Navštívili jsme za vás... Paninský mlýn v Třebichovicích

22. 5. 2003 Vladimíra Cermanová Autor fotek: V. Cermanová

„Žily, byly a v mlýně svého času bydlely dvě krásné panny…“ - to je střípek z pověsti o třebichovickém mlýně na Svatojirském potoku v sousedství Smečna na Slánsku, která má navodit, proč se mu říká Paninský. Postaven byl v roce 1694. V červnu roku 2002 se do něho opět nastěhovaly dvě krásné panny...

První dojem, než vjedete do dvora, je poměrně šokující. Sjíždíte krátkou polní cestou z prudkého kopce a mezi stromy vidíte před sebou starý mlýn, který rozhodně nepůsobí dojmem prosperity. Normální (rozumíte?) člověk by utekl. Ne však „holky od koní“ – Katka Hlavová s Ivou Strakovou.

A tak se nejdřív postavilo pár boxů, do nich přišli hned koně. Dál srdíčko toužilo po jízdárně, takže vybudování drezurního obdélníku se stalo splněným snem. Postupně přibyly další boxy, i venkovní montované, ohrady, stříkaliště, klubovna pro děti, přípravna krmiva, obytná kuchyňka.

Přestože když se rozhlédnete po celém areálu, působí vše vybudované jen jako kapka v moři, je naprosto úžasné, co už teď obě amazonky dokázaly. Stojí zde zatím 16 koní, včetně čtyř hřebců v čele s plemenným Noachem.

Katka prošla holandskou drezurní školou, se svým hřebcem Parafem se velmi úspěšně zúčastňovala drezurních soutěží na úrovni st. T, nejen v Rotterdamu, a mnoho let se vzdělávala u tamějších trenérů specializovaných na drezuru. Později po návratu do republiky se stala její žákyní Iva a dnes obě střídavě vedou výcvik v Třebichovicích anebo dojíždějí za svojí klientelou.

Jejich mimořádné schopnosti přitahují čím dál větší množství zájemců o jejich služby a téměř pokaždé jde i o nápravu špatně ježděných koní. Na většinu z nich byly kladeny požadavky, které ještě nebyli připraveni splnit, a tak docházelo k závažným chybám již od začátku jejich jezdecké přípravy.

Od čtvrtka 8.5. do neděle 11.5.03 zde probíhalo první drezurní soustředění několika jezdců, které obě dámy trénují:

Sjeli jsme s přívěsem tou pro nás dost dobrodružnou cestou na dvůr. První, co každého musí praštit do očí, je dětské hemžení. Skutečně každý den se zde schází 10 – 20 dětí z Třebichovic i okolních obcí. Samozřejmě, že se učí jezdit a dělají i voltiž, ale hlavně se vším pomáhají. Dnes už se to vidí málokde, zde však jako by se zastavil čas aspoň před čtvrtstoletím, kdy to tak bylo běžné. Není to však systém „udělej A a přines B“, děti se učí samostatnosti a zodpovědnosti. Sedím, piju kafe – a dívám se, jak vodí koně po skupinách (zvlášť kobyla s hříbětem, zvlášť ročci, valaši…) do výběhu a pak zpět, dokud se všichni nevystřídají a přitom vše svědomitě zapisují do sešitu. Hřebce „venčí“ ráno ošetřovatel. Když zrovna není „do čeho píchnout“, sedí holky (těch je většina) na zápraží a vyrábějí náramky z bavlnek.

Je to náhoda, že jsem v těchto chvílích sáhla po úzké knížce - P. Coelho, Alchymista. Stařec zde říká: „ Každý člověk z kraje mládí ví, jaký je jeho Osobní příběh a Ty jsi schopen ho naplnit. Největší lež na světě je, že v určité chvíli své existence ztratíme vládu nad svým životem a ten pak podléhá osudu. To je největší lež na světě“. Velmi mi to připomíná Ivu s Katkou. Ony mají představu o tom, co chtějí, a jdou za tím, - i když „zvenčí“ to někomu může připadat šílené. I toto však zmiňuje stařec: „Lidé poznají velice brzy, proč mají žít. Možná právě proto se velice brzy vzdávají“.

Odjíždíme domů. Máme před sebou 150 kilometrů a tušení, že se zde na mlýně rodí něco vzácného, důležitého pro budoucnost drezurního ježdění u nás.

Navštívili jsme…

Podobné články