Masivní pozitivní změny můžeme pozorovat ze všech stran. Setkáváme se s věcmi, o kterých nás před 20 lety ani nenapadlo přemýšlet. Prodejci jezdeckých potřeb pro nás mají nové pohodlné vybavení, umíme dobře pasovat sedla, přeprava koní se posunula o několik generací kupředu, moderní jezdecké areály rostou jako houby po dešti, vybíráme si závody dle kvality povrchu nejen na kolbištích, ale i na opracovištích, organizátoři pro nás budují pevné závodní stáje místo mobilních. Všichni se zkrátka novému trendu a boomu dokázali přizpůsobit, jen organizace, která tomu všemu má velet a udávat směr, vypadá, jako by usnula a zůstala ve svém vývoji zhruba o oněch zmíněných 20 let zpět. Abych ale nebyl zcela nespravedlivý. Občas ze svého spánku procitne a jako by zdáli zaslechla nějaké volání o potřebě změn, tak nějakou tu a tam pustí. Vloni byla například uvedena v život kategorizace závodů, kde byly mj. upraveny i technické podmínky stavby parkurů. Vnímavý jedinec si ale často pokládá otázku, zda to není tak trošku málo.

V poslední době ČJF nezvykle procitla ze své letargie, ve které byla léta zahloubaná jen sama do sebe, a v předchozích měsících jsme všichni slyšeli její hlasité až úporné volání. Procitla totiž hladem, hladem po potravě - penězích. Po penězích svých členů, po našich penězích. Ač je to nepříjemné, rozumný jedinec asi chápe, že v případě výpadku dotací od státu se může chod organizace dostat do problémů a bude tedy potřeba od základu překopat způsob jejího financování. Neviděl bych v tom žádný problém, kdyby ovšem stejně pružným způsobem dokázala řešit nejen své financování, ale také se přizpůsobovat novým trendům a potřebám svých členů. Ty přece potřebuje k tomu, aby naplnila svou pokladnu. Já osobně nemám problém zaplatit víc za službu, která mi něco přináší. Nemám problém zaplatit vyšší příspěvky organizaci, která zajistí můj osobní rozvoj, a uvidím, že se snaží ze všech sil kopírovat nové trendy a držet krok s dobou, bude se inspirovat v zahraničí, kde je jezdecký sport stále ještě minimálně o deset let v předstihu, a posouvat tak jezdectví o další stupínek výše. Ale mám ohromný problém vydat byť jedinou korunu do organizace, která již léta klopýtá a kulhá o holi a jakýkoli vývoj ignoruje, místo toho, aby byla tou organizací, která se aktivně snaží určovat směr.

Vzdělání, vzdělání...

Jednou z mnoha nedotažených a zastaralých věcí je systém průběžného vzdělávání jejích členů. Podle současného systému mají povinnost se průběžně vzdělávat pouze rozhodčí a stavitelé parkurů a tratí. Žádného jiného segmentu členské základny se to netýká. Dítě, které složí ve věku 12 let ZZVJ na velkého koně, již nikdy po zbytek života nemusí podstoupit žádné další vzdělávání. Nemusí si osvojit změny v pravidlech, přístupech ke koním. Nic. Pokud je po celý zbytek života aktivní jezdec, asi to není taková potíž, neboť je nucen alespoň pasivně sledovat změny (když udělá něco špatně, rozhodčí ho upozorní). Horší to je v případě, že např. na 10 let svou činnost u koní přeruší, neprodlouží si licenci, zkrátka bude žít z jakéhokoli důvodu mimo svět koní a po letech se rozhodne znovu usednout do sedla. Pak mu prakticky nic nebrání, aby si pouze zaplatil licenční známku na příslušný rok a bez jakéhokoli „oprášení" svých znalostí vyrazil na závody.

Ještě mnohem tristnější je fakt, že ani lidé, kteří mají učit druhé jezdeckému umění, tedy cvičitelé a trenéři, nemusí sami absolvovat žádná doškolování, nemusí se sami vzdělávat a učit novým trendům, poznatkům, ale např. i zákonům, které s provozováním této činnosti přímo souvisí. Je velmi lehké si domyslet, jak nebezpečné je, když se začátečník dostane pod cvičitele, který si za posledních dvacet let nepřečetl jediný článek v odborných médiích, nenavštívil jediné závody a žil si život ve svém izolovaném světě a držel se striktně věcí, které platily za jeho mládí, nicméně dnes jsou v mnohém překonané. Možná to zní přehnaně, a nevím jak vy, ale já jsem se s pár takovými cvičiteli či trenéry setkal.

Stejně tak by bylo velmi dobré do systému vzdělávání povinně zapojit organizátory jezdeckých závodů, neboť na jejich bedrech visí nejen kvalita závodů, ale zejména bezpečnost na nich. Situace, že závody může organizovat kdokoli, bez jakýchkoli odborných znalostí, není dobrá. Ani pravomoci hlavního rozhodčího nemusí být dostačující a velká část odpovědnosti stále zůstává právě na bedrech pořadatele.

Vím, že tyto věci nelze změnit ze dne na den, musí se začít stavět na pevných základech, ale domnívám se, že jsme se již dostali do situace, kdy stávající systém byl o sto koňských délek předběhnut dobou a pouhou evolucí se již nedá napravit. Bude třeba udělat v systému revoluci, velký třesk, položit základní kámen něčemu novému, na čem se bude dát stavět nová, pružná organizace, která si bude uvědomovat, že tu jezdci nejsou pro ni, ale že ona by měla zajišťovat servis svým jezdcům a teprve pak bude mít právo si za poskytnuté služby natáhnout dlaň pro svou odměnu.

Jedním ze zmíněných základních kamenů pro nový systém byl návrh ing. Jana Šímy na kategorizaci parkurových jezdců uveřejněný na podzim roku 2011 na EQUICHANNELu: http://www.equichannel.cz/kategorizace-jezdcu-ve-skocich. Zde je formálnější znění: http://www.jezdci.cz/grafika/clanky-images/files/kategorizace_skokovych_soutezi.pdf

Podle tohoto návrhu by měli být parkuroví jezdci rozděleni do čtyř výkonnostních tříd, přičemž soutěže by se vypisovaly pro jednotlivé kategorie. Pochopitelně ani tento návrh neřeší veškeré neduhy, ale přichází s mnoha pozitivními věcmi, na nichž by se právě dalo začít stavět. Jednak s rozumně specifikovanými podmínkami (dosažených výsledků i teoretických znalostí) postupu mezi třídami, je zde podchycen i sestup do nižší výkonnostní třídy a omezení počtu soutěžících v soutěžích na základě kategorizace. Řeší se i nutnost soutěží na styl.

Jak jsme si všimli, Šímův návrh do praxe uveden nebyl (až na některé osamocené podněty). Koňský časopis Jezdec se po dvou letech zajímal o osud tohoto návrhu a 15. 1. 2014 uveřejnil vyjádření ing. Šímy na svých facebookových stránkách:
https://www.facebook.com/permalink.php?story_fbid=572559942835001&id=381908525233478&notif_t=notify_me

Celé znění najdete přiloženo pod článkem, v zásadě z něj vyplývá, že i když byl celý návrh opakovaně vysvětlován a setkával se vesměs s pozitivními reakcemi, „vyšší instance" vždy uvedly řadu důvodů, proč nemůže být realizován. Ve zmíněném vyjádření ing. Šíma uvádí další své připomínky a zamyšlení, např. výhodu oddělení profesionálních a amatérských jezdců nebo fakt, že kategorizace by se mohla týkat i poplatků za licence.

Celé vyjádření je dost smutné čtení a vypadá to, že důvod, proč jakoukoli změnu neudělat, se zkrátka vždycky najde a to i přes fakt, že tento návrh byl konzultován napříč odbornou veřejností a i od samotných funkcionářů ČJF sklízel většinou pozitivní ohlasy.

Kde je tedy sakra zakopaný pes?

Podobnou zkušenost mám i já sám. Ačkoli se kolem koní a jezdeckého sportu pohybuji přes 30 let, ZZVJ jsem skládal až v pokročile dospělém věku. Od chvíle, co jsem tuto zkoušku absolvoval, mi bylo jasné, že je něco špatně. Delší dobu se mi v hlavě skládaly myšlenky, jak to celé postavit tak, aby ZZVJ byla přínosem nejen do pokladny ČJF, ale především pro jezdce samotného, aby jezdecká licence jednoznačně řekla všem v jeho okolí: "Ano, tento jezdec zvládá samostatně vodit koně, umí základní prvky drezury a umí najet na skok a odskočit. Krom toho má také zažité pohybování s koněm po opracovišti a ve skupině koní a již se několikrát zúčastnil hobby závodů, kde měl možnost si tyto návyky osvojit." Zejména opracoviště jsou pro většinu jezdců jejich noční můrou. Já osobně neprožívám stres ani trému ze závodů samotných, ale ve chvíli, kdy jdu opracovávat, tak vypotím litry tekutin z toho, kdo mi zase vjede před nebo za skok, kdo mi nedá správně přednost apod. Se zánikem klasických oddílů téměř zanikla i hromadná výuka začátečníků v lotech. Každý má svého trenéra a individuální hodiny, ale jakmile vjede do místa s více koňmi, nemá takový jezdec zažité vůbec žádné základní návyky pohybování ve skupině koní. Dovolím si říci, že opracoviště v nižších soutěžích je jedním z nejnebezpečnějších míst v celém prostoru závodiště. Tomuto faktu ani nepřispívá skutečnost, že opracoviště je na spoustě závodů zanedbávané i ze strany rozhodčích a pořadatelů, kteří často umožní opracovávat většímu množství koní, než které kapacita opracoviště snese.

Na podzim roku 2012 jsem si na základě jedné z diskusí pod článkem na EQUICHANNELu své myšlenky konečně utřídil a hodil je do psané podoby. Nejprve jsem shrnul důvody, proč je čas na změnu systému, a východiska změny. Pak jsem popsal celý proces skládání ZZVJ, při němž by se jezdec měl naučit skutečně praktické věci, aby byl opravdu připraven k účasti na závodech a ježdění na opracovišti, aniž by ohrožoval sebe a ostatní. Uznávám, že je to proces komplikovanější než aktuální „licence", ale myslím, že se vyplatí. Obnáší účast na kvalifikačních závodech na úrovni ZM a ZZ (ve drezuře Z) a složení zkoušky z předvedení koně a chování ve skupině koní na opracovišti. Až po splnění těchto zkoušek a kvalifikace na závodech by bylo možno přistoupit ke zkoušce teoretické. Celé pojednání je uveřejněno zde: https://www.facebook.com/notes/martin-blazek/návrh-na-změnu-zzvj/451518738219930

Nikdy jsem o ČJF neměl žádné iluze a moc dobře vím, že téměř vše dobré je předem určeno k záhubě, a tak jsem byl rozhodnut svůj návrh předhodit veřejnosti. Nicméně jsem považoval za slušné poslat jej nejprve na ČJF s tím, že bude v nejbližších dnech uveřejněn. Velmi mile mě překvapila reakce JUDr. Říhové z komise pro vzdělání, která mi prakticky obratem volala. Dohodli jsme se, že můj návrh bude projednán na vzdělávací komisi a do té doby pozdržím jakékoli aktivity, pouze zůstane uveřejněný na mém facebookovém profilu.

Co bylo dohodnuto, se skutečně i stalo. V lednu 2013 jsem byl pozván na Strahov na jednání komise a o mém návrhu velmi otevřeně mluvili. Návrh i mé argumenty členy komise zaujaly a bylo přislíbeno, že se tím budou v rámci přípravy dalších změn v ZZVJ zabývat (viz zápis z jednání: http://www.cjf.cz/dokumenty/vzdelavani/zapisy/Zapis_KV_31_01_2013.pdf) Nicméně atmosféra v ČJF nepřála ani mnohem menším změnám a návrhům, a tak se ani po roce s mým návrhem nestalo vůbec nic. Domnívám se, že můj návrh by mohl velmi dobře doplnit návrh Ing. Šímy na kategorizaci jezdců a společně pak utvořit velmi dobrý základ pro moderní systém vzdělávání a pravidel pro národní soutěže a o několik koňských délek zkrátit náskok našich západních sousedů.

Dlouhodobá nečinnost i letošní pokus o zvýšení členských příspěvků, aniž by se funkcionáři ČJF náznakem pokusili vysvětlit, co ono zvýšení vlastně přinese běžnému platícímu členovi, mě přiměl sepsat tento článek, připomenout události zametené pod koberec a opět trošku rozčeřit kalné a místy až zatuchávající vody kolem naší milované a nenáviděné ČJF. Vzhledem k výsledku hlasování ohledně zvýšení (tedy nezvýšení) poplatků se domnívám, že většina funkcionářů si dnes již plně uvědomuje, že nelze udělat restrukturalizaci financování bez restrukturalizace samotného fungování. Nicméně diskuse o poplatcích nás nevyhnutelně letos čeká znovu. Nenechme si kálet na hlavu a jasně a hlasitě jako členové stanovme pravidla, za jakých jsme ochotni sáhnout hlouběji do kapsy.

Chci tímto apelovat na všechny řadové členy, aby ve svých mateřských klubech trvali na účasti delegáta na oblastní konferenci (každý subjekt ČJF má nárok na jednoho delegáta) a jeho prostřednictvím vzkázali do oblastí, co chtějí. Oblasti jsou řadovým členům mnohem blíže a budou spíše naslouchat než vedení centrální ČJF. Zástupci oblastí budou následně na celostátní konferenci ČJF zcela jistě tlumočit názor vycházející z členské základny svých oblastí. Všichni si prosím uvědomte, že nečinnost členů a neúčast zástupců klubů v oblastech se pak přímo odráží v nečinnosti nejvyšších orgánů ČJF. Když neuděláme nic sami jako členové, nedivme se, že neudělá nic ani vedení.