Bětko, jak vypadá dětství strávené na místě jako je toto? Byla jsi k práci na rodinné farmě takříkajíc předurčená anebo šlo i o tvou volbu? 

Bětka K.: Dětství bylo krásné. Já si vlastně ani nemůžu stěžovat. Třeba když jsem byla na ZŠ ve Vítkovicích (v Krkonoších), tak jsem přišla ze školy a celé odpoledne jsem jezdila na koni. Hodně času jsem trávila s koňmi, to si pamatuju nejvíc. Od zhruba 12 let jsem se aktivně podílela na jezdeckém provozu tady na farmě. Maminka si tehdy stěžovala dětské lékařce, že jsem pořád u koní a nedělám nic jiného. Paní doktorka řekla, že je to dobře a ať to dělám, dokud mě to baví. A třeba na gymplu o přestávkách spolužačky řešily takové ty holčičí věci - kluky, nehty a tak, a já jsem seděla v lavici a furt si něco psala. Od rozvrhu práce, péče o zvířata, ježdění, všechny možné chovatelské přípravy včetně připouštěcích plánů. Ty plány jsem teda psala i v hodinách … 

Vzpomínám si, že mamka mě občas vozila na koni do školky anebo ze školky, občas jsem na koni jela i na základce strašit spolužáky jako čert na Mikuláše. Pak když jsem byla na gymplu, řekla jsem si, že by byla škoda tuhle tradici přerušit. Pro závěrečné vysvědčení jsem si tedy do Jilemnice dojela opět na koni - konkrétně na Mersi. Naproti u kostela mi jí držel můj tehdejší přítel a hrozně dlouho tam stál náš profesor češtiny a mazlil se s ní, přicházeli i další vyučující. S Mersi jsem jezdila zhruba od svých 11 let, ona byla tehdy čtyřletá. A pak už jsme spolu vyrůstaly. V pubertálním období, kdy jsem říkala, že huculové jsou malí koně, že chci araba a sportovního koně, jsem se k Mersince nakonec vždycky vrátila. Ona byla můj životní kůň. Moje asi nejhorší faremní období bylo jaro 2021. Sešlo se toho více, ale rozhodnutí Mersi uspat, díky úrazu a chronickým následkům, kdy její život nebyl ani zdaleka plnohodnotný, bylo skoro nad moje síly. Když se to všechno nahromadilo, přiznám se, že jsem o mém farmaření pochybovala. Nicméně čas ukázal, že je hlavně důležité si umět odpočinout a tak jsem vedle chovatelských plánů zařadila i ty výletové a dovolenkové. Ale to už jsme mimo dětství 🙂

Je mi jasné, že velké množství vašich koní je zde vzájemně ve vztahu příbuzenství. Jak se vám daří se vyvarovat příbuzenské plemenitby u huculů tak nežádoucí? Jakými kritérii se v chovu řídíte?

Bětka K.: Předně je potřeba říct, že tady máme několik rodin, takže jsme stále schopní vyprodukovat plemenného hřebce, kterého můžeme použít i na část našeho stáda. Nejsou tedy všichni příbuzní. Dále si půjčujeme hřebce ze zahraničí a tím je zaručeno, že i přesto, že jsme hlavní chovatelé v ČR, tak s příbuzenskou plemenitbou problém nemáme. Kritéria jsou pak daná genetickými zdroji, tj. kolik příbuzných v předcích může být a jak daleko zpátky. 

V chovu se pak řídíme především charakterem, exteriérem (např. výška - hucul má být malý horský kůň) a zdravím.

Chov huculů zde v Krkonoších je přínosem i pro zdejší přírodu. V čem jeho pozitiva spočívají především? 

Ivan K.: Současná podoba Krkonoš, zejména v nižších partiích, vznikla zemědělskou činností. Z hospodářských zvířat tady byly vždycky kozy, skot a koně. Pomáhali tak vždy udržovat krajinu. Pokud se neprovádí nějaká intenzivní pastva, tak přinášejí loukám hnojení, okus, roznášení semen toho, co spásají, narušení drnu, jež prospívá některým rostlinám. Např. v případě divokých orchidejí (prstnatce), jež právě potřebují rozrušení povrchu, dobře vedená, extenzivní pastva jednoznačně přispívá k rozšíření jejich počtu. Obecně ale je nutné říci, že rostlinám na loukách pomáhá pouze určitý způsob pastvy. Ty louky vznikaly tak, že první zemědělci, když vyklučili les, ty louky používali jak na seno, tak i něco rozorávali na políčka a něco spásli. A tohle neustále střídali. Takže se dá říci, že pokud se pastva dělá takto střídavě, tak to přispívá k druhové rozmanitosti. 

Od roku 2012 navíc koně z našeho chovu jsou součástí Strážní služby KRNAP a tak je návštěvníci Krkonoš mohou potkávat v hřebenových partiích. Díky tomu, že hucul je přátelské povahy a návštěvníci si jej mohou pohladit, slouží k navázání pozitivního kontaktu mezi Stráží přírody a návštěvníky. 

V jaké nejvyšší nadmořské výšce pastva probíhá? V čem jsou její specifika?

Bětka K.: Nejvýše paseme na budní enklávě Dvorských bud ve výšce 1150 m.n.m. Taková pastva je především chudá, společně s náročnějšími povětrnostními podmínkami to přispívá k větší otužilosti našich koní a jejich fyzické kondici - to díky strmějšímu terénu pastvin. 

Nezřídka se setkávám s názorem, že koně v zimním období zapadaní sněhem na svých pastvinách jsou nebožáci. Z vlastní zkušenosti však vím, že tomu tak vůbec není. Zkusíte to, prosím, blíže osvětlit?

Bětka K.: To, že koně jsou zapadaní sněhem, pouze poukazuje na dobrou termoregulaci. Sníh na nich neroztává, teplo tedy neuniká a není jim zima. Např. když fouká vítr, celé stádo se shlukne, funí si dovnitř a uvnitř je tak teplo. Kůň má dále velké tlusté střevo, které funguje jako fermentor, tedy jakási vnitřní elektrárna. Když přijde nějaký nečas, tak se kůň pořádně nažere a díky tomu si vyrobí potřebné množství tepla. Navíc jejich hustá a dlouhá srst, slouží jako taková došková střecha, když prší a vy ji rozhrnete, najdete kůži suchou. To spíš naopak v létě v horkém počasí mají problém se ochladit. 

Koně tedy chováte výhradně v pastevním režimu, tj. 24/7 venku po celý rok. Je to takříkajíc „horse-friendly“?

Bětka K.: Ano, je. Momentálně máme 85 koní a s klidným svědomím můžu říct, že ani jeden z nich nemá žádný zlozvyk. Což je takový jeden z ukazatelů jejich spokojenosti. Je to dané tím, že jsou ve stádech, kde mají uspokojené všechny své potřeby od fyzických (pohyb, žrádlo, voda) až po ty sociální - interakce s dalšími koňmi, všechny možné druhy společenských vazeb. Takový kůň je i spokojený. Často na rozdíl od koní ve stájových boxech, kteří se nudí, jsou frustrovaní a chybí jim přítomnost dalších koní. Chování takových koní bývá mnohdy lidmi bráno jako legrační nebo roztomilé, ale ve skutečnosti je to projev frustrace. Prostě pobyt koně ve stádě a venku je pro koně přirozený. A jen spokojený kůň je spolehlivý kůň. 

Jak početné je momentálně vaše stádo? Máte dané nějaké množstevní limity?

Bětka K.: Jak jsem řekla - momentálně máme 85 koní, což je obvyklý počet přes zimu. Na jaře se narodí obvykle 10 - 15 hříbat a do zimy zase nějaké koně prodáme. Nejvíc koní, co jsme měli, bylo myslím 92 koní. Ale maximum, které se snažíme držet na zimu, je kolem 80 koní. 

Jestliže tedy každý rok přivítáte na svět cca 10 hříbat, pak zhruba stejný počet koní musí od vás odejít. Je to tak? 

Bětka K.: Ano. Po předchozích zkušenostech jsme dospěli k tomu, že naše koně u nás odchováváme alespoň do tří let věku, aby měli dobrý a pevný základ ze stáda, čímž se zmenší šance toho, že by koně někdo pokazil. Pracovní valachy, kteří se účastní i strážní služby, prodáváme kolem 15. roku věku, kdy má hucul do konce aktivního života ještě mnoho let před sebou a zároveň je už velmi spolehlivý a zkušený. Chovné klisny pak prodáváme minimálně a ty, co u nás prožijí celý život, na farmě i dožívají a současně vychovávají další generace v tzv. stádě babiček a mladých kobylek. 

Jaké aktivity můžete na vaší farmě nabídnout veřejnosti?

Bětka K.: Vedu např. dětský jezdecký kroužek, pořádáme výcvik a vyjížďky pro veřejnost, dále příměstské tábory a putování v sedlech našich koních. Účastníme se i různých vzdělávacích programů, např. u příležitosti Dne země, dojížděli jsme také s koňmi do Dětského centra v Jilemnici za dětmi. Nabízíme možnost připouštění - letos máme už čtyři plemenné hřebce. Také máme samostatné ubytování přímo na naší farmě. V neposlední řadě je pak zapotřebí zmínit každoroční Křtiny hříbat, podzimní Hubertovu jízdu a různé semináře.

Ivane, Bětko, můžete, prosím, v pár větách shrnout, co si představíte, když se řekne „huculský kůň“?

Když přijdete do stáda huculů, můžete vzít jakéhokoli koně na cokoli. A bude úplně jedno, kterého koně chytnete, starého, mladého … A je jedno, jestli půjde skákat, tahat kočár, bude pracovat s dětmi, nebo půjde do strážní služby. Je prostě univerzální, připravený udělat cokoli. To jsou pro nás HucuLOVE. 🙂

Děkuji za krásné povídání a vám i všem vašim koním přeji do budoucna jen to nejlepší a mnoho zdaru ve vaší bohulibé činnosti.

Informace o Farmě HUCUL naleznete na www.hucul.cz 

Utekla vám první část rozhovoru? Naleznete ji zde.