Koňská záchranka zachraňuje… i bezmocně přihlíží
Je 10. října, sobotní poledne. Náš tým Koňské záchranky se chystá vyrazit do Pardubic, zítra držíme pohotovost během celého dostihového odpoledne, včetně „Velké“. Jen ještě rychle něco pojíst, naložit vše potřebné a „ať se práší za kočárem"! Na závodišti bychom měli být dnes odpoledne kolem 16. hodiny, aby nás hlavní veterinář spolu se správcem trati umístili na „naši pozici"...
Relativní poklid hatí zvonící telefon. Na druhém konci prosí vzrušený ženský hlas o akutní pomoc. Valášek amerického klusáka, čtyřletý Lux upadl ve Střelicích u Brna ve svahu. V noci pršelo a na bahně nemůže vstát. Naštěstí je většina zásahových věcí nachystána, takže jen přepřaháme sanitku a vyrážíme.
První obhlédnutí situace a máme jasno. Ležící přikrytý koník je zanedbaný a podvyživený, zřejmě budeme absolvovat premiéru přepravy koně zavěšeného v konstrukci. (Ke cti majitelů musíme objektivně dodat, že před necelým měsícem odkoupili valáška z jatek a snaží se ho dostat z jeho neutěšeného stavu).
Protože je výběh opravdu rozbahněný a ve svahu, nejprve zkoušíme, jestli lze vůbec vyjet s prázdnou soupravou. Marně. Odpojujeme tedy vlek, přetláčíme ho mimo výběh, jen teréňákem vyjíždíme výš a mimo největší bahno opět dolů na zapojení vleku. Lano navijáku na vtažení konstrukce do sanitky má 30 metrů, takže snadno dosáhne k ležícímu pacientovi.
Valášek se občas pokouší vstát, leč nohy neslouží a tak znovu padá. Rozhodujeme se pro mírnou sedaci, abychom zmenšili riziko jiného zranění, kdyby se zavěšení bránil. Koně ze země zvedáme nacvičeným způsobem za pomoci vyprošťovacích popruhů. Před samotnou přepravou by se měl převěsit do transportní sítě. Jelikož se náš pacient neudrží na nohou, nelze provést změnu zavěšení, a tak se rozhodujeme pro přepravu v popruzích, což by na krátkou vzdálenost nemělo vadit. Zvednutí, zavěšení a vtažení konstrukce i s koněm do přepravníku probíhá naprosto hladce.
Nedá mi to, abych znovu na tomto místě nepoděkoval výrobci konstrukce, Kovovýrobě Marek a syn, a dodavateli přepravníku, firmě Paragan. Teprve nyní v „ostré akci" zjišťujeme, jak kvalitní práci naši sponzoři odvedli a jak dobře nám připravili technické pomůcky.
Cesta na kliniku a vyložení koně v konstrukci nemá zádrhel. Rozměrově jsme schopni dojet až k boxu. Zde náš zvířecí hrdina konečně začíná spolupracovat a po uvolnění závěsu dělá nemotorné kroky do boxu. Protože již máme časový skluz a naše povinnosti zde končí, nezdržujeme se na klinice a vyrážíme směr Pardubice (... a bez oběda).
Na závodiště sice dorážíme se zpožděním, přesto je však sanitka umístěna na trať a připravena na zítřek.
V neděli ráno se u naší soupravy setkáváme se záchranáři od lidských sanitek a s doktory z oficiální veterinární služby, kteří mají spolu s námi stanoviště u cílové roviny.
Průběh dostihového odpoledne je dobře znám ze všech možných médií, dovolím si tedy využít tento prostor k malému osobnímu zamyšlení nad třemi zmařenými koňskými životy. Zamyšlení člověka, který jeden den doslova potí krev při záchraně zuboženého koně, balancujícího mezi životem a smrtí, a o pár hodin později musí bezmocně přihlížet, jak umírají jedinci do té doby zdraví a v plné síle.
Nepatřím k radikálním ochráncům zvířat, do hysterické puberťačky mám opravdu daleko a nejsem ani extrémistický nepřítel dostihů, přesto se ptám - proč? Argumenty že bez dostihů by zanikl chov koní, že kvanta zvířat zabíjených na maso mi nevadí a tři mrtví koně na dráze ano, považuji za demagogické. Sám pro sebe trochu pragmaticky dělím úhyn zvířete na zbytečný anebo nevyhnutelný. A smrt sportovních koní (stejně jako všech jiných zvířat) kvůli lidskému pobavení, kvůli pofidernímu zisku, kvůli vlastnímu egu, ale i kvůli nezodpovědnosti budu vždy považovat za zbytečnou. Jak je vidět z nejrůznějších reakcí, nikdo nezná konstruktivní řešení - ani já. Moc bych si však přál, aby nepřevažovaly a nevítězily argumenty, že je to zkrátka nutné zlo. Řekli bychom si to i v případě, kdy by místo koní zahynuli jezdci?!?
Večer na cestě z Pardubic zpět do Brna převládá pochmurná nálada. Nahořklá příchuť dnešních dostihů poznamenala všechny z našeho týmu. Vždy jsme deklarovali a přáli si, abychom měli na podobných akcích co nejméně práce. Dnes jsme paradoxně neměli žádnou, i přesto, že jsme toužili Piccadorovi, Gawainovi i Shirley dát alespoň nějakou další šanci. Jejich zranění však byla tak vážná, že by se opravdu jednalo jen o nesmyslné prodlužování jejich utrpení.
(P.S. Při psaní tohoto článku přišla zpráva, že v sobotu zachraňovaný valášek Lux musel být na klinice utracen z důvodu celkového vyčerpání, které již způsobilo nenávratné škody.)
Nezapomínejme na Piccadora, Gawaina, Shirley, Luxe, ale ani na spoustu jiných bezejmenných. Dokažme, že nejsme jen „uživateli" koní, ukažme, že máme na to být jejich plnohodnotnými partnery!
Galerie
Australský brumby – symbol kulturní identity nebo těžko řešitelný problém?
Austrálie se znovu ocitla v popředí celosvětového mediálního zájmu a to v návaznosti na drastická opatření, která souvisejí se snižováním stavu…
"Já chci koně!" je slyšet jistě v mnoha rodinách a mnohé rodiče žádost jejich dítek zaskočí, nebo naopak vůbec nepřekvapí. Konce bývají různé, rodiče…