Je to ještě kultura?

2. 7. 2023 Alena Brandt, Cavallo Autor fotek: Archiv Equichannel, Spanische Hofreitschule, Pixabay, Jackson Hole Zdroj: Cavallo
Koně obklopení lidmi: Oslavy svátku svatého Jana na španělském ostrově Menorca jsou praktikovány již od středověku. Koně jsou pro tuto příležitost trénováni, aby chodili po zadních. To má vzbuzovat dojem, že koně tančí
Koně obklopení lidmi: Oslavy svátku svatého Jana na španělském ostrově Menorca jsou praktikovány již od středověku. Koně jsou pro tuto příležitost trénováni, aby chodili po zadních. To má vzbuzovat dojem, že koně tančí

Rodeo, krocení divokých koní, karnevaly, organizované souboje hřebců, praktikování Hobbles (imobilizace za pomoci pout nohou): existuje mnoho kontroverzních zvyků a tradic, ve kterých koně hrají jednu z hlavních rolí. Co je za tím? A jsou některé z těchto praktik „zábavou“ na úkor welfare zvířat?

Oheň praská, plameny stoupají k nebi, v ulicích hučí dav. Pak se objeví jezdci. Kně cválají přímo k plamenům. Diváci zatají dech. Ale koně proskakují pro své majitele ohněm – v pravém slova smyslu. Tyto scény se každoročně odehrávají na festivalu Las Luminarias ve Španělsku. Je to prastará tradice, která má ochránit koně a také zajistit dobrou úrodu. Jezdci krouží kolem ohňů. Ale jak přibývá diváků, festival je stále bouřlivější – a to na úkor zvířat. Zdá se, že z původního obsahu této tradice toho moc nezbylo. Právě naopak. Z toho důvodu se dnes organizace na ochranu zvířat začaly zajímat o dobré životní podmínky zvířat. Kritizují zbytečný stres a rizika, kterým jsou zvířata vystavena. Kontroly na místě však zatím žádné změny nepřinesly. Las Luminarias nedaleko Madridu je ale jen jedním z příkladů jezdecké tradice, která se stala přežitkem. 

137239922.jpg

Kterým jezdeckým událostem, festivalům a tradičním průvodům s koňmi by se měli milovníci zvířat raději vyhnout?

Pokusíme se osvětlit pozadí a přiblížit možná úskalí některých z nich, ukážeme si, kde ochránci zvířat aktuálně bojují za větší pohodu zvířat a kde už mohli slavit první úspěchy. Navíc se s odborníky blíže podíváme na techniky, které vycházejí ze starých jezdeckých tradic a praktikují se i dnes.

Shánění a krocení divokých koní 

Ve španělském Sabucedu muži po staletí jednou ročně vyjíždějí do hor a shánějí divoké koně z pastvin do vesnice, aby ostříhali a zkrotili mladé hřebce. Podívaná se nazývá „Rapa das Bestas“. Přeloženo z galicijštiny to znamená něco jako stříhání zvířat. Problém: Tradice v průběhu času upadají. Mnoho účastníků této prastaré tradice je dnes opilých, nasedají na koně, tahají zvířata za srst a stříhají jim ocasy a hřívy. Za to sklízejí bouřlivý potlesk z tribun. Pro koně je to jen šok a ne "odpolední smrt" jako je tomu při býčích zápasech – tak událost popisuje internetový portál "spain-reisemagazin.de". Ale to není tak docela pravda: mnoho z odchycených mladých hřebců končí na jatkách. Klisny a hříbata jsou od sebe často na dlouhé hodiny odděleni, což představuje vysokou míru stresu. A poté, co jim jsou ostříhány žíně, přicházejí i o jedinou účinnou ochranu před všudypřítomnými útoky hmyzu. Po pár hodinách je podívaná u konce a klisny se vracejí do hor, kde mohou nabrat síly na další „Rapa das Bestas“, které se bude konat následující rok. 

A-rapa-das-bestas-de-Sabucedo-Traballo-en-equipo.jpg

Odchyt divokých koní ovšem probíhá i v Německu. Ze stáda divokých pony v Dülmenu se každoročně odchytávají mladí hřebci. Je to důležité? „Ano, Merfelder Bruch je možná velký, ale stále je prostorově omezený. Populace dülmenských pony proto musí být regulována, aby koně mohli žít ve stádě harmonicky,“ říká Dr. Andreas Franzky, předseda veterinární asociace.

V Dülmenu to není tak divoké jako ve Španělsku. Nicméně: Odchyt divokých pony v Dülmenu už byl podroben kritice ochránců pohody zvířat. „Organizátoři si následně nechali pomoct od odborníků.“ Aktéři odchytu museli absolvovat školení, jak zvířata odchytit co nejšetrnějšími metodami a bez stresu. Je to o citlivosti, a ne o souboji se zvířetem. Takový rozhodně je současný vývoj.

duelmen-wildpferdefang.1920x0.jpg

Koně v ulicích měst

Také karnevaly a pouliční průvody v Německu oscilují mezi tradicí a porušováním dobrých životních podmínek zvířat. Hluk, dav a házení různých předmětů a materiálů z davu do procesí: pro zvířata v pouličních průvodech a pro lidi kolem nich existuje celá dlouhá řada těžko vypočitatelných a předvídatelných rizik. Proto jsou dnes stanoveny přísné organizační podmínky: koně se již nesmí pohybovat v blízkosti zábran a zátarasů a musí být výhradně na začátku nebo na konci průvodu. Veterinární orgány také kontrolují zdravotní stav koní a úroveň jejich výcviku.

Vždy docházelo k incidentům, kdy koně zkolabovali vyčerpáním nebo v důsledku nadměrného stresu. „Nikdo nechce, aby docházelo k takovým tragédiím – ani organizátoři těchto akcí. Stále více lidí se proto nyní přiklání k organizovaní akcí bez koní a bude tomu tak i v budoucnu,“ říká Dr. Ondřej Franzký.

Mimochodem, co jsou pro Německo pouliční karnevaly, to jsou jaleos ve Španělsku: Na těchto letních festivalech jsou hlavními aktéry koně – a tak tomu je už od středověku. Na svátek svatého Jana na Menorce se každoročně koná procesí, kterého se účastní stovky jezdců. Koně se na povel vzepnou a běží ulicemi po zadních. Má to vypadat, jako by tančili. Zvířata jsou k tomuto účelu cvičena. Dav ale je nepředvídatelný: Lidé často stojí před koňmi, někteří je dokonce chtějí v pohybu podpořit nebo se jich dotknout. Podle tradice to prý přináší štěstí, takové chování ale představuje vysokou míru rizika úrazu. Schopnosti a velkolepost koní by se dala jistě vyjádřit i jinak. Není proto žádným překvapením, že i proti této akci se množí protesty.

DSCN3853r.jpg

Organizované souboje koní

Souboje hřebců do krve: V Asii a Skandinávii lidé od nepaměti pořádali zápasy hřebců jako rituál plodnosti a zajištění dobré úrody. Je to zvyk starý více než 500 let. Dochovalo se mnoho starých dobových maleb vyobrazujících zápasy hřebců. Dnes se tato krvavá novoroční tradice stále ještě odehrává v odlehlých vesnicích v Číně. Dva hřebci bojují ve výstavním kruhu o klisnu, která je držena v pozadí mimo arénu. Ano, je pravda, že hřebci bojují i ​​v přírodě – tam to ale probíhá za úplně jiných podmínek. Ve stádě jsou koně socializovaní, znají společenská pravidla. Ale v soubojích hřebců soupeří hřebci, kteří jinak nemají žádný kontakt s vlastním druhem. Mnoho koní je v těchto soubojích těžce zraněno.

Kontroverzní jsou ovšem i některé druhy akcí, které se konají v Evropě. Chladnokrevní koně tradičně měří své síly v těžkém tahu. „Chladnokrevníci táhnou sáně zatížené stále těžším a těžším břemenem. I když už danou hmotnost zvířata ani přes vypětí neutáhnout, jsou stále pobízena k výkonu,“ říká Dr. Ondřej Franzký. Podle tohoto odborníka představuje tento typ soutěží v Německu porušení zákona o ochraně zvířat, protože požadavky na koně převyšují jejich schopnosti a výkonnost. 

Rodeo

Rodeo vzniklo v Americe. Historicky je spojeno s odchytem a krocením divokých koní, dobytkářstvím a rančerskou prací kovbojů. Dnes je to jinak, jsou to organizované akce. Cíl: Koně by se měli vzpírat jezdci co nejdivočeji a jezdci by měli zůstat na hřbetě zvířete po dobu 8 až 15 sekund, a to v co nejlepším jezdeckém stylu. Fotografka Gabriele Kärcher zažila na svých cestách Jižní a Severní Amerikou různá rodea: „V Argentině koně často před jízdou stojí přivázaní na místě. Někteří z nich mají zavázané oči, aby je bylo možné osedlat. Koně se začnou bránit jezdci, jakmile jsou odvázáni. A Gauchos je povzbuzují ke vzpínání a kozlování, aby dosáhli co nejlepšího skóre.“ Podle fotoreportérky je běžnou praxí, že koně jsou pro potřeby rodea využíváni asi desetkrát za rok. „Zbylý čas tráví koně na rozlehlých pastvinách. Vždy se dívám na problematiku komplexně, ne jako na z kontextu vytržený obrázek. Když vezmeme v úvahu život koně jako celek, rodeo koně to mají vlastně docela dobré,“ říká Kärcher. Do Německa ale tento sport exportovat nemůžete, protože polodivoký způsob chovu koní je zde stěží možný.

Jackson-Hole-Rodeo-Bareback-Riding.jpg

Ale američtí vojáci rodeo do Německa kolem roku 1970 přivezli a snažili se ho rozšířit i mimo vojenské základny. "Měli jsme tu rodea – brzy ale začaly diskuse ohledně welfare, protože rodeo bylo často prezentováno jako souboj mezi člověkem a koněm. A boj se zvířaty je podle zákona na ochranu zvířat v Německu zakázán,“ říká Dr. Franzky. Problém z hlediska dobrých životních podmínek zvířat: vzpínání a kozlování je často vynucené. Koně se tak nechovají proto, že neznají jezdce – ale proto, že jim příliš dotažený podbřišník způsobuje bolest. Podle odborníka na dobré životní podmínky zvířat se z těchto důvodů v Německu již několik let oficiálně žádná rodea nekonají.

Mnoho jiných moderních jezdeckých stylů také vyrostlo z prastarých tradic. Které aspekty výcviku vycházejí z tradice, ale jsou z hlediska welfare choulostivé? V této souvislosti jsou v současnosti velmi diskutované různé metody svazování nohou koní neboli Hobbles (německy Hobbel ).

Tyto techniky mají své kořeny v tradičním pracovním jezdectví. Jezdec sváže koni nohy k sobě a omezí tak jeho volnost pohybu. V prérii se honáci dobytka museli postarat o to, aby jim kůň neutekl. Jeden známý trenér koní nedávno tuto techniku ​​předvedl na veletrhu – a ihned byl podroben kritické křížové palbě. „O takových tématech jako je Hobbles bychom měli objektivně diskutovat a vždy je posuzovat v souvislostech,“ říká Peter Kreinberg, který trénuje koně a jezdce napříč všemi jezdeckými styly. „Hobbles je souhrnné označení pro různé metody omezení pohybu nohou. Tyto metody mohou být užitečné v tradičním pracovním jezdectví, pro rekreační jezdce v Německu ale přínosem být nemusí.“ Podle trenéra by si jezdci měli dobře rozmyslet, jaké techniky převezmou z minulosti a z jiných jezdeckých kultur.

Praktické rančerské jezdectví bylo v Americe životním stylem, způsobem života: Lidé často trávili se svými koňmi dvacet čtyři hodin denně, třistašedesátpět dní v roce. „Tomu už dnes málokdo rozumí.“ Peter Kreinberg podotýká: Bez ohledu na to, co s koňmi děláme – musíme je systematicky připravovat na naše požadavky. Tímto způsobem také jezdci minimalizují rizika. Žádný kovboj by nesvázal nohy nezkušenému koni v prérii a neodešel. Kůň by pak již nebyl použitelný. „Stejně tak nemůžete nezkušeného koně postavit ke zdi, přivázat a nechat ho být,“ říká trenér.

V kontextu tradičního praktického rančerského jezdectví mohou být techniky jako je Hobbles užitečné, dodává Kreinberg. Nicméně je nezbytné sestavit se zkušeným instruktorem bezpečný tréninkový plán, postupovat krok za krokem, vkládat dílek po dílku do skládačky jednotlivých fází tréninku. „Tady v Německu existují ale jiné techniky omezení pohybu koní a tento typ fixačních opatření není nutný. Navíc nesprávné použití této techniky může poškodit zdraví a psychiku zvířat.“

Jaké tradice by se měly oživit

Peter Kreinberg se naučil ibersky (původní jazyk domorodých západoevropských obyvatel) a starokalifornsky a v 70. a 80. letech pracoval na rančích v Severní Americe a v Andaluzii. Co tam zažil: Jezdci měli nastavený přesný kodex chování. Primárně nešlo o to, co jezdci s koňmi dělali/udělali – ale jak to udělali. „Dokonalá obratnost koně byl konečný cíl. Jakákoli hrubost byla ale odsuzována. A lidé tento kodex chování ke koním nasávali vlastně již s mateřským mlékem.“ Kdo porušil kodex výcviku koně, se odvrátil od tradice, toho komunita vyhostila. Lidé se od něj odvrátili a musel komunitu opustit. Pravidla byla jasná. Chyby byly povoleny, ale jejich opakování už nikoliv. Takto se systém sám přirozeně reguloval. Například hrubost vůči koňské hubě byla striktně zakázána.

Chování přátelské ke koním bylo definováno i v Něměcku a to v H.dv.12. Reitvorschrift H. Dv.12 je aktualizovanou verzí knihy z roku 1882, která systematicky shromáždila poznatky o výcviku jízdy na koni. „Tyto jezdecké předpisy německé vojenské kavalerie ale nelze vždy praktikovat ve smyslu tradice," říká Kreinberg. Co se ale dá plně a přínosně přenést do rekreačního ježdění, je například Mountain Trail: překonávání jednoduchých překážek, jako jsou břevna, brány, můstky, voda a různé povrchy – to připravuje koně na požadavky, které jsou na koně kladeny v terénu. Takže určitě existují věci, které mají své kořeny v minulosti a které lze oživit a převést do dnešního světa jezdectví. Jsou ale také tradice, které už nikdo nepotřebuje. 

Tento článek obsahuje originální materiály z německého časopisu CAVALLO vydávaného společností Motor Presse Stuttgart GmbH & Co.KG.

Podobné články

Novoroční vyjížďka je tradice, která se netýká jen nás, jezdců na koních. Posilvestrovské setkávání je běžnou součástí klubového života i jiných…

Svatý Štěpán (autor: Giotto di Bondone)

Je druhý svátek Vánoční a křesťané si připomínají osobnost jednoho z prvních mučedníků - svatého Štěpána. Víte, čí je svatý Štěpán patron?