Po založení římské provincie Noricum na území dnešního Rakouska byla do této provincie dovážena na počátku našeho letopočtu mohutná plemena tažných koní, která dala základ novému plemenu koní. Toto plemeno bylo nazváno podle provincie Noricum koněm norickým.

Oblast Horního a Dolního Rakouska, Solnohradsko, Korutany, Štýrsko a Horní Bavorsko je tedy možné pokládat za původní oblast chovu norika, která díky své nepřístupnosti nejlépe odolávala historickým změnám v chovu koní způsobeným vpádem Hunů nebo Avarů a jiným vlivům.

V 8. století za Karla Velikého (748 až 814) vzkvétal chov těžkých koní. Tito koně byli využíváni jako koně váleční. Jejich další opodstatnění bylo vyvoláno potřebou silného nosného a později tažného koně vhodného k dopravě soli ze Solnohradska. Byl také používán jako těžký tažný kůň římský, a tedy se podílel i na vzniku tohoto plemene koní. Touto cestou se dostaly norické geny i do starokladrubských koní (hřebec Napoleone).

První hřebčín pro norické koně byl založen v roce 1576 v Riess nedaleko Halleinu, jižně od Salcburku. Chov koní byl v rukou salcburského arcibiskupství, které spravovalo tuto oblast více než 300 let. Fresky v Salcburku zobrazují mohutné koně chladnokrevného typu s „římskou“ linií nosu. Mnoho portrétů z této doby ukazuje i populární neobvyklé skvrnité zbarvení, jehož trend přetrval až do současnosti.

Salcburští arcibiskupové pokračovali v propagaci chovu těchto koní, dokonce v 17. století vypracovali přísná pravidla pro chov. K zušlechťování původních koní byli použiti hřebci především neapolského a římského (tedy starošpanělského) původu, kteří přinesli do tohoto plemene některé charakteristické znaky jako klabonos, délku hlavy a délku těla. Tito koně většinou našli uplatnění jako ceremoniální a reprezentační koně a jedinci s neobvyklým zbarvením byli velmi žádaní.

Důležitým opatřením bylo rozhodnutí z roku 1688, že domácí klisny nesmí být zapouštěny cizozemskými hřebci, čímž bylo dosaženo konsolidace a čistokrevnosti chovu. Byli vykupováni hřebečci ze zemského chovu a odchováváni v hříbárně v Blünbachu. Vedle hřebců v majetku dvora bylo dovoleno používat i soukromé hřebce, jejich použití však muselo být schváleno po přehlídce správou hřebčína v Solnohradu. První předpisy pro posuzování hřebců byly vypracovány v roce 1703 a jednalo se o první předpis tohoto typu vůbec. Přesto nebyl chov norika jednotný a každý kraj si udržoval samostatné rázy tohoto plemene podle místních podmínek. Navzdory tomu se norik stal velmi vyhledávaným a šířil se do celé oblasti střední Evropy, zejména do Bavorska.

Z této doby také pochází vliv norických hřebců v Čechách, kteří byli připouštěni příležitostně při rozvážení soli na domácí, většinou teplokrevné, klisny. Tak vznikl kdysi proslavený „netolický kůň“, krajový ráz křížence na podkladě norickém, který se vyznačoval silou, výkonností a vyšším stupněm temperamentu a byl využíván jako vynikající hospodářský kůň především v oblasti jižních Čech.

V 18. století se noričtí koně stali důležitými zvířaty i v oblasti zemědělství. Farmáři si však brzy uvědomili, že ti koně, které arcibiskupové považují za lepší plemeno (tj. koně křížení s neapolskými a andaluskými teplokrevnými koňmi, kteří produkují jezdecké a kočárové koně), nebyli pro práci v alpských oblastech optimální. Preferovány byly opět původní typy těžkých pracovních koní, kteří byli v obtížném terénu méně temperamentní.

Krajina, podnebí, země a tvrdá práce na farmách časem daly těmto koním stavbu a vlastnosti všestranného chladnokrevného plemene. Výsledkem byl těžký vysokohorský norik, který nakonec sloužil jako jezdecký, kočárový a pracovní kůň pro rytíře, zemědělce a obchodníky ve středověku.

Od roku 1820 byly po omezení náboženského vlivu ve spolkové zemi Salcbursko postaveny první státní hřebčíny. Chov norických koní zažil v následujících letech mnoho vzestupů a pádů. Byla využívána k zušlechťování řada jiných plemen koní jako clydesdale, belgik, oldenburský, holštýnský, ale i španělský a neapolský kůň. Z důvodu nedostatku vhodných hřebců byli používáni i hřebci burgundští. Omezení produkce koní a jejich vývoz způsobil zhoršení kvality chovu, takže v roce 1840 byl vydán zákaz vývozu norických koní. Znovu byli zakoupeni hřebečci ze zemského chovu, kteří napomohli celkové konsolidaci chovu.

Teprve zřízení hřebčince ve Stadlu roce 1885 vedlo k zavedení nového řádu plemenné knihy, jehož cílem bylo zabránit křížení s jinými rasami. Základním cílem bylo použít přísná kritéria výběru hřebců i klisen, aby se dosáhlo čistého plemene a zlepšila se klesající kvalita norických koní.

Koncem 19. století byl zřízen registr klisen a hřebců. V roce 1903 zahrnoval 135 hřebců a 1 081 klisen. Pro jasné označení koní začaly být využívány výžehy.

Nejednotnost v požadavcích na norika a v důsledku toho menší průraznost tohoto plemene způsobila, že docházelo postupně k většímu rozšíření belgického koně, který byl ustálenější a také vynikal vyšší raností. To se projevilo zvláště v oblasti Horního Bavorska. Vrcholu tohoto vývoje bylo dosaženo na konci dvacátých let, kdy se bavorští a rakouští chovatelé noriků spojili, aby definovali chovné cíle. Světová válka a následná mechanizace zemědělství a lesnictví vedla k neustálému snižování populace koní. V polovině šedesátých let však došlo k obnově plemene. Zatímco většina noriků byli hnědí koně, křížení se středomořskými rasami vedlo často k neobvyklému zbarvení, jako jsou isabely, skvrnití koně, prokvetlí hnědáci a ryzáci.

Šlechtění rakouských noriků je v současné době založeno na pěti krevních liniích: Vulkán, Nero, Diamant, Schaunitz, Elmar. V poválečných letech bylo cílem mohutné plemeno, ne příliš velkého rámce, robustní pracovní kůň s kvalitním fundamentem. Polovina z těchto koní je tmavě hnědá, ale časté je i světlejší zbarvení, vyskytují se i vraníci. Zbarvení skvrnitých běloušů, dříve pro noriky charakteristické, se stalo vzácnější.

Byly zavedeny výkonnostní zkoušky, ale počet noriků v 60. a 70. letech 20. století rychle klesl z 34 510 na 9 599. Poslední roky se vyznačují mírným nárůstem a obnoveným zájmem o chladnokrevného koně, mění se ale poněkud požadavky na jejich typ, exteriér a využití. Tělesné rozměry, hmotnost a další fyzikální a biologické vlastnosti noriků dnes představují koně, který do značné míry splňuje všechny požadavky kladené na moderní komerční koně.

Norik se liší od jiných těžkých nebo tažných plemen v několika vlastnostech. Má kvalitu, odolnou nervovou soustavu a osobnost a je to kvalitní pracovní kůň. Vzhledem k drsnému prostředí a zvláštním požadavkům na použití v lesnictví a jako tažné a nosné zvíře v horách byl vyšlechtěn na výkonnost, houževnatost, vytrvalost a dobrý charakter.

Norik není tak těžký jako percheron nebo belgik a je nejvhodnější pro práci v alpském lese. Práce s koňmi je nejen ekonomičtější, alespoň v určitých oblastech, ale také ekologičtější. Koně neznečišťují ovzduší ani nepoškozují stromy a půdu, jako to dělají těžké stroje.

Norici se stále více stávají sportovními koňmi a používají se jako tažní i jezdečtí koně. To se také odráží ve změně trendu šlechtění od původního těžkého plemene ke koni s dobrým pohybem kombinovaným se smyslem pro rovnováhu, jistým krokem a schopností pohybovat se v horském terénu. Zvýšené ekologické povědomí podpořilo používání noriků jako pracovních zvířat v alpských oblastech. V turistických regionech také získali popularitu jako tažní koně vhodní do kočáru a v zimě do saní. V současné době tvoří černí koně, hnědáci a ryzáci asi 90 % noriků. Zbývajících 10 % jsou skvrnití bělouši.

Současný plemenný standard rakouského norika považuje za ideální kohoutkovou výšku pro hřebce 158 až 165 cm. Hřebci se zapisují do plemenné knihy ve věku nejméně 2,5 roku a jejich minimální kohoutková výška v tomto věku je 156 cm, ve 3 letech 157 cm a ve 4 letech 158 cm. Maximální výška ke dni zápisu je 170 cm.

U klisen je optimální kohoutková výška 156 až 162 cm a za minimální je považováno 152 cm. Obvod holeně je požadován u hřebců 23 až 26 cm a u klisen 22 až 25 cm, obvod hrudníku 205 až 215 cm.