky je odhalen, bohužel už bez přítomnosti jeho autora, Bohumila Kafky.

Socha Jana Žižky z Trocnova

Autor: Bohumil Kafka
Výška 9 m, i s podstavcem 22 m
Délka koně: 9,5 m
Váha: 16,5 t
Počet dílů sochy: 120 o váze 100-200 kg

Čí to byl nápad?

V roce 1882 starousedlíci Žižkova založili Spolek pro zbudování pomníku Jana Žižky z Trocnova. Spolek však neměl peníze a první výběrové řízení se uskutečnilo až v roce 1913. Jenže nemělo vítěze. Členové spolku se nevzdali své vize a v roce 1920 na hoře Vítkov aspoň položili k Žižkovu pomníku základní kámen. Vítkovská hora se zdála být důstojným místem také pro uctění českých legionářů a jejich instituce Památník osvobození se s žižkovským spolkem spojila. Vznikla společnost Památník národního osvobození a Pomník Jana Žižky z Trocnova na vrchu Vítkově. Čestnými předsedy této instituce byli českoslovenští prezidenti.

V plánu bylo mauzoleum pro urny významných odbojářů, hrob prvního československého prezidenta, ale Masaryk odmítl. Jiní neodmítli. Naštěstí se bronzový Jan Žižka nemohl otáčet, aby viděl, jaképak „udatné bohatýry" mu za ocas koně do krypty český národ naskládal v letech za „železnou oponou." Od roku 1953 zde bylo mauzoleum Klementa Gottwalda, o jehož tělo se staralo kolem 70 vědců. Každý večer se tělo spouštělo do laboratoře na balzamovací hygienu. Ovšem nás zajímá především socha Jana Žižky, historii celého památníku můžete studovat ZDE.

Druhé výběrové řízení se uskutečnilo v roce 1924. Vzešli z něj v roce 1925 dva vítězové - Jan Zázvorka (autor Památníku) a Bohumil Kafka (socha Jana Žižky). Soutěže se zúčastnil také sochař Ladislav Beneš a to, že neuspěl, pro něj mělo zničující dopad. Nenávist vůči nespravedlivé porotě i svůj nesporný talent utápěl v alkoholu a v přátelských vztazích s německými okupanty (Preclík, 2006).

Bohumil Kafka - sochařem ze zvědavosti

Vladimír Preclík o Kafkovi píše: „Existoval jediný člověk, který se stal sochařem jakoby jen tak, pouze z klukovské zvědavosti. Ano, novopacký rodák Bohumil Kafka, pozdější profesor na pražské Akademii a autor jezdeckého pomníku Jana Žižky na hoře Vítkov v Praze." ( SANQUIS č. 48/2006, str. 52).

Bohumil Kafka se narodil v Nové Pace 14. února 1878. Dětství prožil v domku, kde přes ulici stála zavedená sochařská dílna Stanislava Suchardy. Pro malého kluka fascinující záležitost. Imprinting v podobě hodin strávených s nosem na skle a zíráním na provoz dílny se časem musel nějak projevit. Nakonec trávil v dílně svá klukovská léta. Měl příležitost, měl talent a byl dříč. A sochařinu miloval.

Později studoval na sochařsko-kamenické škole v Hořicích, následovalo studium na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u Stanislava Suchardy. V roce 1898 přešel na Akademii výtvarného umění k profesoru Myslbekovi. V letech 1904-1906 pobýval v Paříži. Po smrti Stanislava Suchardy v roce 1916 byl jmenován profesorem dekorativního sochařství na Uměleckoprůmyslové škole a v roce 1925 je profesorem sochařství na Akademii výtvarného umění v Praze.

Na jeho práce můžete narazit v různých koutech republiky - průčelí divadla v Pardubicích, velký pomník K. H. Borovského pro Havlíčkův Brod, pomník Mil. Rastislava Štefánika pro Bratislavu (1928-1935), socha Josefa Mánesa pro Alšovo nábřeží v Praze (1930). Zhotovil i mnoho podobizen a portrétů: J. Vrchlický a Mikoláš Aleš (1915), J. Kotěra (1916), Dr. Alois Rašín, T. G. Masaryk (1925), Ant. Švehla, Alois Jirásek atd.

Jeho jméno nám ale navždy uvízne v paměti v souvislosti s jezdeckým pomníkem Jana Žižky. K práci na pomníku byl přizván v roce 1931. Krátce po dokončení sádrového modelu v roce 1942 Kafka umírá. Bronzová socha byla odlita až v roce 1946. Pomník byl na vrchu Vítkově odhalen v roce 1950, osm let po jeho smrti.

Kůň pro Jana Žižku - Albin Theseus

Naštěstí neprošly návrhy, aby Žižka seděl na arabském koni. To by byl výsměch historii. A vypůjčím si slova Vladimíra Preclíka: „Přijel tam na statném koni. Kdepak, zeman nejezdil na jezdeckém koni s tenkýma tančícíma nohama! Používal koně do tahu, selského, silných nohou, rozměrných kopyt a těžkého zadku. Před lety jsme mohli takové koně potkávat při rozvážení sudového piva po krčmách. Žižkův kůň na Vítkově stojí na všech čtyřech, jiný, efektnější pohyb by mu neslušel. Šlo přece o velkou věc, a ne o Velkou Chuchli!"

Modelem koně je slezský norik z Tlumačova, Albin Theseus.

Koně noričtí kolovali v žilách jihočeských koní, které husité používali. Středobodem chovu koní v jižních Čechách byly Netolice. Tam se konaly trhy, tam se křížily významné obchodní cesty. Solnou stezkou z jihu tudy projížděli právě noričtí koně a protože si formani rádi trochu na cestách přilepšili a vozy ze Solnogradu táhli hřebci, místní do svého chovu přilévali krev noriků. Původní norik byl ovšem spíše tvrdým horským koněm, schopným dlouhých přesunů i obratným v členitém terénu.

Hřebce Albin Theseus najdeme v plemené knize a jako plemeno je zde uváděno norik rakouský. Modelem stál ryzák narozený v roce 1919.

Bronzového Albina Theseuse najdete i v zámeckém parku ve Slatiňanech, socha koně zde byla instalována v roce 1951.

Kafka samozřejmě věnoval přípravě na ztvárnění koně maximální péči - studoval ho při pohybu naživo i zachyceného na fotografiích. Z předchozích dílů o jezdeckých sochách nás takový přístup nepřekvapuje. Čím větší umělec, tím důkladnější a delší příprava.

Jan Žižka z Trocnova

Příběh sochy

Historie nám spojila vzdálené životy významného umělce a slavného husity do nadčasového díla. Sochy však mají své spletité osudy. Odhalení sochy se za Janem Žižkou na časové přímce opozdilo o půl tisíciletí, což je dost dlouho na to, aby se Jan Žižka o svůj piedestal nemusel bát. Po takové době obvykle revoluce nesrážejí bronzovým nebo kamenným vládcům hlavy. Přesto se jednou ukrýt musela, za německé okupace, a to ještě ve fázi pouze sádrového odlitku. Ten byl rozřezán a poschováván před Němci na různých místech. Proto se odlití do bronzu dočkal až po válce v roce 1946.

Hotovou sochu Jana Žižky však časem trápila hlavně zatékající voda a „lupání v šroubech". Potřebovala lékaře... V roce 2001 přešel Památník na Vítkově pod správu Národního muzea a v roce 2010 byla socha podrobena pečlivému restaurování. Trvalo od dubna do září a zahrnovalo:

výměnu 5 000 zrezivělých šroubů za antikorozní,
opravu betonové konstrukce a vytvoření jedné podpůrné navíc, aby celá váha nešla jen do nohou,
opravu spojů mezi jednotlivými díly,
zavařování stop po minulých opravách.
A konečně patina a
konzervace včelím voskem.

Celou práci zvládla zkušená pasířská firma a nebyla to jednoduchá práce. Musel pomoci i jeřáb, protože jen ocas koně váží tunu. "Bude to rozměry určitě největší dílo, které jsem kdy restauroval. Když se člověk postaví mezi přední nohy koně, má hlavu sotva u jeho kolen a nad ním je šestnáct tun bronzu," prohlásil restaurátor Ivan Houska před zahájením práce. (MF Dnes 8/4 2009).

Práce restaurátorů je fyzicky náročná - není to jen hraní s detaily. Bylo potřeba odstranit beton z nohou, čelit v parném létě horku v útrobách koně. Dokončena byla 29. září, oprava stála 23,3 milionů korun a na další kosmetiku má čas dalších padesát let. Odhalena byla téhož roku a po několik dnů byl celý památník nasvícen v barvě trikolory.

Na výlet za Žižkou

Udělat si výlet do kopce k Národnímu památníku na Vítkově, jehož je socha Jana Žižky součástí, není možné kdykoliv a zdarma. Provozní hodiny, ceny za vstupné a tipy na spojení najdete ZDE.

Vladimír Preclík - 1929-2008, český sochař, malíř, řezbář, spisovatel, předseda uměleckého spolku Mánes, vytvořil 800 soch a napsal 9 knih

Vítkov - pražský kopec pojmenován po pražském měšťanovi Vítkovi z Hory, který zde měl vinici

Žižkov - Královské Vinohrady se s přibývajícím obyvatelstvem rozdělily na Vinohrady I a Vinohrady II. V roce 1877 byly Vinohrady I přejmenovány na Žižkov

Československý státní znak - na průčelí podstavce sochy je kopie původního československého znaku Otakara Spaniela (kopii vytvořili Vladimír Oppl a Martin Ceplecha). Od roku 1962 do 1997 zde byl státní znak ČSSR.

Pasířství - příbuzný obor uměleckého kovářství, původně řemeslo zhotovování zdobených pásů, na kterých visel meč, dnes se zabývá rekonstrukcí dobových interiérů

Johanka z Arcu - francouzská hrdinka, stála v čele francouzských vojsk proti Angličanům za stoleté války. Husitům napsala výhrůžný dopis v roce 1430, ale dva měsíce po jeho napsání už byla odsouzena a posléze upálena. Výhrůžky byly konkrétní: "...Pravím upřímně, kdybych nebyla zaměstnána válkou s Angličany, přijela bych se na vás podívat již dříve; ale pokud zjistím, že jste se nenapravili, mohu opustit Angličany a vytáhnout proti vám. Pokud nebude vyhnutí, potřu železem vaše šílené a odporné pověry a zničím buďto vaši herezi, nebo váš život..."

Stanislav Sucharda - akademický sochař; 1866 - 1916. "Je největším umělcem z rodu Suchardů. Stanislav Sucharda se narodil v Podhoreckém mlýně dceři mlynáře Jakuba Šádka. Otec Antonín Sucharda mladší měl Aničku rád, ale co to bylo platné, když jeho rodiče si nepřáli, aby si vzal dceru ze zadluženého mlýna. Mlynář Šádek vymámil od Aničky, která se starala o celou rodinu, dva zlaté a představte si, že vyhrál v lotynce 12.000 zlatých. Tisíc dal Aničce, u Suchardů prý uvařili oukrop, byla svatba a již narozený chlapec dostal jméno Stanislav Sucharda. Je to jako z „Červené knihovny", ale je to pravda." (Preclík, 2006)

Zdroje: