Ježdění jako umění: 20. stol - jak staré jsou naše principy?

24. 7. 2011 The Horse Magazine

V dnešním díle se podíváme na vývoj stupnice vzdělání koně tak, jak ji známe dnes. Přinášíme také smělou myšlenku, že rollkur není ničím jiným než přirozeným pokračováním klasické tradice. Co vy na to?

Změny pokračovaly i během dvacátého století. V Německu, které se během dvacátého století stalo srdcem drezurního ježdění, se odehrál první pokus kodifikovat cosi jako 'klasické principy' v roce 1912 v Příručce kavalerie. V roce 1937 byla rozšířena. Jsem velmi vděčný své kamarádce Kerstin Niemann z časopisu St Georg, která mi tento důležitý dokument přeložila.

Zde nacházíme rozvoj pojmu 'prostupnost' - tomu spíše odpovídá kontakt, který je elastický a mění se podle rovnováhy, než barokní pojetí, kde otěž je prověšená a kůň je za otěží:
„Když se zlepší narovnání, zlepší se i prostupnost. Energie zádi nyní může projít celým koněm až k hubě a přimět koně, aby zatlačil do udidla, ohnul krk a překusoval.

burknerTo je přirozený způsob, jak kůň dosáhne správné prostupnosti v týle. Nebylo by správné toho dosáhnout brutálním taháním hlavy koně. Musí to být výsledek posunu zadních nohou směrem ke klidné ruce. To je jediný způsob, jak zpevnit krk před kohoutkem. A jen pokud je krk před kohoutkem zpevněný, je možno propojit záď a předek koně. Při tréninku by se nikdy nemělo pracovat jen s jednotlivými částmi těla koně, ale vždy s celým koněm. Obtíže a neposlušnosti jsou vždy spojeny s (a ukazují na) ztuhlost v krku, hřbetu nebo zádi. Jezdec by vždy měl tyto problémy řešit s koněm v pohybu. V zastavení může získat falešný dojem, že se kůň poddává - což se nestane, pokud ho nechá vykročit energicky dopředu."

A dále v dokumentu najdeme:
„Rámec (tvar) drezurního koně
Nejlepší tvar krku a hlavy je ten, kdy se krk volně zvedá od kohoutku a horní linie tvoří mírné ohnutí směrem k týlu, přičemž nejvyšší bod je týl. Hlava od čela k nosu by měla být držena rovně. Tento rámec/tvar nejlépe dovoluje jezdci působit na záď. Tento stupeň napřímení (kdy nejvyšším bodem koně je týl) by měl být od koně žádán pouze po krátký časový úsek a pouze v zádrži nebo shromážděných chodech. Ve vyšším ruchu jezdec musí koni dovolit prodloužit ohnutý krk a lehce tlačit nos koně vpřed."

Kerstin, která je v Německu považována za expertku na stupnici vzdělání, ke svému překladu přidala tuto poznámku:
„Jak vidíte, v této kapitole nikde nenajdete termín 'stupnice vzdělání'. Takže jsem ještě jednou prošla některé mé knihy a našla několik vět o vývoji této stupnice. Jsou v nové knize pro profesionální jezdce, na které jsem pracovala s Hannesem Müllerem. Tuto kapitolu napsal s malou pomocí drezurní rozhodčí Angeliky Frömming:

Cituji:
"První instrukce vojenského ježdění byly vydány v roce 1825, ale známé se staly až jako „Heeresdienstvorschrift 1912" (Předpisy vojenské služby). Tato kniha byla povětšinou psána jezdeckými experty, Redwitzem, Laufferem, Felixem Bürknerem a Hansem von Heydebreck. Jejich názory byly založeny na znalostech ranějších jezdeckých autorit, Ayrera, Seegera a zejména Gustava Steinbrechta, který napsal nadčasové "Gymnasium of the Horse". To bylo přepsáno Hansem v. Heydebreck v letech 1935/36. (První vydání bylo publikováno jeho žákem po jeho smrti v roce 1886. Jmenoval se Paul Plinzner. V tomto prvním vydání bylo několik vět a myšlenek, které musely být opraveny.)

Základ z těchto dřívějších prací byl pak publikován v roce 1954 v prvním vydání „směrnic jezdectví a vozatajství". V tomto díle ještě stupnice vzdělání neměla své jméno a nejzajímavější věcí byl tento seznam výcvikových fází:

  • fáze, kdy si kůň na vše zvyká
  • fáze rozvoje posuvné síly
  • fáze rozvoje nosné síly.

klimkeStupnice vzdělání byla poprvé uveřejněna v osmdesátých letech. K prvním výše zmíněným fázím byl přidán takt a uvolnění, tyto dva body byly rozděleny na začátku devadesátých let. Seznam těchto prvků ukazuje, že 'klasický' neznamená 'starý', ale spíše rozvinutý a harmonický systém. Jsou známé po celém světě a dokonce i pravidla FEI jsou na těchto myšlenkách založena." Ještě jednou díky Kerstin za pomoc.

Takže ta 'věčná a nadčasová' stupnice vzdělání je ve skutečnosti dítě osmdesátých let dvacátého století...

Zesnulý Reiner Klimke, který vyhrál mistrovství světa v drezuře v roce 1974 mi řekl, že když začal závodit v drezuře, tak protože vycházel z výcviku ve všestrannosti, své koně opracovával napřed v dlouhém rámci, než je přivedl do drezurního tvaru. Říkal, že v té době byl jedním z prvních, kdo tuto techniku používal, než se to později stalo standardem. Jak je vidno z fotografie, dr. Klimke a Mehmed vypadají velmi moderně. Obzvlášť pokud je porovnáme s fotografií mistrů světa jen o čtyři roky dříve - Eleny Petuškové a Pepela s hlavou výše a volnější otěží.

Můj pocit je, že ve své touze nalézt nepřerušenou zlatou nit klasické drezurní tradice od starých Řeků až po současnost přehlížíme mnoho důležitých věcí, v nichž se tato tradice změnila a dozrála, a co je nejdůležitější, metody a techniky tréninku se přizpůsobují typu koní, které trénujeme. Možná současný rozruch kolem ježdění „hluboko a kulatě", který začal u Rembrandta a Nicole Uphoff a pokračuje dnešními zuřivými protesty, je pouze indikací, že se objevil nový správný způsob ježdění současných drezurních koní. Pokud dokážeme nahlédnout zpět do původní jezdecké tradice, která se týká všech tréninkových technik i jejich fyzických a psychických důsledků, můžeme být vůči novým technikám otevřenější a méně podléhající předsudkům.

modernePodívejte se například na tuto fotografii: podle mého názoru se na ní neděje nic, proti čemu lze mít námitky. Pozice nosu sice může porušovat estetická nebo ideologická hlediska, ale svaly na krku koně jsou uvolněné, oko je klidné a kůň zjevně není do tohoto rámce nucen násilím.

Myslím, že všichni můžeme uvést mnoho příkladů, kdy byla technika rollkuru použita nepřiměřeně - kůň se bránil přilnutí, jezdec používal příliš silný kontakt, kůň nevypadal klidný. To podle mého názoru není přijatelné - a pro ty, kteří celou tuto rollkurovou debatu vnímají pouze jako intriku Němců, snažících se holandský drezurní tým vyhodit z cesty ke světovému zlatu, bych rád poukázal na to, že na této přijatelné fotografii je jezdec holandského týmu, zatímco jsem viděl mnohokrát německé jezdce (včetně těch z reprezentačního týmu) používat nepřijatelné techniky.

Pointa mé úvahy je ta, že nemůžeme ustanovit geometricky přesná pravidla nebo principy - musíme vycházet z klasické tradice, která spojuje fyzické i mentální schopnosti koně s požadavky tréninku nebo úlohy - a v naší době toto spojení hlídají lidé, sedící v drezurních budkách - rozhodčí.

A proto rozhodčí vždy musejí rozumět koním. Pokud dennodenně pracujete s koňmi, brzy se naučíte rozpoznat, kdy jsou v tenzi - a koně v tenzi jsou ti, kteří se dokáží chovat nepředvídatelně a dokonce vás zranit. Vím, že v naší zemi jsou rozhodčí, kteří rozhodují Grand Prix a přitom nevidí koně od jedné Grand Prix k další. Pokud to vypadá jako kachna, chodí jako kachna, kváká jako kachna, pravděpodobně to bude kachna. Pokud kůň nechce stát, je pokryt potem, je nepravidelný v pohybu, má stažené uši a švihá ocasem, pak pravděpodobně bude v tenzi - a pokud to nevidí rozhodčí na olympijské úrovni, pak tam nemá co dělat. Je mnoho diváků, kteří koním rozumějí a vidí to, co takoví rozhodčí ne.

Pro mě je tohle jádro problému. Zatímco tréninkové techniky založené na velmi promyšlené teorii se velice rozvíjejí, pokusy hodnotit a skórovat drezuru na nějaké objektivní škále je nedávným vynálezem, který častěji selhává než prospívá.

pepelNa každých Olympijských hrách od roku 1912 po současnost vyvolávalo hodnocení drezur ostré polemiky. A bohužel nelze říci, že rozhodování na posledních OH (jsou míněny hry v Athénách - pozn. překl.) by je proslavilo. Zcela naopak, zdá se, že hodnotící kritéria se spíše zhoršila než zlepšila.

Možná by měli rozhodčí projít stejným vývojem jako sport, vedený změnami v chovu drezurních koní - vybíráme rozhodčí z té nejlepší genetické základny, která je k dispozici? Jsou dámy středního věku s dostatečnými příjmy a pohodlným zaměstnáním, které jsou dostatečně diplomatické na to, aby zapisovaly ty 'správné' výsledky, opravdu z toho chovu, který chceme vidět v budkách?

Nebo bychom měli raději financovat rozhodčí, kteří jsou také zkušenými koňáky, aby převzali tuto roli - pokud chceme vidět, jak se rozvíjí klasická tradice i na výsledkových listinách a medailových pozicích i v jedenadvacátém století?

Naši koně se rok od roku zlepšují, jezdecké techniky jsou stále propracovanější, sledování drezurních úloh by mělo být zdrojem vzrůstající radosti - a ono bude, pokud najdeme způsob, jak zajistit, aby ti, kdož dostávají vysoké známky, byli ti, kteří svědomitě přizpůsobují své požadavky schopnostem svých koní.

Věřím, že klasická tradice přežije, ale ne, pokud bude zmrazena jako muzejní exponát - k přežití musí být jako živý organismus, stále ve stavu vývoje. Těším se na vývoj, který zvýší půvab a krásu předvedení. Musíme neustále vystupovat proti technikám, které jsou kruté a omezující. Jinými slovy, jsme znovu na začátku u Xenofóna: „Neboť to, co kůň provádí pod nátlakem, to dělá bez porozumění a není v tom ani žádná krása, asi jako kdyby člověk používal ostruhy a bič na tanečníka."
Amen.

Pozn. překladatelky: Přiznám se, že v některých partiích jsem zvažovala, zda v překladu pokračovat (v původním plánu jsem tento díl ani nechtěla zařadit), protože některé Hectorovy názory (nejen) týkající se ježdění „hluboko a kulatě" nesdílím, ale rozhodla jsem se vás neochudit o jiný pohled na věc tím spíše, že mnohé informace a myšlenky jsou zajímavé. A názor, že ježdění v hyperflexi je logickým pokračováním celé klasické tradice, založené na práci s celým tělem koně a přizpůsobením technik tělesnému typu využívaných koní a že celý problém není hyperflexe sama, nýbrž dovednost ji použít a schopnost odhadnout míru, je momentálně v zahraničí velmi prosazován. Osobně nesouhlasím s autorem, který vnímá klasickou tradici pouze pozitivně a ve stejném duchu vidí pozitiva i v moderním přístupu, stavějícím na hyperflexi. Myslím si, že náhled na koně, který v dané chvíli vypadá podvoleně a „spokojeně", neříká nic o tom, jakým způsobem tohoto cíle bylo dosaženo a že rozpoznání koní, kteří během výcviku prošli nepřiměřenou tvrdostí a jsou v tenzi, také není tak jednoduchý, jak autor předkládá.

Ani v minulosti stále se vyvíjející klasická tradice často nejednala s koňmi v rukavičkách (jak doufám i tento seriál potvrdil) a je příliš zjevné, že jejím cílem je rozvoj jezdeckého umění a fyzických schopností koně (tak trochu bez ohledu na jeho vůli a welfare). Pak je skutečně možno ježdění hluboko a kulatě považovat za logicky další krok ve schopnosti jezdce ovládat koně a přimět jej k vyšším výkonům. Otázkou je, zda cesta vedoucí ke stále vyšším výkonům je směr, hodný druhu, který si říká „homo sapiens", a zda by nebylo vhodné během vývoje přehodnotit i cíl této cesty dříve, než tyto výkony budou koně poškozovat přespříliš. Řešení tohoto problému ani varování před ním ani v klasické tradici nenacházím.

A poprvé zde uvedu dodatek, který považujeme za podstatný, a proto jej od nynějška budeme přidávat ke článkům externích autorů, které vždy nemusejí vyjadřovat názor redakce:
Protože pro kvalitní znalost koní je třeba znát nejrůznější směry a názory (výcvikové, léčebné, chovatelské aj.), redakce Equichannel.cz bude předkládat svým čtenářům různé úhly pohledu na tuto problematiku. Přestože odmítá publikovat vyloženě extrémní či příliš zavádějící informace, ne vždy se zcela ztotožňuje se všemi názory externích autorů, jejichž články zveřejní. Berte prosím proto v úvahu, že příspěvky nemusejí vždy přesně korespondovat s názorem redakce a při hodnocení informací se řiďte citem ke koni i zdravým rozumem a nebojte se studovat další zdroje informací.

Podobné články

V našem putování historií klasického ježdění se pomalu blížíme k současnosti. Dnes představíme Gustava Steinbrechta, velkého Baucherova kritika, a…

Tentokrát jsme výjimečně zařadili místo Tváří další díl seriálu Ježdění jako umění, aby vám neutekly souvislosti z minula. Pokračujeme s povídáním o…