Kde se vzal váš vztah ke koním a jezdectví? Kořeny v rodině?

V rodině bohužel žádná jezdecká krev až doteď neproudila, vše, čeho jsem dosáhl, jsem vybudoval od nuly.

Absolvoval jste Střední školu chovu koní a jezdectví v Kladrubech nad Labem. Co vás tam zavedlo?

Ke koním jsem se dostal hned v útlém dětství a Kladruby byly má volba. A určitě ta správná. Osobně jsem se mohl přesvědčit o tom, že jako takové ve světě stále hodně znamenají. Je totiž na každém studentovi samotném, jak svou píli, svůj čas a své znalosti využije. A to hlavně po škole.

Jaké jsou vzpomínky na vaši Alma mater?

Odpověď na otázku týkající se Kladrub bych asi začal větou: pravé diamanty vznikají jen pod tlakem. Nebylo to vždycky jednoduché, zvlášť když jsem už v onom věku začal rozvíjet své myšlení o výcviku koní způsobem, který byl pro některé lidi nepřijatelný. Byly to ale samozřejmě roky plné vzpomínek, koní, přátelství, lásky a ježdění.

Dovnitř plec na čtyřech stopách (klasické), pouze na pákovém udidle (stihlové prověšené), vedení koně jednou rukou

Po ukončení kladrubského učiliště jste opustil Českou republiku. Byl odchod z domova těžký?

Jednoduché to určitě nebylo a myslím si, že něco takového může být dokonce onen zlomový bod, kde se většina vzdá. Ihned po ukončení školy jsem vyrazil za hranice, do Francie. A jsem si jistý, že všechno, co prožívám teď a jakým stylem si mohu dovolit žít, je výsledek rozhodnutí, které jsem učinil v minulosti. Protože člověk musel kolikrát vydržet opravdu v takových podmínkách, o kterých mnozí nemají ani ponětí.

Proč právě drezura? Byla srdcovým esem vždy nebo jste zvažoval i jiné disciplíny?

Nebylo to vždycky jen o drezuře, ale spíš o výcviku jako celku. O výcviku, který spočívá v procvičování všech přirozených pohybů koně a jeho vrozeného temperamentu takovým způsobem, aby to vše jezdec mohl kdykoliv požadovat. A to až po nejvyšší úroveň – vysokou jezdeckou školu.

Byl jste po jistou dobu studentem ikony, Richarda Hinrichse. Jaký byl jako trenér a jako člověk? Byla to asi docela tvrdá škola. Vzpomínáte na toto období rád? 

Vždy, když tuto otázku dostanu, musím usmívat. Moje odpověď je vždy stejná. Bylo to náročné – bylo to krásné. A vzpomínám na to nadmíru rád. Jak říkáte, byla to velice, opravdu velice tvrdá škola, ale udělala ze mě jezdce a trenéra, jakým dnes jsem. Když podstupujete takový výcvik, není to snadné. Později si ale člověk uvědomí, že to celé mělo nevyčíslitelnou hodnotu. Další postřehy z tohoto období nejsou ani popsatelné, asi by jim také dost možná těžko někdo uvěřil. To musí člověk zkrátka zažít.

Institut klasického jezdectví v Hannoveru – další významná životní etapa? 

Určitě. Toto místo bylo po necelé tři roky mým domovem. Setkal jsem se tam mimo jiné se vzácnými osobnostmi jezdectví a jezdeckými mistry, kterých si nesmírně vážím. K nim rozhodně patří Willy Tenhagen, který byl chief rider v královských stájích v Holandsku nebo Irena Raab-Hinrichs, úspěšná jezdkyně s mnoha oceněními.

Existuje rozdíl mezi klasickou a sportovní drezurou?

Neměl by. Drezura by měla být jen ta dobrá a ta špatná. Přesto vnímám rozdílů několik. Kdybych měl ale popsat kompletně celý problém, týkající se dnešní sportovní drezury, dokázali bychom přesvědčivě sestavit i několik článků.

Kdybychom se té současné „nové“ školy například zeptali: Proč se škube rukou jako „korektura“ na silnou pomůcku ostruhou? Asi bychom odpověď jen těžko dostali anebo se jí dohledali. K tomu je 90 % koní za kolmicí a v takovém rámci, který nemá ani s uvolněním nic společného. To znamená, že jezdec kompletně přeskočí úplné základy. Tím se úplně celá úroveň drezury vytratila někam pryč. V klasické drezuře by měl být kůň správně gymnasticky vzděláván, podle předepsané škály. Není to o tom koně co nejrychleji natrénovat, aby byl schopen předvést nějaký druh umělého pohybu. Takový přístup má za výsledek pouze koně naježděného na ruce, bez pořádku v nohou a bez pořádku v hlavě. Ne koně, který je na minimalistických pomůckách. Právě proto – na základě zkušenosti ze současné situace – mohu říci, že pro mě nemá umění se závoděním co dělat. Tím rozhodně nechci říct, že každý jezdec klasické drezury je dobrý nebo každý sportovní jezdec špatný.

                                                Pesade s trakénským koněm Zapfenstreich

Daly by se shrnout principy na kterých stavíte svou práci vy?

Používám pouze metody založené na preciznosti sedu s výsledkem co nejlehčí ruky. Tak lze dosáhnout lehkého kontaktu a umožnit koni dělat přesně ty věci, ze kterých se raduje a je na ně pyšný. Zkrátka tak, aby mu bylo umožněno jít „lehkonoze“.

Jan Němec Classical Riding Art? Co nabízíte, plánujete?

Iniciativa Classical Riding Art je postavena na zkušenostech, loajalitě a respektu. A to nejen ke koním. Tedy na nosných pilířích toho, co dnešní scéně chybí, nejen té drezurní, ale celkově jezdecké. Jako potvrzení toho bude před Vánoci tohoto roku vycházet i má nová kniha, která vznikla ve spolupráci s jedním z nejlepších německých nakladatelství v oblasti jezdectví, která později vyjde samozřejmě i v češtině. Permanentně mimo to samozřejmě nabízím kurzy, jak praktické, tak i teoretické, po celém světě.

Úspěch, který pro vás má největší hodnotu?

Pokud jako úspěch nebudu brát v úvahu výcvik zdravého koně, určitě to bylo dvojnásobné ocenění pro trenéry a získání kvalifikace mezinárodní trenér klasické drezury. Pak určitě to, že jsem si zvolil právě tu cestu, po které jdu, i když to nebylo vždy jednoduché.

Kůň, který pro vás nejvíc znamená?

Bez zaváhání odpovím Sacramoso Pandora. Právě on mi umožnil otevřít a povýšit mysl na zcela novou úroveň – školu nad zemí. Na moji první levádu, na první výstup před tolika lidmi se zapomenout nedá.

                                                 Starokladrubský kůň Sacramoso Pandora v levádě

Existují problémoví koně? Je to o genetice, nebo především o nás, o lidech?

Problémoví koně určitě existují. Otázka je, zda jsou problémoví díky špatnému výcviku, kterého se jim dostalo nebo zda jde o špatný charakter. Ona totiž každá energie, kterou koni věnujeme, se vždy v plné síle vrátí zpátky. Ať už energie dobrá, či i ta špatná, dřív nebo později.

Pokud člověk s koňmi začíná, kde a co má hledat? Kam se má dívat?

To je složitá otázka. Je těžké říct, či je opravdu lepší jít onou jednoduchou “rovnou” cestou, kde bude člověk vždy korigován či podporován. Nebo si zvolit složitější, “klikatou” cestu, kde bude člověk kolikrát hledat i sám sebe. Nevím. Myslím si, že každá z cest má něco do sebe, asi je zbytečné zabývat se myšlenkami, co a jak by mohlo být, kdyby... Já jsem vděčný za tu svou cestu.

Možná s tím i úzce souvisí můj následující citát: „Pravý jezdec se učí i od těch špatných. Musí pozorovat, přemýšlet, skládat dohromady informace, které získal, a vymýšlet nové, přemýšlet nad nimi, vychovávat je v sobě a předávat dál.“

Nejčastější chyba, kterou jste třeba i vy sám řešil?

Sed jezdce! Toto téma se řeší dnes a denně, a to i u profesionálních jezdců.

Co vám koně dali a co vzali?

Koně mi především vždy jen dali. Samozřejmě jak v pozitivním, tak i negativním slova smyslu. I ono negativní by ale člověk neměl zapomínat. Spíš by to měl vnímat jako cenné lekce a cítit i za to vděk.