A odtud už stačí se držet toho správního směru, tj. k západní části hor zastoupené majestátním pohledem na horu Kotel a Velkou i Malou kotelní jámu. Za zastavěnou částí obce Vítkovice v Krkonoších, kde máte pocit, že jiný cíl než Horní Mísečky vás už nečeká, minete na pravé straně nenápadnou odbočku - „vratku“; silničku, po které se v zimním období příliš netoužíte vydat. Jenže často právě ten nejkrásnější cíl je skryt na konci cestičky opravdu křivolaké a nesnadné … A tak tedy pro jistotu nasadit sněhové řetězy a hurá vzhůru. Po bezmála 2 km prudkého stoupání plného zatáček se ocitáte v úplně jiném světě: na stráních sem tam nějaká ta chaloupka, na konci cesty pak stavba farmy s velkolepým panoramatem na pozadí - i pohledu odsud opět dominuje Kotel, výhled pak doplňuje malebná budní enkláva Dvorských bud a osada Rezek. Neméně pěkný je pak pohled na protější vítkovické stráně s vrchem Kobylou na pozadí. To vše pak doplněno pastvinami, jež jsou všude kolem cest a na nich - koně, koníci, koníčci,  chundelatí, ve všem tom sněhu spokojení. Snad mají někteří z nich až příliš velká bříška? Ano, to jsou chovné huculské klisny čekající hříbátka, která s nástupem jara začnou přicházet na svět. Že vám to celé připadá jako utopie, příliš krásné, než aby to mohlo být skutečné? Není nic snažšího než se přesvědčit - prostě jen zaklepat na dveře a nechat se pohltit poutavým vyprávěním majitelů zdejšího ráje nazvaného Farma HUCUL o tom, jak to celé začalo a pokračuje až do dnešních dnů … Nad šálkem skvělého bylinkového čaje tedy usedám ke stolu s panem Ing. Ivanem Karbusickým a paní Ing. Alžbětou Karbusickou, jeho dcerou, a naše výprava do minulosti může začít. 

Na vaší farmě je momentálně největší chov huculských koní v ČR. A tak mi nedá se nezeptat: Proč zrovna hucul?

Ivan K.: K huculovi jsem přišel v r. 1972, a to díky členství v TISu-Svazu pro ochranu přírody a krajiny. V té době naši skupinu oslovil JUDr. Hrabánek ze Šumavy s problémem likvidace slovenského muráňského stáda huculských koní. Založili jsme Hucul club a podařilo se získat a do Čech dovézt poslední čisté huculy z Muráně. Dovezení huculové vytvořili základní stádo chované na Zmrzlíku u Řeporyj. Po několika letech, se v Hucul clubu část členů rozešla názorově v tom, jak má chov tohoto plemene koní pokračovat a hlavně, v jakých podmínkách má být chován. Sháněli jsme tedy pro nový začátek nějaké místo na horách, abychom ty koně více přiblížili horskému prostředí, ze kterého vzešli. V roce 1979, kdy jsme končili s kamarádem Petrem Kotlabou vysokoškolská studia, náš tehdejší trenér, pan Vašta, nám zajistil audienci u ředitele Státního statku ve Vysokém nad Jizerou, kterého to nadchlo a pozval nás na návštěvu. Pan ředitel nás tehdy svým vozem vzal na nejvýše položené rozcestí na Janově Hoře (pozn. ed.: osada Janova Hora ve Vítkovicích v Krkonoších, dnes rozcestí mezi Farmou Hucul a Chatou Terezou), kde končila cesta. Dál už s námi šel pěšky po loukách s rozkvetlými petrklíči, v těch ředitelských polobotkách, na to si dodnes pamatuju, až jsme dorazili k větší chalupě (pozn. ed.: dnešní budova farmy) a prý, jestli se nám bude zamlouvat. Nás to místo i s chalupou okouzlilo a nadšeně jsme souhlasili. Od té doby pak vznikaly podmínky pro chov huculů tady. První období bylo úplně bez koní - dělali jsme brigády, stáje a zázemí pro koně. Protože jsme brigádníkům slíbili, že budou za odměnu jezdit na koních a žádné koně jsme neměli, tak jsme narychlo poskládali nějaké koně, co byli k mání; nebyli to huculové. O rok později jsme pořídili první huculské koně nákupem po republice od drobných chovatelů a následně jeden nákup byl ze Státního hřebčína v Topoľčiankách (pozn. ed.: Slovensko). 

Ivane, vy jste vždycky chtěl být chovatelem koní?

Ivan K.: Já jsem vlastně netušil, že bych vůbec někdy měl s něčím takovým přijít do styku. Moje první blízké setkání s koněm se odehrálo právě v rámci té záchranné akce (pozn. ed.: záchrana huculských koní z muráňského chovu) na vlakovém nádraží v Praze - Řeporyjích. Tehdy přijel vlak, ve vagonu - dobytčáku byl na jedné straně huculský hřebec, na druhé straně čtyři huculské klisny, mezi nimi na seně přebývali lidé, kteří je doprovázeli - Leša Leiský (pozn. ed.: Leander Leiský - syn Dr. Otakara Leiského) a Maruška Henková. Já jsem tehdy z vlakového nádraží na Zmrzlík vedl klisnu Edu a to bylo moje první blízké setkání s koněm. Klisny i hřebec měli jen jednoduché provazové ohlávky. Huculové z Muráně byli celkově drobného vzrůstu, a tak jsem cestou pozoroval Edino velké oko v úrovni mého ramene. Obdivoval jsem její důvěru v cizího člověka, který ji kamsi vede a měl jsem pocit, že i kdyby neměla tu ohlávku, tak by to oko šlo se mnou pořád. Dodnes na to moc rád vzpomínám. Já jsem Lešovi a Marušce i trochu záviděl, že koně cestou mohli doprovázet - vnímali jsme to jako veliké dobrodružství, vlak v té době jel ze Slovenska asi tři nebo čtyři dny. Nakonec při druhém nákupu koní z Muráně jsem měl to štěstí a jízdy vlakem s koňmi ve vagonu jsem se zúčastnil také a byl to pro mne nezapomenutelný zážitek i to dobrodružství. A tím jsem u koní zůstal. 

Mnoho se traduje o klisně jménem Bludička. Jak vlastně přišla ke svému jménu?

Ivan K.: To bylo v době, kdy chov spadal ještě pod Státní statek ve Vysokém nad Jizerou. My jsme tady, na Janově Hoře, měli vykoupené klisny z českého zemského chovu od drobných chovatelů a nebyl tu ani moc kvalitní hřebec. Tak jsme s Petrem Kotlabou zajeli na Slovensko do Topoľčianek (pozn. ed.: Státní hřebčín Topoľčianky), kde jsme zakoupili hřebce Gurgul IV-2. K tomu se nám podařilo získat jednu klisnu -Goral XIII-8. Jelikož jsme ale spadali pod státní statek, tak pro ty koně musela jet statková zootechnička. Takže ona vyrazila s nějakým autobusem upraveným na převoz zvířat a jela pro ty koně. Tam je převzala, ono to chvilku trvalo, ten obchod se uskutečňoval na poslední chvíli, na konci roku, a tak se tam zdržela. S koňmi přijela sem, na Janovu Horu, 31.12. toho roku. Jenže tady nebyl zavedený telefon. My jsme tu na ně čekali druhý, třetí den, už byl večer, už jsme je ani nečekali a slavili Silvestra. Najednou někdo buší na dveře a ona zootechnička s hřebcem. Že prý jí utekla klisna. Řidič prý spěchal domů, dole na zastávce u hotelu Praha (pozn. ed.: Vítkovice v Krkonoších) vyložili koně a on odjel domů. Ona stála u hotelu Praha ve sněhu v lodičkách a takhle vybavená se snažila s koňmi vyjít nahoru. Jenže klisna se jí vytrhla z ruky a zmizela v mlze. My jsme s brigádníky jí šli hledat. Té noci byla hrozná mlha, nebylo vidět na krok. Navíc byl sníh dost namrzlý, byla na něm taková krusta. Když jste šli, tak ty ledové krystalky se sypaly dolů ze svahu a vydávalo to takový šustivý zvuk. Museli jsme vždycky zastavit a poslouchali, kde se to sype. Kobylku jsme nenašli a nechali to na druhý den. Ráno se nám ji podařilo najít v lese, ale hrozně se nás bála a utíkala před námi. Když se jí nakonec podařilo chytit, tak jsme jí dovedli sem. A z tohoto příběhu vlastně vznikla jména těchto dvou koní: hřebec dostal jméno Silvestr a klisna tím, že tu první noc bloudila po lesích i loukách a ještě měla na čele hvězdičku, dostala jméno Bludička. 

Ivane, vzpomenete si na první zde narozené hříbě? 

Ivan K.: První hříbě se narodilo klisně, které jsme říkali Goralka. Byla jednou z těch prvních vykoupených klisen od drobných chovatelů. Tehdy jsme s brigádníky uspořádali křtiny, hrála kapela, pozvali jsme pana ředitele Státního statku ve Vysokém nad Jizerou, aby hříbě pokřtil. Od té doby se křtiny hříbat u nás konají každý rok. 

Chov huculských koní v ČR je institucionalizovaný. Povíte o tom více? 

Ivan K.: Plemenitbu tehdy vedl Státní plemenářský podnik. Po revoluci v r. 1989, když se ustanovila Asociace svazů chovatelů koní, vedla plemenné knihy všech plemen koní v ČR včetně huculů tehdy ona. My jsme v té asociaci měli ambici si plemenářskou práci ohledně huculů dělat sami.  Spolu s dalšími chovateli v ČR jsme tedy založili Asociaci chovatelů huculského koně. Po dlouhých jednáních se nám to podařilo a Ministerstvo zemědělství nám svěřilo vedení plemenné knihy huculského koně. Tehdy pan Ing. Jelínek (pozn. ed.: dnes předseda Rady PK Huculský kůň) pracoval ve výzkumné stanici chovu koní ve Slatiňanech jako vědecký pracovník. On si vzal za úkol dát dohromady ochranu původních českých plemen koní, mezi která patří právě huculský kůň. V té době vznikaly genetické zdroje ČR obecně (rostlin i zvířat). Ing. Jelínek nás oslovil, my jsme potom s ním a panem Valáškem z plemenářského podniku objížděli jednotlivé koně v ČR a klasifikovali a zařazovali jsme je do databáze, vytřídili jsme je podle typů a původu na ty, kteří odpovídají standardu genetického zdroje, mají typické vlastnosti. Brali jsme to tehdy podle normy huculského koně a ti, kteří normě odpovídali, byli zařazeni do genetických zdrojů. Ostatní sice nebyli zařazeni do genetických zdrojů, ale v plemenné knize zůstali (byla tehdy otevřená). Postupem doby jsme zpřísňovali podmínky pro zařazení do genetických zdrojů, jednak z hlediska obsahu čistých huculských genů, jednak z hlediska exteriéru a charakteru a dále jsme zpřísňovali postupně podmínky plemenné knihy, až časem jsme plemennou knihu uzavřeli. Rovněž jsme byli přijati za člena HIFu (pozn. ed.: Hucul International Federation) a koordinujeme podmínky genetických zdrojů a podmínek chovu huculů i s ostatními členskými státy HIFu. 

Na pokračování rozhovoru se můžete těšit již v pondělí!