Smíchejte vzhled Cate Blanchett, mozek George W. Bushe mladšího s trochou hysterické extravagance a co dostanete? Zvíře, které vypadá skvěle z dálky, může být skvělé ho chvíli jezdit, ale navždy ho vlastnit nechcete. Před dvaceti lety byste našli hodně koňáků, kteří by typického trakéna definovali takto: krásný, ale víceméně neužitečný a někdy i nebezpečný. V seriálu o trakénech ale zjistíte, že mnohé předsudky týkající se tohoto plemene by měly být znovu přezkoumány.

Ať už je máte rádi nebo ne, nenajdete jiné plemeno jezdeckého koně, který má delší historii než právě trakén. V roce 1732 pruský král Fridrich Vilém I. založil první chov trakénského koně ve Východním Prusku, v regionu, který nyní dílem patří Rusku a Polsku. Samozřejmě, že v tamním chovu byli často využíváni angličtí plnokrevníci. Chov jezdeckých koní byl v té době především o produkci koní pro armádu: zdravých, odolných a vytrvalých. Do roku 1920 nikdo nebral v úvahu jakékoliv jiné využití, například pro sport, ačkoliv všestrannost vzešla z honebního jezdectví a samotný hlavní chov trakénského plnokrevníka mnoho takových akcí organizoval.

Typický příklad  práce s mladými tříletými koňmi bylo obsednutí, příprava na hony a jejich následný prodej. Tyto dražby byly později inspirací pro Hanse Joachima Köhlera, když založil v padesátých letech pověstné dražby ve Verdenu.

Počátkem 20. století bylo registrováno ohromné množství koní. 25 000 chovných klisen a 1500 plemeníků, jen samotný hlavní chov měl přes 1200 koní.  To se však po druhé světové válce změnilo.

        Templehüter – narozen v roce 1905. Mimořádně úspěšný otec v letech 1909 až 1932. Jeho dcery byly nejcennějšími klisnami trakénského stáda

        Jedna z trakénských hvězd na olympijských hrách v roce 1936 – Absinth s majorem Friedrichem Gerhardem

Vzestup a pád trakénů

Válka, která podle britské propagandy ukončila všechny války, nevedla jen ke zničení Hitlerova režimu v Německu a k nastolení míru, ale zdálo se, že i ke konci chovu trakéna. Před rokem 1941 byli trakéni jedním z nejpočetnějších plemen v Německu a také plemenem s nejmodernějším chovatelským programem. Pro holštýnskou a oldenburskou plemennou knihu byl prioritou chov tažných a pracovních koní, hannoverská produkovala koně pro armádu. Vestfálští chovatelé koní by se smíchy popadali za břicho pokud by slyšeli, že by se koně měli chovat výhradně pro potřeby sportovního jezdění – pro drezuru nebo parkur. Pokud už v té době vůbec byly nějaké přehlídky koní, tak se jich účastnily klisny, které denně pracovaly v zápřeži nebo byly připřáhnuty k pluhu.

V roce 1936 se konaly olympijské hry v Berlíně a trakéni zde získali šest zlatých medailí. Kronos s Absinthem vyhráli zlato a stříbro v drezuře, zatímco Nurmi byl olympijským vítězem ve všestrannosti. Čistokrevní trakéni mohli mít za předky pouze trakény, anglické plnokrevníky, angloaraby či plnokrevné araby. A právě tento koncept dělal trakénské koně unikátní vůči všem ostatním teplokrevníkům v Německu, z nichž většina byla chována primárně pro účely zemědělství, nikoliv pro jezdecké využití.

        Absatz – hřebec populární především v Hannoveru

Trakéni ovlivnili řadu plemen, zejména plemeno hannoverské. Chovatelé hannoverského teplokrevníka učinili velký skok směrem k modernímu jezdeckému koni, když v chovu využili polovičního trakéna Absatze (Abglanz), který vynikl jako špičkový otec, a to obzvláště koní vhodných pro drezuru. Potomci Absatze ale nebyli vždy ideální – někdy byli slabí v bedrech, někdy měli málo aktivní záď a samozřejmě – byli bázliví a lekaví. Přesto ale Absatz změnil svět. Díky jeho vlivu stála vedle matek, které vypadaly jako směs tažného koně, dojnice a nákladního auta, elegantní a ušlechtilá hříbata. A vliv Absatze je stále ještě dobře vidět u hřebců jako je Akzent II nebo Argentinus.

        Stakkato a Eva Bitterová

Stakkato, top plemeník hřebčína Celle a mezinárodně úspěšný skokan ježděný Evou Bitterovou, byl také trakénského původu. Jeho rodokmen lze přes Spartan/Servus/Sesam/Senator vysledovat až k Semper Idem (Dampfross).

        Ultimo a Gabriela Grillo, hvězdy 80. let

V padesátých letech byli nejznámějšími jezdci v Německu Willi Schultheiss, Harry Boldt nebo Otto Lörke. Ti všichni jezdili na trakénských koních. V sedmdesátých a počátkem osmdesátých let byl jedním z nejúspěšnějších drezurních koní trakén Ultimo, kterého sedlala Gabriela Grillo. Ultimo byl členem zlatého týmu na olympijských hrách v Montrealu. Dalšími zářnými příklady sportovně úspěšných trakénů byli také Hirtentraum, ježděný Uwe Sauer a úžasná černá klisna Kleopatra, jedna z posledních koní George Theodorescu.

        Abdulah a Conrad Homfeld

Ve všestrannosti to pak byl Habicht, ježděný Martinem Plewou, který se později stal trenérem německého národního týmu všestrannosti a pomohl získat trakénskému teplokrevníkovi dobrou reputaci mezi sportovními jezdci. Také Abdullah, legendární bělouš Conrada Homfelda, a Livius Anny Kursinské byli dalšími představiteli mezinárodně úspěšných trakénských koní, kteří šířili dobrou pověst trakénského výžehu se dvěma losími parohy.

Až doposud příběh o úspěchu

Vzestup trakénů, kteří povstali jako fénixové z popela chovu zničeného druhou světovou válkou, má jedno velké ALE. Chovatelská politika trakénské plemenné knihy nabrala špatný směr. V sedmdesátých letech se myšlenka mít „něco speciálního“ přetvořila ve velmi ošemetný cíl – krásu. Stále víc a víc chovatelů trakéna se soustředilo jen na to mít krásné koně s bezchybným exteriérem, a zapomněli na jezditelnost a skokové schopnosti.

Na konci sedmdesátých let někteří z moudřejších chovatelů poznali, že čelí problému pravděpodobně mnohem závažnějšímu než tomu po druhé světové válce. Exteriérově bezchybní plemeníci, kteří měli slabou horní linii, plochý pohyb a vyznačovali se neochotou k práci, byli v chovu mimořádně populární. Pokud potomstvo těchto plemeníků odmítlo pracovat, chovatelé problém bagatelizovali a svalovali vinu na jezdce se slovy: „Jezdec není vhodný na ježdění něčeho tak speciálního a senzitivního jako trakén“. Jedním z největších problémů byl tuhý, plochý pohyb trakénů bez kvalitní akce. Koně se pohybovali ploše a mnohem více připomínali bruslaře než tanečníky, kteří byli tolik žádaní v drezurním obdélníku.

Zájem o trakény ze strany ostatních plemenných knih poklesl ve stejnou chvíli, kdy klesl zájem o trakéna ze strany sportovních jezdců. Na výsluní se dostala další sportovní plemena jako vestfálský, oldenburský, hannoverský či rýnský teplokrevník. Absence skokových vlastností se u trakénů stala příslovečnou a v 80. létech už nikoho nezajímalo, jak dobře a vysoko skákal Abdullah.

        Moderní trakén v akci – Windfall a Darren Chiacchia

Nicméně bylo zde ještě hodně koní, kteří odváděli skvělou práci ve všestrannosti. Například Habicht, jehož otec angloarab Burnus byl ježděn Dr. Reinerem Klimkem. O třicet let později to byla dcera Reinera, Ingrid Klimke, která soutěžila s Windfallem, synem Habichta, v mezinárodních soutěžích na  úrovni tří hvězd. Matkou Windfalla byla plnokrevná Wundermädel a Windfall byl rezervním koněm německého týmu pro olympijské hry v Sydney 2000 předtím, než byl prodán do USA, kde pokračoval v kariéře s Darrenem Chiacchiou. Ve Spojených státech vyhrál panamerický šampionát a byl členem bronzového amerického týmu na olympijských hrách v Aténách 2004 a v individuální soutěži skončil jako dvanáctý.

Zdaleka nejvýznamnějším mezi Habichtovými syny byl ale Sixtus. Nádherný premiovaný vraník byl vyhlášen nejlepším skokanem roku. Jako šestiletý šel Sixtus do tréninku ke Gilbertovi Böckmannovi, který se s ním kvalifikoval na mistrovství světa mladých skokových koní v Zangersheide.

Sixtus mezi trakény opravdu vynikal, protože se více než padesátkrát umístil v soutěžích do 140 cm a čtyřikřát zvítězil. Jeho skokový index, založený na výsledcích potomstva z přehlídek, předvýběrů, svodů a licentací, byl 138 – tomu se žádný jiný trakénský plemeník v uplynulém desetiletí nedokázal přiblížit a Sixtus vždy vypadal, že si je své výjimečnosti plně vědom a choval se jako diva, prima donna v mužském provedení.

        Sixtus – trakénská „diva“, která i přes svůj dokonalý vzhled dokázala opravdu skákat!

V chovu dal Sixtus ve všestrannosti mimořádně úspěšného Altefled’s Rob Roye, který byl ve své době vítězem spolkového šampionátu. Mezi prvními plemeníky po Sixtusovi byl i Buddenbrock, další vraný moderní trakén, který našel uplatnění ve významném chovu hřebčína Gestüt Hörem u rodiny Pollových. Buddenbrock  tam stál vedle legendárního polokrevníka Consula. Buddenbrock se vypracoval až na střední úroveň ve všestrannosti a stál také nějakou dobu ve stáji německého reprezentanta Andrease Dibowského, který se s ním umístil také na Bundeschampionatu. Buddenbrock, jako jeho otec Sixtus a děd Habich, dával potomstvo, které je úspěšné jak ve skocích, tak i v drezuře.

Výsledky licentací na přelomu tisíciletí vzbudily rozruch. Buddenbrock měl v prvního ročníku svých hříbat šampiona King Arthura a prémiového hřebce Conneryho. King Arthur byl koupen za 350 000 marek Petrou Wilmovou, členkou německého drezurního B týmu a prezidentkou trakénské asociace, zatímco Connery zůstal hřebčíně rodiny Pollových, kteří ho objevili jako hříbě a odchovali jak jeho, tak King Arthura. Connery, ačkoliv stál v hřebčíně Gestüt Hörem, se stal státním hřebcem i pro hannoverskou PK. Jako ideální exemplář trakénského teplokrevníka padl totiž do oka doktoru Burchardu Bademu, řediteli hřebčína v Celle, který usoudil, že by tento hřebec mohl být ideální volbou pro hannoverské klisny, které byly v typu, který postrádal moderní vzhled. Ačkoliv Connery nenaplnil plně očekávání v hannoverské PK, ve své domovské plemenné knize se prosadil a mohl se prezentovat rezervním šampionem na licentacích roku 2005.

King Arthur byl také otcem několika licentovaných synů – jedním z nich byl líbivý hnědák prezentovaný Paulem Schockemöhlem na licentacích v rámci oldenburské PK roku 2005. Paul Schockemöhle by se dříve nikdy nerozhodl koupit trakéna, což dokazuje, jak se plemeno v posledních letech změnilo. King Arthur se zúčastnil finále světového šampionátu mladých drezurních koní a byl drezurně úspěšný na mezinárodní úrovni.

Buddenbrock rovněž dal plemeníka, byl jím In Flagranti, kterého vlastnil bavorský státní hřebčín Schwaiganger, jižně od Mnichova. Nějakou dobu to vypadalo, že Buddenbrock bude otcem spíše licentovaných plemeníků než úspěšných sportovních koní, ale nakonec se potomstvo úspěšné ve sportu objevilo. Příkladem je Hinnerk, vlastněný Holgerem Schmezerem, německým národním trenérem, a ježděný Carolou Koppelmann.

Axis je dalším synem Sixtuse který byl akceptován hannoverskou PK poté, co uspěl v Neustadt/Dosse. Tento černý hřebec, vlastněný britským párem Seanem a Marcem Readovými z Bluewood Trakehners, byl nejlepším skokanem testace a jeho syn Hirtentanz úspěch zopakoval v roce 2005. Tento trakén je bezpochyby dokonalým protikladem všech předsudků, které o trakénech kolují. Není nijak mimořádně krásný, skáče jako holštýn a je typem koně, kterého si snadno představíte v jakékoliv třídě na mezinárodních soutěžích.

Ještě většího ohlasu mezi sportovními jezdci, ale nikdy ne tak populární jako Sixtus, byl Consul po plnokrevném Swazi.

        Hinnerk a Carola Koppelmann na Bundeschampionatu

Consul byl velmi korektní kůň s velkýma krásnýma očima a impozantním vzhledem. Jeho majitel, Hubertus Poll, by ho mohl předvádět na klidně na provázku. Hřebec vždy stál jak z kamene vytesaný, jedno jestli v jeho blízkosti byly klisny nebo hříbata. Opravdový gentleman, skutečně úžasný charakter. Consulovo potomstvo ovšem jen zřídka zdědilo krásnou hlavu svého otce. Ve skutečnosti mělo spíše vzhled muly, velkou hlavu s dlouhýma ušima, což byl typický znak Consulových potomků. V začátcích Consulovy kariéry vypukla kolem něho mánie, takže měl mnoho licentovaných synů, což bylo příslibem přežití linie, ale v současné době počet plemeníků nesoucích tuto krev klesá.

        Ricky McMillan a Crisp na olympiádě v Sydney. Crisp měl krásnou hlavu svého otce Consula…

Chovatelé měli totiž problém prodat jeho hříbata a získat tak dobrá hodnocení potomstva. Začali proto využívat jiné plemeníky a ignorovali fakt, že Consul je otcem mezinárodně úspěšných koní v drezúře a ve všestrannosti (například Vilano, který byl členem německého týmu ve všestrannosti na WEG 2002 v Jerezu) a dal velký počet skutečně dobrých skokanů.

        Consul

Až v posledních letech Consulova života (uhynul roku 2000), začala být kvalita Consulových dcer vyhlášená, zejména v hannoverské PK. Gestüt Hörem je pouze půl hodiny od sídla vedení hannoverské PK a hannoverský plemeník Don Frederico, který je chválen za své vydařené potomstvo, je z Consulovy dcery, a dalším je plemeník stojící v Celle – Don Vino. A konečně zde byl Donnerberg TSF, který pomohl pověsti Consula – vyhrál více než 150 soutěží stupně Prix St Georges a Intermediate. Tento valach s pozoruhodným klusem byl dalším příkladem trakéna, kterého byla radost jezdit.

Toto je první ze tří článků Jana Toenjese věnovaný trakénům. Sledujte Equichannel. Druhý díl již brzy!

Článek byl poprvé publikován v The Horse Magazine.