Z dávno opuštěné a neudržované cesty zpustlým vojenským prostorem, lemované torzy bývalých vojenských budov, se v posledních týdnech stala milovická promenáda. Možná i díky na únor celkem teplému počasí potkáváme skupinky lidí od maminek s kočárky přes sportovce a pejskaře až po důchodce s hůlkou. Několikrát zodpovídáme dotazy, kde najdou „ty" koně. Směrujeme je k dvouhektarové „aklimatizační" ohradě na konci cesty. Velmi brzy už koně dostanou mnohem větší životní prostor, čeká na ně ohradníkem důkladně ohrazená pastvina o rozloze čtyřiceti hektarů, podél které cesta vede. Je překvapivé, jak rychle se divocí koně stali atrakcí pro místní.

A klisny? Těm je to jedno, nějací lidé je zjevně nezajímají. Čtrnáctihlavé stádo je očividně spokojené a již plně aklimatizované. Klisny odpočívají, popásají se, pečují o srst. Když přicházíme, tři z nich leží, jedna rozplácnutá na boku asi chytá bronz ze sluníčka, které čas od času vykoukne. Lituji, že nemám dlouhý objektiv, protože předpokládám, že když se přiblížím, divoký kůň okamžitě vyskočí a uteče. Chyba lávky, fotím ze tří metrů a klisna mě má tak na salámu, že ani nenastraží uši. Obdivuji kontrast tmavého zimního kožichu a jemné světlé linky kolem očí a nozder. Jsou to opravdu krásná zvířata, i když trochu jinak než běžní domácí koně. V kohoutku mají kolem 130 centimetrů a je tu zjevná podobnost s velši. Tytéž krátké silné nohy, souměrné tělo, ale na rozdíl od nich ještě krátká a silná hlava, malé uši a co nejvíce zaujme - jiné oči, tzv. žabí (vystouplé okolí oka s mělkou očnicí). Díky tomu mají tyto klisny trochu neobyčejný výraz. Navíc jsou barevně téměř jednotně hnědé, jen odstíny se liší. Bílé znaky u nich nenajdete. Kopyta mají alespoň na zběžný pohled zdravá a silná.

Čtrnáctihlavé stádo je složené ze dvou menších stádeček. Sedm klisen bylo skutečně divokých, převzatých přímo z rezervace, druhá polovina jsou klisny částečně zvyklé na péči lidí. Většinou se prý skupiny drží spíš odděleně, ale tento den se pásly všechny pospolu. Samotný výběh je porostlý vysokou „stařinou", místy už hodně sešlapanou a částečně spasenou. Koně mají k dispozici koryto s vodou, solný liz a velký přístřešek se senem, o který ale přinejmenším během naší návštěvy nejeví zájem. Tito „divocí" koně se lidí zjevně nebojí, ale naprosto nemají potřebu je vyhledávat. Jejich divokost nespočívá v plachosti, ale ve faktu, že jsou schopní přežívat v přírodě bez péče a zásahů člověka. Jsou extrémně zdraví, odolní a také inteligentní. Podle studie Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny (Dostál et al. 2014) jsou například schopni si ve svém přirozeném prostředí vyhledat potřebné léčivé rostliny. Právě jejich „bezúdržbovost" a také „primitivní" potravní preference byly jedny z důvodů, proč se obecně prospěšná společnost Česká krajina rozhodla do Milovic dovézt právě exmoorské pony.

Obecně prospěšná společnost Česká krajina je celostátní nezisková organizace působící v oblasti ochrany přírody, krajiny a životního prostředí. Jejím hlavním cílem je ochrana biologické rozmanitosti (biodiverzity) a zmírňování dopadů klimatických změn na přírodu i člověka a adaptace krajiny na změny klimatu. Součástí těchto snah je vytváření sítě nestátních přírodních rezervací, které umožní přežití ohrožených druhů rostlin a zvířat, případně jejich návrat do oblastí, kde byly vyhubeny. Základem našeho přístupu jsou nejenom ekologická a vědecká kritéria, ale také ekonomický přístup. Příroda se po celá tisíciletí vyvíjela přirozeným způsobem bez zásahu člověka, a obnova přirozených procesů v rezervacích je nejlevnějším způsobem údržby krajiny i ochrany živočichů a rostlin. Dlouhodobě snižují potřebu umělých zásahů na údržbu krajiny, která zatím daňové poplatníky stojí několik miliard korun ročně. Více informací najdete na webu: http://www.ceska-krajina.cz.

Více informací nám poskytl jeden z duchovních otců celého projektu, Mgr. Miloslav Jirků, PhD. z Biologického centra Akademie věd České republiky v Českých Budějovicích. Ač vědeckým zaměřením parazitolog a „nekoňař", problematika ochrany přírody ho zavedla až k divokým koním. Konkrétně se jednalo o údržbu bezlesí v bývalých vojenských prostorech, která jsou biologicky velmi cenná. V dobách, kdy tam operovala armáda, byla tato místa udržovaná. Když armáda přestala tyto plochy udržovat, zarostly. Místa, kde dřív byla druhově bohatá společenstva kvetoucích rostlin, začala zarůstat několika málo agresivními druhy a dřevinami a veškerá rozmanitost se začala vytrácet. Údržba je velmi problematická, protože se jedná o velké plochy členitého terénu a sekání je velmi finančně náročné (pro představu ročně vyjde hektar mezi 3-20 000 Kč - v závislosti na dostupnosti, vzdálenosti, realizovaných pracích, atd.)

Mnoho bývalých i současných vojenských prostorů proto vypadá jako ten milovický, který byl zjevně udržovaný naposledy někdy před dvěma desetiletími...

...Tehdy mě napadlo, proč tyhle lokality neudržovat pastvou velkých zvířat. A ke svému úžasu jsem zjistil, že pasení velkými býložravci, kteří jediní jsou s to neblahý vývoj zvrátit, se u nás nikdo nevěnuje. Ke stejnému závěru došel Dalibor Dostál, bývalý žurnalista a ředitel obecně prospěšné společnosti Česká krajina. Kamarád nás dal dohromady a od roku 2009 jsme začali připravovat mimo jiné tento projekt.

Divocí býložravci, kterých máme v přírodě dost, tedy srny, jeleni, daňci a podobná zvířata, jsou nevyhranění, resp. kombinovaní okusovači-spásači a jestli se na něco specializují, pak na šťavnatou vegetaci. Preferenčně okusují listy dřevin nebo čerstvé byliny (hlavně dvouděložné), mladou trávu, mladé větvičky a podobně. Proto nejsou ani ve vysokých počtech schopni otevřené biotopy udržovat od chvíle, kdy v nich vlivem přirozené sukcese převládne „hrubá", špatně stavitelná vegetace, třeba všudypřítomná třtina křovištní a následně dřeviny. Naše aktivity jsou proto zaměřené na to, doplnit do našich společenstev divokých býložravců specializované velké spásače, kteří na rozdíl od nich hrubou vegetaci ochotně spásají. Ti zde historicky byli, ale v současné době už nejsou. V našich podmínkách mezi ně patří, nebo spíše patřili, koňovití a velcí tuři. Ti divocí, jako divoký kůň a divoký osel, respektive pratur a zubr, u nás byli dávno vyhubeni a jejich domácí příbuzní, kteří je na několik tisíciletí zdatně zastoupili, s intenzifikací zemědělství z přírody zmizeli též. Stalo se tak se zánikem dříve široce rozšířené toulavé pastvy a jiných tradičních forem hospodaření.

Proč ale zrovna koně? Proč ne třeba krávy?
Plochy, které potřebujeme udržovat, jsou tak zarostlé, že by je krávy, natož ovce a kozy nespásaly, je tam metr vysoká stařina, místy již dokonce převládají dřeviny. Je to mnoho let neudržovaná džungle, zarostlá především třtinou křovištní a podobnými lahůdkami. Pokud byste tam chtěli pustit konvenční dobytek, ovce nebo běžné koně, museli byste mu pastvinu nejprve zkulturnit. A to je to, čemu se chceme vyhnout. Pokud bychom je pustili na tuhle pastvinu, vypásli by pouze plošky se zbytky kvalitní píce a dvouděložných rostlin a naopak tuhle třtinu, které se potřebujeme zbavit, nechají netknutou.

Tihle koně ji ale spásají. Ve velkém. Je to vždy o volbě vhodného plemene. Čím primitivnější plemeno, tím více se zaměřuje na tuhle hrubou biomasu. Na ni je kůň evolučně přizpůsobený i způsobem trávení. Díky zadnímu trávení dokáže zpracovávat i tuto málo výživnou potravu, kterou by se jiný býložravec neuživil. Proto také může obývat mongolské stepi, kde by třeba skot nepřežil. Daní za to je, že je citlivější na některé rostlinné toxiny. Lidé, kteří pracují s těmito poníky v Británii, nám říkali, že tam, kde se pasou, výrazně vzroste podíl dvouděložných rostlin, protože poníci vyžírají traviny. Domestikovaní koně v lidské péči ale už mohou mít potravní preference jiné. A právě proto, že tito poníci preferují suchou trávu na úkor té výživné, nemají ani problémy s laminitidou.

Proto jste si tedy vybrali právě tyto poníky?
Ano, hlavním důvodem byla jejich preference hrubé pastvy, kterou ostatní zvířata odmítají. Dalším kritériem bylo, aby se sem hodila biogeograficky - abychom sem nepřivezli zvířata, která se sem nehodí a mohla by zde mít problémy s adaptací. Představte si třeba, že by tady začali spásat rostliny, které jsou jedovaté, ale se kterými se ve své domovině nesetkali. Proto jsme neuvažovali třeba o koních ze středomořské oblasti, i když i tam žijí koně, kteří jsou prokazatelně schopni fungovat bez lidské péče. Právě bezúdržbovost totiž byla dalším kritériem. A nakonec jsme chtěli, aby byli vzhledem, zbarvením a velikostí co nejpodobnější našim původním vyhubeným koním. A navíc vzhledově ustálení a homogenní - což je typické právě pro přírodní druhy. Když jsme vzali v úvahu všechna tato kritéria, vyšlo nám ve středo- a západoevropském regionu vlastně jen jedno možné plemeno, a to právě exmoorský pony.

Ve své domovině exmoorský pony žije místy opravdu divoce a bez kontaktu s lidmi. U nás ale asi nejsou místa, kde by se mohli koně vypustit úplně volně, aniž by neohrožovali dopravu nebo zemědělství.
Samozřejmě. Není v plánu tady pouštět koně do volné přírody, to není možné :-) Mohou žít na velkých plochách, ale vždy ohraničených. Nyní to vyzkoušíme na čtyřiceti hektarech tady v Milovicích. Máme tu čtrnáct klisen a na tomto počtu zůstaneme, plánujeme sem dovézt hřebce, ale klisny už ne. Jejich „divokost" nebude spočívat v tom, že by se potulovali bezprizorně a bez veterinárního dohledu, ani v přehnané plachosti, ale spíše v jejich bezúdržbovosti.

Časem, pokud to bude fungovat a exmoor se tu opravdu osvědčí, bychom rádi vytvořili několik stád v různých lokalitách přírodních rezervací a bývalých vojenských prostorů. Celkem by tu mohly být tak tři uzavřené, nepříbuzné chovné linie (každá v několika stádech).

Co se týče péče - jak to bude s péčí o kopyta, veterinární péčí, očkováním a podobně?
Koně samozřejmě budou pod dohledem - ostatně veterinární správu už jsme tu na kontrole měli před týdnem, ale naší snahou je udržet je pokud možno bez našich intervencí - bez medikací, bez péče o srst, bez úpravy kopyt a v neposlední řadě celoročně bez přikrmování, tedy pokud nebude ohrožen jejich život. Jedná se o jedno z nejodolnějších plemen po stránce zdraví, kopyt i reprodukce a chceme proto do jejich života zasahovat stejně málo, jako je tomu v jejich původním domově v Exmooru.

Budou koně odčervováni?
Ne, tedy pokud nedojde k něčemu nečekanému. Tohle je jeden z důvodů, proč pro spásání rezervací nemůžeme využít konvenčně chovaná zvířata. Běžně používaná antiparazitika jsou vysoce toxická a i trus takto odčervovaných zvířat je po dlouhou dobu toxický například pro koprofilní hmyz (nemluvě o kontaminaci půdy). Úplně ho vyhubí. A co je horší, třeba běžně používaný ivermektin působí u některých koprofilních brouků jako atraktant, takže když budete mít na pastvině trus ošetřených i neošetřených zvířat, pak oni si pro kladení vajíček často vyberou toxický trus. Pro larvy potom není úniku. To je důvod, proč ve výběhu v trusu takto odčervovaných koní či skotu nežije kromě pár opravdu odolných druhů hnojníků vůbec nic. Kvůli tomu tam také trus leží celé týdny a ne několik dnů, jak by to bylo přirozené. Je zde přímá zpětná vazba - když trus nikdo neodstraňuje, jsou zvířata na pastvině více exponována infekčním stadiím parazitů.

Kdo je vlastně za zvířata zodpovědný a jak bude jejich chov financován?
Za koně je zodpovědná Česká krajina. Peníze na koně máme z grantů. Jak na dovoz a přípravu území, tak péči o koně. Péči zatím do října, podáváme žádost o další grant, pokud nevyjde, budeme to muset táhnout ze svého, jsme na to v případě potřeby připraveni. Vycházíme z toho, že začátky a zejména první rok jsou nejnákladnější, pak už by měly být náklady velmi nízké.

A časem budete moci využívat i dotace, ne?
To uvidíme. Pokud chce majitel pobírat na pozemku dotace, musí i dosekávat nedopasky. Což trochu koliduje s tím, co chceme a považujeme za správné my.

Myslela jsem, že jsi říkal, že tihle poníci spasou všechno...
To ano, ale přesto budeme mít nedopasky, nikdy nebude výsledkem golfový trávník. Takhle se zvířata přirozeně nepasou. Pokud budou mít dostatečně velký prostor, zbudou po nich ostrůvky vegetace, které nechají být, nebudou vypásat vše kolem keřů... příroda není nastavena na golfový trávník. Vznikne jemnozrnná mozaika různých vegetačních prostředí. Najdeš tam místa bez vegetace, přes místa, kde je golfový trávník, až po místa, kde se zrovna ten rok z nějakého důvodu nepasou. A to koliduje s dotačními podmínkami. Různé rostliny a živočichové mají odlišné nároky a právě v takové složitě strukturované vegetaci si každý druh či vývojové stadium najde to své. Ale určitě alespoň v některých lokalitách budou majitelé pastviny dosekávat, aby na dotace dosáhli.

Nicméně aktuálně je cílem projektu především vytvoření fungujícího, vzájemně provázaného přírodního společenství pokud možno bez zásahů člověka. Představujeme si, že koně v Milovicích budou sloužit třem účelům. Především již zmíněnému spásání, ale také mají mít funkci rekreační a vzdělávací. Středem čtyřicetihektarové pastviny vede cesta, ta bude po zkušebním období volně přístupná veřejnosti. Ohrada má průchody pro pěší ve tvaru V a ohradníkové branky. Časem bychom tyto branky rádi nahradili rošty, přes které bude možné přejet, ale zvířata přes ně nepřejdou, podobně jako je to na mnoha pastvinách v Alpách. Máme v plánu pro návštěvníky vybudovat i vyhlídkovou plošinu. Terén je tu totiž dost členitý a koně tak budou mít možnost se před lidmi ukrýt mezi terénními vlnami. Z plošiny uprostřed by ale mohli být vidět.

Nebojíte se, že je lidé budou plašit a honit?
Tihle koně se lidí příliš nebojí, ale zároveň je nevyhledávají. A prostor je dostatečně velký na to, aby se lidem vyhnuli, když o jejich společnost nebudou stát. Ale je pravda, že už máme první škody na ohradě - přetržené dráty. Těžko říct, zda od divokých prasat, která chtěla dovnitř, nebo od dvounohých záškodníků.

Plánujete dovézt hřebce, takže dojde k rozrůstání stáda. Pokud se koně osvědčí, budou mít jistě území, na kterých budou moci žít, ale přeci jen časem může dojít k přemnožení. Počítáte s tím?
Ano. Sice to bude až za dlouhou dobu, protože už teď máme spoustu lokalit, kde se tito koně uplatní, ale počítáme, že by toto mohlo nastat. Pak přichází v úvahu třetí případné využití těchto koní a tím je možnost produkce masa, podobně jako v mnoha dalších zemích. Uvědomujeme si, že se v chovu vyskytne spousta nestandardních zvířat, která nebudou chovatelsky vyhovovat, a tímto způsobem by mohla být využita. A v budoucnu zřejmě nastanou i kapacitní důvody. Rozhodně bych viděl nerad, aby jakákoliv zvířata končila bez dalšího využití v kafilerii. Takový přístup cítím jako projev hrubé neúcty k úžasnému živému tvoru, jehož životním údělem je buď sejít stářím, nebo se stát něčí potravou, nikoliv odpadem. Uvidíme, je to otázka relativně vzdálené budoucnosti.

S něčím podobným jsem se setkala v Tyrolsku v chovu haflingů - jejich kritéria na zařazení do chovu jsou velmi přísná a jedna z chovatelek mi popisovala jako běžnou praxi, že nejlepší mladá zvířata jdou do chovu a ta, která nesplňují kritéria, jsou poražena. Prý je o jejich maso velký zájem...

Ano, ke zvířatům bychom se měli chovat s maximálním respektem, ale zároveň bez falešného sentimentu. I proto chceme exmoorským pony i u nás zachovat status divokých koní, aby lidé neměli morální problém. Nebude to snadné, ale je to do budoucna jediná racionální možnost. V každém případě, pokud vše půjde podle plánu, tito koně by měli být nejen prakticky bezúdržboví, ale také v podstatě beznákladoví a měli by se stát smysluplným obohacením naší krajiny.

Zájemce o návštěvu bychom jen chtěli požádat o trochu trpělivosti - než bude rezervace volně přístupná, bude možné vstoupit dovnitř v doprovodu po předchozí domluvě. Již nyní po prvním měsíci se u nás koně zdají být zcela doma a jejich dopad na vegetaci splňuje očekávání. Snad se jim u nás bude dařit a naší těžce zkoušené krajině i nám lidem přinesou hodně dobrého.