V páteční ranní hodinu jsme se začali sjíždět na Hněvšíně. Scházíme se tu od batolat po nejstarší osazenstvo stanového městečka, které pomalu roste. Pan generál Václav Vydra projíždí kolem nás a svolává pěší trénink. Řadíme se do jedné z posledních švadron, plné mužského zastoupení. V poslední chvíli však dobíhají dámy, to nejlepší nakonec, jak se patří...

Pěší trénink probíhá za slunného počasí, které jsme pár týdnů postrádali. Konec legrace, a jde se do práce, začíná trénink v sedlech. Někteří koníci jsou nervózní a nechtějí nastoupit na louku. Po chvilce opracovávání už tu jeden z nich pobíhá sám bez majitele, naštěstí jsou oba zdrávi. Trénink začíná a někteří koníci vybočují z řad, bojí se, nemají důvěru v ostatní, jelikož se tu scházíme opět v hojném počtu. Má kobylka má také problém, stále se otáčí, couvá a nechce jít. Nechávám ji, aby se podívala, občas se připojíme, ale ne na dlouho.

Jedny z posledních manévrů už jde vcelku dobře. Při dalším odmlouvání Glery potkávám jezdkyni, která vede svého valáška a říká: „Já to vzdávám, on to nezvládá." Souhlasně na ni pokyvuji a snažím se opět připojit ke své švadroně. Pán před námi seskakuje z koně, uvolňuje nánosník a bere mou kobylku za otěže. Chce, abych trénink dokončila, a stále nás povzbuzuje. V tu chvíli dostávám sebevědomí a říkám si, že prostě musíme. Kobylka je klidnější a už nemá takový problém se sloučit s ostatními. Trénink zdárně dokončuji, mám smíšené pocity. Večer zakončuje kapela Schovanky, my se jdeme vyspat na zítřejší bitvu. Před spaním se mi honí hlavou, zda to zítra zvládneme.

Ranní trubky začínají troubit v osm ráno, většina vojínů, kadetů, praporečníků a ostatních už je vzhůru. Začíná pravý mumraj kolem koní, jídla, oblékání. Generál si nás ještě zve k bitevní louce a dává pokyny k dnešnímu velkému dni. Je půl jedenácté a my nastupujeme na bitevní pole za slunného počasí s pocitem, že to dneska zvládneme. Opracováváme koně a zvykáme je na publikum, které netrpělivě čeká na zahájení.

A je to tu, 10. tažení memoriálu generála Custera začíná. Stále usměvavý generál nám všem kyne a my se připravujeme na manévry. Dnes jsou koníci jako vyměnění, občas někdo vybočí, zazlobí, ale oproti včerejšímu tréninku jsou jako beránci. Manévry probíhají v naprosté pohodě, obecenstvo nás doprovází obrovským potleskem a my se cítíme jako opravdoví hrdinové.

To pravé ořechové - útok - nás ale teprve čeká, diváci připravují své foťáky, kamery, všichni chtějí zachytit 153 tryskajících koní. Je to adrenalin, seřadit je všechny a udržet je do momentu, kdy zazní trubka a loukou se proženou Indiáni. Přichází povel k útoku a my vyrážíme za potlesku diváků. Vybíháme do kopce a křičíme radostí. Tento okamžik kdo nezažije, nepochopí. Spokojený generál nás svolává do švadron a my jdeme poslední přehlídku před diváky. Ukazujeme se v největší parádě, užíváme si potlesk, slávu a nechceme, aby tento okamžik skončil. Poděkování generála a přehlídka Indiánů samozřejmě ani letos nechybí. Společně stojíme vyrovnaní, poplácáváme koně a někteří jsme šťastní, že jsme to vůbec zvládli.

Bohužel všechno jednou končí a my odcházíme s koňmi do boxů. Po cestě potkávám slečnu, která odešla den předtím s valáškem. S obrovským úsměvem na rtech mi říká: „My jsme to zvládli" a poplácává svého koně. Nebyla to jen přehlídka koní, ale zkouška trpělivosti, láska, euforie a adrenalin. Někteří z nás pokračují v soutěžích sekání melounů, parkuru nebo jízdě zručnosti, ostatní jdou naplnit svá hladová vojenská břicha před vyjížďkou.

Koně si sotva odpočali a jdou zase do boje - boj s Indiány, pak je čeká vyjížďka do Kobylníků. Opět se řadíme do švadron a vyjíždíme. Střílí po nás Indiáni, ale my utíkáme pryč, jak od nich, tak od silného slunce. Projíždíme lesem a ve švadronách panuje dobrá nálada, občas se chce nějaký koník prosadit, ale držíme jednu lajnu a těšíme se na občerstvení do Kobylníků. Místní už na nás čekají. Staří, mladí vycházejí ze svých chaloupek, domečků a mávají na nás. Osvěžení odjíždíme z Kobylníků směrem ke Slapům, kde svlažujeme celé tělo. Ačkoliv naši koně nikdy nechtěli do vody, následují ostatní a chovají se, jako kdyby bylo plavení jejich každodenní činností. Blížíme se zpátky na louku, kde na nás číhají Indiáni, takže generál dává příkaz, abychom se rozmístili po celé louce. Cváláme rozprostřeni a Indiáni zahajují útok. Pár výstřelů nás unaví jako nic a my se raději utíkáme posilnit.

Večer nás čeká vyhlášení, udělování povýšení, dolary a figurky na památku na letošní tažení. Generál vyvolává jména a každému osobně potřásá rukou. Memoriál generála Custera je u konce. Utekl jako voda a my doufáme v další ročníky, i když kolují fámy, že letošní tažení je poslední. Uznejme všichni, že by to byla věčná škoda a že ti, co letos nejeli, zalitují, a doufejme, že příští rok se sejdeme v hojnějším počtu.

S lítostí se loučíme s partičkou, kterou jsme si oblíbili, a bohužel si nemůžeme s jistotou říci, že za rok se tu zase sejdeme. Uvidíme, každopádně děkujeme za tuto akci, kde jsme se mnohému naučili, poznali lépe své koně a mnoho jiných dobrých lidí.

Nedělní ráno už je poklidnější, koně jsou unaveni a my se balíme domů. Někteří čtyřnozí miláčci se už tak těší, že nastupují do vozíku úplně bez problému, jiní musí udělat cirkus, aby se vědělo, že tady byli. Opět se za krásného počasí loučíme s Hněvšínem a odjíždíme domů.

Není divu, že tuto akci si oblíbila spousta lidí a je pro mě a většinu z nás nepochopitelné, že řady vojínů se snižují, jelikož skvělá atmosféra, diváci, potlesk a skvělé vedení pana Vydry dávají náboj do života, ať už s koňmi nebo bez nich. A oni - naši chlupáčci - jsou ti největší hrdinové, protože to zvládli.