Informace jsem získala především od paní Ivy Rosické, která kočárovou dopravu v Praze 30 let provozuje, a dále od několika jejích kolegů. Pokusila jsem se, bohužel neúspěšně, kontaktovat i aktivisty bojující za zákaz kočárové dopravy. V článku se dozvíte, jak vypadá pracovní den kočárového koně, jak vybrat a vycvičit koně pro práci v pražském provozu i o současných snahách kočáry tažené koňmi zakázat.

Jak vypadá práce kočárového koně

Celkově v Praze pracuje zhruba stovka koní. Turisty vozí na několika různých trasách, které vedou výhradně po rovině. Kočár vážící přibližně 300 kg je tažen dvěma koňmi a může se v něm vézt maximálně pět lidí. Koně tahají téměř výhradně v kroku, pouze křižovatky projíždí klusem, aby nebrzdili provoz. Nakováni jsou plastovými podkovami či podkovami s pásem gumy pod patkami, které tlumí nárazy.

Pracovní den kočárového koně trvá šest hodin. Ve čtyři hodiny odpoledne se kočáry střídají. Mimo Vánoce a Velikonoce však koně obvykle značnou část své pracovní doby prospí na stanovišti na Staroměstském náměstí, kde se také mohou napít odstáté vody z hydrantu. Za horkých dnů zde vzduch osvěžuje vychytávka od paní Rosické – hadice stočená do spirály, ze které malými otvory stříká voda. Chladit se k ní chodí i lidé a psi. Vedra kočí koním zpříjemňují také chlazením nohou či různými chladicími dečkami či čepičkami. Část dne je stanoviště koní ve stínu okolních budov.

Aby koně neznečistili ulice, vymyslel pražský cech fiakristů další vychytávku. Koně mají pod ocasy připevněny plachetky, do kterých trus padá. Pražští fiakristé je byli představovat dokonce i ve Vídni s mnohonásobně delší tradicí novodobé kočárové dopravy. Kočí s sebou navíc vozí naběrák přezdívaný „hovnolap“, do kterých trus v případě potřeby zachytávají. Pokud přeci jen něco vypadne vedle, zavolají pomocníkovi na stanovišti, který přijde uklidit. Močit jsou koně zvyklí při přestávkách na stanovišti, kde cech fiakristů nechal vybudovat kanálky, do kterých kočí moč vodou z hydrantu a případně i dezinfekcí splachují.

Provozovatel fiakru mívá obvykle více párů koní, které v Praze střídá. Například paní Rosická mívá aktuálně pracující pár koní v pronajatém areálu s mobilní stájí a výběhem na Trojském ostrově. Druhý pár koní zatím ve své domovské stáji ve vesnici u Slaného odpočívá nebo se věnuje jiným aktivitám, dle talentu koně například parkuru, vožení dětí, výcviku jezdců a nyní nově i hiporekondici. Podle aktuálního vytížení koní v Praze se po třech dnech až týdnu páry vystřídají. Od ledna mají koně ještě zimní pauzu, kterou tráví bez podkov. Pracovat po zhruba dvoutýdenní přípravě začínají zhruba čtrnáct dní před Velikonocemi.

Zdraví koní a (ne)náročnost práce

Koně musí každé dva měsíce absolvovat veterinární prohlídku, kterou veterinář zaznamená do průkazu koně. Bez ní nesmí do Prahy vyjet. Veterinární kontroly chodí navíc za koňmi i na Staroměstské náměstí. Kočároví koně netrpí hnilobami kopyt ani problémy se šlachami. Pro pohybový aparát koně je mnohem náročnější například parkur nebo vozatajské soutěže. Z hlediska výživové kondice bývají koně spíš mírně nad optimem.

Koně svou práci zvládají bez problémů vykonávat spoustu let a do vysokého věku. Mnozí z nich užijí ještě aktivní důchod. Například dva starokladrubští koně pana Luky v Praze pracovali v Praze přibližně od svých čtyř do dvaceti let. Nyní se na nich učí jezdit studenti Střední zemědělské školy v Benešově. V Praze stále mohou v případě potřeby zaskočit a dle slov svého majitele by v ní zvládli pracovat i naplno. I dva z koní paní Rosické tahali v Praze v plném zdraví do svých 19 let. Jackovi je dnes 24 let a občas povozí děti. Leon byl prodán paní Klestilové provozující kočárovou dopravu v Mariánských Lázních a ještě spoustu let jí dělal radost pod sedlem i v kočáře. Dožil se krásných 29 let. I další koně paní Klestilové aktivně žijí do věku okolo 30 let. A úplně nejstaršímu koňskému důchodci, který v Praze tahal, je nyní neuvěřitelných 34 let. Koňské důchodce často živí právě jejich pracující stájoví kolegové.

Dopravní nehody nejsou časté

Ačkoli řidiči automobilů nejsou vždy ohleduplní a často při předjíždění kočáru nedodržují bezpečnou vzdálenost, dopravní nehody jsou díky pečlivému výběru a výcviku koní poměrně vzácné. Nejhorší nehoda kočáru paní Rosické za 30 let provozování kočáru skončila jen promáčknutým blatníkem. Úraz koně u svých kolegů si vybavuje jen jeden. Vznikl zaviněním řidiče automobilu, který nedal kočáru přednost. Také podle veterináře koní paní Rosické nejsou úrazy kočárových koní časté. Dokonce ani aktivisté z organizace Hlas zvířat, kteří bojují za zákaz fiakrů v Praze, nedohledali v médiích jedinou nehodu, která se stala v Praze. Dopravní policie eviduje v kategorii „povoz, jízda na koni“ mezi roky 2015 a 2019 v průměru jednu zaviněnou nehodu a letos (t.j.: do června) zatím žádnou. Ze statistiky bohužel nelze vyčíst, zda se nehody staly fiakristům nebo někomu jinému ani jejich závažnost. Pokud by ale byl pro koně pohyb v pražské dopravě tak nebezpečný, jak naznačují aktivisté, byl by počet nehod v této kategorii nutně vyšší.

Jak vybrat koně do Prahy

Pro práci v Praze rozhodně není vhodný každý kůň. Vybíráni jsou hodní zdraví koně klidných až flegmatických povah. Nejčastěji v Praze tahají elegantní a klidní kříženci chladnokrevníků a starokladrubští koně. Hřebci v Praze dle stanov cechu fiakristů pracovat vůbec nesmí. Pokud se kdykoli ukáže, že některý kůň práci v Praze psychicky nezvládá, je z provozu vyřazen.

Koně, kteří spolu tahají, by navíc měli mít podobnou barvu, výšku, mohutnost a délku kroku. Ideální je, když spolu ladí více koní od jednoho provozovatele, aby se dali spárovat více způsoby. Sehnat vhodného koně tedy není žádná legrace.

Pro práci jsou vybíráni jak nezatahaní koně, tak koně, kteří již v minulosti tahali. Ani hodný kůň se zkušenostmi v tahu ale nemůže bez speciálního výcviku rovnou do provozu.

Výcvik koně do pražského provozu

Žádný provozovatel si nedovolí pustit koně do pražského provozu bez předchozí přípravy. Splašený kůň by mohl ohrozit sebe i okolí. Pro provozovatele by navíc podobný incident znamenal vyloučení z cechu fiakristů. Všichni noví koně si tedy nejprve několik měsíců zvykají na ruch Prahy.

Paní Rosická při výcviku postupuje následovně. Nemá-li kůň zkušenosti s tahem, svěří jeho přípravu odborníkovi, obvykle Zdeňku Manhartovi. Ten koně nejprve naučí chodit na lonži a pak jej na ní postupně navyká na chomout, postraňky a další části výstroje. Následně se připřahá ke zkušenému koni. První jízdy je vždy k dispozici několik pomocníků. Tato fáze výcviku trvá minimálně tři měsíce.

Poté následuje výcvik zaměřený přímo na provoz v Praze. Trvá asi půl roku a absolvují jej už všichni koně. Nejprve se koník chodí na ruce dívat na tramvaje na točně ve Stromovce. Cesta k nim z jeho pražské stáje vede pouze parkem mimo jakékoli silnice. Paní Rosická si s řidiči tramvají domlouvá, aby v přítomnosti koně i zvonili. Když si kůň zvykne, opakuje to samé pod sedlem a pak i v zápřeži ve společnosti zkušeného koně. Následně, opět ve společnosti zkušeného koně, vyráží nový kůň nejprve do klidných ulic Prahy a postupně i do těch rušnějších. Paní Rosická za kočárem jezdí s autem. Kočí má navíc k dispozici pomocníka, který v případě potřeby nováčka náročnějšími úseky trasy provede na vodítku nebo jej třeba přidrží při stání na červenou. Až když vše probíhá naprosto v pohodě, může koník začít vozit turisty. Zpočátku je ale stejně střídán po několika málo dnech, aby si mohl dostatečně psychicky odpočinout.

Snahy o zákaz kočárové dopravy

Přestože se provozování koňských spřežení v Praze řídí velmi přísnými pravidly, skupiny aktivistů proti kočárové dopravě protestují. Od minulého léta za zrušení kočárové dopravy u stanoviště koní na Staroměstském náměstí čas od času demonstrují skupinky aktivistů. Demonstrace si domlouvají na Facebookové skupině „Prague horse save“. Nikdo z nich však s kočími o stavu jejich koní diskutovat nepřišel. Když si s nimi přišla popovídat paní Rosická, zjistila, že jsou proti jakémukoli využívání koní pro jízdu či tah.

Letos v červnu aktivisté z organizace Hlas zvířat spustili kampaň s názvem „Kůň není stroj“, která si klade za cíl zákaz provozování koňských povozů v Praze a později i ostatních městech České republiky. Ze stránek kampaně to vypadá, že její autoři koním příliš nerozumí. Například jejich tvrzení, že dva koně fyzicky nezvládají po rovině utáhnout kočár s několika lidmi, mi přijde úsměvné.

Většinu z argumentů pro zákaz kočárové dopravy vyvrací i posudky odborníků. Dle aktivistů koně často kolabují z horka, ale veterinář MVDr. Jiří Hrdina, který ošetřuje koně paní Rosické, neví o jediném takovémto kolapsu. Nikdy na koních neobjevil známky špatného zacházení. Problém neobjevila ani státní veterinární správa. Ani na mě žádný z koní na Staroměstském náměstí nepůsobil zanedbaným dojmem.

Celkově informace kampaně Kůň není stroj neodpovídají tomu, co jsem při sbírání informací pro článek zjistila. Zeptala jsem se tedy Hlasu zvířat, z jakých zdrojů pochází jimi prezentované informace, že jsou kočároví koně nezřídka účastníky dopravních nehod a že jich většina skončí na jatkách. Bohužel mi nikdo neodpověděl.

Aktivisty používané fotografie se zapřaženými koňmi padlými před vozem jsou nejspíše z naprosté většiny zahraniční a ne všechny s kočárovými koňmi nutně souvisí. Kromě toho z nich už příčinu kolapsu koně nikdo nevyčte. Jediné video a fotografie přímo z Prahy zobrazuje dvojspřeží starokladrubských běloušů, z nichž jednomu teče krev z huby. Poranění však nezpůsobilo hrubé zacházení, ale to, že se kobylka kousla do jazyka. V době pořízení videa jel kočár zrovna do práce, jeho kočí Petr Stolín o zranění vůbec nevěděl a natáčející jej na něj neupozornil. O krvi se tedy dozvěděl až na stanovišti a následně se s koňmi hned vrátil zpět do stáje.

V České republice žije jistě spousta doopravdy týraných koní, kteří by pomoc ochránců zvířat potřebovali. Ti však nejsou tolik na očích. Přijde mi tedy smutné, že se aktivisté rozhodli zaměřit zrovna na kočárové koně, kteří jejich „pomoc“ podle všeho vůbec nepotřebují. Bohužel se jim však daří ovlivňovat část veřejnosti i politiků. Doufám tedy, že tento článek přispěje k lepší informovanosti o životě kočárových koní.

 

Další informace o pražských kočárových koních najdete na stránkách cechu fiakristů (https://www.cechfiakristu.cz/) a facebookové stránce „Kočároví koně Prahy“. Těm, kteří by se rádi dozvěděli více o sporu fiakristů a aktivistů, doporučuji na této stránce zhlédnout záznam dílu pořadu Záhady Josefa Klímy s touto tematikou.

 

Zdroje informací:

• Osobní hovor s paní Ivou Rosickou
• Telefonické hovory s Josefem Kočovským (předseda cechu fiakristů), Evou Klestilovou (provozovatelka kočárové dopravy v Mariánských Lázních, dříve v Praze), Václavem Lukou (provozovatel kočárové dopravy v Praze), Petrem Stolínem (pražský kočí) a Jiřím Hrdinou (veterinář ošetřují koně Ivy Rosické)
• Návštěva koní na Staroměstském náměstí
• E-mailová komunikace s dopravní policií ČR
• Odpovědi na body kampaně Kůň není stroj Lenky Gotthardové
• Posudek znalce oboru zemědělství Miroslava Fröhlicha
• https://www.cechfiakristu.cz/