Kůň, který je křivý k jedné straně, nejde v rovnováze skoro nikdy. Představte si loďku, která visí v docích nakřivo. Podobně je zavěšen hrudní koš a břicho mezi končetinami koně. Pokud má hřeben hrudní páteře více rotovaný vlevo jako většina koní, říkáme, že je levotočivý a zdánlivě se ohýbá lépe vlevo a hůř vpravo. Tento kůň má však při jízdě na „lepší" levou ruku tendenci rotovat trup až nadměrně a padat na vnitřní lopatku. Tím nedostatečně zatěžuje vnitřní zadní končetinu a nepodsazuje záď. Krk se ohýbá více, než je nutné, uši se točí dovnitř, čumák ven a tím nedochází ke kýženému napětí na vnitřní otěži. Jezdec má tendenci tahat za vnější otěž a krk narovnávat. Koně, který nadměrně padá na vnitřní (levou) lopatku, je třeba „narovnat" tím, že mu nedovolíme tolik rotovat dovnitř a naší váhou k vnější sedací kosti a třmenu točíme jeho trup trochu ven.

Pokud si představíme břicho koně jako lodičku, tak na ohebnější stranu má tendenci se naklánět moc. Abychom nenabrali vodu, zatížíme trochu více vnější stranu a loďku v ohnutí trochu vyrovnáme. Na stranu, kde se ohýbá méně, musíme zase dno loďky zatížit o to více, abychom dosáhli na obě strany rovnoměrného ohnutí. Při jízdě doprava bude mít kůň tendenci nechávat břicho uvnitř, vnitřní nohou bude podkračovat méně a odrážet se bude šikmo na diagonální levou lopatku, přes kterou bude vypadávat ven. Tímto bude na obě ruce neustále více přetěžovat levou přední nohu s lopatkou. V tomto důsledku pak můžeme na straně přetížení sledovat rozvoj špalkovitého kopyta, přetížení šlach a spěnkového kloubu, tuhou lopatku a kratší krok. Tento mechanismus může vést ke vzniku kulhání bez zjevné úrazové příčiny a rozvoji artritických změn.

Na diagonální zadní končetině (v tomto případě pravé) vidíme, že kůň má tendenci stát i našlapovat s kopytem vtočeným mírně dovnitř. Nerovnoměrné síly z takto nakročeného kopyta při jízdě vpravo vytváří zvýšené nároky na rotaci v kyčli a koleni, což se taky projevuje přetížením a menší ohebností v těchto kloubech a přetížením šlach v oblasti spěnky. V oblasti přechodu mezi hrudní a bederní páteří dochází ke střižným silám, které vznikají rozporem mezi abnormálním postavením hrudníku vůči pánvi a aktivitou zadních končetin, jdoucích po kruhu. Vzniká napětí v povrchových dlouhých svalech kolem páteře, kůň se prohýbá a nechce vyklenout záda a jezdec má problém s pravidelným přilnutím.

Frustrace mnoha jezdců, kteří nejsou schopni se se svým koněm dostat do vyšších stupňů tréninkové škály, pramení z toho, že nemají se svým koněm dobře zvládnuté základní pilíře, jako je rytmus, uvolnění a narovnání koně. Často jezdec po vsednutí na koně a po bezmyšlenkovitém okrokování a oklusání na volné otěži začne vyžadovat po koni rovnou přilnutí a podsazení, aniž by dokázal kvalitně udržet rytmus, narovnání a uvolnění.

Rytmus

Jak již vyplývá z tohoto článku, hrudní koš koně, na němž jezdec sedí, je pohyblivý přes rotaci do obou stran. Na rovné čáře při nakročení zadní končetiny břicho rotuje ven, a když se z ní odráží, rotuje dovnitř. Při pohledu zezadu na kráčejícího koně se jeho břicho houpe ze strany na stranu. Tudíž rytmické střídání aktivity zadních končetin je vždy doprovázeno i rytmickým houpáním břicha způsobeným rotací hrudní páteře. Zadní a přední končetiny mohou kráčet v rytmu pouze tehdy, pokud hrudní páteř rotuje do obou stran stejně. Tento rotační pohyb je prováděn krátkými hlubokými svaly páteře, což páteř současně zvedá. Díky tomu kůň může vyklenout záda, pustit krk od kohoutku dolů, a přesto zůstat relativně uvolněný zejména v dlouhých povrchových zádových svalech. Pokud kůň není v rovnováze, je křivý, a nebo není schopen se vyrovnat s váhou jezdce v sedle, první, co se z pohybu vytratí, je právě swing - houpání břicha, kůň pospíchá dopředu, není schopen držet stejnoměrné tempo a rytmus. Absenci práce krátkých zádových svalů nahradí nadměrná aktivita v dlouhých povrchových zádových svalech, jež se svou aktivitou stáhnou. To zapříčiní zvednutí krku a prohnutí v zádech. Prohnutá hrudní páteř nemá schopnost rotovat.

Jak docílit správného zvednutí hřbetu a dokonalého podélného ohnutí s přilnutím? Prostřednictvím rytmu a prostupnosti zad koně přes rotační mechanismy v oblasti hrudní páteře je jezdec schopen docílit uvolnění. Zadní končetiny mají větší prostor pro podkročení a začnou nést větší váhu těla, čímž je schopen kůň zvednout i část páteře v oblasti kohoutku a přirozeně klenout krk na přilnutí. Výsledkem je podsazená záď s aktivitou dolních končetin více pod břichem koně, jež se projeví sebenesením, energie zadních nohou nežene koně dopředu, ale působí více směrem nahoru, záda koně v oblasti za sedlem pruží.

Pokud jezdec cítí, že kůň je křivý, měl by se zaměřit na svůj sed a vést koně k narovnání právě prostřednictvím rotace hrudní páteře. Již při krokování je třeba vnímat houpání břicha do stran a místo pobízení sedem, kdy obě sedací kosti jezdce posílají koně dopředu, je lepší rozložit váhu střídavě do třmenů a pohyb pánve do stran. V klusu na dlouhých stěnách je možné se postavit do třmenů a dle rytmu zadních končetin rotovat sedlo společně s hrudníkem vlevo a vpravo. Kůň většinou sníží sám od sebe krk a aktivita zadních končetin se zvětší, kůň by neměl zrychlit, ale začít se došlapovat. Dalším vhodným cvičením je dovnitř plec na kruhu, kdy břicho koně rotujeme ven a vnitřní zadní noha se může více podšlápnout. Dále kruh zmenšit a zvětšit, kdy ze středu těla koně nastavujeme správné ohnutí bez nadměrné aktivity vnitřní otěže, vlnovky se správným přenesením váhy a nastavením nové vnitřní ohýbací holeně, která vystaví břicho ven, vnější noha se v tom případě musí otevřít lehce od koně, aby mohlo břicho vyrotovat a pak ohraničí míru ohnutí... Na každou ruku je cílem stejné ohnutí s minimálním vlivem otěží, které pouze dorovnávají hlavu - a vnější určuje míru ohnutí.

Bohužel často vidíme, že se jezdci snaží docílit zvednutí zad koně přes hyperflexi krční páteře. Při hyperflexi (rollkuru) se zádové svaly neaktivují, ale napínají jako šňůra na prádlo a přes dlouhý ligamentózní aparát záda koně zvednou, nicméně napětí těchto provazů nedovolí koni rotovat v hrudní páteři, což vytváří nadměrnou tenzi a neprostupnost hřbetu. Díky těmto tréninkovým postupům můžeme i ve vysokých drezurních soutěžích vidět sice koně s výraznými chody, ale s tuhými zády, která nedovolí podsazení zádi. Zadní nohy se nedošlapují do stop předních nohou a jejich aktivita vytváří výrazně dopředný pohyb, jež jezdci mají tendenci brzdit tahem za otěže a silným přilnutím. Přední a zadní nohy kvůli neprostupnému hřbetu jdou v jiném úhlovém nastavení. Koně vypadávají z rytmu a vidíme velké napětí bez známek uvolnění.

Kde hledat inspiraci?

Snad jako jediný poměrně podrobně popisuje biomechanickou podstatu správného a falešného ohnutí přes rotaci hrudních obratlů Jean Luc Cornille. V roce 1968 absolvoval jezdeckou školu Le Cadre Noir, věnoval se drezuře, všestrannosti i parkuru a poté jako drezurní trenér působil pro zlatý olympijský team USA z Los Angeles. V Americe a Kanadě pořádal mnoho klinik a současně se zabýval výzkumem biomechaniky páteře v koňském pohybu. Zde si Jean Luc uvědomil a jako jeden z prvních popsal zásadní vliv a spojení špatné biomechaniky páteře a rozvoj kulhání u koní. Na svých stránkách popisuje mechanismus vzniku těchto problémů v souvislosti s inverzní rotací páteře (viz předchozí díl).

Práci Jeana Luca Cornilla můžete sledovat na jeho stránkách Scienceofmotion.com. Nicméně přehlednost a praktické ukázky jsou roztomile francouzsky chaotické.

V jednom z případů popisuje příběh velmi drahého Grand Prix drezurního koně Dominique, kterému byl diagnostikován navikulární syndrom. Vzhledem k tomu, že byl pojištěn proti zranění ukončujícímu kariéru, byla přizvána dvě veterinární centra k posouzení jeho stavu a obě se shodla, že je to stav závažný a ukončující kariéru. Kůň měl velké bolesti a výrazně kulhal a pojišťovna majiteli zaplatila 80 procent ceny. V té době se dostal do rukou Cornillovi, který zjistil, že Dominique má výraznou asymetrii mezi rotací páteře doprava a doleva. Při ohnutí doleva v klusu a ve cvalu nadměrně posazoval váhu jezdce doprava. Jeho rotace v hrudníku byla doleva nadměrná a doprava velmi omezená. Kvůli této nerovnováze měl kůň problém i s přeskokovými řadami. Byl schopen udělat 3-4 přeskoky a pak potřeboval 2-3 cvalové skoky, aby se narovnal a byl schopen v přeskocích pokračovat. Jeho jezdec a trenér považovali tyto chyby za neochotu a lenost koně a nasadili ostřejší udidlo a větší tlak. Při kinematické analýze, kdy ve zpomalených záběrech Cornille analyzoval způsob zatížení Dominikových nohou, bylo vidět, že v důsledku křivosti ve cvalu nese delší dobu váhu na pravém spěnkovém kloubu a docházelo tam k prolongovanému rotačnímu mechanismu, který způsobil přetížení a tlak na šlachu dlouhého ohybače.

Cornille vyslovil hypotézu, že přes změnu a zlepšení rotace páteře doprava dojde ke změně abnormální kinematiky v pravém spěnkovém kloubu a kůň se může uzdravit. Přes systematickou práci ze země a ježdění v kroku, kdy nutil koně do správného ohnutí, docílil změny zatížení šlachy a její postupné regenerace. Čím rovnější kůň byl, tím méně kulhal. Nejenže kůň postupně přestal kulhat, ale zlepšení rotace v hrudníku a posílení krátkých zádových svalů vedlo k tomu, že se Cornille postupně v tréninku vrátil i k provádění Grand Prix drezurních cviků a byl schopen bez velkých problémů docílit i deseti přeskoků v řadě.

Cornille se poměrně ostře vymezuje proti klasickému lonžování koně. Tvrdí, že pokud lonžujete křivého koně, nejste schopni ovlivnit správnou rotaci trupu v rámci ohnutí, čímž fixujete chybné přistavení a zároveň přetěžujete diagonální pár končetin.

Ne tak vědecky a biomechanicky propracovaný, zato prakticky mnohem jednodušší, je Straightness training Marijke de Jong z Holandska. Ta má propracovaný systém práce ze země na obnosku, lonžování, ve volnosti a ježdění, kdy klade důraz na správné laterální ohnutí koně v drezurních cvicích na principech klasického ježdění. Můžete se přihlásit do on-line kurzu a občas se kliniky Straightness trainingu konají i u nás. K mému zklamání ona princip správné rotace či kontrarotace trupu v ohnutí neuvádí, i když ji cítí a opravuje, ale ne tolik ze středu těla, ale přes ohnutí hlavy a zadní končetiny, což, jak již víme, ne vždy znamená, že to bude uprostřed koně správně.

A několik praktických rad na závěr...

Z mého pohledu a zkušeností, pokud se kůň není schopen správně ohnout a unést pod jezdcem, který má taky k rovnosti a rovnováze občas dost daleko, je dobré začít s budováním správné rotace trupu v ohnutí ze země. Osvědčila se mi tušírka či mrkvová hůlka postavená kolmo k trupu koně v oblasti, kde ze sedla působí jezdcova holeň. Spodním koncem - bez kontaktu s kůží koně - tlačí žebra ven podobně jako holeň. Když se mi takto povedlo ohnout koně ze středu, tak jsem zjistila, že hlava a záď téměř nepotřebují korekci, či jen malinko dorovnat. Takto jsem pracovala nejen na kruzích, ale i na rovných stěnách a v jednoduchých jízdárenských cvicích vyžadujících ohnutí, jako například dovnitř plec.

Pod sedlem jsem daleko více začala klást důraz na správné ohnutí, na levou ruku jsem vyrovnávala rotaci více směrem ven a na pravou dovnitř. To samé na dlouhých stěnách. Pokud se kůň zdráhal na horší stranu ohnout, více jsem našlápla vahou vnitřní třmen a současně vystavila kolmo tušírku v úrovni holeně. Důsledně jsem opravovala záď dovnitř na rovných stěnách, kdy jsem nutila koně přenést váhu z vnější lopatky na tu vnitřní - podobně jako ve cviku dovnitř plec, přetíženou vnější lopatku jsem tlačila od stěny a přes rotaci trupu dovnitř docílila lepšího podkročení zádě a srovnání koně.

Trefná mi přijde rada Carla Hestera. Tvrdí, že většina lidí se na kruhu na horší ruku snaží koně narovnat tím, že tlačí záď ven. Přitom by měli spíš přivést plec dovnitř a odlehčit přetíženou vnější lopatku.

Dále jsem vypozorovala, že velmi silným faktorem v ohnutí hraje i to, kam se kůň dívá. Při práci na ohebnější stranu (u nás vlevo) se vnitřní oko automaticky dívalo dovnitř a bylo měkké, kůň mě z té strany dobře vnímal. Pří práci vpravo se kůň daleko častěji díval levým okem ven a sledoval co se děje okolo. Měl tendenci být méně poslušný a vnímavý a více se plašil. Z pozice jezdce mi často ukazoval v pravém koutku bělmo, což byl známka toho, že se i pravým okem díval doleva. V ten moment bylo správné ohnutí doprava prakticky nemožné. Stačilo jej však přinutit, aby se pravým okem soustředil více dovnitř kruhu, buď jsem tam dala kužel, na který jsem ho v duchu „nutila" se dívat (stačilo jen myslet „hele, dívej, kužel"), nebo jsem luskla vpravo prsty či vystavila na kolmo tušírku. Jakmile kůň začal pravým okem vnímat, co se děje na pravé straně těla, povolil vnitřní koutek, dovolil mi ho ohnout - rotovat v žebrech ven a přestal se lekat. Další odměnou bylo uvolnění povrchových svalů zad, což mi umožnilo pohodlněji sedět, i lepší a stálejší přilnutí, bez toho, aniž bych jakkoliv pilovala v hubě či odžvýkávala vnitřní koutek. Kůň začal být postupně v mnohem větší rovnováze a snadno se ohýbal na obě strany. Zlepšovalo se osvalení zádi a krku a stal se daleko méně lekavý....

Doufám, že se mi v tomto článku srozumitelně podařilo vysvětlit mechaniku správného ohnutí do stran, jehož prostřednictvím můžeme docílit koně rovného a prostupného pro další zatížení. Správná rotace trupu v rámci ohnutí má zásadní vliv na rovnoměrné zatížení končetin a rovnováhu koně, jež mu umožní podat maximální výkon ať už na parkuru, drezurním obdélníku nebo westernových soutěžích bez zvýšeného rizika zranění. A co je nejdůležitější, udělá koně uvolněnějším a šťastnějším, což v přímé souvislosti platí i pro jeho jezdce :-)