A zde jsou vaše ohlasy:

pá 17.11.2000 11:38, Jana Syrová
Velice fandím všem, kteří svůj čas, peníze a především lásku věnují koním, ke kterým se osud nezachoval tak, jak se patří k těmto nádherným zvířatům. Před dvěma měsíci jsem si koupila patnáctiletou kobylku. Nebyla sice týrána, ale byla posledním koněm ve stáji, o kterého by někdo projevil trochu zájmu. Kvůli flegmoně na zadní noze se na ní nedalo sportovat ve vyšších soutěžích a tak byla jaksi navíc. Těd kobylka dostává veškerou moji lásku a pozornost a nevyměnila bych ji za žadného jiného koně.
Přeji Vám mnoho zdaru.
Zdraví Jana Syrová

16. listopadu 2000 11:40, M.B.
Vážení !
Velice vítám aktivity manželů Sodomkových (úplně omylem jsem je zahlédla i v TV Miláčcích ), ovšem s tím, že bych do názvu jejich útulku přidala cosi jako "oficiální, registrovaný apod."
Každá lidská aktivita směruje člověka časem do prostředí svým způsobem podobně či stejně založených jedinců. Proto mám kolem sebe a mezi svými přáteli už léta mnoho takových, kteří do své stáje přijali starého, vysloužilého nebo zdravotně problematického koně. A často ne jednoho ! Poskytli mu (jim) maximální péči, investovali do jeho léčení a je pro ně naprostou samozřejmostí, že jejich svěřenci nestojí po spěnky v hnoji. Bez ohledu na věk zvířete (kůň nad sedm let nemá právo důstojně žít či dožít...?) a na výhledovou možnost na zvířeti vydělat. Bez ohledu na to, že tato zvířata u nich opravdu po vyléčení a dokrmení jen dožijí pro radost těm, kteří opět bez nároku na jakoukoliv odměnu chodí pomáhat a stačí jim dobrý pocit z vykonané práce a kontakt s nádhernými tvory.
Nikde se neinzerují, nezakládají žádná sdružení ani nadace (kdo je schopen porovnat počet nadací v českých poměrech se světovým průměrem, asi mi dá za pravdu, že většina českých nadací filtruje svěřené prostředky takovým způsobem, že se k potřebným dostane jen zlomek toho, co jim ve skutečnosti lidé v dobré víře věnují), často jsou i terčem posměchu těch, kteří by přes svou "koňáckou moudrost" o podobné nešťastné zvíře ani nezakopli. V jejich stájích stojí koně, kteří se léčili a vraceli k normálnímu životu i pár let.
Někdy to dost mrzelo, ale věkem člověk nabírá rozhled. Dnes už je mi úplně jedno, že se mi někteří smějí a nevadí mi, že mám zrovna u nich pověst podivínky. Odměnou je mi naprosto výjimečný vztah členů naší rodiny s našimi koňmi. V dnešní přísně konzumní době je to víc než královský dar !
Neberte, prosím, tento můj dopis jako kontroverzní vůči Czech Hippos Clubu a jeho aktivitám. Držím palce všem podobným akcím, i kdyby měly zachránit nebo vyléčit jen jediné zvíře, které se do svého politováníhodného postavení dostalo zpravidla přičiněním lidí. Jen bych ráda připomněla ty desítky a snad stovky nijak neorganizovaných "koňáků" po celé naší vlasti, kteří se kdy slitovali a nezištně pomohli byť jedinému koníkovi. Nemají moderní stáje a často žijí v částech naší republiky, kde je docela problém uživit i sebe sama a vlastní rodinu, natožpak nemocného nebo stárnoucího koně. Jejich srdce jsou ale na pravém místě.
Jsem šťastná, že mezi nimi mám přátele a ráda bych tuto cestou alespoň trochu ocenila to, co pro méně šťastné koně dělají a poděkovala jim za to. Protože k nim (snad trochu ano, moc chci !) patřím, a také proto, že zdaleka nechci vyvolávat polemiky, jen vyjádřit svůj názor - nezlobte se na mne, prosím, za ten monogram.
Ať nám koně jdou !
M.B.