Zpráva z tisku: indiánská delegace pak na pokyn náčelníka Pátka předvedla ukázky indiánského jezdectví. Otiskl Scientific American. Možná si myslíte, že si z vás chci udělat dobrý den, nebo jsem si popletl kalendář a píšu aprílový příspěvek, ale ne, jsou opravdu Vánoce. Šlo o Billa Pátka, syna náčelníka Pátka (viz obrázek vlevo), kterého jednou v pátek našel v prérii a adoptoval bílý trapper. Nechal ho vychodit školu, ale když poté Pátek jednou v prérii potkal náhodou svou mámu, zase se vrátil ke svému kmeni, zůstal však už navždy přítelem bílých lidí. Vážně se to stalo. Americký novinář si taky původně myslel, že si Pátek dělá dobrý den, psal se totiž rok 1888 a indiánští koně v rezervaci Arapahů byli pěkně pod dohledem modrých kabátů. Navzdory původnímu podezření, že jde o pokus buď o útok, nebo o útěk, velící důstojník nechal pro jezdeckou show uvolnit padesátku poníků. A Scientific American měl pravdu, když jezdecké umění zařadil mezi ukázky různých technologií. Říkáme-li technika jízdy, není snad jezdectví ve své podstatě technologie?

Pátkovi Arapahové předvedení indiánské technologie zahájili tím, že se dvě řady jezdců rozjely prudkým tryskem proti sobě. Ve chvíli, kdy pozorovatel čekal, že se koně už už musí srazit hlavami, se formace poootevřely a obě řady prošly jedna druhou, aniž se jezdci navzájem dotkli. Ve cvalu se zarazili na místě a obrátili koně. Pak se jedni chytli hřívy a seskočili v plném trysku, aby se po jednom-dvou krocích vyšvihli zpět do sedla, zatímco jiní jezdili vestoje. Další předváděli, jak dokážou viset za jednu nohu a jednu ruku podél boku koně, zcela skrytí před zraky diváků, a v této pozici stříleli z luků pod krkem nebo dokonce pod břichem koně. A další si zas v plném trysku vyměnili koně, přeskočili na koně za jiného jezdce, nebo si lehli na zem a jiní je ve cvalu vyzdvihli ze země a přehodili přes kohoutek vlastního koně. Ještě jiní hodili v plné rychlosti na zem drobnost a vzápětí ji sebrali. Novinář uzavřel své psaní slovy, že velkolepější ukázku jezdeckého umění bez přehánění neviděl za celý svůj život. Dodejme, že to trvalo dvě hodiny a koně i muži byli prý zcela vyčerpáni.

Oč méně máme dochováno zpráv o tom, jak vypadala technika indiánské jízdy, o to více zanechali nejrůznější autoři nadšených slov o tom, jakých výšin dosahovala. Výše popsané ukázky se nevymykají a nešlo o žádné samoúčelné záležitosti. Podobně, jako rodeové disciplíny vycházejí z reálných kovbojských potřeb, i arapažští bojovníci předváděli to, co vyplývalo z reálných potřeb indiánského válečnictví. V roce 1888 tato tradice ještě žila, ale žádná další indiánská válka už nepřišla. Scientific American proto zachytil podobu vymírající technologie. I koňské smyky v rezervacích nahradily vozy a ženské techniky vymřely spolu s mužskými. Podívejme se však na ty techniky blíže. Umět obratně manévrovat bylo nezbytností ve velkých bitvách, kdy se čelně sráželo mnoho desítek i stovek bojovníků. Tak velká skupina se nedala obklíčit a proti sobě se tedy vrhaly dvě řady jezdců. Pro úspěch i vlastní přežití bylo klíčové udržet se v sedle a nesrazit se s jiným. Kdo přišel o koně, toho z bitevního pole odvezl spolubojovník, indiáni odváželi i své raněné a mrtvé ležící na zemi (proto U.S. Army ztráty indiánů v boji většinou pouze odhadovala, málokdy mohla mrtvé indiány spočítat). Bojovník také potřeboval umět sebrat ze země ztracenou zbraň, případně zbraň protivníka coby trofej.

Jízda na boku a zásah do pozadí

Když se střetaly menší skupiny nepřátel, snažily se navzájem obklíčit. Totéž se dělo v případě, že velká skupina narazila na menší. Tehdy se dostával ke slovu nejproslulejší indiánský jezdecký trik, při němž se jezdec téměř úplně ukryl za bokem jedoucího koně, držíc se jen jednou rukou a patou zaklesnutou za hřbet. Skupinka bělochů, cestující Pláněmi, ze zvědavosti takto pozorovala jednu takovou několikahodinovou potyčku mezi pětadvaceti Pawneey a čtyřiceti Cheyenny; běloši byli pro indiány v tu chvíli vzduch. Prý to vypadalo, jako by boj sváděly dvě skupiny poníků bez jezdců. Jedna příhoda zvlášť upoutala pozornost diváků: jeden postarší cheyennský bojovník, už trochu při těle, zřejmě nastavoval soupeřům o něco víc, než bylo zdrávo, protože se při své váze asi nemohl pověsit za bok koně jako zamlada. Zaplatil za to dvěma šípy, které se mu „jako špendlíky" zabodly do jisté části těla, takže si nějakou dobu po bitvě nemohl sednout, a autor zápisků si byl jist, že se svým dětem nebude tímhle zraněním zrovna chlubit. Jinak bylo jen pár zraněných do okrajových částí těla (v jednom případě šípem do čela) a početně slabší Pawneeové byli postupně vymanévrováni dál a dál, až s příchodem noci vyklidili pole docela. Zdá se to být chabým výsledkem několikahodinového boje, který si pro koně i jezdce náročností nezadal se zápasem v pólu, ale stejně tak je to svědectvím o neuvěřitelné jezdecké obratnosti indiánů Plání.

Pověsit se na bok koně samo o sobě nebylo až tak výjimečné, dokázali to i jihoameričtí indiáni, argentinští gaučové nebo ukrajinští kozáci. Co dělá tento trik v případě indiánů Plání výjimečným, jsou opakovaná svědectví o tom, že dokázali z této pozice střílet z luku (a přitom ještě třeba držet tří- až čtyřmetrové kopí). Fotograficky to doloženo nemáme, ale například George Catlin to zachytil na skicu kreslenou přímo podle skutečnosti. Pokud se vám zdá, že je to fyzikálně nemožné, dejte na svou intuici. Není to možné, aniž byste si nechali implantovat třetí ruku jako Zafod Bíblbrox ze Stopařova průvodce po galaxii. Tajemství spočívalo v tom, že buď měl kůň kolem krku nestahující se smyčku, nebo - častěji, jak se zdá - měl hřívu u kohoutku zapletenou do oka, nebo do hřívy vpletené kožené oko, do kterého si bojovník zaklesl loket. Neumenšuje to ovšem jak jezdecké, tak střelecké umění těch, kteří z této krkolomné pozice stříleli přes hřbet koně, pod jeho šíjí, nebo někdy dokonce pod břichem cválajícího koně!

Popsaný jezdecký trik býval někdy čímsi jako tovaryšskou zkouškou indiánského bojovníka - když ho plně zvládl, bylo to znamením, že se může přidat k válečné výpravě. Nověji se objevily dokonce názory, že šlo ve skutečnosti jen o důkaz jezdeckého umění, v praxi v boji nepoužitelný. Už dřív to také tvrdil například trapper William T. Hamilton, který dokonce zamlada po nějaký čas žil mezi Cheyenny a možná jako jediný běloch viděl zblízka samotného Orlího Nosa (aniž by ho chtěl Orlí Nos přitom zabít) a později se během své lovecké kariéry ve Skalistých horách i na Pláních opakovaně s indiány střetl. Vysvětlení jeho přežití je jednoduché: skupina trapperů, vynikajících střelců, vyzbrojená dalekonosnými rychlonabíjecími zadovkami, byla příliš tvrdým oříškem, indiáni se k ní nemohli přiblížit na vlastní dostřel, a přitom neskýtala moc kořisti. Indiáni je chtěli hlavně zahnat (do lovišť sousedního kmene), ne pozabíjet. Pokud se však ptáte, jak to, že jiným bělochům ani indiánům nedošlo, že mohou místo jezdce, ukrytého za koněm, jednoduše zabít koně, vysvětlení je prosté. Jednak indiáni mívali v blízkosti náhradní koně, ale i bez toho zůstával bojovník bez koně ve hře - mohl se ukrývat za padlým koníkem a střílet. Proto bylo potřeba vyřadit člověka, a bylo to životně důležité.

Tento typ útoku byl totiž přizpůsoben době, kdy ještě kralovaly těžkopádně nabíjené jednorázové předovky. Indiáni kroužili kolem kořisti - kolony vystěhovalců nebo vojenského zásobovacího oddílu - a střídavě se v sedle napřimovali a zase se spouštěli za bok koně. I za pohybu kolem dokola neustále sledovali protivníky a často ve chvíli, kdy viděli, jak někdo pozvedá hlaveň, jakoby „spadli" za bok koně. Odtud také plyne často velké rozpětí předpokládaných ztrát hlášených vojáky, někdy i ve stovkách procent, protože zejména nováčci vždy poctivě hlásili každý takový „zásah". Smyslem indiánské taktiky však bylo kroužit nikoli v kruhu, ale ve stále zužující se spirále, a pokud možno neúprosným přibližováním přimět obklíčené k tomu, aby naráz jedinou salvou vyprázdnili pušky a zůstali bezbranní vůči náhlému čelnému útoku ručními zbraněmi. Čím více indiánů bylo vyřazeno z boje před tímto osudným okamžikem, tím více rostly naděje na to, že útočníci usoudí, že potenciální kořist nestojí za ztráty.

Indiáni se snažili vylákat protivníka k salvě i při čelném střetu dvou řad. Dřív, než se řada jezdců vrhla do útoku, zkoušeli někdy nejodvážnější válečníci projet středem mezi nepřátelskými liniemi. Tak to udělal Šílený Kůň ve finále bitvy u Little Bighornu, kdy po něm hromadně vystřelili Custerovi vojáci, načež se indiáni vrhli na zteč. Někteří válečníci se snažili předvádět co nejodvážnější kousky, jen aby přiměli protivníka střílet, jistý arapažský válečník takto projížděl před modrokabátníky nastoupenými k boji a v plné rychlosti se přitom přetáčel kolem dokola šíje svého koně. Něco podobného předvádí, neúmyslně ovšem, v dramaticky natočené úvodní scéně Tančí s vlky i poručík Dunbar, jenom jde o konfederační vojáky a ne indiány.

Stíhači bizonů

Srovnatelné jezdecké umění jako boj vyžadoval i lov bizonů. Tady zapomeňte na ty nádherné scény z Tančí s vlky, kdy poručík Dunbar v klidu cválá, přiloží winchesterovku k rameni a bác! bizon se převalí. Cválá dál - bác! - a tak pořád dál a dál. Cválající bizon se rychlostí vyrovná běžnému koni. Kůň i s jezdcem musel vyhlédnutého bizona dohnat, přiblížit se na několik kroků, srovnat krok tak, aby jezdec mohl v klidu zamířit, to znamená, musel jet tak, aby jezdec měl neustále přímo vedle sebe místo, za kterým se ukrývalo bizonovo srdce. Po výstřelu pak musel sám automaticky odskočit a vzdálit se od zvířete, které mohlo, i smrtelně zraněné, učinit prudký výpad rohy. Každý kůň pochopitelně nebyl tak rychlý ani učenlivý, aby tento úkol zvládl. Prérijní Creeové odhadovali, že takový je jeden z deseti. Budiž, tento kmen byl až na konci pomyslné obchodní fronty, kde se koně navzájem kradli a přeprodávali, a u kmenů, které byly v této frontě prvotním zdrojem, jako Nez Percéové, bylo „bizoních stíhačů" nepochybně víc. Kmeny, proslulé chovem koní, jako Komančové nebo Nez Percéové, si ty nejlepší nechávali pro sebe a ty horší prodávali. Indiáni se každopádně nesnažili marně něco vytlouct z koně, který potřebné schopnosti postrádal - takového nechali třeba tahat týpí. Vyjet na bizony na pomalejším koni nemělo mnoho smyslu, to si indiáni raději za úplatek půjčili „bizoního stíhače" od souseda. Hidatsové si vyprávěli, že jeden z jejich lovců, Poslední Kámen, „dokázal zabít [bizona] na jakémkoliv koni" a vnímali to jako chválu jeho střeleckého mistrovství.

Ani vycvičený lovecký kůň neznamenal automaticky úlovek, pokud na něm neseděl dobrý lovec: čtyři běloši, z nichž jeden seděl na indiánském bizoním stíhači, s vypětím sil ulovili jediného bizona, přestože to bylo v zimě, kdy sníh omezoval pohyblivost těžkého zvířete, a jeden kůň i jeho jezdec se vyhnuli zranění jen díky tomu, že bizon byl starý a špičky jeho rohů byly obroušeny dohladka. Jistý bílý zajatec, vyrůstající mezi Komanči, vyjel zas na svůj první lov na zapůjčeném zkušeném koni. Bohužel ho nedokázal patřičně navést, a kůň si proto vybral kořist sám. Jednalo se ovšem o starého, nevrlého a smrtelně nebezpečného býka, který se obrátil proti koni, kůň prudce uhnul, jezdec spadl a jen s velkým štěstím unikl rozzuřenému býkovi. Jiný bílý lovec jedoucí na zkušeném „bizoním stíhači" nám popsal další skrytá úskalí. Jeho kůň měl naneštěstí za sebou dvoudenní únavnou cestu. Kůň musel být samozřejmě nejen rychlý, ale také odpočatý, to je jasné. Lovcova vysoká a rozložitá postava, plus sedmikilová puška, sedlo a pravděpodobně i oděv se ukázaly být kritickou zátěží (indiáni se i v zimě často na hon svlékali skoro donaha). Jak nám tento lovec píše, jeho kůň si zkušeně vybral vhodnou kořist a zamířil k ní, ale bizon si toho všiml a nabral okamžitě rychlost, na kterou už kůň nestačil. I když byl lovec zdánlivě obklopen desítkami bizonů, po několikerém opakování téhož lov vzdal s tím, že by takto mohl stádo pronásledovat klidně „až do Mexika" (bylo to někde u kanadských hranic).

Je zřejmé, že podobně jako u válečnických kousků bylo potřeba velké souhry mezi koněm a jezdcem. Není to ostatně náhoda, válečný a lovecký kůň byl nejčastěji jedno a totéž. Byl to nejcennější majetek indiánského muže z Plání, zajišťující obživu jeho rodině a umožňující mu získat si úctu a vážnost v tlupě. Prodával se jen výjimečně, mohl být ale darován jako zvláštní pocta: takto přišel roku 1824 k vynikajícímu komančskému hřebci jménem Checoba americký generál Thomas James, který tvrdil, že by na takovém koni mohl směle jet Richard Lví Srdce nebo Saladin. Bohužel koně uštkl chřestýš, a i když přežil, o část svých vynikajících schopností přišel. V noci bývali tito koně uvázáni u týpí svého majitele, někdy šňůrou uvázanou kolem vlastníkova zápěstí. Indiáni z kmenů, které měly koní méně, ve velkém kradli koně jiným kmenům. Ne náhodou také bývalo zvykem pokusit se raději ukrást koně uvázaného uprostřed cizího tábora než odehnat celé stádo koní pasoucí se poblíž, protože mezi odehnanými koňmi nemusel být žádný, který by představoval pro indiánovu rodinu onen zásadní přínos.

Z porůznu rozesetých náznaků v popisech loveckých i bojových scén vysvítají ještě některé náznaky jezdecké techniky. Při honu se lovec nakláněl silně k levé straně, k bizonovi se totiž přibližoval zprava, a jakmile vystřelil, už malá změna rovnováhy v jeho sedu byla pro koně signálem, aby se od bizona vzdálil. Podobně, chtěl-li válečník uniknout v boji protivníkovi, skrčil se na odvrácenou stranu nebo se zavěsil koni na bok, ale ne tak, aby jeho váha co nejvíce splývala s těžištěm koně, naopak. Pro koně to bylo signálem, že má uhnout na zatíženou stranu. Vidíme tedy, že pomůcky sedem, či v některých případech spíše lehem, zkrátka rovnováhou, o kterých byla řeč v minulém díle seriálu, hrály důležitou roli na mnoho způsobů.

Na závěr bychom neměli zapomínat na indiánské ženy. Prý dokázaly jezdit jako muži - což se může v některých případech vztahovat na to, že jezdily obkročmo jako muži a seděly přitom v sedle stejně jistě. Velitel americké průzkumné výpravy kapitán Randolph Marcy však sledoval na vlastní oči, jak se dvě mladé ženy z tlupy severních Komančů, vidouc na obzoru stádo vidlorohů, zvaných americké antilopy - nejrychlejších běžců prérie - vyšvihly na koně a odcválaly, aby jistou rukou chytily každá po jedné antilopě do lasa. Ale i kdyby ženy nelovily a nebojovaly - některé bojovaly, víme dokonce o jedné, která vedla válečné výpravy, to však byly v maskulinních společenstvích indiánských jízdních kultur výjimky - i přesto musíme vzdát hold obyčejným ženám-matkám.

Představte si, že nosíte na zádech, na popruhu přes čelo, bejby v kožené krosničce s dřevěnou kostrou. Na chvíli ji sundáte, opřete nebo necháte podržet, vyšvihnete se na koně, někdy bez třmenu, a to přes 10-20 cm vysokou zadní rozsochu, necháte si bejby podat nebo se pro něj prostě sehnete, hodíte si popruh přes čelo a vyjedete. Můžete si také krosničku zavěsit zboku na sedlo. I tak mi jistě zdejší čtenářky-matky potvrdí, že něco takového dozajista vyžaduje souhru s koněm i velkou jistotu jezdkyně. Kdo nevěří, ať si to zkusí a navrch přidá starší dítě před sebe do sedla. Případně ať nasedne, nechá si podat batole, dá si ho na záda a přitáhne k tělu pokrývkou. A může se jet!

Alfred Jacob Miller

Indiánské krásky v sedle s oblibou črtal malíř Alfred Jacob Miller. Na rozdíl od jiných, dříve zde zmiňovaných, to nebyl žádný samouk, studoval v Paříži a v Římě a chtěl si založit portrétní studio v New Orleansu, který tehdy ještě nebyl dírou plnou chudinských čtvrtí, ale nóbl dírou do světa. Psal se rok 1837. Našel si byt, první měsíční nájemné splatil portrétem pana domácího, portrétu si všiml gentleman uhlazených způsobů, vyjádřil se o portrétu pochvalně a pozval Millera na výroční sešlost trapperů ve Skalistých horách, s tím, že by z cesty pořídil obrazový záznam. A Miller byl lapen. Nashromáždil z cesty tolik prvotřídního materiálu, že si s tím vystačil po celý život. Svým romantickým pojetím indiánské tematiky a snad prvních obrazových dokladů života ve Skalistých horách vůbec si hned vzápětí udělal jméno, mimo jiné i kvůli líbivým a někdy i frivolním portrétům indiánských dívek, díky kterým tento díl seriálu věnujeme symbolicky především našim čtenářkám. No - a to je vlastně konec. Miller se pak vrátil do rodného Baltimore a byl až do konce života úspěšným a vyhledávaným portrétistou.