Nová kniha na trhu: Táňa - Jak se rodí jezdkyně

10. 11. 2013 Katka Lipinská Autor fotek: foto Zdeňka Šimková, kresby Lída Slavíková

Nápad, že pod hlavičkou EQUICHANNELu by mohly vycházet i knížky, vyšel z jedné redakční rady už před několika lety. Samozřejmě ne knížky jen tak nějaké, ale takové, které budou „v našem duchu“, tedy ty, které přinesou něco nového a pokusí se přispět k tomu, aby se koním s lidmi dobře žilo. Ten nápad tehdy pro nedostatek času usnul, ale naštěstí ne navždy. Znovu se probudil jednoho zimního rána, když mě ještě napůl spící popadla šílená potřeba napsat knížku. A úplně přesně jsem věděla o čem.

shJeště druhý den jí zněla v hlavě Martinova slova „...každé tvoje škubnutí za otěže, každé poskakování a drncání na hřbetě a tvrdé dopadnutí do sedla je koni nepříjemné, nebo ho dokonce bolí...". Znamená to, že koním nevědomky ubližuje? Nikdy ji nenapadlo přemýšlet o tom, že jen mít rád možná nestačí. Ten den přišla zrovna včas, aby viděla, jak Helena s Komtesou trénují. Zvědavě se na ně zadívala - Heleniny ruce, držící otěže, se prakticky nepohnuly, žádné cuknutí nerušilo Komtesu v citlivých koutcích. A Helena seděla jako přibitá, tělo narovnané v jedné přímce, ani na chvíli nenadskočila, nedopadla do sedla a Komtesin pohyb byl krásný, plynulý a nerušený. Uši, uvolněné, ale nasměrované k jezdkyni prozrazovaly naprosté uvolnění a bezchybné soustředění. Ten vzájemný soulad jí učaroval. Takhle nějak by to mělo vypadat?

Byla totiž jednou jedna malá... no tehdy už vlastně dost velká slečna, která měla moc ráda koně. Trávila u nich každé odpoledne už odmala. Ono jí vlastně nic jiného nezbývalo, když ji tam maminka, která nutně potřebovala odjezdit, tahala někdy i proti její vůli :-). Nicméně i přesto ty koně měla ráda, a když v devíti letech dostala (skoro) svého prvního poníka, byla neuvěřitelně šťastná. Učila se rychle a nadšeně a brzy se začalo mluvit i o ZZVJ...

dtOvšem tady pohádka končí... Ta slečna totiž taky ráda četla a - překvapivě - knížky o koních. Dostala jich pod stromeček od babiček slušný paklík. Těšila jsem se, že si počtu s ní, protože některé knížky pro náctileté jsou opravdu pěkné (třeba ty od Thomase Breziny). Ani nevím, jestli jsem byla víc zděšená překladem se zcela jasnými chybami (podpínku místo podbřišníku beru už pomalu za standard, uzda místo uzdečka v knížce speciálně o koních je už na pováženou, ale opratě místo otěže???), nebo jednoduchoučkými a poněkud nevýchovnými příběhy. No posuďte sami děj knížky, kterou mám zrovna po ruce: Tři dívky na ponících si jeden den udělají výlet do vzdálené rezervace, kde ještě nikdy nebyly - samozřejmě samy a (alespoň dle ilustrací) bez helem a bez sedel. Nad hlavou jim přeletí letadlo, což jednoho poníka vyděsí natolik, že svou jezdkyni shodí a uteče. Po zbytek knížky se poník hledá, aby byl nakonec nalezen zamotaný v houští.

I z dalších knížek získáte dojem, že vzít si koníka a jet na výlet nebo rovnou na závody je zábava na sobotní odpoledne a nepotřebujete k tomu vůbec nic, bezpečnostním vybavením počínaje a dovednostmi a zkušenostmi konče. Moje idea, že dceři nakoupím knížky, aby se z nich něco dozvěděla a nemusela se na ZZVJ učit teorii, tak bohužel vzala za své. Možná babičky jen špatně vybíraly, ale z téhle beletrie se nedozví nic, co by jí mohlo pomoci, spíš naopak. Existují samozřejmě celkem pěkné knížky naučné (mohu doporučit třeba Parkurové skákání nebo Jak lépe jezdit), ovšem tam jsem narazila na to, že slečnu „to nebaví". Ona chce totiž příběh a nejlíp detektivku. A přiznám se, že než do ní rvát po večerech otázky ke zkouškám, bylo pro mě snazší a příjemnější si tu knížku zkrátka napsat.

A tak vznikla „Táňa"

crPůvodní myšlenka byla víceméně teoretická knížka, kde bude na příkladu malé poničky Horalky popsaný růst a vývoj hříběte a paralelně s ní se bude Táňa, mírně pokročilá, asi dvanáctiletá slečna, učit jezdit na Horalčině matce, bílé Gracii, aby si posléze pod zkušeným vedením mohla Horalku obsednout a společně se dopracovat až na závodní úroveň. V knížce bude trenér, klidný a zkušený, takový, jaký by měl být, prostřednictvím jehož vysvětlování se čtenáři dozvědí to, co se dozvědět mají. Text bude prokládán otázkami (většina z nich jsou víceméně obdobné nebo stejné z testu ZZVJ) a v závěru bude klíč, kde bude vše zodpovězeno, aby si čtenář mohl ověřit své znalosti.

Jenomže po několika stránkách začaly postavy z knížky žít svým vlastním životem a napínavý příběh, který vznikl, má s původní myšlenkou společný jen ten základ (a ty otázky). Psala jsem, jako by mi knížku někdo diktoval, přesněji řečeno, jako bych ji sama četla. Psala jsem rychle, protože jsem sama netušila, jak to skončí, a zvraty v příběhu asi nejvíc překvapovaly mě samotnou. Už už jsem si myslela, že se příběh chýlí ke konci, a vyskočila nějaká nová myšlenka. I když bych ji nejradši zase zahnala, protože jsem se bála, že to celé zkomplikuje, nedala se a musela jsem psát. A překvapivě, všechno navazovalo s takovou lehkostí a samozřejmostí, jako by se mi to odehrávalo před očima. A potěšilo mě moc, že stejně jako jsem nadšeně a „jedním dechem" psala já, tak nadšeně a jedním dechem knížku četlo těch několik lidí, kteří se na přípravě podíleli.

Jenže Táňa udělala strategickou chybu. Zapomněla, že nezná koně, na kterém sedí. Až dosud byla Černá naprosto hodná a bezproblémová, takže Táňa nečekala žádnou zradu. Jenže zrada nastala. Černá kobyla totiž byla zvyklá chodit pouze za svým stájovým druhem, na kterého byla hodně fixovaná. Nikdo po ní nevyžadoval samostatnost. S tím Táňa neměla zkušenost. Když Černá zjistila, že její druh před nimi není, začala panikařit a zmatkovat. Táňa zkrátila otěže a pokusila se ji zastavit. Klisna zpomalila, až cválala skoro na místě, ale cválat nepřestala. Přitom se opírala do otěží a řehtala. Cval na místě Táňu nadhazoval tak nad sedlo, že měla co dělat, aby nespadla. Zdáli dozníval dusot kopyt hnědáka. Klisna znovu zaržála a vzepjala se. Poprvé v životě Táňa vyzkoušela, jaké to je, když pod ní kůň stojí na zadních. Příjemné to nebylo a Táně hrozilo, že každou chvíli sjede po zádi dolů za zadní nohy klisny. Instinktivně se oběma rukama přitáhla ke hřívě.

I když jsem knížku psala sama, považuji ji tak trochu za dítě celého EQUICHANNELu. Nejen proto, že korekturu dělala naše šikovná „Equichannelí" korektorka Šárka Dolanská a krásné ilustrace oblíbená fejetonistka Lída Lavera Slavíková, které bych bez našeho serveru neznala, ale především proto, že EQUICHANNEL.cz a Helena mě kdysi dávno přivedly ke psaní a díky práci pro tento web jsem viděla a zažila víc než běžný majitel jednoho koně.

Celý příběh, tak jak je popsaný v knížce, se nikdy nestal - i když by se klidně stát mohl. Ale všechny dílčí zápletky jsou skutečné a všechny zážitky, místy i dialogy, jsou reálné. Od koně, zajatého bahnem, přes léčení koliky až po jednání s veterinární správou, které jsem už několikrát v životě absolvovala.

Knížku si můžete objednat buďto na našem redakčním mailu info@equichannel.cz, na webech internetových obchodů, v nakladatelství Anahita, které ji vydalo, v Equiservisu a u všech dobrých knihkupců. Pro naše čtenáře máme speciální vánoční dárek - v případě objednání v redakci cena jen 159 Kč (standardní cena je 199 Kč).

xe

PS: Tu „licenci", kvůli které vlastně knížka byla napsána, moje dcera před dvěma týdny úspěšně udělala a za teoretické znalosti dostala speciální pochvalu.:-)

PPS: Pokud si knížku chcete prohlédnout a prolistovat fyzicky, první příležitost budete mít 16. 11. na Hubertu v Equiservisu (pozvánku přineseme).

Podobné články

Časopis Jezdectví dnes vydal tiskové prohlášení o změně na postu šéfredaktora, které níže otiskujeme v plném znění.

/data/imgs/00313045l.jpg

Milí přátelé, zpráva měsíce května pro všechny naše fanoušky je tu! Portál EQUICHANNEL a časopis Jezdectví se spojují pod křídly nové mediální…