Organizační tým se letos pokusil obnovit tradici putování, která v Domašově vždy znamenala i slušnou dávku vykutálených úkolů, které prověří komunikaci človíčka s jeho čtyřnohým přítelem. Letos jsme k tomu přidali i navigaci v terénu (pro případ ztracení byl k dispozici rychlý "vyprošťovač" na horském kole) a prvek náhody.

Totiž - trasa putování nebyla pevná, jednotlivé dvojice dostaly do ruky mapu s vyznačenými body A až J, kterými měly během putování projet. A bylo jen na jejich rozhodnutí, v jakém pořadí a kudy se tam dostanou. Díky tomu si všichni mohli dostatečně užít nádherných scenérií Chroustovského údolí a podle svých jezdeckých zkušeností se buď držet údolní lesní asfaltky a z ní vyrážet k úkolům, nebo jet nejkratší cestou domašovskými hvozdy, přes potoky a srázy, cestami kamenitými i bahnitými, sviněmi rozrytými - každý podle své chuti a nátury.

Jelikož se na trať vyráželo z jednoho bodu, přidali jsme ten - již zmiňovaný - prvek náhody. Aby se nám dvojice na trati neshlukovaly, každá si před vyjetím vylosovala velký barevný knoflík, na kterém bylo napsáno písmeno, označující bod, kterým musejí putování začít. A tak šťastlivci, co si vylosovali body A, G nebo J, přijeli do svého prvního bodu hned na začátku jedné z cest do údolí, smolaři s vylosovaným "céčkem" nebo "déčkem" museli neprve celé údolí projet k těmto nejvzdálenějším bodům, aby pak postupovali údolím zpátky po jednotlivých bodech. I tak to byla cesta příjemná, svítíčko slunilo, ptáci cvrlikali, ve stromech bzučely včely, prostě klídek pohoda, nikam se nespěchalo. Žádný časový limit nebyl určený, putování bylo vyhlášeno jako pohodová jízda, nikoliv závod.

Nicméně pro některé se závodem stal. To když zhruba v polovině začala část obzoru tmavnout a v dáli se ozývalo jakési bubnování, ne nepodobné hřmění. Některé zastihlo ve chvílích, kdy se snažili lukem trefit do velikonoční slepice (ne nepodobné známému Moorhuhnovi), některé ve chvíli, kdy posílali koně na kruh, stoje přitom na žebříku posedu. Ti šťastnější (či zkušenejší?) se rozhodli včas rychle uchýlit do táborového týpí na oběd, ti náruživější (či prostě méně šťastní) zmokli. Tedy - nejen zmokli. My, co jsme dění pozorovali z tepla a sucha indiánského týpí, kde jediným nepohodlím byl kouř z ohně pálící v očích, jsme s úžasem pozorovali průzorem ve vchodu, jak se déšť, bičující záda koní, mění v kroupy, padající v celých chuchvalcích všude okolo. Chudáci ony dvě dvojice, co zůstaly venku.

Nakonec deště přece jen ubývalo, a spolu s prvními paprsky slunce došla do tábora i poslední dvojice. Když se usušili všichni "zmoklíci", čekalo účastníky ještě překvapení - Čumjízda. Vzhledem k mokrým hřbetům koní jsme ji změnili na Čumchůzi, avšak princip zůstal nezměněn - podle osmi fotografií na listu papíru měli soutěžící projít zadanou trasu a zapsat, kde kterou fotografii viděli ve skutečnosti. Bodoval se jak počet nalezených fotografií, i čas. Někteří to, pravda, nevzali na vědomí a hledali zobrazené objekty tak důsledně, až se po trase vraceli i v protisměru (čímž mátli následně startující dvojice), někteří dokonce oběhli celou trasu dvakrát. Ti dostali jako cenu útěchy růžové brýle, aby příště viděli lépe.

To už zase svítilo sluníčko, koňské hřbety byly téměř suché, a tak jsme se volným tempem dopravili zpátky do farmy. Tam jsme rozdali ceny, zahráli si stylově velikonoční kuličky, a rozjeli se spokojeně ke svým domovům.