Ta žena se jmenuje Ute Wohlrab a v zapadlé vesničce Kuigatsi na jihovýchodě Estonska se věnuje chovu starého estonského toriho. O svých svěřencích říká: „Mohli by, coby součást kulturního dědictví, pro Estonce znamenat hodně. Ale neznamenají. Z původního robustního koně se stává jiné - sportovní - plemeno a původní znaky i mírná povaha vytrácí."

Na závěr svého tříměsíčního pobytu v estonském Tartu jsem navštívila tamější zemědělský veletrh, Maames. Každé jaro se louka vedle Veterinární fakulty Estonské univerzity přírodních věd na týden promění ve výstaviště, kde najdete všechno od hospodářských zvířat přes zemědělské stroje a technologie až po ukázky prací ze dřeva, které je v Estonsku často využívanou surovinou.

Když jsem se svými estonskými přáteli procházela výstavištěm, zaujal mě jeden stánek věnovaný koním - konkrétně obrovský plakát koní cválajících po pastvině.

„Chcete si koupit lístek to naší tomboly?" lákala nás jedna ze dvou žen ve stánku. Zajímala jsem se, jaké plemeno koní zde prezentují. „U nás chováme plemeno koní zvané starý estonský tori. Na celém světě jich žije jen kolem sedmdesáti. V podstatě se snažíme zachránit toto plemeno před vyhynutím." Na otázku, proč plemenu hrozí vyhynutí, mi ta žena odpověděla: „Původní tori je těžký teplokrevník. Něco jako váš starokladrubský kůň." (Dost mě překvapilo, že tady na severu někdo zná kladrubáky. Z vlastní zkušenosti totiž vím, že většina Evropy, snad kromě našich nejbližších sousedů, toto původní české plemeno nezná. Abych se přiznala, stejně tak jsem já neměla ani páru o existenci estonských toriů.)

„Toriové se dříve používali pro ježdění, tahání, jako soumaři i pro práci v lese. Jsou to mírní a dobrosrdeční koně. V dnešní době však, naneštěstí pro tohle starobylé plemeno, roste poptávka po sportovních koních. Proto se do chovu toriů zařadili sportovní koně a plnokrevníci, až původní plemeno téměř vymizelo," vysvětlila mi chovatelka a přidala pozvání na svoji farmu.

Hned jak roztál metr sněhu a většina vody z něj se vsákla do rozmrzající země (dva dny před odletem z Estonska) jsem se vydala do zapadlé vesničky Kuigatsi, ležící zhruba uprostřed na trase Tartu - Valga, navštívit chov toriů. Na zastávce mě vyzvedla Ute Wohlrab, drobná a trochu ustaraná žena, se kterou jsem se setkala na Maamesu v Tartu. Zavezla mě do typické estonské vesnice tvořené několika dřevěnými hospodářskými objekty uprostřed lesů. Její farma se skládala ze starého dřevěného domku, prostorných výběhů s přístřešky, 24 koní, 3 psů a spousty koček. Většinu zvířat si Ute přinesla z útulku.

Během toho, co jsme procházely farmu, se Ute rozpovídala o svých koních:

Prvního hřebce jsem získala z hrozných podmínek. Původní majitel ho držel zavřeného v malém tmavém chlívku. Odkoupila jsem ho v žalostném stavu. Časem se mi ale podařilo ho dát do pořádku a stal se zakladatelem jedné z chovných linií.

Kolik po něm máte potomků?
Mám už jen jednoho, ale to je takový nepovedený kůň.

Nepovedený?
Je z plnokrevné matky, takže má trochu jemnější vzhled. To by ani tak nevadilo, horší je ten jeho charakter. U toriů se dbá na jejich mírnou povahu. Tenhle hřebec je ale dost vznětlivý. Absolutně se nehodí do chovu.

Kolik tu teď máte koní?
Momentálně je jich 24. Všichni moji koně jsou chovaní po celý rok venku. Mají celodenní přístup do venkovních boxů, nebo přístřešků, kde mají seno a vodu, ale, jak vidíte, moc je nevyužívají.

24 koní, to je docela dost. Kolik lidí se o ně stará? Máte nějaké zaměstnance?
Vidíte tu nějaké? O své koně se starám v podstatě jen já. Občas mi pomáhají děvčata z okolí, ale většinu práce musím zastat sama.

Jezdíte?
Ne, teď už nejezdím. S ježděním jsem skončila, když jsem se začala věnovat chovu. Nejde stíhat obojí.

Mají vaši koně nějaký speciální výcvik?
Ne, to nemají. Dělají si, co chtějí. Ti starší jsou víceméně přiježdění a občas je využíváme k vození turistů buď pod sedlem, nebo v zápřeži. Jinak na jejich výcvik nezbývá čas. Všichni bez výjimky jsou ale vychovaní a dobře manipulovatelní. Nikdy jim nedávám pamlsky z ruky. Proto se mi také nestalo, že by některý z mých koní žebral, oždiboval, nebo dokonce kousnul.

Máte mezi koňmi svého oblíbence?
Ano, mám. Ukážu vám ho, krasavce. Támhle ten černý hřebec to je. Když jsem ho odkoupila, byl k lidem hodně nedůvěřivý. Nenechal se vyčistit a vůbec si nedal sáhnout na hlavu. Nebylo možné mu nasadit uzdečku, tak jsem ho jezdila bez ní.

Počkat, takže na hřebce, který si nenechal nasadit uzdečku, jste prostě vylezla bez ní a jela???
Ano. Toriové mají opravdu mírnou povahu. I hřebci. Teď už na sebe sáhnout nechá. Sama vidíte, že se k lidem (i k cizím) chová přátelsky. Od té doby, co ho mám, s ním byl problém jen jednou. To, když se za ním přišel podívat jeho bývalý majitel. Když ho ten kůň uviděl, utekl do zadního rohu výběhu a nechtěl se nechat chytit. Dokonce se k nám odmítl přiblížit. Jakmile bývalý majitel odešel, bylo zase všechno v pořádku. Ti dva mezi sebou evidentně měli nějaké nevyřízené účty.

Vaše jméno nezní zrovna Estonsky. Odkud jste?
Jsem z Německa, ale v Estonsku s manželem žijeme už 17 let.

Co vás přimělo přestěhovat se z Německa sem, na estonský venkov?
No... vy si mě dokážete představit jako německou sekretářku se třemi dětmi? :-) Já ani nevím. Možná jiný životní styl? Pomalejší tempo?

Estonci nejsou moc otevřený a přátelský národ, jak vás tu jako cizinku vnímají?
Když jsem se naučila plynule estonsky, trochu se to zlepšilo. Ale stejně se tu na mě lidé pořád dívají skrz prsty. Před nedávnem o mě v novinách vyšel článek, kde mimo jiné psali, že chodím po městě a do obchodů ve starých hadrech, špinavá... Mrzelo mě to. Víte, když už si člověk ukradne přes den chvilku času, aby si zajel nakoupit, tak si nemůže dovolit před tím strávit hodinu před zrcadlem. Jenže to lidem nevysvětlíte.

Z čeho svůj chov financujete?
Manžel pracuje v Londýně. Finančně mi pomáhá. Nějaké peníze mám od sponzorů, něco se mi podaří získat na akcích - jako byl třeba zrovna zemědělský veletrh v Tartu, kde prezentuji svoje koně a prodávám pohlednice a drobné umělecké předměty. O Vánocích jsme tu měli trhy - s několika přáteli jsme vyráběli přívěšky z podkováků a podobné drobnosti a ty jsme pak prodávali. Bylo se tu podívat docela dost lidí. To je důležité - upozornit na to, o co se tu snažíme, dostat se do povědomí široké veřejnosti. Chtěla bych časem své koně ukázat na nějaké mezinárodní akci, jako je třeba Equitana. Zatím na to ale nejsou peníze.

...a teď pár faktů

Historie plemene

V roce 1856 byl založen hřebčín pro chov estonského toriho. Cílem bylo vyšlechtit plemeno koní použitelných jak pod sedlem, tak v zápřahu pro práci na farmě. Během 30. let 20. století byli kvůli požadavku mít silné koně s energickým pohybem do chovu zařazeni bretonští hřebci Loots, Uhke, Sammur, Tuglev a Virk, kteří přinesli toriům jejich dnešní podobu. Během 70. let minulého století byli do chovu zařazeni příslušníci starého hannoverského plemene, aby se předešlo inbreedingu. V 90. letech minulého století došlo k poklesu stavu toriů. Neexistoval žádný chovatelský program pro zachování původního plemene. Původní estonští toriové se tak stali ohroženým druhem, který nutně potřebuje pomoc, aby nevymizel. Současná populace čítá okolo 150 jedinců, z nichž pouze 70 je považováno za čistokrevné.

Silný a hrdý...

...ale zároveň milý a přátelský, tak popisuje toto plemeno chovatelka Ute Wohlrab. Pouze kůň, v jehož původu není po roce 1945 příměs cizí krve, se pokládá za čistokrevného. Protože populace původních toriů je v současnosti velmi malá, akceptuje se 25% podíl starohannoverské krve. Starý tori je součást estonského kulturního dědictví a je stále všestranně využíván. Díky svému bystrému temperamentu, nervům z oceli, milé povaze, pohodlnému kroku, dechberoucímu kadencovanému klusu a pomalému houpavému cvalu je tori ideální jezdecký („terénní") kůň, stejně tak jako silný tahoun a bezpečný rodinný mazlíček. Perfektně se hodí i pro agroturistiku a hipoterapii. Tito koně se podle Ute snadno navážou na svého majitele. „Toriové nejsou sportovní koně pro ambiciózní jezdce, jsou to přátelé. A myslím, že stále ještě je spousta lidí, kteří dovedou takové přátelství ocenit," tvrdí Ute Wohlrab.

Vzhled a charakter

Starý tori má mírnou povahu a energický pohyb. Kohoutková výška se pohybuje od 158 do 166 cm, obvod holeně je 22-24 cm. Barevná paleta zahrnuje všechny odstíny hnědáků a ryzáků a také vraníky s odznaky i bez odznaků. Bělouši a izabely se vyskytují vzácně.

Asociace pro chov starého estonského toriho

Cílem asociace je uchovat toto jedinečné plemeno tak, jak ho známe z černobílých fotografií. Velký pokles čistokrevné populace v minulých letech vedl téměř k jeho vyhynutí. „Nemůžeme jen tak stát a dívat se, jak nám původní plemeno toriho mizí před očima a nahrazují ho noví sportovní toriové. Proto jsme založili tuto asociaci a vytvořili program pro záchranu starého estonského toriho s cílem rozšířit genovou základnu plemene. Stále bojujeme s chovateli sportovních toriů o vedení plemenné knihy. S vlastní plemennou knihou bychom mohli ověřit čistokrevné původy našich koní a pokračovat v chovu původního plemene, aby si i příští generace mohly užít pohled z povozu či sedla těchto jedinečných koní."

Kontakt

Vana - Tori Hobuse Ühing MTÜ
Hargo Talu
68222 Kuigatsi Küla
Estonia

info@vana-torihobune.ee
www.vana-torihobune.ee