Jaké to je být majitelem dostihového koně?

První máj, lásky čas

Theophilos, náš klubový kůň, přezimoval bez potíží a rozběhání mu trenér Josef Váňa stejně jako vloni naordinoval v Lysé nad Labem, v hlavním dostihu dne. Přestože nás, členů klubu, přijel historicky nejvyšší počet, pořadatel se zachoval vstřícně a do paddocku nás pustil všechny. Theo, který se do pamětí dostihových fajnšmekrů neslavně zapsal právě svými paddockovými divočárnami, působil nezvykle klidně a bylo mu i přes startovní číslo jedna umožněno jít na dráhu v ocase stájového kolegy Rabbit Hawk Wings. A finta klapla – než se náš šampion rozkoukal, proběhl zkušební cval a žádné rodeo se nekonalo. V sedle s žokejem Janem Kratochvílem bez větších potíží vítězství v Prvomájové steeplechase obhájil a na dráhu v rámci předávání pohárů jsme se naštěstí vešli všichni :-)

Josef Váňa nám po dostihu navrhnul dvě alternativy: buď Thea cíleně směrovat do Velké pardubické, protože na těžších skocích se neustále zlepšoval, anebo s ním zkusit závodit za hranicemi, ideálně v Itálii. A že když my členové přibereme manžely, manželky a děti, může se z obyčejného výjezdu na dostihy vyklubat příjemný zahraniční zájezd, pokud zaplníme autobus; což by vzhledem k množství členství (cca 130) problémem být opravdu nemělo.

Nicméně s Veronikou jsme doufaly v první variantu. Itálie zněla fajnově, ale co si budeme namlouvat – Pardubice jsou Pardubice. A že právě tam se za necelé tři týdny rozhodne, protože Theo po dostihu nejevil sebemenší náznaky únavy a v tréninku mohl v pohodě pokračovat.

A ještě jedním – zcela novým poznatkem – jsme v Lysé byli obohaceni: v cílovce dostihu se dle vyjádření jisté paní nesmí hlasitě fandit. Veronika, která Theův finiš prožívala opravdu intenzivně, dostala po doběhu od chytré paní kartáč, a nezbylo než doufat, že tohle novopečené pravidlo zůstane platné jen v Lysé nad Labem :-)

Vzhůru do Pardubic!

Loňskou Theovu kvalifikaci na Velkou pardubickou jsme s Veronikou bohužel sledovaly ze zahraničí, takže úkolem letoška bylo „dovolená nesmí kolidovat s vůbec žádným termínem kvalifikace“. Na konci května se nejvíc skloňovalo „sucho“ a „tvrdá dráha“ (byť jsme v dané době nemohli tušit, že za dva měsíce bude mít „sucho“ naprosto jiný rozměr), a čmouhou výjezdu bylo odhodlání korpulentní strážné, která prohlásila, že naši zelenou skupinu do paddocku pustí jedině přes její mrtvolu. Z její strany docela hazard, přece jen nás pár desítek bylo :-)

Theo atmosféru paddocku zvládl zase o něco lépe. Kromě lehkého náznaku stranové práce nic zásadního neproběhlo a v sedle s žokejem Markem Stromským se postavili na start slušně obsazeného dostihu, ve kterém figuroval i loňský vítěz Velké pardubické No Time To Lose. Možná právě i proto se o mě pokusil infarkt myokardu, když se Marek Stromský s Theem oddělili od skupiny a na finální ovál zamířili první. Jsou momenty, které prostě dostatečně nepopíšete, hlavou se vám honí myšlenky „no my snad dopr*ele vyhrajeme kvaldu... Bože, chápeš to? Před třemi lety v Česku pětkový kůň, o kterého si ve Francii a Itálii neopřeli kolo, protože v paddocku přizabíjel lidi...“.

Vyhrát jsme nevyhráli, protože útok Marka Stromského přišel moc brzy, ale zde je nutné zdůraznit, že v koni sílu a potenciál cítil, a tak to risknul. Výzva zároveň i pro trenéra – zapracovat na distanci (délce dostihu) a Thea ve vytrvalosti poposunout. Marek Stromský se po dostihu netajil s přáním Thea jezdit i někdy příště a že ten kůň rozhodně do Pardubic patří. A tak když se nás Josef Váňa přišel zeptat, jestli tedy Itálie anebo Pardubice, měli jsme všichni jasno. Velká pardubická!

Do Pardubic podruhé

Čekání na pro dostihy příznivější počasí spadalo v létě do kategorie sci-fi. Že nezaprší a nezaprší, už bylo jasné jako ta facka, a tak ordre trenéra Josefa Váni znělo jasně: absolvovat dostih, pokud možno opatrně. Pořadatel dráhu kropil jako o život, takže jsme po dlouhé době viděli na vlastní oči ZELENÝ trávník, a k naší úlevě se nekonalo ani „you cannot pass!“ ze strany ochranky paddocku. A tak jsme si užili Thea coby nejhodnějšího pod sluncem, a když žokej Josef Bartoš nasedl a zamířil na dráhu, doufali jsme už jen v dobrý průběh dostihu a také že se neobnoví zranění kopyta, které Thea potrápilo v červnu.

Stejně jako minule i v této kvalifikaci při závěrečném vbíhání na ovál jako první tlampačem zaznělo Theophilovo jméno. S malým rozdílem – náš kůň suverénně vedl, a pár set metrů před cílem to vypadalo, že tentokrát tu kvalifikačku už fakticky vyhrajeme. Stojíte na tribuně a řvete tak, že vaše srdce nestíhá, mozek jede na nouzový režim a v danou chvíli prostě nic jiného neexistuje, protože svět se scvrknul v jedno jediné: ve vypjatý souboj dvou v tu chvíli nejlepších koní a jejich žokejů. Prasklá cévka ideální řešení, řekl by cynik, protože No Time To Lose vítězství Theovi o příslovečná prsa vietnamské plavkyně vyfoukl, a oproti minulé bramborové medaili jsme tentokrát obdrželi tu stříbrnou.

Že Theo ve Velké pardubické nemůže chybět, bylo již nezpochybnitelné a zbývalo vyřešit, kdo ho pojede. A Josef Bartoš byl právě tím, kdo de facto naplnil naše s Veronikou nejtajnější přání, když Josefu Váňovi mladšímu vysvětlil, ať neblbne a na nějakého Buonarrotiho se vyprdne, protože nejlepšího koně má de facto pod nosem.

Koneckonců lístky na Velkou pardubickou (včetně rezervace hotelu) jsme měli už od května, protože štěstí přeje připraveným. Zbývalo už jen vyřešit, co v říjnu na sebe, i když počasí latentně naznačovalo, že kožichy letošní róbou nejprestižnějšího dostihu nebudou. A taky jestli jít s davem a koupit si Theophilos šálu, když už to bude taková sláva:-)

Člověk míní, život mění

První špatná zpráva na sebe nenechala dlouho čekat. Žokej Jan Kratochvíl se zranil a až do pátku, kdy se losovala startovní čísla Velké pardubické, se nevědělo, jestli Velkou pardubickou pojede. Modlili jsme se usilovně, ale rekonvalescence se nepodařila a neúčast Jana Kratochvíla znamenala převelení našeho žokeje do sedla favorita No Time To Lose. Aspoň že vnitřní obavy, že Theo vyfasuje startovní číslo jedna, se nenaplnily, protože absolvovat v čele lotu koní a jezdců dlouhé slavnostní defilé před přeplněnými tribunami nebyl pro jeho psychiku ideální model. A do Theova sedla trenér Josef Váňa povolal mladého a Velkou pardubickou nepolíbeného jezdce Patricka Boekhouta. A že se uvidí – třeba nakonec budeme u zrodu absolutní senzace, kdy duo nováčků všem ukáže zelenobílá záda.

O Theophilově zdravotním výkyvu jsme se dověděli následující den, v rámci poslední předstartovní návštěvy. Pavla Váňová netajila, že kůň nevypadá ve své kůži, že poslední cvalovou práci určitě nepůjde a že mu zkusí dát pár dní oraz. Na mrkev se Theo vrhal s chutí, takže jsme mu popřáli hodně štěstí a že se uvidíme až za týden, na Velké pardubické. Zpráva o diagnostikované viróze nás zastihla v pondělí a verdikt byl nemilosrdný, Theo svou první Velkou pardubickou nepoběží. Sen se v mžiku rozsypal jako příslovečný domeček z karet, a tak jsme si z české nejslavnější dostihové neděle odnesli alespoň program, kde je v poli startujících Theovo jméno uvedeno, neboť tisk proběhl ještě před škrtem z dostihu :-)

Příští rok všem ta záda ukážeme!

Zimní srazy klubu máme nejraději, protože koně na Bohuslavi jsou již zazimovaní, odpočívající a Váňovi umí výborný svařák a vynikající koňakovou bábovku. Theo vyfasoval tradiční úrodu mrkví a dalších pochutin (prostor před jeho boxem lehce připomínal zelinářství), nechal se od zhruba tří desítek statečných (kteří projeli ledově-sněhovou kalamitou) podrbat a pak jsme se přesunuli do tepla pohoštění. V příjemné atmosféře jsme probrali celou sezónu a rozumovali, jak napřesrok, jestli zopakovat letošní model. Pokusit se potřetí vyhrát Prvomájovou steeplechase sice zní lákavě, ale s ohledem na výkyvy počasí bude jistější sbírat zkušenosti výhradně v Pardubicích. Samozřejmě bude-li nám dostihová štěstěna nakloněna!

Pojďte fandit s námi :-)

A pokud se do našich řad přidáte, budeme rádi. Roční poplatek je s ohledem na cenu provozu dostihového koně skutečně symbolický, a můžete si odnést zážitky, které váš osobní dostihový svět navždy změní. Minimálně co se týče infarktu myokardu na pardubické tribuně! :-)

Kateřina Mrázová

Pro případné zájemce o členství v Dostihovém klubu fanoušků, s.r.o. (Dostihový klub i-Sport.cz):

• členský příspěvek je roční (jednotlivec 1 500 Kč, dvojice 2 000 Kč, rodina 3000 Kč), možno uhradit ZDE
• členské příspěvky slouží k pokrytí nákladů pronajatého dostihového koně (ustájení, veterinární péče, trénink, startovné, cestovné na dostihy atd.)
• členské příspěvky jsou symbolické z jediného důvodu – aby členství bylo dostupné opravdu všem (podíly z výher tudíž nečekejte – tahle záležitost je opravdu ryze zážitková) a svou účastí v projektu zároveň podpoříte existenci a fungování českých dostihů (každá koruna vložená do dostihového provozu se počítá!)
• v ceně členského příspěvku jsou zahrnuta organizovaná setkání členů na dostizích i návštěvy klubového koně v tréninkové centrále (členové jsou během celé sezóny informováni o jeho přípravě i zdravotním stavu)
• jsme momentálně nejpočetnějším klubem tohoto charakteru (na začátku nás bylo cca třicet, takže navýšit na desetinásobek by mohlo být pro malou českou dostihovou kotlinku nemálo atraktivní :-))
• veškeré informace získáte ZDE