Je srpen a já dávám dohromady první podklady pro tyto články a listuji v dosti obsáhlé dokumentaci projektu, který byl financován Evropskou unií. Kvůli mé absenci znalosti azbuky jsou překlady dosti krkolomné, přesto se nakonec dokumentací prokoušu až na konec. V ruce držím cedulku a na ní kontakt. Ve webovém vyhledávači spouštím mapy a zajímá mne, kde že vlastně ten Plemkonetsentr je, jelikož úplně chybí webové stránky, které by naznačily alespoň funkčnost tohoto subjektu.

Zjišťuji vcelku dobrou informaci, ona Holubyně by se mohla stát jednou z mnoha zastávek při naší návštěvě Ukrajiny plánované na září. Vzhledem k tomu, že mám již nějaké zkušenosti, vím, že s angličtinou to není nikde valné. Přesto se osměluji a píšu na e-mailovou adresu; sláva překladači, který onu větu překlopil do azbuky, a na konec připisuji dotaz, zda ona osoba nemluví anglicky. K mému údivu večer přichází odpověď, na druhé straně tisíc kilometrů daleko mi někdo děkuje za zájem o jejich huculské koně. Slovo dalo slovo a já se dozvěděla GPS souřadnice, den možného příjezdu a měla jsem telefonní číslo, kam volat v případě, že se ztratím. Mezitím už probíhala veselá diskuze na sociální síti, kde právě někdo vložil fotografie nádherného hřebce, a já si v duchu řekla, tak sem se tedy těším.

Uběhl čas a my brázdily Ukrajinu v autě. Dala jsem na dobrou radu a zakoupila jsem SIM kartu zdejšího operátora, pyšním se funkcí SMS zpráv v síti a zároveň mám data. Potvrzuji tedy zprávou, že žijeme a že smluvená schůzka platí. Paní navigace vcelku spolehlivě hlásí, kam mám jet, a tak si notujeme písničky až do té doby, dokud nám nezavelí k odbočení z hlavní silnice, která se posléze mění v panelku a najednou zmizí. Nicméně cedule tam nějaké jsou, jsou ale v azbuce a to je ten kámen úrazu.

Přijíždím na dvůr zřejmě soukromého objektu, v domě se blýská nábytek a větrá se plastovými okny, lidé si dopřávají evidentně siestu po obědě… u bazénu. Zahajuji paniku a sděluji opět jen tak do střechy auta, že už té ženě v navigaci neuvěřím ani slovo. No nic, zpět na hlavní. Spekuluji nahlas, kde mě kdo navede a samozřejmě vyhrává „magazin“ (obchod), do kterého se po hlavě vrhám. Magazin je plný lidí, oslovuji paní s chlebem v ruce a ukazuji cedulku, paní se automaticky ptá, kde jsme se tady vzali a na sdělení, že jsme z Čech, to v obchodu utichne a začne velké veselí: „Tu dvi divčiny z česka i vony koču znaty de koni“!! A už se to kolem mě hemží lidmi.

Paní i s chlebem v ruce vychází z obchodu, doprovází ji pán a táhnou mě na krajnici silnice. „Pryamo tam, je znak…“ Kývu hlavou a říkám si sama sobě, že jsme tam už byly a opětovně dojet k bazénu honosné vily se mi nechce. „Pravy i liva,“ říká paní s chlebem v ruce. Aha, ono je to doprava a potom doleva. Stihnu i přátelské podání ruky, výslech, odkud jsme, a i pobrat informace, kde kdo pracuje z příbuzenstva. Sedám do auta a hlásím, že známe cestu. Odbočuji tedy znova z hlavní silnice doprava a ihned se dávám doleva. Vjíždím do úhledného objektu, nikde nikdo, jen pes lomcuje řetězem u boudy. Přemýšlím, jak dlouhý je řetěz a jestli se mi malý špic zakousne do pravé nebo levé nohy, mezitím vyndávám z auta papíry, propisku, notebook a prosím kamarádku o pořízení fotografií, jelikož moje technika už pošilhává po elektrické síti a nabití.

Přicházíme na dvůr, kde pánové zametají stáj a ptáme se „de Myroslava“? Pánové si nás prohlédnou od hlavy až k patě a ukazují za roh, kde visí, a to doslova, nějaká osoba na žebříku a myje okna. Podle postavy a krátkých vlasů poznávám paní ze sociální sítě. Hurá, jsme na místě. Podáváme si ruce a vzájemně se představujeme. Start zaštítil anglický jazyk, nicméně soudím, že návštěvu zvládneme i v ukrajinštině. Kamarádka v roli reportéra provalí oči, jelikož ona pořád ještě má za to, že když poptávám po vesnici magazin, že si chci číst. Jsme pozváni do kanceláře v objektu, vše se uklízí a nám běží hlavou myšlenky, že se zřejmě něco chystá. Na stůl přistane silná káva, jak je zde zvykem, a teplý čaj a my si začneme povídat.

Dozvídáme se, že Plemkonetsentr byl založen jako centrum chovu koní a propagaci plemene huculský kůň a jelikož je tento kůň přírodním a kulturním dědictvím, zaslouží si pozornost v plném rozsahu. Na podpoře plemene huculský kůň zde spolupracují zejména s Poláky, jejichž chov je na velice dobré úrovni. Chov plemene na Ukrajině je významně ohrožen, a to hlavně vlivem důsledku rozpadu ekonomiky. Je nám vysvětleno, že před lety fungovala podpora chovatelů státem. Běžné byly příspěvky na držení klisen a hřebců, kteří byli v čistokrevné plemenitbě a s průkazem původu, a proto mnozí koně drželi, protože je skoro nic po této podpoře nestáli. Fungovala podpora koní, kteří úspěšně absolvovali výkonnostní zkoušky, a další, podobně jako je dotační systém u nás pro plemena zařazená v tzv. genových rezervách. Nemuseli řešit, zda koně uživí, pokud pro něj neměli jiné využití zejména v zemědělství nebo lesnictví.

Typické sportovní koně jsem zatím nikde neviděla, koně jsou vždy využíváni přednostně k práci a koně jako hobby jsou drženi zejména u lidí, kteří mají vysoký příjem, čili blíže větších měst, kam se již dostává i luxus ve formě držení koně ke sportovním účelům. Sama paní Myroslava vnímá huculského koně jako genový zdroj také, poukazuje na kulturní zvyky huculského obyvatelstva a na tradice, které jsou s huculským etnikem spojené. Zároveň klade důraz i na to, že kůň je zde pořád nebo alespoň ve valné většině držen jako zdroj k obživě a jako hospodářské zvíře. Uvědomuje si, že pokud huculský kůň nebude využíván tak, jak tomu bylo doposud, hrozí ztráta pozitivních vlastností, které jsou tak typické pro toto plemeno. Vliv samozřejmě má hlavně přesun obyvatelstva do měst, do nížin a tedy pozbytí hlavního účelu, pro který tento typ koně je chován, a to hlavně národy v oblasti Karpat (míněno opravdu přeshraniční vztahy, jelikož Karpaty nejsou jenom oblastí Ukrajiny).

Chov tohoto koně je čím dál tím těžší, kvůli ekonomickému propadu podpora pro chovatele není žádná, velmi slabá je také propagace společného přírodního a kulturního dědictví, nebo jejich propagace pro využití pro rekreační, turistické účely a hipoterapii. Málo kdo dokáže využít potenciál regionu v cestovním ruchu a jeho využití pro rekreaci obyvatelstva. Sama to vnímám dost zvláštně, jsme nedaleko oblasti, kde je vystaveno několik desítek nových hotelů a areál slouží jako středisko pro bohatší vrstvu obyvatel, která se sem chodí bavit, odpočinout, ale i využít druhy nových služeb, jako je wellness, jízdy po horách na čtyřkolkách, výlety s průvodci do okolí.

Co se ale mimoděk dozvídáme od jednoho průvodce, populární mezi těmito hosty jsou zejména destinace, jako jsou lázně, turisticky propagovaná Synevyrská Poljana, a jiné aktivity, které nejsou spojeny s velkou zátěží a můžete je doslova absolvovat v plátěnkách a podpatcích. Arzen (průvodce) nám také objasňuje, že na takový výlet může jet celá rodina, pobavit se, udělat pár fotografií, po oblastech se přesouvají pomocí výletního mikrobusu. Je fakt, že po tomto výkladu mi model jezdeckého sportu do tohoto nezapadá.

Trochu odbočím, ale o dva dny později usedáme do jednoho z těchto pětihvězdičkových hotelů na večeři. Hosté u vedlejšího stolu se mě ptají, co nás až z Čech přivádí k nim na Ukrajinu. Je to pár ve věku kolem padesáti, dle toho co mají na stole a jak se prezentují, tipuji, že jsou na tom sociálně velmi dobře. Odpovídám jim, že jejich Karpaty, příroda, turistika na koni, krásná země a mentalita zdejších lidí. Dívají se na mě nevěřícně, že my Češi jedeme přes tisíc kilometrů pro něco, co máme sami a to dle jejich názoru na lepší úrovni. Tím mi potvrzují, že oni sami nevnímají dar, který ve své zemi mají.

Vraťme se ale k Myroslavě, která trochu smutně pokračuje. Velice omezená je samozřejmě infrastruktura, lidé jsou doposud vázáni na vlastní nebo místní dopravní prostředky, automobil je stále drahý, i když je na hranici životnosti, v některých případech možná i padesát let za jeho hranicí. Silniční síť je velice dobrá, ale kvalita silnic je žalostná. Hlavní tah na Mukačevo jsem si chválila, někde se dokonce silnice roztáhla na čtyřproudovou, nicméně i na takové vozovce je potřeba neustále koukat před sebe, riziko poškození nápravy při vletu do lavoru, který velmi rádi značí vyčnívajícím klackem, je zde pořád velké. Kývám hlavou na souhlas, nejsme sice fajnovky, ani nemám fajnové auto, ale rozumím tomu, že konzumního návštěvníka z jiné země v plátěnkách už jenom tento fakt odpudí. Povídáme si o nutnosti propojení celého pohraničí s cílem vytvoření sociálního a ekonomického rozvoje těchto oblastí jako celku. Snahou Myroslavy je i funkční databáze subjektů a zachování dobrých vztahů mezi subjekty.

Vzhledem k tomu, že jsme dopili kávu, domlouváme se na krátké prezentaci stájí a koní a vlastně celého objektu, ve kterém se nacházíme. Vycházíme ven a jdeme směrem k pánům, kteří v době našeho příjezdu zametali před stájí. „Delegaci“ doplňuje otec paní Myroslavy, který je sám zarputilým iniciátorem mnoha akcí, jemu ale rozumím o poznání hůře. Zřejmě bychom si výborně pohovořili rusky, bohužel jsem z generace, kde v době zahájení výuky ruštiny probíhaly revoluční nepokoje v naší zemi a tak kromě říkadel a básniček nejsem schopna komunikace žádné. A tak mluvím lámanou ukrajinštinou, prokládanou zejména slovenskými slovy, které rozumí Myroslava, ta je tlumočí svému otci, který má hodně dotazů zejména na funkci našich svazů.

Stojíme před stájí pro hřebce. V tuto chvíli zde stojí čtyři plemenní hřebci huculského koně. Čtyři koně a každý jiný. Postupně nám jsou představováni všichni, jeden z nich je dovezen ze Slovenska a jen administrativní vyřízení dokumentů k převozu trvalo přes půl roku. Nepochybuji o tom, že zde koně chovají, protože je mají rádi. Dostáváme se i k dalšímu tématu, a to k hospodářství celkovému. Myroslava hovoří o rozpadu kolchozů, o přidělování půdy státem jednotlivým kolchozníkům, systém je ale dost odlišný od toho, jak třeba v našem státě probíhaly restituce.

Jdeme po zarostlých pozemcích tam, kde má být stádo klisen. V některých momentech mám trávu skoro po bradu a z drnů tuším, že asi nebyla půda delší dobu obdělána. Je mi vysvětleno, že půdu dostali od státu ti, kteří o ni nemají zájem, ale zároveň neumožňují na jejich půdě hospodařit, proto zdejší hospodářství lemují upravené pozemky, ale uvnitř řekněme lánu jsou i pozemky ladem. Docházíme k výběhu, kde se pasou klisny s různě odrostlými hříbaty. Připadám si jako ve snu. Stádo je, až na jednoho koně, který stojí stranou, velice komunikativní, všichni jsou zvědaví, co se jako děje a byť jsme tři, tak jsme každá obklopená tolika koňmi, kolik jich snese prostor kolem nás.

Myroslava nám prezentuje rozdíly v typu jednotlivých linií na živých klisnách, porovnáme kondici versus stáří koní a jsme v situaci, kdy si už věk netroufáme odhadovat. Koně jsou typově trochu jiní, než ti co jsou na Prelukách, a dle mého úsudku již mají nadbytek, stále ale nejsou zavalití, ani tlustí, díváme se na koně v dobré kondici a pořád lahodí mému oku. Co vnímám na první pohled, je nižší variabilita barvy, vidíme hlavně hnědáky, občas nějaký světlejší hnědák, plaváci a jejich odstíny s primitivními znaky již vidět skoro nejsou.

Opodál stojí vraná klisna. Stojí hodně daleko, takže je mi jasné, že bude následovat rozhovor na téma, proč stádu vadí. Myroslava vypráví, že jako malé hříbě měla klisna úraz lopatky a musela být i s matkou ustájena v boxe a to v době, kdy již základní stádo klisen brázdilo pastviny. Po úplném vyléčení stádo přijalo matku, jelikož u ní nevnímalo žádný handicap, ale v tuto chvíli lehce kulhající klisnu nikoliv. Tato klisna má nelehký úděl, žije sice ve stádu, avšak na pokraji sociálního žebříčku, jelikož i ta nejstarší klisna může na rozdíl od ní běhat.

Vracíme se pozvolným krokem zpět ke stájím a vstupujeme do administrativní budovy, kde nelze přehlédnout velké logo Evropské unie. Dostáváme se tedy k přeshraniční práci na projektu, který byl financován právě Evropskou unií. Stojíme v kongresové místnosti, kde se konají schůze, semináře a různé workshopy, včetně setkání chovatelů. Z prvotního projektu byla financována rekonstrukce objektu, místnost pro školení, rekonstrukce kanceláří, vznikl také asi půlhodinový film o huculských koních v HD kvalitě a mimořádně povedená kniha, která film provází velice kvalitními fotografiemi. Webové stránky se zatím stihly pouze k projektu, kde jsem Myroslavu našla, sám Plemkonetsentr ještě žádné nemá. Myroslava věří ve výsledky přeshraniční spolupráce, zejména ve spolupráci polských a ukrajinských institucí, které by měly v krátkém horizontu přinést měřitelné výsledky a chuť pokračovat dále.

Dále je z projektu financován festival „Huculský kůň v kultuře Karpat“. Na něm jsou prezentovány poklady přírodního a kulturního dědictví, je zde k vidění původní i současné využití koní, ale i další tematické celky, jako je prezentace oblečení, místní tradice a zvyky, potraviny od místních výrobců. Financují se i hipostezky pro koně, ovšem ne tak, jak je tomu u nás (jelikož by je stále neměl ještě kdo využívat), ale spíše se jedná o trekové hřiště pro jezdce a koně se spoustou přírodních překážek, takový trail v huculském podání, který má simulovat jezdecké využití koně v zejména v horském prostředí.

Dále je velká část věnována soupisům plemenných knih koní, jelikož doposud byly původy koní značně roztříštěné a vytipovány jsou koně, kteří by mohli být chovatelům přínosní jako „infuze čerstvé krve“ do chovu. Do ruky se mi dostává první díl plemenné knihy v azbuce a druhý díl v polštině.

V Holubyni kromě festivalu řídí ještě vzdělávací aktivity „Původní hucul, jeho typy, směr chovu a jejich využití v současné době“, „Technologie chovu a výcvik mladých koní včetně přípravy na výkonnostní zkoušky“, „Huculský kůň v kultuře Karpat“ a „Využití huculských koní pro různé formy hipoterapie“.

Plemkonetsentr v Holubyni je největším centrem huculských koní na Ukrajině. V tuto chvíli počet držených koní dosahuje kolem 85 koní a 4 plemenní hřebci. Společnost funguje od roku 2001, sama Myroslava se do chodu zapojila v roce 2005 a pracuje zejména na organizaci vedení plemenných knih a projektovém řízení. Společnost v tuto chvíli zaměstnává 5 lidí.

Opět se vracíme do kanceláře, kde dostáváme pozvání na festival a nabídku k odvozu do nedalekého lázeňského centra, kde jejich huculští koně pracují. Bohužel v tuto chvíli nás již tlačí čas, jelikož nás čeká ještě dlouhý přejezd do dalšího města určeného k nocování, loučíme se a děkujeme. Odjíždíme totiž se všemi knihami a dostupnými materiály a také trochu s pocitem, že bychom třeba mohli být nápomocni, zejména v oblasti přenosu informací o chovu v Čechách. Ptám se tedy Myroslavy, zda něco nepotřebuje, jí oči zasvítí a ptá se mě na úryvky z knihy Speciální zootechnika pana profesora Bílka. Říkám si, že tohle je opravdu maličkost, protože s onou knihou shodou okolností pracuji při přípravě těchto článků a jestli jí výňatky z této knihy mohou udělat radost, ráda je tam přivezu.

Využívám také dalšího pozvání na některý z festivalů nebo vzdělávacích akcí, které jsou zde pořádány, a říkám si, že v této izolaci tvořit hodnoty takového charakteru zaslouží obdiv a trochu se i divím, kde tato mladá žena bere tolik sil.

U auta se ještě bavíme o vzájemném propojení Myroslavy a chovu koní v Prelukách. Oba subjekty spolu samozřejmě ve spojení jsou, byť si to každý dělá po svém. Myroslava chválí myšlenku Oleksandra a jeho využití koní v turismu. Oleksandr sice poznamenává, že koně z „Plemkonetsentra“ nežijí vůbec v horách, ale zároveň říká, že můžeme být rádi, že nějaká Myroslava vůbec je. Protože až nebude Myroslavy, jeho chov by byl poslední, který by na Ukrajině zbyl, a opět by nebylo nikoho tak administrativně zdatného a nadšeného pro řízení knih a projektů financovaných z Evropské unie.

Tímto pro nás naše návštěva končí a my se přesouváme za Oleksandrem do hor, abychom vyrazily na další trek na koních.