Obecné povědomí o indiánech z Plání - i jeho podání ve filmu a ve výtvarném umění - formovalo hlavně závěrečné období indiánských jezdeckých kultur. Poslední americká tažení proti indiánům, hlavně války s Cheyenny a Siouxy, od konce americké občanské války do roku 1890, byly široce přetřásány v americké veřejnosti i politice a protnuly se s moderními technologiemi, jako je telegraf a fotografie. Na toto období navázala vlna malířů amerického Západu, snažící se zachytit mizející nebo čerstvě zmizelou heroickou minulost, včetně těch dodnes nejznámějších (a nejplodnějších), jimiž byli Charles Marion Russell, Frederick Remington nebo nám již známý Charles Schreyvogel. Zvláště obrazy Remingtona a Russella slouží dodnes jako oblíbené ilustrace populárních knih a článků.

Kočovníci z Plání

Tohle období nám ukazuje indiány v oblecích a čelenkách bohatě pošitých korálky z Jablonce, ve vlněných přikrývkách, s winchesterovkou v ruce. Jejich koně už mají často kovová udidla, týpí jsou ušita z plátna. Siouxský válečník pozdního období kultury Plání, příslušník kmene dlouhodobě obchodující s bělochy, se stal prototypem jízdního indiána jako takového. Často se zapomíná, že Siouxové, třebaže se stali hegemony severních Plání na území USA, na ně přišli poměrně pozdě. Typickým atributem Siouxe byla po dlouhou dobu puška, ale ne kůň. Koně si Siouxové začali osvojovat teprve někdy po polovině 18. století, do té doby se honili za bizony pěšky. Ulovili jich dost až během 70. let, kdy jim obnovení dálkového obchodu, přerušeného za anglo-francouzské (v Evropě zvané sedmileté) války, dalo dost pušek a munice, a neštovice decimující jejich nepřátele podél Missouri jim umožnily expanzi za tuto řeku. Mnozí Siouxové se na Pláně vydávali pěšky ještě dlouho po začátku 19. století.

Právě kultura období, kdy po Pláních kočovali jízdní Siouxové, bývá v populární představě interpretována jako typická. Jenomže je to spíš kultura nejlépe zdokumentovaná. Když na Pláně vtrhli Siouxové na koních, už tam někoho našli. A ti, co je tam našli, tam zase už dřív našli jiné, a ti zase jiné, Siouxové Cheyenny, Cheyennové Kiowy, na ty z druhé strany narazili zase Šošoni a jedni i druzí pak narazili dál na jih na Apače, kteří po Pláních jezdili jako úplně první, zhruba někdy od roku 1650. Tito Apačové byli ovšem na hony vzdálení knižním i filmovým mayovkám. V koních viděli nejdřív jídlo, ale netrvalo dlouho a pokusili se španělské vojáky napodobit. Indiáni v Severní Americe měli vlastní tradici pancířů z nevydělané kůže, chránících proti šípům. Nově upravili jejich střih podle španělských prsních krunýřů. A krunýřem z nevydělané kůže začali chránit také svoje koně, ať už na základě toho, že viděli některé španělské koně kryté látkovými přehozy, nebo z vlastní iniciativy.

Dobový františkánský kronikář o nich poznamenal k roku 1691: „Nakonec si podrobili všechny kmeny; říká se však o nich, že nejsou stateční, protože bojují na obrněných koních." Apači na obrněných koních dobyli do konce 17. století většinu jižních Plání až k řece Platte. Tuto techniku boje od nich koncem 17. a počátkem 18. století převzali i jejich východní, ale také severní sousedé. Tam to byli Šošoni, kteří s obrněnými koňmi obsadili většinu Plání dál na sever od Apačů.

Lovci otroků

V tom se však skrývala hrozba pro apačskou hegemonii směrem na jih. Komančové, původně jižní odnož Šošonů, přitahováni bohatstvím bizoních stád i evropským zbožím v Novém Mexiku, v krutých válkách do poloviny 18. století Apače vytlačili na okraj Plání. Jejich strategickou výhodou bylo, že byli plně kočovní, zatímco Apačové byli zčásti zemědělci, kteří kočovali za bizony jen v létě a přes zimu žili ve stálých vesnicích. Tam se stávali snadným terčem komančských nájezdů, vybíjeli muže, a ženy a děti prodávali Španělům jako otroky, aby za ně získávali...co? Uhodli jste, koně. Podobně pořádali hony na otroky i Šošoni, kteří podobně jako Komančové neměli jinak na výměnu mnoho co nabídnout, ale Apačové to dřív dělali rovněž. Inu, tak trochu jíní rudí gentlemani. Budiž jim omluvou, že není nabídky bez poptávky, a že Španělé v Mexiku a záhy po nich i Francouzi v Lousianě a Britové v jižních amerických koloniích za indiánské otroky rádi a štědře platili, alespoň do doby, než se naplno rozběhly dodávky černých otroků přes Atlantik.

Na jižních Pláních nadešel koženým pancířům konec, když Komančové před polovinou 18. století navázali obchodní styky s Francouzi v Louisianě a získali střelné zbraně, kterým kožené brnění nemohlo odolat. Pancíře tedy na jižních Pláních přetrvaly, jak se zdá, zhruba století - i když Apačové, kteří sami neměli přístup ke střelným zbraním, je z nouze používali ještě celé století poté. Na severních Pláních se pancíře používaly až do 70. let 18. století, do expanze Siouxů a Černonožců, vyzbrojených puškami. Obrázek z úvodního odstavce byl tedy, co se týče délky trvání, přinejmenším stejně typický, jako ten, který známe z 19. století z obrazů, fotografií a konečně filmů.

Zpět do 16.-17. století

Apači a výjimečně i některé sousední kmeny, které s nimi obchodovaly, používali v době, kdy byla jejich expanze v plném rozmachu, i španělská udidla a třmeny. Jejich sedla vznikla nápodobou španělských. Další kmeny nahrazovaly kovové součásti výstroje dostupnými materiály: nevydělanou kůží, žíněmi a dřevem. V tom případě by indiáni prostě napodobovali bělošské vzory způsobem, jaký byl pro ně reálně možný. Španělský vliv je zřejmý i v některých jiných detailech, údaj z 1690 například říká, že Caddové v dnešní Oklahomě nazývali koně „cavalis", očividně ze španělského „caballos". Víme, že o století později se Černonožci z dnešní Kanady vydávali krást koně na jih od Španělů. A víme, že o další století později používali jako hlasovou pobídku k rozejití koně opakované „š" a k zastavení opakované „ka", nejspíš dávné zkomoleniny španělských pobídek; Mexičané ve stejné době říkali „sss" a „ček-a". Ať už na hypotéze, že indiáni používali hlasové pobídky odvozené od španělských, něco je, nebo ne, přivádí nás k jedné zajímavé otázce. Indiáni napodobovali, budiž. Ale jak - na dálku, nebo přímo?

Není to otázka jen akademická. Španělé, vědomí si strategického účinku svých jezdců v boji, zpočátku podrobeným indiánům důsledně jízdu na koni pod trestem smrti zakazovali. Ale překulilo se sto let a doba se změnila. Mexikem se v patách conquistadorů převalila vlna evropských virů a baktérií a i díky tomu přestali být indiáni z podmaněných říší středního Mexika, řečeno moderním slovníkem, aktuální bezpečnostní hrozbou. Jízda na koni zůstala v kastovně uspořádané koloniální říši víc stavovskou výsadou; dodejme, že španělská společnost té doby byla silně maskulinní, a ta v Novém světě, kde se svět dělil podstatně důsledněji na ovládané a se zbraní v ruce ovládající, ještě víc. Gender i sexualita byly úzce propojeny s mocí, někdo ji měl, někdo neměl. A přístup k moci byl převážně dědičný. Nejvýš stáli muži španělské krve, předurčení Bohem vládnout (nakonec i Bůh Otec a jeho Syn byli muži), důkazem Boží přízně byla španělská vítězství nejprve nad Maury a pak nad indiány, přičemž v obou případech přičítali Španělé svá vítězství do značné míry koním. Všechno do sebe hezky zapadalo. Proto byl v Novém Světě Španěl pravidelně caballero (doslova „jezdec" a současně titul znamenající urozenost), indián peón (doslova „pěšák", v širším smyslu poddaný).

I kalhoty v 16. století byly šity tak, aby vynikly genitálie, a hřebec znamenal další koule mezi nohama. To mělo hodnotu samo o sobě, ne z hlediska rozmnožování. Většina hřebců španělských caballeros si nejspíš v životě neskočila a ke klisně se nepřiblížila. Mělo to i praktický důvod - větší jízdní jednotka na hřebcích měla méně problémů, když nikde kolem nebyla žádná kobyla. Uvádím to proto, že občas se lze dočíst, že koně na Pláních zdivočeli už v době výpravy Francisca de Coronado v letech 1540-1542 a že si je indiáni mohli ochočit už před tím, než se Španělé trvale usadili v Novém Mexiku. Dost dobře nemohli, Coronadovi totiž sice skutečně někteří koně utekli, ovšem jenom samí hřebci.

Coronado na Pláních žádné eldorádo oplývající zlatem nenašel, mezitím se však Mexikem rychle jako neštovice šířil nový způsob, jak ho narýžovat: chov koní, ovcí a krav. Na přelomu 16. a 17. století založil v Coronadových stopách Juan de Oñate na řece Rio Grande, tvořící dnes hranicí USA a Mexika, nové španělské dobytkářské impérium. Zem se zdála být zaslíbena koním a kravám, jenže tak daleko na severu bylo španělských kolonistů málo. Pokud si uvědomíme, že se dobytkařilo prakticky bez ohrad, na volno, byl to problém. Zhruba v té době se začala množit povolení jednotlivým mexickým indiánům k jízdě na koni - a nošení zbraně či oděvu španělského střihu, zkrátka, povolení společensky se povznést (poprvé roku 1583, pak 1590, 1593, 1615, 1616, 1620 a 1622). Roku 1616 dostali povolení čtyři honáci Gabriela Rodrigueze poblíž města Mexika, o tři roky později si místní františkáni vymohli hromadné povolení pro dvacítku honáckých předáků na svém nedalekém vzorovém statku.

Počátky indiánského jezdectví

Roku 1621 dal guvernér Nového Mexika všem tamním rančerům právo, aby zaměstnávali indiánské honáky na koních (není vyloučeno, že šlo jen o legalizaci už existující praxe). Buď jak buď, byl to, jak se záhy ukázalo, zlom. Indiáni sloužili už dřív jako stájníci a podkoní. Přímých dokladů je pramálo, ale vyplývá to celkem jasně ze společenského kontextu, jen šlo prostě o věci, nehodné písemného zaznamenávání. Jednotlivá povolení jezdit většinou dříve přímo uváděla, že dotyčný smí jezdit na koni za použití sedla, udidla a ostruh. Udělována byla vesměs indiánským náčelníkům, jmenovaným starostům nebo obchodníkům, kteří se chtěli vyrovnat Španělům a pravděpodobně také patřili k zámožnějším lidem. To je důležité.

Teď se budeme chvíli pohybovat na tenkém ledě domněnek, protože chvíle počátků indiánského jezdectví v Novém Mexiku halí mlčení známých pramenů. Víme jen, co následovalo, a z toho se pokusím odvodit to podstatné. Sedlo, udidlo, třmeny a ostruhy stály v polovině 17. století v Novém Mexiku dohromady tolik, co čtyři koně (abyste měli alespoň hrubou představu, v přepočtu by to bylo nějakých 460 dnešních dolarů). Indiánští honáci v Novém Mexiku se pravděpodobně nechtěli společensky povznést, služba u Španělů jim však přinášela příjem a jiné výhody. Jezdit neměli pro okrasu, ale kvůli práci. Museli tedy umět dobře jezdit, koně důvěrně znát, dost pravděpodobně však neměli na to, aby si pořídili španělskou jezdeckou výstroj.

Velice pravděpodobně napodobovali přímo Španěly - víme například, že indiáni nasedali v naprosté většině, bez ohledu na kmen, zprava (jen leváci zleva). To je přirozené pro každého praváka, ale drobet nešikovné pro muže nosícího na levém boku pochvu s rovným mečem. Je to však také maurský způsob, neboli součást stylu à la jineta, a z dobových indiánských kodexů z Mexika i Peru, zachycujících bojující Španěly nadmíru detailně, je patrné, že jineta jako jezdecký styl v době conquisty převažoval. Převzali ho patrně i indiáni, zatímco mezi bělochy v Mexiku se postupně šířil zvyk nasedat zleva, až zcela převážil. O čirikávských Apačích máme z pozdní doby zaznamenáno, že nasedají zleva, což mohlo být výrazem jejich úzkých kontaktů s Mexičany.

Důkaz to není, ale spolu s dalšími rysy, jako jsou již zmíněné krátké třmeny, to přece jenom svědčí ve prospěch toho, že ježdění od Španělů odkoukali indiáni v Novém Mexiku a od nich se zas učili další. Jen v tom odkoukávání byla od počátku dávka improvizace, protože indiánští honáci jezdili pravděpodobně bez patřičné výstroje. Místo kovového udidla sloužila většině jen splétaná šňůra - lariat, ovázaná kolem spodní čelisti koně, jak to známe z celých Plání i Skalistých hor z pozdější doby. Jezdili většinou bez třmenů, nebo s dřevěnými napodobeninami. Místo sedlářem vyrobeného sedla používali vlastnoruční napodobeninu, vyřezanou z vhodných kusů dřeva, spojených řemínky a potažené nevydělanou kůží. Víme, že indiánští muži používali často také bezkostrové sedlo, vlastně polštář uprostřed prošitý a plněný chlupy. Setkal jsem se s domněnkou, že vzorem byla anglická sedla, střih a tvar tomu však nijak neodpovídají. Zato tato sedla nápadně připomínají archaický typ nákladního sedla, používaného dnes už jen v zapadlých částech zeměkoule. Vlastně je to jen čtvercová podložka vložená pod náklad, který je přitažen přímo k břichu koně. Je tedy docela dobře možné, že indiánští honáci vzali, co bylo po ruce.

Co bylo dál

Povězme si ve zkratce, co bylo dál. Usedlí indiáni u Rio Grande tedy získali první koně. Mnozí však nebyli spokojení se španělskou nadvládou a vnucováním křesťanské víry, a někteří i s koňmi utíkali hledat svobodu mezi okolní Apače, kteří v koních viděli ještě nedávno prostě maso. K tomu Apačům tajně koně prodávali i někteří Španělé, protože to vynášelo. Ve 40. letech 17. století už španělští indiánští poddaní uzavírali s Apači tajné dohody o svržení španělské nadvlády. Apači z toho měli mít hlavně - koně. Docházelo už i k případům, kdy indiánští honáci utekli k Apačům s celými svěřenými stády. Ovšem čím víc koní Apačové měli, tím víc jich potřebovali a chtěli. Koně jim totiž umožnili rozšířit akční rádius kočování za bizony, což na jižních Pláních, kde je často velká vzdálenost od jednoho vodního zdroje ke druhému, pěšky obtížné.

Aby měli dost koní pro celé jednotlivé tlupy, koně kradli. Roku 1664 proto vydal novomexický guvernér zákaz vstupu indiánům, kteří nebyli španělskými poddanými. To už se Apači šířili na sever po Pláních a vymysleli kožená brnění. Španělé začali koncem 17. století využívat usedlé indiány na jih od Rio Grande, v Sonoře v dnešním severním Mexiku, jako pomocné vojenské jednotky proti Apačům. Tito indiáni také používali kožená brnění, dost možná okopírovaná od Apačů (víme, že koženou zbroj časem začali přebírat i sami Španělé), a takovéto spojenecké indiány zřejmě zachycuje vzácné vyobrazení indiánů na obrněných koních asi z roku 1720.

Jenže mezitím už roku 1680 vypuklo na Rio Grande indiánské povstání. Do něj se vložili Apači, kteří se vrhli na stáda koní a do značné míry tak zabránili Španělům v jejich použití, a zbytek už známe. Apače v loupení koní vystřídali Komančové a jejich obchodní impérium se následně stalo zdvihovým pístem pumpy, která pumpovala stovky a tisíce koní dál na sever jiným indiánům, ale od počátku 19. století také na americký Východ, čímž podpořili pochod osadníků na Západ. Mnoho Američanů následovalo heslo: „Jdi na Západ, mladý muži!" na koních a mulách dodaných za Mississippi Komanči.

Frederic Remington

Mezi posledními mladíky na opravdovém Západě byl Frederic Remington. Narodil se v New Yorku roku 1861 v rodině, v níž byli tradičně všichni dobrými jezdci, a byl vzdáleným příbuzným George Catlina. Zapsal se na umění na Yale, ale víc než formální lekce ho přitahovaly fotbal a box. Z univerzity odešel, aby pečoval o umírajícího otce, ale po jeho smrti už se na ni nevrátil. Raději se vydal do Montany, kde roku 1881 uviděl poslední bizony, poslední vzdávající se volné indiány a stáda dobytka pasoucí se na ještě neohrazených prériích. Investoval dědictví do ranče v Kansasu, ale poznal, že to znamená namáhavou dřinu a společenskou izolaci, a navrch že ho jiní rančeři mají za líného playboye. Ranč prodal a koupil raději poloviční podíl v saloonu, jehož návštěvníky kreslil, a když to šlo s obchody z kopce, začal si prodejem obrázků vydělávat na živobytí. Měl úspěch, vrátil se do New Yorku a tam se zapsal ke studiu malby, aby si zlepšil techniku.

Olejomalbou „Návrat černonožské válečné výpravy" si získal umělecké jméno, ve společenských kruzích se prosadil díky používání hrubé mluvy a šíření bajek o tom, jak dělal na Západě kovboje a zvěda v indiánských válkách. Úspěch mu zajistil spoustu jídla a pití, takže začal povážlivě tloustnout. Autoportrét na koni ukazuje, jak chtěl sám sebe vidět: jako tvrdého chlapíka mířícího za dobrodružstvím na svém věrném oři.

F. Remington: „Návrat černonožské válečné výpravy"

Jeho „západnická" pověst mu získala také přízeň armádních důstojníků z posledních indiánských válek v čele s generálem Nelsonem A. Milesem a byl pozván na Západ jako jejich dvorní malíř. Mimo jiné tak mohl dorazit na místo konfrontace u Wounded Knee jen nedlouho po masakru. Maloval někdy až s fotografickou přesností, spoléhal přitom výlučně na svou paměť. Jeho pojetí indiánů bylo příznačné pro jeho dobu: nevyzpytatelní, neotesaní, neohrožení a nelítostní. V šestnácti letech napsal, že nechce příliš pracovat, protože má jenom jeden krátký život. Netušil, jak si tím namaloval vlastní osud: extrémní obezita ho poslala do hrobu v osmačtyřiceti.

F. Remington: „Změna vlastníka - stampede."