"Nestíhám." Ještě loni na jaře jsem si naivně myslela, že toto slovo vystihuje vše. Člověk skoro nejí, takřka nespí a doma se potkává mezi dveřmi s manželem a jinou drobotí, žmoulajíc v ruce kliku, která trapně oněmněla. Každý rok tomu v koňském zpravodajství tak nějak bylo – a že už jsme těch let se svými čtenáři odžili jedenáct, to není vůbec málo. V říjnu se dalo se vším praštit a v blaženém skoronicnedělání si v horách léčit duši, dech, žlučník, peněženku a jiné vcelku potřebné součástky. Pak někdy v dubnu přišla první pardubická všestrannost, člověk s jarním slunkem nabral síly a hurá do toho.

Tak před dvěma lety se NĚCO změnilo... Snad že areály jsou nové, bohaté, vybavené stále většími halami se supermoderními povrchy. Snad že se narodilo a dovezlo víc koní. Snad že už lidstvu přijde normálních 200 startů za den a majitelů koní bude skoro jako zarytých kočičkářů. Snad že sponzoři chtějí být vidět (a v redakcích i slyšet) a hopity hopity se stalo synonymem jezdeckého sportu. Prostě žádný říjen se nekonal. Nekonala se ani zima a nekonal se ani únor. Ono nakonec s tím, jak se "konal" sníh to tak nějak splynulo v jeden dlouhý, táhlý pr..er.

S příchodem jara je najednou konec léta a udivený pisálek se rozhlíží, kamže mu to proboha utekl další rok života. Ještě je naděje, že jeho část bude objevena v říjnu, ale kdo ví, kdo ví... Zatím se věci odehrávají tempem, které sotva kdo pobírá.

V minulém týdnu – ale ono na tom, který týden to byl, prakticky nezáleží – tak tedy prosvištěla naší redakcí taková malá smršť. Kdybych vůbec měla minulý týden nějak shrnout, tak asi..:

Pepa sedí v Brně na voltiži a dělá press centrum. Celý týden fotí, nahrává, píše a vůbec je. K tomu komunikuje s Jardou Hatlou a jeho týmem a domlouvají, jak se s námi budou domlouvat z Pekingu. No, při tamní cenzuře se bojím, abychom vůbec něco dostali. BTW Pepův report z minulého týdne by mě docela zajímal, takhle na webu to vypadalo dost idylicky, že? Denně několik zpráv, všechno pár minutek čerstvé a předžvýkané až na monitor.

A mezitím chodí další maily. 40 mega fotek k jednomu překrásnému článku o ježdění v JAR. Článek o výstavě Šampion Orlických hor.  Nezapomeň pro JEZD fotky k Began Move. "Dobrý den, zadala jsem inzerát a on se ztratil. Proč?" .. Jenže taky čeká retest opravených chyb v systému, na které svorně žehráme už přes rok, stojí další nesmrtelná práce, nezavěšujte se, jste v pořadí, bláhový nový inzerent se v srpnu dožaduje místa pro banner na titulní stránce a na diskuzích se zase řeší nesmrtelnost čtyřnohého chrousta. Toho s těma klááášnýma ošišškama.. víme? Toho, kvůli kterému lidi zapomínají, že nick je třeba taky Nick. Nebo Žaneta.

Ve čtvrtek de facto se rozběhla nejtěžší všestrannost letošního roku v Čechách, v Pardubicích. Osudnebojinejčerchmant tomu chtěl, že nakonec ze všech lidí kolem EQCH jela na místo jen (tradičně) spolehlivá Zuzka Šedá, zato aby se nenudila, opět s fotografickým servisem. Takže tiskárny, počítače, lítat jako blázen po dráze a kolbištích, fotit a prodávat. Abych nezapomněla, také posílat fotky na Equichannel. Jenže Zuzka je kádr a tak jsme se opět pobavili její korespondencí z místa: "Zrovna valí disco, neslyším vlastního slova. Chce se mi spát – začalo pršet tak doufám že mi nenapršelo do postele. Zítra platí ta půl sedmá. Asi umřu."

No také bych si uměla představit delší noci. Ve středu brzy ráno mám totiž domluvené focení beganů na Hrubém Jeseníku. Paní se dušuje, že budou na místě v půl sedmé ráno, a tak (rozradostněna představou, že dvakrát odložené focení se konečně koná) vstávám po tříhodinovém spánku ve 4 ráno. Do pěti pianko zabalit ("ježišikristekdejetodlouhýsklo!").. snídaně na podráždění žlučníku a taková ta základní sebeobrana s líčidly, aby si člověk vytvořil nějaký přijatelný obličej a mohl mezi lidi. V 5 hodin vyjíždím, i s rezervou "co kdyby" a nakonec ty kopce kolem Kraličáku člověk nemůže jet devadesátkou. "Fixuj horizont", přesvědčuju sama sebe stejně, jako před měsícem na stejném místě svoji dceru a vzpomínám, jestli já to dítě ještě před její plnoletostí uvidím. Jestli se nepletu, má jasně hnědé vlásky, neméně jasný názor na svět a skoro 7 let. ... Na domluveném místě jsem lehce před půl. "Vy už jste tam?? Já zrovna protírám oči.." Člověk se musí umět radovat i z maličkostí. A tak sedě v oblaku much vedle kontejnerů na tříděný odpad dopíjím kafe z termosky, živím se perníkem od maminky (ne, to není perník od trenéra :o) a čekám. Po drobných peripetiích, kdy jsem několikrát porušila zákaz vjezdu do chráněné oblasti a udělala z pěkného městského Sharana docela šikovné terénní vozidlo se škrábanou povrchovou úpravou (ze dvou zel zvol menší – lepší než prorazit to zespoda o šutry) už mám možnost dělat to, co mě skutečně baví. Lítám jak magor nahoru a dolů po kopcích, kde se pohybují dva koně, dva lidé a jeden blbec s foťákem, zatímco o kus dál na vedlejším, ale stejném kopci, už se dělá lanovkou. Kalamita vyškrábala do tváře Hrubého Jeseníku hodně hluboké vrásky a on se tak strašně rozzlobil, že se vztyčil v celé své výši a s čepicí v mracích nám dává docela zabrat. Až druhý den ale vidím, co dokáže příroda, když se v neúnosném hicu pohybujeme asi 100m přímo pod vrcholem. Připadám si jako opilá. Vždyť normálně jdu.. V jedné ruce foťák, druhou u těla – a ona se přitom dotýká kopce! Vývraty, půlmetrové výmoly, zakryté odřezanými větvemi, dřevo ve dvanáctkách, nachystané pro traktor, terén, kde kůň pracuje sám, protože mu NIKDO nemůže cestou dolů stačit.. a jen hic, hic a hic. A ouzkostlivý strach, aby to všichni ustáli ve zdraví. .. V podvečerním návratu s horizontem růžovým jak dětská prdýlka usínám 60 km od domova za volantem věrného Páži s blaženým pocitem, že dneska,.. dneska by to teda šlo...

Je neděle, časné krásné teplé ráno. Jirka Bělohlav se právě rozloučil s foťákem, který se porouchal tentokrát už po záruční době (a zřejmě definitivně) a tak před začátkem posledního dne "óčkového" military valí do Lanškrouna. Musíme si pomáhat. Hlavně mi na něj, Jiříku, dávej pozor, nebo ti nepomůže ani živá voda.

A co že bude zítra? Vlastně dnes. Coby, zase vyrazíme do terénu. 5 hodin jízdy a na jejím konci postavit výherkyni fotosoutěže krásný venkovní box.

Žít se prostě musí a má.