Odpověď je jednoduchá. Pokud se v Nizozemsku koná akce, která má vazby na holandskou kulturu, můžete se vsadit, že se v rámci ní nesetkáte s belgiky, ale s představiteli plemene Nederlands Trekpaard. Obě tato plemena se navzájem sice podobají, jejich historie i současnost je ale odlišná.

Historie

Holandský tažný kůň (Dutch Draught Horse, v nizozemštině Nederlands Trekpaard) je jediné chladnokrevné plemeno, které má svůj původ v Nizozemsku a Holanďané jsou na něj proto také patřičně hrdí. Tento něžný obr je totiž součástí nizozemské národní identity, a proto i cenným kulturním dědictvím. 

Vznik plemene je spojen s koncem devatenáctého století, kdy se začala zásadně zvyšovat poptávka po silných tažných koních. Holandský chladnokrevník je produktem křížení těžkých zemských klisen s ardenskými a brabantskými chladnokrevníky, importovanými ze sousední Belgie. První chovatelské sdružení, Stamboek voor het Nederlandsche Trekpaard, bylo založeno 22. prosince 1914 a první plemenná kniha byla vydána o deset let později. V současné době je organizací chovu pověřěna Koninklijke Vereniging Het Nederlandse trekpaard en de Haflinger.

Plemeno bylo od konce devatenáctého století chováno ve velkých počtech jak v provinciích Zeeland, Severním Brabantsku a Groningenu, kde se mimořádně osvědčilo při práci na farmách hospodařících na těžkých jílovitých půdách těchto oblastí, tak i v písčitých oblastech Gelderlandu či provincie Limburg.

Až do padesátých let dvacátého století proto byl právě holandský tažný kůň nejpočetněji zastoupeným plemenem koně v Nizozemsku. S postupující mechanizací zemědělství se ale jeho počty, tak jako ostatně počty všech chladnokrevných plemen koní, začaly zásadně snižovat. Nizozemsko není členité a nemá oblasti, které by byly zemědělské technice nepřístupné. Krajina bez kopců a hlubokých lesů těžkým koním žádné ostrůvky spásy nenabídla a holandský tažný kůň se od druhé poloviny dvacátého století stal nepotřebným přežitkem. Nástup zemědělské techniky ale naštěstí nedokázal zničit pouto, které se mezi místními lidmi a jejich koňmi zformovalo a zanícení chovatelé své „nemoderní“ něžné obry neopustili.

Konec dvacátého století dokonce přinesl plemeni renesanci. Klidní a mírní trekpaardi nacházejí dnes nová uplatnění a jejich popularita je na vzestupu. Populace je sice stále zranitelná, ale s počtem přibližně 3000 jedinců dostatečně stabilní. Počty registrovaných koní mají dokonce v posledních letech mírně se zvyšující tendenci. Plemeno je, jak už to Holanďané umějí, neustále podrobováno velmi přísné selekci, a tak se přes nízký počet koní daří udržet jak typický charakter, tak i fenotyp a standard plemene. 

V současné době je toto chladnokrevné plemeno zařazeno do genových zdrojů, z čehož samozřejmě profituje. Trekpaard nachází využití jak v tahu na ekologicky orientovaných menších farmách, tak i ve volnočasovém jezdectví a vozatajství a sportovních soutěžích pro chladnokrevníky. 

Popis a charakteristika

Holandský chladnokrevník by měl být mohutný, konstitučně silný kůň s kohoutkovou výškou mezi 160 a 175 centimetry, s přiměřeně velkou hlavou, výrazným okem, rovným profilem a živýma ušima. Hmotnost se pohybuje mezi 750 a 1000 kilogramy. Kohoutek by měl být výrazný, dobře osvalený, stejně tak jako bedra a záď. Krk je krátký a silný. Končetiny jsou krátké a silné, s výraznými, bohatými rousy. Chody jsou něco, čeho si Holanďané vždy cenili a cení. Mechaniku pohybu proto má mít trekpaard výraznou, prostornou a lehkou. Ocas se tradičně kupíroval, dnes je už s ohledem na welfare pouze svazován. Od roku 2001 je totiž v Nizozemí tato úprava exteriéru zákonem zakázána. Nejčastěji se vyskytujícím zbarvením je ryzák nebo hnědák, objevují ale se i vraníci a bělouši. Nejvíce ceněnou vlastností plemene je jeho mimořádně klidná povaha a schopnost vytrvale a úsporně pracovat i v náročném terénu a těžkém tahu. Ačkoli je trekpaard přirozeně velmi klidný, dokáže se, pokud je o to požádán, proměnit v temperamentního pracanta, který disponuje elegantním a efektním klusem.

NederlandsTrekpaard a nizozemské tradice

Plemeno je dodnes pevně svázáno s nizozemskými venkovskými lidovými tradicemi. Proto se s holandskými chladnokrevníky, tradičně ozdobenými barevnými papírovými květy a zelenými snítkami, se zapletenými ocasy a hřívami, můžeme pravidelně setkávat při soutěžích Ringsteken. O co jde? Úkolem soutěžícího je nabrat na krátké kopí co nejvíce kroužků (symbol prstenu). Nejstarší písemná zmínka o tomto lidovém sportu pochází ze sedmnáctého století, jeho původ ovšem zřejmě sahá až do středověku. Ringsteken mají v Nizozemsku velkou popularitu, zejména v oblasti poloostrova Walcheren, který leží na západě nizozemské provincie Zeeland. S touto specifickou disciplínou se ale lze setkat i v dalších oblastech Nizozemska a také v Německu a Dánsku. Pravidla soutěže proto mají specifické lokální modifikace a varianty. Vždy je to ale mimořádná podívaná, která se těší velkému diváckému zájmu.

 

Další z lidových tradic, která je historicky úzce spjata právě s tímto plemenem, jsou slavnosti Straô (stra, straô-riën , stradriving , strao nebo straodriving). První písemná zmínka o této tradici sice pochází až z roku 1643, její původ ale zřejmě sahá až do pohanských časů starých Germánů. Straô tedy má starobylé a magické kořeny, které, když s atmosférou souzníte, určitě pocítíte hluboko v kostech.

Oslavy Straô původně začínaly první pondělí před začátkem půstu. Od roku 1955 ale jsou z praktických důvodů přesunuty na sobotu. První Straô roku probíhá osm týdnů před Velikonocemi v Renesse. O následujících sobotách se slavnosti postupně konají v Haamstede, Noordwelle, Ellemeet, Scharendijke a Serooskerke. Poslední Straô uzavírá sezonu vždy v Serooskerke. Průvod jezdců a tradičně nazdobených koní vyjíždí z centra města na přímořské pláže, kde koně poprvé v roce vstoupí do moře. Po rituální koupeli se průvod, obvykle o více než sto koních, vrací do města, kde ještě dvakrát proti směru hodinových ručiček objede kostel. Typickou součástí následné veselice je i kroužkování – a to nejen na koních, ale i na kolech – a konzumace tradičních kořeněných sušenek, pomerančů a kandovaných datlí.

Dnes sice v těchto tradičních průvodech k moři převažují teplokrevná plemena koní, původně se jich ale účastnili převážně místní koně chladnokrevní. Historie se ale pomalu vrací do starých kolejí, především při Straô v Noordwelle je počet zástupců plemene trekpaard rok od roku vyšší.

Tradice koupání koní v mořské vodě má ryze praktické kořeny. Chladnokrevníci s bohatými rousy často (díky zimě trávené ve vlhkých, teplých stájích) trpěli kožními infekcemi, svrabem a hnilobou kopyt. Farmáři vypozorovali, že mořská voda má léčivý potenciál. Když se koně od prvního do posledního dne konání slavností Straô, tedy po osm týdnů, koupali ve slané mořské vodě, nohy je přestaly svědit, protože infekce a záněty ustoupily. 

Podle všeobecného přesvědčení je tento očistný rituál dobrý i proti nočním můrám a zlým duchům. Jejich děsivost i síla totiž podle pověstí s mořskou vodou mizí. Takže pokud jste ještě tohoto něžného obra naživo neviděli, máte další dobrý důvod vyrazit na slavnosti Straô! Rozhodně to stojí za to. 

Použité zdroje:

Koninklijke Vereniging Het Nederlandse trekpaard en de Haflinger.

De Stichting Zeldzame Huisdierrassen (SZH)

Webové stránky města Nordwelle.