Ale co si budeme povídat: vztahy mezi lidmi, obzvláště mezi koňáky... Je až fascinující, jak mezi tak úzce propojenou komunitou, jakou koňaři jako takoví jsou, hladce převládá závist, soupeření ve stylu žabomyších válek a následná vzájemná nenávist. Přitom bychom měli logicky držet při sobě; ale o tomhle jsem konkrétně psát nechtěla.

Už několikrát se téma „Otročínský útulek“ objevilo jak na veterině, tak i ve fóru: většina diskusních příspěvků vyzněla v neprospěch koňského penzionu. O to více mne lákalo jet se na místo činu podívat a přesvědčit se na vlastní oči, jak se věci mají. Navíc jsem se dověděla, že klisnička Líbezná, o jejímž jménu rozhodl výsledek čtenářské ankety (první hříbátko narozené v útulku se těšilo pozornosti všech médií) je vnučkou Berušky, jedné zdejší kobylky. A hnedle jsme měli důvody k výletu dva. I když nás zajímala především Beruščina dcera Lata (jak asi vypadá kombinace A1/1 s Diktantem? Při skoro arabském vzhledu naší Berušky jsme si to totiž nedokázali představit).

Jana potřebovala jet do Bečova vrátit vozík a tak jsme hnedle naplánovaly dámskou jízdu; že se zastavíme i v Otročíně. Cestou jsme nic jiného neprobíraly: i Jana vyprávěla, co všechno se dověděla o útulku, opět samé nepěkné věci (zanedbaní koně, nepořádek a mrhání penězi určenými pro samotné koníky). Doslova jsme hořely zvědavostí, co všechno nás čeká a nemine.

O to více jsme byly překvapené. Je pravda, že okolí působilo velice nevábně, především díky momentálnímu období dešťů, ale já osobně nevidím v „bordelu“ žádný velký problém - pakliže to neškodí koním. Žije-li koník v polorozpadlé dřevěné boudě, kde má čistou vodu, dostatek sena a už napohled je vidět, jak je spokojený, nakrmený, samý groš a v dobré tělesné kondici, proč ne. Dovedu pochopit, jak dokáží být lidé zlí, nepřející a závistiví; i na nás několikrát anonym pozval veterinární kontroly, protože naši ořové bydlí v dřevěných maštalích a na civilizovaného člověka (zvyklého na vybetonované super moderní stáje pro desítky koní včetně jízdárny, kolotoče, mycí rampy, sauny, restaurace, solárka a bazénu) to určitě zapůsobí dojmem, že se ocitl kdesi v ruinách první světové války a že se nám to tam do hodiny zřítí na hlavu. I my se teď topíme v bahně a o jarním úklidu se zatím jen mluví – ale koníci jsou v pohodě: těm je fuk, jestli jim na dvoře rostou kopřivy nebo jestli chátrá plot. A to samé jsme zaregistrovali už při vstupu do stáje v Otročíně.

Paní Sodomková, ač jsme přijely bez pozvání, se nám ihned věnovala. Zavedla nás do stáje a okamžitě se rozpovídala; představila nám postupně všechny koníky a u každého vylíčila jeho osud. Dokonce Štěpánce udělila čestnou vyjímku – malá mohla koníčky podarovat pamlsky (které Móňa aktivně nasušila, „aby z toho herky také něco měly“); za normálních okolností totiž návštěvníci z bezpečnostních důvodů zdejší koně krmit nesmí. Ale abych byla kompletní, co se týče faktů: maštal byla vybílená, boxy natřené, vykydáno, podlaha bez jediného smítka. Všichni koníci si momentálně užívali polední klid, klusáček u dveří ležel a ke zvednutí ho přinutilo až šustění pytlíku. Koníci byli vypucovaní, leskli se (včetně bělouše:o)); v boxech měli čisto, halfo podestýlky a samozřejmě seno, žádnou známku týrání nebo špatného krmení jsem já osobně nezaznamenala. Naopak, člověk hnedle nabyl dojmu, že je v klasické profesionální stáji. Samozřejmě jsem si prohlédla úplně všechno – od ohlávek až po sedla, pytle s krmením, zda-li jsou čistá vědra na vodu...

Nic jsem nenašla (tedy co se týče nedbalosti). Vůbec nic!

Nejvíce času jsme prokecaly u Laty, hlavně když vyšel najevo opravdový důvod naší návštěvy. Lata nás překvapila svým vzhledem, celá se totiž potatila a k našemu úžasu jí to slušelo. Ovšem její roční hříbě Líbezná už známky naší Berušky vykazovalo. Padla i otázka ohledně prodávání koní, zda-li je o tato zvířata zájem, ale Paní Sodomková se vyjádřila o zkušenostech s prodejem velice negativně. Koníky z útulku prodávají už jen „ověřeným“ majitelům a dokonce stejným způsobem, jako u nalezených pejsků a koček: nejprve na zkoušku a neprokáže-li nový majitel schopnost se o koníka řádně starat, musí zvíře vrátit. Dověděly jsme se, že Sodomkovi v současné době rozšiřují kapacitu ubytování pro koníky i vedle ve stodole, neboť nynější stáj více jak 8 koní (+ hříbě) nepojme. Kromě boxů mají koníci údajně k dispozici i výběhy s pastvou, teoreticky by jim tedy nemělo ke štěstí už vůbec nic scházet. Podotýkám ovšem, že výběh jsme nenavštívili, ale Jana se s paní Sodomkovou na téma „pastviny“ docela rozpovídala (problémy s pronájmem apod.), tudíž soudím, že nějaké hektary koníci obývají. A co se týče sympatií otročínských svěřenců – na mne udělal největší dojem Niger, populární i díky pořadu Ze života zvířat:o)

V diskusních příspěvcích se několik účastníků zmiňovalo o špatném zacházení se zvířaty; proč vysloužilí koně pracují pod sedlem, včetně těch kulhavých. Já osobně se domnívám, že i starý nebo sportem opotřebovaný kůň ve výslužbě může pracovat, proč ne? Samozřejmě za předpokladu, že se bude jednat o činnost přímo úměrnou jeho zdravotnímu stavu. Já jsem po úrazu šoupla na měsíc koníka na pastvu; jednoho krásného dne jsem přijela, hodila jsem na něj sedlo a že si přejdeme posledního Huberta v životě. Nikdy jsem ho nezažila tak nadšeného a zapáleného do práce, vezla jsem se jak špinavé prádlo. A podobně reagovala i další zdejší starší kobylka, když jsme jí přivedli konkurenci – mladou společnici. Místo, aby byla ráda, že má klid od práce, začala fyzicky i psychicky strádat. Myslím si, že i koně potřebují mít v životě pocit, že jsou užiteční a že nepatří do starého železa. Paní Sodomková se netajila s tím, že jejich koníci ven pod sedlo chodí a že všichni mají pravidelný režim (mimo plnokrevníka se sloní nohou, který evidentně těžil z toho, že on je ten chudáček nemocný). Osobně bych v tomto přístupu neviděla problém, ale jelikož jsem se žádné práce s koňmi v Otročíně neúčastnila, těžko mohu tento „problém“ podrobně rozpitvat.

A poslední téma – samotná paní Sodomková. O paní Sodomkové koluje spousta drbů, od jejího podivínského chování až po její neuvěřitelné historky s koňmi. Záměrně tu nic konkrétního uvádět nebudu (na každém šprochu pravdy trochu?), navíc není v mých silách podat o její osobě objektivní názor, když jsme se dohromady viděly necelou hodinu. Ať už je či není taková a maková, jejich koně vypadají spokojeně: a o tom přeci celé to „naše koňaření“ je. Navíc - kdo z nás „normálních smrtelníků“ by se pustil do něčeho podobného, jako je zřízení útulku pro koně? Nehlaste se všichni, já bych do toho bez pěti miliónů na kontě NIKDY nešla. Všichni víme, co obnáší držet si koně (především my, kteří jsme si ho pořídili „jen tak“; abychom se měli o co starat a do čeho cpát neskutečné sumy peněz). Takže bychom měli spíše podobným nadšencům držet palce, neboť sedět na zadku a mlít pantem ve stylu „jedna paní povídala“ dovede každý.

Abych dokončila reportáž: hovořila jsem i s těmi, kteří tam „tehdy“ byli. Divili se, když jsem jim vyprávěla, čeho jsem byla svědkem. Nemám důvod jim jejich zážitky z let minulých nevěřit, stejně jako oni nemají nyní důvod nevěřit mně; takže nám nezbývá nic jiného než doufat, že se současná podoba útulku nezmění a že se koníci budou mít dobře i časech nadcházejících. O nic jiného nejde; tudíž i za zbytek výpravy přeji paní Sodomkové, ať jí kvete práce pod rukama a ať se jí i jejím koníkům daří.

Káťa, Jana, Móňa a Štěpánka
Otročín, 19. 3. 2002