Knížka z doby, kdy „prabáby našich pradědů byly ještě dětmi", mě docela posadila na zadek. Když jsem ji notně už rozpadlou vyhrabala v jedné pozůstalosti a odvezla si ji na dovolenou, čekala jsem příjemný odpočinek, ale ne zrovna to, že se v ní dozvím něco moudrého o koních. Ten příběh od Eduarda Basse určitě minimálně z televize znáte - český vesnický kluk Vašek se spolu se svým tátou řemeslníkem dostane k cirkusu. Zde vyrůstá, propadne práci se zvířaty, především koňmi, vystupuje, posléze se žení s direktorskou dcerkou Helenkou a po neúspěšné snaze o záchranu cirkusu v době, která tomuto druhu umění nepřeje, a také pro nezájem svého syna Petra zakládá v Praze varieté. Na stará kolena se díky své vnučce Lidce dočkává pokračování koňské tradice v podobně vzniku hřebčína Humberto.

Není to ale příběh, co je důležité a knížka je někde úplně jinde než film, který se sice snaží být věrný, ovšem věrný je právě pouze příběhu. Důležité je, že autor knížky Eduard Bass evidentně píše o prostředí, které dobře zná. Sám cirkusák nebyl (pouze ředitel kabaretu), ale zajímal se o cirkus hodně, při psaní knížky s ním dva roky jezdil a evidentně se dozvěděl hodně z mouder a tradic cirkusáků. Mimo jiné od nich zjistil, jaký je klíč k úspěšné práci se zvířaty a vůbec k tomu být lepší než ostatní, a neváhal se ve své knížce podělit.

„Direktor Petr Berwitz byl ze starého kejklířského rodu a věděl, proč tak houževnatě lpí na denním cvičení a zkoušení. Znal nejeden případ, kdy měsíc zahálky stačil, aby umělec klesl ve výkonnosti na celý rok. Ostatně všichni cítili potřebu denní práce, na kterou si v tuhém svém životě navykli. A tak i nemocní slézali o těch zastávkách s vozů a spoluvytvářeli ta podivná představení..."

Každodenní život artistů nebyl lehký, výkony, které předváděli, byly tak náročné, že vyžadovaly denní procvičování a leckdy dosahovaly hranic lidských i zvířecích schopností. Což je podle mého soudu jedno z nejdůležitějších poselství: pokud chci vybočit z průměru, být dobrý v čemkoli a dosahovat nadprůměrných výsledků, musím: 1. mít dobrého učitele a 2. dřít, dřít a dřít. A pracovat na sobě každodenně a bez pardonu, bez ohledu na čas a náladu.

Ano, skutečně je řeč o práci na sobě. I když se Vašek i jeho budoucí žena Helenka věnovali ježdění a práci s koňmi, oba prošli též akrobatickým výcvikem a základy baletu. Ježdění není o ničem jiném, než o dokonalém ovládání svého těla. Už tehdy lidé věděli, že k dobrému výkonu nestačí jen jezdit, ale že je třeba tělo také protahovat, posilovat a učit se perfektně ovládat. I dnes při výuce začínajících jezdců dobře poznáte, kdo sportuje a kdo se kromě ježdění věnuje leda gaučingu a mousingu. Zpočátku to sice vypadá, že dovednosti z jiných sportů jsou na koně nepřenosné, protože pohyb koňského těla, jiná stabilita a nové požadavky rozhodí rovnováhu i gymnastovi, ale ten gymnasta velice rychle zjistí, jak se s pohybem sžít a posléze dokáže své tělo i na koni koordinovat mnohem lépe. Dokáže oddělit a kontrolovat různé části svého těla, aniž by změnil něco jiného někde jinde. Což je objev, který Bass prostřednictvím svého Vaška v knížce dobře popisuje.

"Vašek se v Achmédově akrobatické škole naučil něčemu, co ho dříve nenapadlo; sledoval pohyby svého těla odděleně. Zakousl-li se do cvičení, pozoroval postupně posuny nohou, rukou, trupu, hlavy a jejich vzájemné působení na rovnováhu. V podvědomí se mu už vyvíjel smysl pro kontrolu těla a když mu Hans řekl, že dobrý jezdec má ruce s otěžemi v pevné, klidné poloze nad sedlem a nerejdí s nimi, stačilo to vysvětlení, aby Vašek své ruce na Mary ihned zvládl."

V knize je vůbec poměrně detailně popisován Vaškův jezdecký výcvik a člověk jen žasne nad tehdejší osvíceností. Už za první republiky se vědělo (aby se to potom ve většině stájí pozapomnělo), že pokud se má jezdec naučit opravdu dobře jezdit, nesmí se od začátku zabývat otěžemi a vedením koně, ale pouze svým sedem, uvolněním a rovnováhou. Tak i začátky Vaška probíhaly v klusu na poníkovi, vyvázaném otěžemi a s rukama za zády. A připadá vám hra s míčem na koni jako nový, velmi užitečný objev? Pak čtěte, že „nejhezčí bylo, když Hans dal Vaškovi do rukou míč, rozehnal Mary na lonži do nejdelšího klusu a Vašek si přitom musel míč vyhazovat a chytat, aniž by se mohl podívat na otěže nebo na koně. Vašek to přijal jako poutavou hru a ve skutečnosti to bylo znamenité jezdecké cvičení pro uvolnění beder a měkkost v sedle."

Dřina to tedy byla, ovšem výhodou cirkusové manéže bylo Bassem popisované „protipadací zařízení". Nepoužívalo se tedy jen pro obyčejné ježdění, ale při trénování akrobacie na koni se už hodilo. Artista měl k pasu připevněné lano, které procházelo kladkou nahoře ve stanu. Její druhý konec držel cvičitel. Takže pokud se artistovi nepovedlo salto na cválajícím koni, provaz jej nenechal spadnout a snesl ho doprostřed manéže.

Práce na sobě zahrnovala propracování všech detailů. Třeba takové ovládání biče. Koně lonžuje skoro každý, ale kdo umí opravdu prásknout bičem? Pamatuji si, když jsem byla malá, jak můj dědeček, který sice s koňmi neměl nic společného, ale pocházel z hospodářství, přihlížel, jak pyšně chodím s „bičem" - klackem, na kterém byl uvázaný kožený řemínek. „To je hezký, že s ním chodíš, ale umíš s ním taky prásknout? Tak, aby to bylo slyšet." A názorně mi to předvedl. Už nevím, jak dlouho jsem to cvičila, ale pamatuji si to zklamání, když jsem mu konečně předvedla krásné hlasité lupnutí a on jen odpověděl: „A co dvakrát za sebou?" A byla jsem zase na začátku. Když jsem se naučila práskat, přišel zase s tím, že se musím umět strefit do plechovky... když jsem se ale pak za pár let učila pracovat s koňmi, velice se mi hodilo, co jsem se v dětství naučila. Není nad to při lonžování perfektně vědět, kam mi bič dosáhne a umět koníčka štípnout přesně tam, kam je potřeba.
A to stejné popisuje i Bass, jen namísto plechovek se Vašek učí strefovat do papírových koulí a posléze do provokujících kluků. A namísto lonžovacího biče používá termín šambriéra.

V knížce je věnováno spoustu prostoru i péči o koně, takže se spolu s Vaškem dozvídáme „kartáčuj vždy tou rukou, která je blíž hlavě. Nikdy nekartáčuj tak dlouho, až se ti ukáže bílý prášek. Hřeblo je na kartáč, ne na koně. Na oči a na hubu měj pokaždé zvláštní hadr...." a tak dál, samozřejmě nechybí ani poučka, že kopyta jsou na koni ta nejdůležitější věc. To ale z našeho pohledu není nic objevného.

Kromě toho ale v knize najdeme - čtivě a opatrně dávkovány - všechny důležité zásady práce se zvířaty. Jak je opakovaně naznačováno, drezura zvířat je jen tehdy úspěšná, pokud ji člověk provádí s klidem a láskou. Bass ústy různých svých hrdinů odsuzuje násilné cvičení, kdy zvířata pracují ze strachu, naopak vyzdvihuje spolupráci a nutnost každodenního blízkého kontaktu lidí se zvířaty. Podle něho je nutné (u některých zvířat životně), aby cvičitel své svěřence perfektně znal, dokázal odhadnout jejich náladu a reakce. Jen tehdy bude úspěšný, pokud bude mít přiměřené požadavky, bude je schopen zvířatům srozumitelně vysvětlit, poté na nich důsledně trvat a odměňovat každý úspěch. Jen vlídností, trpělivostí a každodenním opakováním je podle Basse možné dosáhnout dokonalosti. Naopak, každá nespravedlivost, jíž se vůči zvířatům dopustíte, se vám vrátí. Naštěstí, koně jsou mnohem tolerantnější a ochotnější odpouštět než sloni nebo šelmy.

Zajímavé je zde pojetí drezury. Cirkus je dnes (a dost možná i často dříve) vnímaný jako něco od drezury zcela odlišného. Jako prosté naučení zvířat líbivým trikům bez hlubšího propracování. Dnes se někdy o drezurních jezdcích hanlivě říká, že „to není drezura, to je jen cirkus". Míní se tím, že kůň není ježděn tak, aby byl nejlépe využit jeho potenciál, aby se rozvíjel a zlepšoval v uvolněnosti, pružnosti a sebenesení, ale že se pouze učí mechanicky provádět jednotlivé cviky - které pak samozřejmě nemohou být správné, protože správné provedení vyžaduje sílu, pružnost a obratnost, danou jen poctivým dlouhodobým tréninkem a tělesným rozvojem. O takovém koni pak sice majitel říká, že piafuje, ale odborník se na něj podívá a vidí, že kůň jen na místě „šlape zelí". Podle pojetí Eduarda Basse ale ve správném cirkusu, hodném svého jména, nejde o cviky, nejde o zaujetí publika, ale naopak o kultivaci formy, stylu, o dosažení toho nejkrásnějšího, ale ovšem také nejnáročnějšího, čeho je zvíře nebo člověk schopen. Zkrátka slovy Basse „čistá práce". Je dost možné, že si Bass cirkus trochu idealizoval, ale osobně znám minimálně jednoho člověka z cirkusové rodiny, který tuto čistou práci dělal a učil dále, takže věřím, že se skutečně našly i tehdy cirkusy, které nebyly „cirkusy", ale byly opravdu uměním čisté práce.

V Bassově pojetí ale drezura ve smyslu vysoké školy není kultivací přirozených chodů a pohybů koně (na rozdíl od zastánců klasické drezury, podle nich se koně učí vykonávat na pomůcky jen to, co přirozeně umějí a ve volnosti provádějí). Podle něho je vysoká škola „uměle stvořená krása, něco, co nebylo dáno přírodou, co jen lidský důmysl, lidská vůle a lidská trpělivost vypěstovaly k ideální dokonalosti". Na to má asi každý svůj názor.

Pravou lahůdkou pro koňáka je v knížce pasáž, popisující setkání s Eduardem Wollschlagerem, živoucí legendou v práci s koňmi. I tento moudrý stařec připomíná, že k tomu, aby člověk dosáhl na samotný vrchol svého umění, musí zaplatit vysokou cenu - obětovat vše ostatní, někdy i obyčejné lidské štěstí. Ústy Wollschlagera Bass podává i věc, která mě v celé knížce překvapila nejvíc - kritiku Jamese Fillise (žáka drezurního klasika Françoise Bauchera) a jeho cirkusáctví. Fillis prý jednou připevnil koním na prsa tabulky s čísly a naučil je počítací číslo. K tomu Wollschlager říká: „Víte, mně se to nelíbilo. Byl to nový nápad, to ano, ale nebyla v tom žádná poezie.... a snižovat nádherná koňská stvoření k představě, že sestavují rovnice, to mi bylo přímo odporné." Zkrátka cirkus, ne čistá práce.

Další perličky již citovat nebudu. Zejména krátký výstup pana Wollschlagera, ale i další statě, věnované zvířatům, jsou psány natolik sugestivně, že pokud budete jen trochu chtít, rozehrají vaši fantazii. A byla by škoda, abych vás o ten zážitek zbytečnými dalšími citacemi zde ochudila. Doporučuji, knížku si přečtěte, ale ne jedním dechem jako beletrii, nýbrž pomalu a pečlivě, aby se vám moudra starých cirkusáků dostala co nejvíc pod kůži.