Pan Hořejší dodnes denně pracuje ve stáji, vlastní 16 koní, přičemž koně chová od r. 1952. Jako pamětník a zkušený praktik (již 70 let) má toho mnoho co říci. Dodávám, že je škoda, že obecně současná generace zkušeným praktikům nenaslouchá, neboť mají zkušenosti a znalosti k nezaplacení.

Ing. Přemysl Hořejší se narodil v roce 1935 a pamatuje toho tedy mnoho. V té době zcela dominovali armádní jezdci a tradice armády vydržela ještě několik desítek let. V současné době je alespoň u některých z nejmladší jezdecké generace knižní ikonou mjr. Josef Dobeš, který vydal knihu „Jízda na koni", zcela v duchu armádního výcviku. Jeho a mnohé další význačné osobnosti potkal pan Hořejší osobně, soupeřil s nimi na stejných kolbištích a závodištích, či vedle nich působil u koní. Zůstává tak pamětníkem nejskvělejší generace jezdců, do níž má ta současná velmi daleko.

Armádní tradice a jezdectví dnes

Proč daleko? Pan Hořejší k tomu poznamenává „takový chaos jako dnes tu nikdy nebyl". Míní tím současnou situaci nejen v chovu, ale i ve výcviku jezdců a koní - „armáda měla na vše svoje výcvikové řády, pro jezdce i koně". Poznamenává, že „v pěti letech šel kůň své první Z, a ve vyšších soutěžích startoval až tak v 8 letech" a že jim mjr. Dobeš k tomu říkal: „kluci, každý kůň má svůj počet skoků, čím dříve je vypotřebujete..."

K tomu uvádí, že dnešní jezdecké špičce koně mnoho sezón nevydrží a že je to výsledek rychlokvaškového přístupu ke koním, ale i k jezdcům. K rychlokvaškové době ale patří i nejrůznější zkratky, kdy se přeskakují fáze výcviku a vypomáhá se ostrým užděním, tvrdými technickými výcvikovými pomůckami: „pracky bych jim urazil, takové pomůcky a udidla patří do rukou profesionálů a citlivým jezdcům... je to jako kdybychom se vraceli zpátky do středověku". Také zmiňuje surovost a spotřební přístup některých top jezdců (na toto si shodně stěžovali i jiní chovatelé, které jsem navštívila). Vzpomíná však na jednu polokrevnou klisnu Svatavu (po Svatopluk xx), ze které byl zoufalý i legendární mjr. Dobeš, a protože mu došla s jejími nezvladatelnými úprky pro sebemenší pohyb ruky trpělivost, nasadil to nejostřejší uždění, které kdy p. Hořejší vůbec viděl. A ani to nepomohlo a nakonec jediným receptem na citlivou klisnu byla absolutně klidná ruka. V této souvislosti propaguje zcela nezvyklé udidlo, a to celokožené. Má s ním velmi dobrou dlouholetou zkušenost.

K chaosu ještě dodává, že současní jezdci se inspirují módními trendy a po koních chtějí věci, na které nejsou anatomicky a fyziologicky uzpůsobeni ani k tomu přiježděni. Naráží tím na importované styly ježdění, které zde nemají tradici a jezdci po koních chtějí, aby okamžitě chápali a prováděli jim zcela nezvyklé věci. Vytvářejí jim tak v hlavě zmatek.

Také zde chybí smysluplný systém vzdělávání jezdců a trenérů s návazností na praxi.

K armádním jezdcům uvádí, že většina z nich měla italskou školu, tedy jednotný styl a nejen proto se mohli srovnávat s celým světem. Výsledkem té slavné éry bylo vítězství na OH v parkuru (škpt. František Ventura a Eliot) v roce 1928 a druhé místo na OH v military v Berlíně 1936 mjr. Dobeše, jenž byl přeřazen na neméně skvělé páté místo. Těmto výsledkům se dodnes žádný jezdec ani zdaleka nepřiblížil a ještě dlouho nepřiblíží. Mimo to jezdci úspěšně objížděli velké jezdecké soutěže v rámci Evropy, ale s únorem roku 1948 tato éra v podstatě končí. Bylo to z mnoha důvodů, mnoho důstojníků bylo komunisty pozavíráno, komunistická éra také armádnímu jezdectvu nepřála, a postupně začaly zanikat vojenské chovy koní a jejich ucelený systém výcviku. Druhou generaci armádních důstojníků, která přišla po 2. světové válce, tvořili už hlavně vynikající trenéři. K tomu dodává pan Hořejší, že jinde tato tradice zpřetrhána nebyla, proto jsou Poláci, Němci a další národy jezdecky i chovatelsky mnohem dále než my.
Rád by v této souvislosti připomněl jména důstojníků jako Dobeš, Breisky, Novosad, Býček či Myslík a další.

Chov koní

Mnozí z vás asi někdejší vojenský hřebčín v Hostouni neznají. Také není v současné době proč ho znát, hřebčín již zanikl. Pan Hořejší vzpomíná, že tehdy v Hostouni působil dr. Večeřa, který hřebčín vedl v době, kdy se tam objevila měsíční slepota. Tehdy se nevědělo, co tu obávanou nemoc způsobuje a dr. Večeřa tvrdil, že ji pravděpodobně vyvolává nějaký mikrob, který má příznivé podmínky i kvůli mikroklimatu prostředí.

Dr. Večeřa na základě toho hřebčín vlastně přesunul do Albertovce, kteréžto místo speciálně vybral kvůli tamnímu prostředí, aby se mj. vyhnul riziku měsíční slepoty. Tehdy ovšem ale na ministerstvu zemědělství působil rada pro chov koní, kterému bylo líto konce místního chovu koní a tak to tam nechal obnovit. Měsíční slepota se tam záhy znovu objevila a tak znovuobnovení skončilo neúspěchem. Koně se tam chovají zřejmě dodnes, ale dnes se již ví, co tu nemoc vyvolává a je lepší prevence.

Pan Hořejší k tomu říká, že i on se s touto nemocí u svých koní potkal, většinou když jejich organismus byl oslaben zraněním. Také nesídlí v oblasti mikroklimaticky příznivé. Nedá proto dopustit na stájové kočky.

Když působil deset let v netolickém chovu, konkrétně ve hříbárně, poznamenává, že zaznamenávali velké ztráty, které byly zbytečné. Z 50-60 hříbat jich vždy uhynulo 3 až 10. Dodnes proto zůstal odpůrcem vykupování hříbat do hříbáren a jejich následného hromadného naskladnění. Čerstvě odstavené hříbě najednou přijde do jiného cizího prostředí a do kontaktu se stádem vrstevníků, kteří se mezi sebou neznají. Velký stres v nejdůležitějším období vývinu, ke všemu navíc na podzim, kdy organismus je oslabený přechodem do zimní srsti a kdy již není tak vydatná pastva, to vše má vliv na růst a vývin hříběte. Infekční nemoci se pak snadno šíří a způsobují ztráty ve vývinu či uhynutí.

K odchovu hříbat ještě dodává, že pro matku i potomka je dle něj nejlepší, má-li mezi hříbaty pauzu a dané hříbě u sebe má o několik měsíců déle.

Sám chová koně v podstatě už od roku 1952, kdy mu byly zapůjčeny za tímto účelem dvě jezdecké klisny. Na nich chov založil a rodinu chová dodnes, její příslušnice ho tak doprovázejí už mnoho desetiletí. „To pak máte k nim úplně jiný vztah". V současné době chová také několik klisen plemene Koně Kinského: Lady (250 Burbon), Liduška (po Div Týnský) a Miládka (Minerál), ze kterých již odchoval několik pěkných hříbat. Dále vlastní 3 ČT klisny, 4 plnokrevné klisny (Lavernu Girl, Galfa, Lady Sarah a Kateřinka), dorost (pětileté plavé hřebce po Čukar xx, hříbata po Heretic) a poníky pro děti. Ve stáji je ustájen také plemenný hřebec A 1/1 Heretic (Rainbow for Life) ve vlastnictví Görgl´s Farm, který připouští klisny A 1/1, klisny CS a KK. Řadu let u něj stál hřebec Čukar xx (po Caramel - otec Heraldika, který působil řadu let v západoněmeckém chovu a patřil mezi 10 nejúspěšnějších plemeníků).

Chovné klisny s hříbaty či dorostem má ustájeny o kousek dál ve volné stáji přiléhající k obrovským pastvinám a přímo v objektu Tvrze Chlum pak jezdecké koně, koně na ustájení a plemeníka, kde k dispozicí mají výběh, ve kterém se střídají.

K chovu Koní Kinských má několik připomínek. Úzkou krevní základnu by bylo vhodné rozšířit velmi pečlivě vybranými klisnami A 1/1 a navázat tak na tradici rodu Kinských, který chov žluťáků založili převážně s plnokrevnými či polokrevnými koňmi; a A 1/1 nadále intenzivně využívali k parforsním honům a steeplechase. K nově licentovanému a tolik diskutovanému hřebci Quäntchen Glück říká, že s KK nemá vůbec nic společného a neměl by tam být. Vhodnou cestou je návrat ke kořenům (tj. A 1/1). V rámci KK je ale obtížné se domluvit.

Ke kvalitě současných plemenných hřebců v ČR obecně dodává, že opravdu kvalitního plemeníka nejsou chovatelé s to zaplatit na připouštěcích poplatcích, proto se sem nedováží. Je škoda, že dřívější kvalitní hřebci, které dovezl např. pan Müller, se v chovu u nás tak neuplatnili. Důvodů bylo mnoho, ale mezi hlavními vyjmenovává fakt, že hřebci byli již starší. Takoví se déle aklimatizují a je třeba jim klisny vybírat, aby se zjistilo, jaký typ klisen jim bude vyhovovat. Tomu tak nebylo, a proto výsledky nesplnily očekávání.

V tomto kontextu připomíná ještě, že plemena koní v jiných zeměpisných podmínkách mohou měnit svůj ráz (i v závislosti na jejich využití), „utíkat z typu". Je třeba na to v chovu koní pamatovat, např. když se zde připouštěli oldenburští hřebci - nádherná, mohutná zvířata - na zdejší klisny, výsledkem byli koně, kteří nemohli být zařazeni do dalšího chovu.

Místní vlivy ilustruje také na koni kladrubském a lipicánském, obě plemena mají společné předky, ale kladrubský kůň v polabské nížině zmohutněl, naopak lipicáni na vápenčité půdě zsubtilněli.

Poukazuje na to, že i takové věci jako blízkost Golfského proudu mohou chov koní ovlivnit, např. proto se dařilo koním na severozápadu Polska, protože zde je delší pastevní období a také lepší kvalita pastvy.

Závěrem...

Pan Hořejší prožil u koní celý život, denně pracuje s neutuchajícím elánem ve stáji a občas ještě jezdí. Byly ovšem doby, kdy jezdil i 15 koní denně nebo budoval netolické závodiště. Před asi pěti lety utrpěl vážný úraz pádem ze splašeného koně, ale když se ho ptám na strach z návratu do sedla, neví, o čem to mluvím. Je plný plánů do budoucnosti a velmi aktivní.

Jezdectví a koně jsou receptem na dlouhodobý aktivní život a panu Hořejšímu přeji vše nejlepší do dalších let.