Když jsem poprvé viděla pozvánku na Dámský workshop, který pořádala Johana Spáčilová ve stáji West na Praku, řekla jsem si, že je čas zkusit něco nového. A jelikož jsem zastáncem elegance v sedle, dobré přiježděnosti koní a zároveň jsem si s koncem roku chtěla nadělit něco „dobrého" pod stromeček, poslala jsem přihlášku. Těšení podtrhlo jen to, že se s Johanou známe osobně a já čekala, až nám sdělí něco nového. To bych nebyla já, abych neoslovila někoho z blízkých, jelikož už mě nebavilo kodrcat se po soutředěních sama. Bohužel náš okres je na drezuru chudý a tak jsem byla ráda, že jsem mohla odeslat přihlášku i pro moji kamarádku a to těšení sdílet ještě s někým jiným.

Den „D" nastal a my se vydaly do stáje West, kterou provozuje Anna Reinbergerová. Stáj těsně sousedí s Českým Šternberkem a proto jsem si posléze mohla vychutnat i okolní krajinu. Počasí nám přálo, sluníčko svítilo, tyrkysové nebe dohlíželo na cestu a nám ani nevadilo, že je 5 stupňů pod nulou. Po sjezdu z dálnice se nám asi po kilometru otevřel obrovský prostor pastvin. Oblečené do bílé barvy vypadaly, jako bychom dorazily do pohádky, která právě začínala.

Johana Spáčilová se ujala úvodní řeči a vzájemně jsme si i s ostatními dámami mohly sdělit naši motivaci k jízdě v dámském sedle. Mnohé přivedla zvědavost, ale byly i takové, které s takovou jízdou vážně koketovaly a nevěděly, jak udělat první krok.

Po úvodní řeči jsme se seznámily s historií dámského sedla. Celý vývoj jsme sledovaly v elektronické podobě, která byla velice dobře připravená. Zhlédnout jsme mohly i mnohá umělecká díla, která zobrazovala první dámy „průkopnice" ježdění a už v této fázi měly všechny můj obdiv, jelikož tak nebezpečnou jízdu absolvovaly buď z nutnosti k přesunům, nebo dobrovolně z dlouhé chvíle. Vidět jsme tak mohly planchetové sedlo, o něm jsou první zmínky již v 9. století, sedlo s rozdvojenou rozsochou, zmíněn byl i vývoj skokové hlavy, pro zajímavost bylo představeno i sedlo tandemové. Johana nezapomněla poukázat na to, že historické skvosty nejsou k vidění běžné veřejnosti, ale že jsou uloženy v depozitu Muzea ve Slatiňanech.

Od historie jsme se přesunuly k současnosti. Tento styl je neoblíbenější v Anglii, kde se ženy v dámském sedle pravidelně zúčastňují parforsních honů, steeplechase, ale i drezurních soutěží. U nás jsou soutěže vedeny pod taktovkou O.S. Dámy v sedle a myslím, že dávají veřejnosti najevo, že tento styl jízdy má jistě budoucnost.

Mnohé zajímalo, kolik stojí pořízení takového sedla, odkud se vyplatí objednávat, kde si nechat šít tato sedla a která se nevyplatí vůbec kupovat, kvůli jejich nebezpečnému zpracování pro jezdce a koně. Johana zmínila, že na trhu v ČR opravdu chybí sedlář, který by byl ochoten šít sedlo podle návrhu a starou metodou. Dostaly jsme se i k tomu, že kdo by dnes „škubal" srnky v lese, abychom my dámy měly pěkné pružné polštáře pod sedlo. Využití nepružných materiálů koně opotřebovává a bohužel je často spojeno s výrobou levných sedel.

Polední přestávka se odehrávala v restauraci v podhradí Šternberku. Po přestávce jsme se vydaly do stáje. Bylo nám předvedeno sedlání koně dvěma typy sedel (moderním nově ušitým a historickým sedlem), výhody a nevýhody různých uchycení pobřišníků a balančních řemenů. Jako „trenažér" nám sloužili dva koně Johany - ostřílený mazák Romeo, kterého známe aktivně působícího na kolbištích, a o jeho trochu mladší kolega Atilla. Trpělivě čekali, než je Johana za dlouhého vysvětlování nasedlá a zodpoví naše dotazy.

Koně se potom přesunuli do prostorné haly. Johana zmínila nutnou přípravu koně pod dámské sedlo, nutnost vývoje svalových partií na krku, zádech a zádi. Při lonžování jsme sledovali koně aktivního od zádi s pravidelnou akcí, dobře uvolněného. Hodně lidí si bohužel myslí, že takto nasedlá svého do lesa dobře přiježděného koně a takováto jízda nakonec skončí úrazem. Jízda v dámském sedle na nepřipraveném koni je opravdu nebezpečná, pokud kůň má sklony ke vzpínání, je dokonce k jízdě v dámském sedle přímo nevhodný.

Dohodly jsme se na trénink v sedle v rámci individuálních hodin po jednom. Přece jenom, na žádné velké akce se žádná z dam necítila, a proto každá z nás uvítala rady a pomoc od Johany. Ke koni nám byl přistaven schůdek a tak jsem se asi o dvě minuty později vyhoupla na koně.

Pocit, že vám něco chybí, to byl pocit, který se mě okamžitě zmocnil. Utáhnout balanční řemen a pár vět k neodmyslitelné pomůcce jezdkyně - tušírce. Nahradit koni (a vlastně i sobě) chybějící holeň bylo ze začátku dost těžké. Kůň ochotně respektoval moje trochu zmatené pobídky, za chvíli jsme mohli i naklusat. Ze začátku jsem měla pocit neustálého klouzání kamsi dolů, gravitace mě opravdu nezklame a na zemi mě vždycky najdou. V hlavě jsem měla rytmus klusu, moje uvolnění a jinak nic.

Z hodiny se samozřejmě stala půlhodinovka, jelikož jak jsme se všechny shodly, hodina je na první jízdu dlouhá hlavně pro dámu a chtěly jsme i šetřit koně, který s námi ochotně kroužil kolem jízdárny a po diagonálách. Kůň, jak jsem již řekla, byl starý ostřílený profesionál, a proto nás Johana upozornila na rozdílnost mezi jím a kolegou. Kolega Atilla byl mladší kůň ve výcviku znalý mnoha vyšších prvků drezury, avšak citlivější na pobídky. Bylo to znát. Kůň ochotně přijmul udidlo a na jakoukoliv pobídku reagoval. Vyzkoušela jsem si opět krok, klus, zastavení, ale vzhledem k tomu, že od svého koně znám i jiné prvky, nepohrdla jsem ani překroky. Zkoordinovat práci tušírky a holeně je ale hodně těžké. První dáma si zkusila i nacválat a my mohly vidět, co nás čeká další den. Teplota v hale klesla k -15 stupňům a na nás by se dalo zvonit poledne. S dojmy jsme se vrátily i s koňmi zpět do stáje, kde jsme si sdělovaly první pocity z jízdy. Většina z nás se shodla na tom, že si v sedle přijde bezpečně a dokonce lépe než v sedle běžném.

Druhý den se ubíral stejným způsobem, tentokráte už se „zkušenostmi" ze dne prvního. Den druhý nacválala již většina zúčastněných a kdyby snad nebyla taková zima, pustily jsme se i do přeskoku maličké překážky kvůli pocitu. Skoky si zřejmě necháme na pokračování, které se chystá, vždyť on i ten cval je velká věda, když chcete vypadat právě jako ta Popelka. Ono držet úsměv s nohou skoro za krkem a koordinovat vše tak, aby kůň pochopil, co po něm žádáte, je docela práce. Proto mají všechny dámy můj obdiv.

Na tento den bylo naplánováno i focení všech zúčastněných profesionální fotografkou Annou Reinbergerovou. Z radia se linulo, že se k nám řítí vánice, a my se teprve snažily pochopit oblékání kostýmů, co z toho se dává na nohy a co na tělo. Ustrojené jsme se málem nepoznaly. Z drsných dam v rajtkách a džínách se staly dámy, které byly křehké jako ty vločky snášející se na zem. Vzájemně jsme si pomohly s konečnými úpravami a těšily se, jak to bude probíhat. A opravdu. Vše bylo jak ve velkém venkovním ateliéru. Publikum, slečna fotografka a dva koně jako hlavní postavy. Dámy se střídaly na focení, na pokyn zazářily úsměvem a těšily se na fotografie, které budou milou vzpomínkou na zakončení těchto dvou dnů.

Závěrem bych chtěla poděkovat Johaně Spáčilové za nápad umožnit dámám vyzkoušet si něco nového bez prvopočáteční investice do sedel a historických kostýmů. Zároveň se hodí poděkovat i za zapůjčení koní. Kolegyním za tvorbu dobré nálady. Anně Reinbergerové za profesionální fotografie, které mnohé přesvědčí, že stát se Popelkou bylo tak samozřejmé, jako jezdit na koni obkročmo. Děkuji a doufám, že se zase potkáme při nějaké další akci, která spojí příjemné s touhou po poznání.