Hajtry, kniha české autorky Dity Salbergové, vydaná Nakladatelstvím Mezera v roce 2009, má 174 stran.

Knihu lze objednat na

• www.kosmas.cz (225,- Kč) plus poštovné nebo
• salberg@centrum.cz (omezené množství skladem) za 200,- Kč včetně poštovného.

Ukázka z knihy:

Vyhublý ryzák měl hlavu uvězněnou ve dvou kožených ohlávkách. U zdi ho držel krátký silný řetěz. Jeden člověk mu hbitě zakroutil horním pyskem a nasadil na něj oko provazu. Rychle ho utáhl několika pohyby dřevěného kolíku, na kterém byl provaz upevněn, a utáhl ho tak silně, že konec pysku vypadal jako malé scvrklé jablko. Na nesnesitelnou bolest jeho mozek promptně zareagoval štědrým přílivem endorfinů. Pomalu se propadal do pocitu slasti, kterému se zcela oddal a přestal sebou zmítat. No vidíš, jak ti chutná fajfka, zahuhlal vedle něho druhý člověk. Vzápětí ryzák ucítil slabé píchnutí na levé straně krku. Sedativum se rychle rozběhlo do celého těla, které mu náhle bylo lhostejné, tak jako mu bylo lhostejné, když uvolnili provaz z horního pysku a odvedli ho ze stáje do přívěsu. Po chvilce se podlaha pod jeho kopyty rozdrnčela. Jediné, co si uvědomoval, byla změna, další v řadě změn míst a lidí - bytostí, kterým už dávno nevěřil.

***

"Konec válení, Ňoumo. Musíme do práce." Eva Majerová shodila velkého zrzavého kocoura z klína a uhasila třetí ranní cigaretu. Vůbec jí nechutnala, zapálila si ji, jen aby trochu oddálila těžkou práci, která na ni čekala ve stájích. Ošetřovatelka ležela s angínou. Těžko za ni takhle narychlo sežene náhradu a třicet ušlechtilých ořů čeká na svůj ranní rituál. Hříbata vyhnat na pastvu, deset dospělých koní nakrmit a vyčistit jim boxy. Dva z nich připravit pro dětskou drobotinu, která sem dopoledne vtrhne z nedalekého stacionáře pro handicapované děti. Zbytek dne obstarají děvčata z klubu až přijdou ze školy. Cestou k velkému zrcadlu na konci chodby jí šla naproti štíhlá žena v ošoupaných džínsech a vytahaném černém tričku. Rukávy zpola překrývaly dlouhé prsty, které by se hodily spíš ke klavíru než na těžký život na ranči, jak jí otec s oblibou říkával. Jemné pavučinky vrásek dodávaly dětskému obličeji konečně zralý ženský výraz a plavé vlasy spadaly kolem tváří v zářivých proudech, aniž by na ně používala něco víc než obyčejný kopřivový šampón. Povzbudivě na sebe mrkla a spěchala do stájí, odkud se už ozývalo pořehtávání netrpělivých hříbat. Otevřela vrata a mohutná vlna s napěněným hřebenem hřív se kolem ní valila do rozlehlé pastviny. Kocour, který ji doprovázel jako stín, se jí otíral o nohy. S uspokojením sledovala dokonalá lesklá těla, když ji náhle chovatelské nadšení opustilo. Na druhém konci výběhu uviděla širokou mezeru. Dvacet metrů ohrady se válelo na zemi a koně se neomylně řítili přímo k únikové cestě. Čelo stáda přibrzdilo před spadanými bílými páskami elektrického ohradníku, ale v okamžiku, kdy je vedoucí hřebec opatrně překlusal, akcelerovalo do trysku a jako vějíř tmavých šípů pronikalo do prostoru. Bezmocně přihlížela, jak koně v plné rychlosti svými kopyty pustoší sousedovo pole a míří k silnici, po které se bezelstně pohybovala dvě auta. Vzdalující se dusot kopyt náhle přeťalo zahvízdání. Zaryla nehty do dlaní. Hřebec prudce zbrzdil, jako kdyby před ním narostla zeď, pak se otočil a volným cvalem vedl celé stádo zpátky. Teď se všichni koně pár metrů od ní klidně pásli. Nehybné hřbety, hlavy skloněné v trávě, z rozehřátých těl stoupala pára. Nebýt občasného hození ocasem po dotěrném hmyzu, vypadali jako obrovské tmavé sousoší na zeleném podstavci. Jen hřebec Indiana Jones, iniciátor útěku i návratu do ohrady, stál se vztyčenou hlavou a rozšířenými nozdrami větřil směrem k ní.
"Ahoj, mami," ozvalo se jí za zády. Teprve teď se otočila.
"Ty nejdeš do školy?" sjela naoko přísným pohledem svou třináctiletou dceru.
"Přišla jsem ti pomoct," odpověděla Sára co možná nejvíc ledabyle, ale nedalo se přehlédnout, jak je pyšná na to, že stádo dokázala přivolat.
Nevěřícně zavrtěla hlavou.
"Tohle by měl někdo vidět a natočit. Kam se na tebe hrabe kdejaký zaříkávač koní."
"Žádný zaříkávání, mami. Už dávno jsem je přece naučila přiběhnout na zapískání," odmítla bohorovně její obdiv.
Eva si ji prohlížela, jako kdyby před ní nestálo vlastní dítě, ale nějaký přízrak. Měla na sobě noční košili nacpanou do kalhot a přes sebe Michalovu bundu. Musela vyběhnout rovnou z postele. Kaštanově nazlátlé vlasy, které si sotva stačila prohrábnout rukama, se jí obtáčely kolem obličeje a krku jako lesklá háďata. Její pleť byla nepřirozeně bílá a o to víc vynikly temné hnědozelené oči, jejichž pronikavý nedětský pohled ji dokázal často znervóznit.
"Roste mi něco na hlavě?" ušklíbla se Sára.
Uvědomila si, jak na ni připitoměle civí, a otočila se k sousedově poli. Hnědé nepravidelné rýhy v zeleném koberci křehkých rostlinek byly i na dálku dobře viditelné.
"A je po jahodách," povzdechla si.
"Hlavně, že se nedostali na silnici...," pronesla Sára důležitě.
"Ani to nevyslovuj a radši utíkej tu díru spravit, když už jsi mi přišla pomáhat."
"Teď se odsud nepohrnou," uklidňovala ji Sára, ale rychle zamířila k porušené části ohrady. Eva šla pomalu za ní a s obavami pohlížela na zpustošené pole. Její soused neměl důvod ke shovívavosti. Na tomhle statku žil a hospodařil pod vlajkou místního zemědělského družstva až do roku devadesát, kdy původní majitel, dnes žijící v Kanadě, úspěšně uplatnil svůj restituční nárok. Když se osobně seznámil se svým majetkem a přežil šok z toho, v jakém stavu je bývalá pýcha jeho rodu, daroval ho své sestřenici Evě Majerové s tím, že opravdu nemá zájem stěhovat se z Montrealu do jakési ruiny na české vrchovině. Eva se do zchátralého stavení s rozlehlými pozemky okamžitě zamilovala a během půl roku se do něho nastěhovala. Andres odmítl náhradní byt v paneláku a na svém vlastním pozemku pár set metrů od statku postavil montovaný domek. Od té doby se vytrvale snažil Evě znepříjemňovat život. Podupané jahody znamenaly další záminku pro jeho soukromou válku.
Sára se na ni otočila a pohodila hlavou směrem k Indymu, který se odtrhl od ostatních a loudal se za nimi.
"Chytrej kůň."
"Dělej, než si to pan chytrej rozmyslí a zase zdrhne," popohnala ji. Rozhodně neměla chuť opěvovat génia, kvůli kterému ji čeká hromada nepříjemností. V kapse se ozval mobil. Napadlo ji, že už volá Andres, který mohl koně zahlédnout ze své kuchyně, ale na displeji se objevilo jméno, kterého se obávat nemusela.
"Vezu ti toho koně,"stačil jí oznámit Zbyněk, než se začal ztrácet signál a hlas se mu rozpadl do přerušovaných slabik na pozadí digitálního šumění. Sára na ni rozčileně mávala bílými páskami elektrického ohradníku.
"Je to přestřižený," strkala jí je rozhořčeně před obličej. "A jsou tu koleje od traktoru."
"Na poli občas jezdí i traktor," odpověděla sarkasticky a prohlédla si čerstvě vyjeté stopy.
"Určitě ohradu zničil Andres. Aby koně utekli a mohl si na nás zase stěžovat," prohlásila Sára, když se loudaly zpátky ke stájím. "Debil zasranej."
"Mírni se...třeba je chtěl jenom pustit na svobodu," poznamenala Eva, jen aby něco řekla, protože zrovna přemýšlela, jaké bude její setkání se Zbyňkem. Na dvoře parkovalo auto s přívěsem na koně a vysoký hubený muž v tmavomodrých rajtkách a černém triku sklápěl rampu. Když se sehnul, bylo vidět, že mu skrz vlnité hnědé vlasy prosvítá na temeni začínající pleš.
"Co tady dělá?" zeptala se Sára potichu.
"Přivezl koně, nějaká tejračka. Sakra, nemám na tuhle akci dneska vůbec náladu," odpověděla otráveně,
ale roztála, když se k ní Zbyněk otočil a uviděla mu do tváře. Jako kdyby se dívala na své dětství a mládí.
Znali se od základky a v jisté době spolu dokonce plánovali svatbu a dvě děti. Idyla skončila ve chvíli,
kdy se Eva poprvé setkala s Michalem Majerem a okamžitě udělala za svým dosavadním životem tlustou
čáru. Po dvouměsíční známosti se vdala a odstěhovala na druhý konec republiky. Zbyněk odjel trénovat
koně do Německa. Sedm let o něm nikdo nevěděl. Když se vrátil, potkali se několikrát na parkurových
závodech, ale obvykle si neměli co říct.
Překvapilo ji, když se před dvěma dny ozval s tím, že k ní přiveze koně.
"Sorry, že je to tak narychlo, ale jinak to nešlo."
"Dneska už mě nic nemůže rozházet," uklidňovala ho a šla se podívat na tichého pasažéra.
"Panebože," vyděsila se při pohledu na vyhublou záď, slepenou a zplstnatělou srst. Nohy se mu třásly slabostí, sena v síti se za celou cestu zřejmě ani nedotkl, neotočil se dozadu, když na něj promluvila. Ztělesněná apatie způsobená dlouhotrvajícím strádáním, nemocí nebo sedativy.
"Odkud jsi toho chudáka vytáhl?"
"Objevil jsem ho náhodou u jednoho handlíře. Zřejmě šel v poslední době z ruky do ruky, nikdo neví, kolik diletantů se na něm takhle podepsalo. Potřebuje někoho, jako jsi ty," přimhouřil jedno oko, "máš skvělou pověst léčitelky těla i duše zanedbaných koní. Proto jedu až sem."
"Nezmínil jsi se, v jakém je stavu. Jestli ho vůbec dám dohromady, bude mě to stát majlant."
"Mami, já se o něj budu starat, zkusíme to," prosila Sára, která stála vedle ní. Eva na ni pochybovačně pohlédla a šla se na koně ještě jednou podívat předním vchodem přívěsu. Ryzák pospával a v pravidelných intervalech se třásl po celém těle. Byl vysoký, s nápadnou velkou hvězdou ve tvaru půlměsíce na širokém čele. Všimla si jemné huby a elegantní křivky šíje. Mohutnosti v prsou, dlouhé lopatky a dokonale stavěných nohou s pevnými klouby. Kdo mohl mít zájem ničit tak nádherného koně, pomyslela si a odhadovala, že musel strádat několik týdnů, možná měsíců. I přes hustou slepenou srst a krunýř zaschlého hnoje na bocích ostře vystupoval jeden žeberní oblouk vedle druhého. Jemně mu pootevřela hubu a podařilo se jí zahlédnout spodní řezáky dřív, než sklopil uši a mdle se po ní ohnal. Nebyla v něm žádná síla. Podle stavu chrupu odhadla, že mu je asi deset let.
Zbyněk stál opřený o auto a kouřil. Když vylezla z přívěsu, nabídl jí mlčky cigaretu.
"Máš jeho papíry?"
Poklepal si na náprsní kapsu. "Starý zdravotní průkaz. To je všechno, co má, ale pochybuji, že k němu patří. Údajně se jmenuje Dárius," provinile nakrčil ramena, "ale to asi nebude jeho pravý jméno. Výžeh nemá."
"Vidím, že budu muset hodně improvizovat," řekla s výčitkou v hlase.
"Díky, třeba ti to vrátí. Může se hodit třeba na tu hipoterapii."
Zatvářila se skepticky.
"Děláš ještě s těma postiženýma děckama?" ujišťoval se.
"Jo."
"A nese to aspoň nějaký prachy?" zeptal se s výrazem, jako kdyby ji litoval.
"Zbohatnout se na tom samozřejmě nedá," odpověděla a v duchu si posteskla, proč se na vození handicapovaných lidí na koni každý ptá stejně, se stejným podtextem - vyplatí se ti vůbec ta práce s mrzáky? A pak přijde druhá otázka zároveň s odpovědí. Nezklamal.
"A pomáhá jim to vůbec? Spíš z toho mají radost, ne?"
"Hele, přednášku o účinku trojrozměrného pohybu koňského hřbetu ti dávat nebudu. Za dvě hodiny tu mám klienty, tak se můžeš podívat a třeba pochopíš," odbyla ho.
Oklepal se. "Já bych to nemohl vidět. To není nic pro mě."
"Tak se na to neptej."
"A co Michal?" zeptal se opatrně, ale zvědavě.
Mávla rukou. "Momentálně je ženatý s hlavní rolí v Bulváru, jestli znáš ten šílený seriál. Je pořád v Praze." Uvědomovala si, jak to zní. Jako kdyby se styděla za to, že její muž hraje ve slaďáckém seriálu na nejkomerčtějším z komerčních kanálů.
"Stejně mi nejde do hlavy, proč zrovna ty se staráš o nějakého zuboženého koně," změnila téma. "Vždycky tě zajímalo jen to, co skáče od metru čtyřiceti nahoru."
"Asi stárnu,."
Ušklíbla se. "Chceš říct, že stáří v tobě vyvolává charitativní choutky?"
Zatvářil se uraženě.
"Prostě jsem ho dovezl sem. Jestli mu nemůžeš dát šanci, vezu ho na nejbližší jatky."
Zvedla ruce. "Dobře, vzdávám se. Dám mu šanci, ale jak ho složíš z přívěsu, patří mně. Platí?"
"Jasně," vyhrkl s úlevou a podal jí průkaz. Zběžně ho prolistovala.
"S tím si můžu tak leda podložit stůl," usoudila, když zjistila, že v grafickém popisu se jedná o ryzáka bez odznaků.
"Nic jiného mi nedali."
Zastrčila průkaz do kapsy.
"Když se sebere, není problém mu odebrat krev, udělat test DNA a dát mu vystavit normální průkaz. Spěchat samozřejmě nebudu."
"To už nechám na tobě," souhlasil a kývnul hlavou k ohradám. "Viděl jsem, že máš pastviny plný koní, docela pěkných."
"Jo, koupila jsem je loni. Dobrá investice."
Od jednoho, co špatně dopad, dodala si pro sebe. Nehodlala se mu svěřovat s tím, že stádo odstávčat s vynikajícím původem pořídila za symbolickou cenu. Byl příliš dobrý obchodník.
"Kdybys neměla kupce na toho vraníka, dej vědět."
"Není na prodej. Všichni ostatní ano, ale až tak za dva roky."
Pokrčil rameny.
"Škoda."
Moje, pomyslela si.
"Jak tolik koní vůbec zvládáš?" zajímal se.
Vyfoukla pruh kouře.
"Nás je... já, Sára, ošetřovatelka Lída, která od včerejška marodí, a několik holek, které sem chodí jenom když je pěkný počasí. Pokud někdo chybí, přijdu já, případně já. Ale mám, co jsem chtěla, takže si nemůžu stěžovat. Koně na prvním místě."
"Vaří mikrovlnka, pere automatka, nádobí házím do myčky a uklízím, když něco hledám," odpověděla na jeho pozdvižené obočí.
"Nikdy si neber holku, která je blázen do koní," dodala tiše.
Usmál se a dlouze si mnul zátylek, jako kdyby nevěděl, jak rozhovor ukončit.
"Tak ho vyložíme, ne?" přetnula ticho nabité rozpaky.
Valach pomalu vycouval topornými kroky z přepravníku a nechal se odvést do boxu. Zmateně a rozespale se kolem sebe rozhlížel. Ke statku se blížilo rychle jedoucí auto.
"Máme návštěvu," poznamenala Sára do sílícího úpění přetáčeného motoru. Obě rychle vyběhly ze stáje.
"Drž se, kamaráde," řekl ještě Zbyněk ryzákovi a šel za nimi.
"Co je to za šílence?"zeptal se, když se do dvora vřítila zelená dodávka. Řidič prudce zabrzdil, kola odhrábla štěrk a pár kamínků dolétlo až na zeď stáje.
"Pan Andres," oznámila mu Eva a zaujala postoj s rukama složenýma na prsou. Hlavně klid, napomínala se v duchu, ale narůstající horkost ve tvářích neomylně signalizovala, jak rudne.
Otevřel dveře auta a rovnou spustil, aniž by vystoupil: "Ty vaše hajtry mi zničily pole." Měl zrovna tak nepříjemný hlas jako vzhled. Tmavé, blízko u sebe posazené oči na ni mířily zlověstným pohledem jako ústí dvouhlavňové pušky. Jeho obličej se zužoval od mohutných čelistí k nízkému čelu rozděleném třemi vodorovnými vráskami. Udržovaly mu trvale zamračený výraz i kdyby se měl válet smíchy. Cítila výraznou vůni avivážního prostředku linoucí se z jeho pečlivě nažehlených montérek. Paní Andresová sedící vedle svého muže s pohledem zapíchnutým do palubní desky, by ji v přeborech hospodyněk lehce podrtila.
"Utekli, protože někdo," významně se odmlčela, "mi vzadu zničil ohradu a ..."
"Ahá, takže tady asi štvete víc lidí, co?" Skočil jí s vítězoslavným úsměvem do řeči.
Nadechla se:. "Pane Andres, prosím vás..."
"Milá dámo,"opět ji přerušil, hlasitě vtáhl tučný hlen a polkl. "Vy tady brzy skončíte, o to se postarám."
V koutku se mu usadila bílá slina a jak mluvil, tak se natahovala a zkracovala. Nemohla se na ni nedívat.
"Pane Andres, mám koně pojištěné, určitě vám budu schopná škodu nahradit."
"Na to vám kašlu," odfrkl.
"Tak si polibte...," odsekla, ale chvějící se hlas prozradil její nejistotu, což mu nalilo do tváří samolibý výraz.
Přimhouřil oči a zahrozil jí zdviženým ukazováčkem. "Dejte si pozor. Máte si koně zajistit tak, aby se nemohli dostat z ohrady. To jste neudělala a pamatujte si, že jakmile se ještě jednou objeví na mém pozemku, bez milosti střílím."
"A mířím dobře," dodal pomstychtivě a znovu na ni zahrozil.
Vzdorovitě se na něho usmála.
"Však on vás ten smích přejde," štěkl na ni, zabouchl dveře a opět s nasazením maximálních otáček a minimální rychlosti prohrabal štěrk a odjel. Oddechla si. Zbyněk se k ní obrátil s udiveným výrazem.
"Co to bylo?"
"Andres. Můj jediný soused."
"Pěkný hovado."
"Bohužel," souhlasila. "Pojď si dát kafe, než pojedeš."
"Ne, určitě máš moc práce a mě čeká ještě dlouhá cesta," odmítl ji mírně. Nepřemlouvala ho.
"Ještě něco," řekla mu, když nasedal do auta..
Čekal.
"Ten Dárius. Není nebezpečný?"
Pokýval nerozhodně hlavou ze strany na stranu."Spíš vystrašený."
"To sedí," přikývla.
Jenže vystrašený kůň je často i nebezpečný, pomyslela si v duchu.
Jakmile zmizel přívěs z dohledu, zašla do stáje zkontrolovat nového nájemníka. Ryzák stál s hlavou v koutě, nervózně hrabal přední nohou a nedůvěřivě odfrkával. Trochu jí dělalo starosti, že se hromady voňavého sena, které mu Sára připravila v rohu, ani nedotkl. Valacha, který se domáhal jeho pozornosti ze sousedního boxu, se nevšímal.
"Zavolám Finninga," rozhodla se, "čím dřív ho uvidí veterinář, tím líp"
"Tak já zůstanu doma, třeba mě budeš potřebovat," odpověděla hbitě Sára opřená hlavou o mříže ryzákova boxu.
"Ty koukej mazat do školy," prohlásila Eva důrazně. V kapse se jí rozezněla árie. Otráveně vytáhla mobil a přejela pohledem displej. Rázem měla lepší náladu a naznačila gestem Sáře, ať už vypadne.
"Ivana," sykla na vysvětlenou.
"A jéje, zase budete kecat hodinu, ať ti neoteče ucho," ušklíbla se.
"Hele, padej do školy a až se budeš vracet, zkontroluj laskavě ohrady."
Nadýchla se k rozjařenému pozdravu, ale vzápětí se zarazila, když zaslechla chladný tón své dlouholeté přítelkyně.
"Před dvěma dny jsme od tebe skoro za půl miliónu koupili koně," řekla bez pozdravu, "podle tebe s bezvadným charakterem...

O autorce a jejich dalších dílech se můžete více dozvědět na http://ditasalbergova.blog.cz/.