Gábi, jak se stalo, že jsi začala psát právě pro EQUICHANNEL.cz? A možná je namístě i otázka, jak se stalo, že jsi začala vůbec psát?

Psát jsem začala v první třídě základní školy a od té doby jsem psát už nepřestala. Nejprve to byly povídky, pak básně a tak to šlo dál a dál. Psaní je moje terapie, to dobré si přisolím a upravím na ještě lepší a to zlé otočím vzhůru nohama, řádně propláchnu ironií a sarkasmem a uvařím si z toho lektvar plný harmonie. :) Hipologické články začaly vznikat vlastně z nezbytnosti. V době, kdy jsem se začala intenzivně věnovat chovu velšských plemen (tedy od roku 2002), nebylo mnoho dostupných informací. Každý den se mi plnila e-mailová schránka dotazy, jak připravit mladé koně na výstavu, jak je nakrmit, jaký zvolit připařovací plán. Po čase se ukázalo, že systém informativních článků, zasílaných jako příloha e-mailů, je skvělá volba, pokud chci alespoň některé dny v roce spát. :)

O pár let později jsem pak začala publikovat články v časopise Koně a hříbata a o dalších pár let později mne oslovila Pavla Růžičková s návrhem, zda nechci vypomoci nově vznikajícímu časopisu V sedle. V sedle jsem se zabydlela jako kmenový autor, ale časopis, přestože podle mého názoru báječný, se začal potýkat s ekonomickými problémy, a bylo jisté, že dříve nebo později zanikne. A EQUICHANNEL? Na loňské Mezinárodní výstavě koní v Lysé nad Labem hnízdil stánek V sedle hned vedle toho „equichannelího“. Slovo dalo slovo a dopadlo to tak, jak to dopadlo. :)

Jako vedoucí chovu koní Hřebčína Amerika jsi jistě velmi zaneprázdněný člověk – kde bereš čas psát tolik krásných článků s takovou šíří záběru? Vídám tě jako autora nejen u nás na EQUICHANNELu, ale i v jiných odborně zaměřených časopisech.

Ale ne, věci se změnily, doba, kdy jsem celé dny (a noci :)) věnovala reálné péči o koně, je již dávno pryč. Před několika lety jsem utrpěla vážný úraz, který zkomplikovala neúspěšná operace a další nepřízeň osudu. Na aktivní chov a práci s mladými koňmi jsem musela rezignovat. Ale v životě se vždycky otevřou nové dveře, když ty staré začnou vrzat v pantech. Takže nyní se jako „paní instruktorka“ věnuji svým dvěma aktivně jezdícím dětem a svým studentům, což se s psaním článků výborně doplňuje. Při psaní si utřídím myšlenky, zhmotním je a o to lépe pak verbalizuji to, co občas jde verbalizovat jen s obtížemi. Moji studenti dělají fantastické pokroky a jezdí s láskou, což mi přináší čistou radost do mého života. Vždycky mě bavilo pomáhat lidem najít cestu ke svým koním a nyní, když jsem já sama ustoupila do pozadí, si to všechno plnohodnotně užívám. Svět lidí a svět zvířat jsou dvě množiny, které se ne vždy potkávají s dostatečným porozuměním. A nadšený mediátor je tedy potřeba! :)

Jak dlouho ti trvá přivést na svět jeden článek pro EQUICHANNEL (průměrného rozsahu)? Jaké zdroje k tvorbě využíváš a jak moc jsi kamarád s jazykem českým?

To není úplně jednoduchá otázka. Píši různé typy článků a každý z nich vyžaduje trochu jiný typ přípravy. Vždy věnuji mnoho času práci se zdroji a přípravě, samotné psaní je legrace. V každém případě je autorské psaní a překládání odborných textů náročné, někdy ani nezaznamenám, že noc je pryč a že už skoro svítá. :) Na stranu druhou ale díky psaní komunikuji s lidmi z různých částí světa, což je mimořádně obohacující, jak po stránce odborné, tak i lidské. Jmenný seznam zajímavých osobností ze světa koní, s kterými jsem vešla do kontaktu, by byl nekonečný. Za všechny ale zmíním českého rodáka pana Waltera Zettla. Pan Zettl před nedávnem zemřel a nemohl tedy autorizovat rozhovor, který jsem s ním, díky e-mailové korespondenci, „vytvořila“, což je nesmírná škoda. Byl to výjimečný hipolog a výjimečný myslitel. Jeho myšlenky a postřehy budu mít hluboko v srdci navždy.

A to je myslím to nejzajímavější na mé práci redaktora. Mohu se konfrontovat, reálně nebo virtuálně, s širokým spektrem zajímavých lidí mnoha osudů z mnoha oborů, což mě obohacuje a činí zvídavější. Učím se a musím se učit. Takže hurá, nemám čas stárnout, alespoň ne uvnitř své hlavy! :)

Český jazyk? Miluji ho. Miluji jeho nevyčerpatelné možnosti. Jeho hravost a variabilitu. Člověk není jenom soubor genů, který plave v 70 % vody obsažené v těle, je formován kulturou, která ho obklopuje. S nadsázkou lze říci, že jazyk je můj otec a literatura moje matka. :) Vím, že bych nikdy nemohla zakořenit v prostředí, kde se nemluví česky. I když internetový věk některé hranice smývá, potřebuji češtinu vidět a slyšet, žít s ní. Je mi příliš blízká.

Z tvých článků sálá velká osobní zkušenost s probíranými tématy – studovala jsi odborné školy zaměřené na chov koní, zemědělství, veterinu, jezdectví a spoustu dalších oborů, které s „povoláním“ profikoňáka souvisí, nebo je tvojí alma mater prostě život po boku koní?

Jak jednoduše odpovědět? Nesnadné! :) Vždy mě zajímalo široké spektrum věcí. Religionistikou počínaje, biologií zákonitě konče. Kladla jsem si nekonečné množství otázek a hledala na ně odpovědi. Přírodní vědy mě tedy nemohly uspokojit. Studovala jsem humanitní obory zaměřené na filozofii a kulturu a v podstatě je studuji dodnes. :) Odpovědi na všechny své otázky jsem totiž samozřejmě nenašla. Ale alespoň jsem se naučila být otevřená a přemýšlet v souvislostech. Zjistila jsem, že člověk se k moudrosti vždy jen přibližuje a svět je komplikovaný víc, než jsem kdy předpokládala. :) S jistotou mohu říci jediné. Je nezbytně nutné se soustavně vzdělávat, hledat relevantní informace a vědět o tom, čemu se věnujeme, dostupné maximum. I maximum je totiž zatraceně málo a to platí, podle mého názoru, v každém oboru.

Představíš nám svoje koně?

Ha! Obávám se, že ani to tak snadno nepůjde, i když nás právě zde prostor příliš neomezuje. Jsou jich totiž desítky! Moje jsou navždy úplně všechna hříbata, která jsem kdy odchovala! :) Nikdy jsem neměla „manufakturu“ na výrobu hříbat. Každý můj odchov byl pod mým každodenním drobnohledem a s mnoha hříbaty jsem, díky přátelství, které jsem navázala s jejich majiteli, i po mnoha letech v kontaktu.

Úplně první hříbě, které se narodilo „pod mojí taktovkou“, spatřilo světlo světa v roce 1992, tudíž je zřejmé, proč je nemohu jmenovitě představovat. Pokud bych ale měla vytáhnout z rukávu srdcové eso, pak je to plemenný hřebec Pretoria Ramirez. S tímto koněm jsem měla naprosto ojedinělý vztah a dodnes věřím tomu, že tak, jako jsem já rozuměla jemu, rozuměl i on mně. Nebyl to kůň, byl to můj zakletý princ. Dokázali jsme spolu úžasné věci a myslím, že dnes už vlastně ani nechci hledat někoho, kdo by ho mohl zastoupit.

Co je Gabriela Rotová více – psavec, nebo koňák? A který směr hodláš preferovat do budoucna?

Odpověď by mohla být celá kapitola v knize! :) Ze všeho nejvíc jsem máma dvou fantastických dětí. Samozřejmě nežiji jen jejich životy, ale svůj život řídím především podle jejich životů. Hodně přemýšlím o jejich snech a cílech, asi víc než o těch svých. Řekla bych ale, že má budoucnost se bude podobat mé současnosti. Starého psa nové kousky nenaučíš, tudíž zřejmě budu už na vždy píšícím koňákem. :)

Tvé články o cirkusových kouscích, které vychází na EQUICHANNELu, mne upřímně nadchly. Z osobní zkušenosti totiž vím, jak nemožné bývalo po revoluci sehnat srozumitelné a relevantní podklady k této práci. A myslím, že ačkoli času uplynulo mnoho, stále z českého pera nic moc nepřibylo... Koňáky, kteří za sebou mají léta kvetoucí praxe v tomto oboru sice na české hipologické scéně máme, ale odborné texty v patřičném rozsahu nikoli. Takže jak jsi ty sama sbírala zkušenosti, od koho ses učila a jak dlouho trvalo, než ses dobrala takové jistoty v postupech výuky jednotlivých cviků, abys o nich mohla zasvěceně psát?

Můj zájem o cirkusové kousky je přirozeným důsledkem mého zájmu o nestereotypní a kreativní práci s koňmi. Nejsem sice ještě ani babička a ani prababička, přesto jsem ale pamětnice. :) Před pětadvaceti, třiceti lety byl obecný přístup člověka ke zvířatům diametrálně odlišný od toho současného. O kognitivních schopnostech a emocích zvířat se veřejně nemluvilo. Člověk byl savec nadsavec. Poručíme větru dešti – striktní heslo doby. V těchto zažitých stereotypech jsem byla vychovávána. Pes i kůň byli v tomto světě jen němé tváře bez emocí i myšlenek. Ten, kdo by přišel s ideou, že kůň je schopen vyjádřit své preference, že je schopen nacházet řešení problémů, by byl považován za extravagantního podivína hodného nejen zavržení, ale i hospitalizace na lůžkovém oddělení psychiatrické léčebny. :)

V roce 1985 vyšla v českém překladu kniha Herberta S. Terence – Šimpanz Nim. Byla to jedna z mála dostupných publikací tehdejšího Československa, která upozornila na možnost dorozumět se se zvířaty za pomoci symbolů. Tu knihu jsem četla znovu a znovu, byla pro mě objevná a dojemná současně. Přestože se nejednalo o kdovíjak odbornou či průlomovou publikaci, byla to první vlaštovka, která mě utvrdila v názoru, že svět zvířat je stejně členitý a barevný, jako je ten můj. Už jako malá holčička jsem totiž odmítala uvěřit, že můj pes je pouhopouhý chlupatý pitomeček, kterého řídí reakce podmíněné Pavlovovými reflexy. Zvířata, s kterými jsem se setkávala, mi svým chováním vždy zabránila uvěřit, že jsou tak plochá a prázdná, jak mě učili ve škole. S tímto všeobecným povědomím samozřejmě souviselo i to, jak lidé se psy a koňmi komunikovali, jak je cvičili, jak trénovali. Zvířata byla v postavení němých otroků nemajících žádná práva. Což se mi nejen nelíbilo, ale i příčilo. A moje jezdecké začátky byly samozřejmě poplatné době, byly o průvlečkách a nikdy nekončícím drilu.

Má touha vítězit v obdélnících tedy brzy zmizela ve víru výčitek svědomí a celkové nespokojenosti. Vždy jsem preferovala klasické jezdectví, ale dostupná realita mě neuspokojovala. Musela jsem tedy aktivně hledat zdroje informací a ty byly v tehdejším Československu těžko k nalezení. Internet neexistoval, Klementinum mnoho nenabízelo. Velmi záhy jsem ale zjistila, že pokud se kůň trénuje nenásilně, systematicky, didakticky, trpělivě, různorodě a s láskou, naučí se rychle reagovat i na minimalistické povely, sleduje mimiku naší tváře, naše gesta, porozumí i lehkým rozdílům nejen v pomůckách, ale i v intonaci našeho hlasu. Naučí se o nás přemýšlet. Pokud máme srdce, čas a dostatek empatie, žádné donucovací prostředky nejsou potřeba.

 Od tohoto poznání byl už jen krůček k zájmu o výcvik cirkusových kousků, které ostatně v minulosti i klasická drezúra obsahovala. Tyto lekce jsou totiž nejen skvělou výcvikovou metodou, ale i vhodným doplňkem k lekcím standardním. Pokud se výcviku cirkusových lekcí cílevědomě věnujeme, brzy zaznamenáme, že náš kůň nám věnuje výrazně vyšší míru pozornosti, než tomu bylo doposud. A pak také, čím pestřejší a diferencovanější výcvik je, tím zábavnější je nejen pro koně, ale i pro nás. A právě to je hlavní důvod, proč jsem se těmto lekcím začala komplexněji věnovat.

Kudy přesně jsem kráčela, s kterými zdroji pracovala, asi nejsem schopna říci. Byla to taková ta bludná cesta tam a zase zpátky. Puzzle jsem skládala kousek po kousku. Myslím, že významně mi při skládání kompletního obrazu pomohla Carole Fletcher a její kniha Advanced Trickonometry: The Secrets of Teaching Your Horse Tricks a také Bea Borelle. Například její kniha Trick Training for Horses je přesná a didaktická. V jistém ohledu mi velmi pomohla i má přítelkyně, bývalá drezúrní jezdkyně, paní Natalija Rychtaříková. Natálie má praxi z klasického cirkusu a je nejen zkušená, ale i nekompromisní. Vždy jsem měla problém s tím, že jsem svým koním nabízela o něco více prostoru, než je nezbytně třeba. Bála jsem se chyby. Právě Natálie mi pomohla si tuto skutečnost uvědomit, reflektovat a pracovat s ní. Za což jí jsem opravdu vděčná.

Když už zmiňujeme cirkusové kousky a teď dokonce i Nataliji Rychtaříkovou, která s klasickou cirkusovou drezurou přišla do těsného kontaktu (a ty jsi zase přišla do těsného kontaktu s ní :-)), asi mi to nedá a zeptám se, jaký je tvůj pohled na cirkus? Jsi fanoušek?

Klasický cirkus, tak jak ho známe, se vyvíjel více jak 2000 let, po celou tuto dobu poměrně významně ovlivňoval a formoval společnost a cirkus tedy je kulturním dědictvím Evropy. Přestože je ale život tradičních kočujících cirkusových rodin velmi náročný, nesnadný a z toho titulu i úctyhodný, mám pocit, že klasický cirkus je dnes již přežitkem. A to nemám na mysli jen kontroverzní kapitolu welfare velkých šelem či zvířat obecně v kočujících cirkusech. Dnešní diváci mají zkrátka vysoko a jinak nastavenou laťku svých požadavků a nabízí se jim příliš mnoho jiných atraktivních možností, kde trávit svůj velmi cenný volný čas. Klasický cirkus tedy pomalu, ale jistě umírá.

Na jeho místě se ale zrodil nový fenomén takzvaných „nových cirkusů“, v kterých se akrobatické a ekvilibristické umění snoubí s divadlem a vysokou estetikou. První vlaštovkou cirkusů nové generace byl průlomový Cirkus Aladin, který vznikl v polovině 80. let. Jako ikonu moderního cirkusu vnímám velkolepý a honosný Cirque de Soleil, který zřejmě všichni známe. V tomto typu cirkusů již zvířata nenachází uplatnění a jako alternativní forma klasických cirkusů se zvířaty vznikají specializované projekty. V souvislosti s koňmi je příkladem jezdecká „baletní“ společnost National Equestrian Academy ve Versailles, jejímž impresáriem je „Velký Bartabas“, nebo proslulá kanadská Cavalia, kterou založil Normand Latourelle. Svým způsobem je ale moderním kočovným cirkusem třeba i Appassionata. Zkrátka a dobře, cirkus se transformoval a uzpůsobil potřebám doby a klasický kočovný rodinný cirkus se stal tak trochu dinosaurem, kterého už není čím nasytit. Neoddiskutovatelným faktem ale je, že právě starým cirkusovým rodům Evropy vděčíme za to, že se některé staré výcvikové postupy dochovaly až do současnosti. Nemoderní věci nelze smést s posměškem ze stolu doby. Úcta k tradici a historii by nás totiž nikdy opouštět neměla.

Gábi, moc děkuji za milé povídání a těším se na další a další články z tvé klávesnice. Ať proud tvé inspirace nikdy nevysychá!