Hodně dlouho jsem přemýšlela, jestli článek pojmout jako historickou reportáž, protože historii má hřebčín Napajedla krásnou, bohatou, vzrušující, plnou dramat, krásných chvil, ale nakonec… to vezmu netradiční cestou. Míním, že ucelená, poctivá, přebohatá historie Napajedel by měla vyjít knižně, nikoliv v podobě jednoho rozlučkového článku.

Emočně jsme k hřebčínu vázáni úplně všichni, nejen ze světa dostihových koní, ale koní obecně v České republice, lépe řečeno ex-Československu, protože Napajedla jsou součástí našich koňařských mýtů. Většina koňáků se s tímto hřebčínem nějak potkala, ať už osobně, nebo přes plemeníky či se někdy potkali s koňmi, kteří s Napajedly byli nějak provázáni. Protože Napajedla byla dominantním chovem plnokrevníků u nás v 19., 20. a 21. století, a nakonec i ze scény odtančila s klasickými vítězi tam odchovanými. Tedy ve vší důstojnosti.

Na rozdíl od většiny vidím jako naprostý zázrak to, že Napajedla vůbec přežila do 21. století a roku 2023. A důstojně. To vůbec nebyla samozřejmost. Možná jsme ji tak vnímali, protože Napajedla tu s námi byla… vždy… nejen za nás, ale i za našich dědů a pradědů. Prostě tu s námi vždy byla.

Tak proč Napajedla zanikla?

Proč de facto (ještě ne de iure) zanikl chov v Napajedlích, má široké spektrum příčin a nelze si vybrat pouze jednu. Berte to prosím jako osobní úvahu autora, směs myšlenek k tématu.

Je to proces, který se odehrával i venku v cizině, i v těch nejvyspělejších krajinách světa, které mají jiný přístup ke kulturní historii krajiny a dědictví než my. U nás k tomu všemu byla kontinuita historického povědomí a úcty k majetku a historii zpřetrhána celou řadou událostí ve 20. století („znárodnění“ majetku šlechty po první světové válce, vyhnání Němců z pohraničí po válce, následně znárodnění a neuctivý přístup k majetku všech; a pak velmi divoká privatizace po r. 1989, která v řadě případů nedopadla dobře). V neposlední řadě zde hraje roli i korupce.

Bohužel ale v zásadě platí, že pokud se místa/záležitosti neujme stát, který to dotuje, tak z dlouhodobého hlediska je soukromý provoz málokdy udržitelný po více generací, buď to potomky nebaví (mají jiné zájmy, cíle, plány) nebo se prostě vlivem historických okolností přihodí více událostí, které jsou v konečném důsledku nepříznivé a majitele donutí chov prodat. V tomto kontextu je například ve světě plnokrevníků francouzský Aga Khan Stud velkým unikátem. Většina chovů koní bez ohledu na rasu dříve nebo později skončí. U nás máme veliké štěstí, že stát pod svá křídla vzal písecký chov koní, Tlumačov a nebo Kladruby, ale bohužel ne vždy jde zachránit vše. A ne vždy se to podaří, i když zasáhne stát.

U nás se k tomu přidalo několik specifických problémů, za které ale hřebčín nemohl a v podstatě je ani nemohl nijak pozitivně ovlivnit, i kdyby do svého chovu sehnal Galilea a do stáda klisen Zarkavu.

Dlouhodobě je u nás chov plnokrevníka v moderní době nerentabilní záležitost. Vyžaduje to tedy oddaného majitele, který je ochoten vkládat peníze průběžně. Aby takový provoz byl rentabilní, často je dotován z jiných aktivit, a někdy pramen jiných příjmů prostě vyschne.

A aby mohl velký chov u nás vůbec fungovat, i kdyby měl sebezdravější finanční politiku a funkční management, vyžaduje si to též funkční a stabilní chovatelské prostředí, ve kterém má existovat. Samotný hřebčín, i kdyby měl sebelepší plemeníky a kvalitní vlastní stádo klisen, situaci není schopen zachránit, pokud existuje v prostředí, kdy si většina lidí raději koupí hotového koně venku za často podstatně menší peníze, než za které koupí ročka; a kdy chov plnokrevníka v regionu celkově upadá. V současné době je populace chovných klisen plnokrevníka u nás něco kolem 200 kusů, a pokud chcete prodat hříbě českého chovu, nacházíte se v situaci, kdy téměř vždy prodáváte pod náklady nebo jen těsně nad náklady, pokud máte opravdu dobré hříbě. Jedno dobře prodané hříbě vás v současné situaci tedy nevytrhne, když jsou ostatní sotva na nákladech, pokud vůbec. Výjimkami mohou být skutečně lukrativní původy, ale na jeden ročník to bude bohužel jen pár kousků. Hřebčín se tedy nacházel v situaci, kdy ani neměl komu své služby a odchovance nabízet, aby se uživil. Lze z toho vinit přímo Napajedla nebo cílové zákazníky? Myslím, že ani jednu stranu.

Počty klisen u nás klesají kontinuálně od roku 2000 a jedná se o celospolečenský a hlavně celoregionální fenomén. Tento špatný trend v regionu u nás dokázalo (ovšem pouze částečně) zvrátit Polsko, které existenční krizi čelilo o nějaké ty dvě dekády dříve. Proběhla tam například situace, kdy šel celý historický hřebčín na jatky… Dostali se z toho, ale vyžádalo si to opravdu velké intervence, které tady bohužel nehrozí. A Německo, chov plnokrevníků na nejvyšší světové úrovni? To má chov plnokrevníka z hlediska počtu klisen jen tak 4–6x silnější než malé Česko, ale na rozdíl od nás dokážou odchovat vítěze Arc (u plnokrevníků něco jako olympijské hry). Jim se podařilo zůstat u svého rigidního a nikdy nezměněného konceptu chovu dostihových koní postaveného na tradičních domácích rodinách, kvalitní importované krvi, vytrvaleckých distancích a podobně, ale Německo je také nejsilnější stát Evropské unie de facto i de iure společně s Francií. A ve Francii domácí chov dostihových koní zase úspěšně funguje díky vynikajícímu systému dotací pro odchovance a především napojení sázkové společnosti na dostihový provoz. Aby tedy chov plnokrevníka přežil, potřebuje opravdu funkční prostředí celkově. Zčásti to chce zdravý a právně funkční stát, společenský zájem a pevné základy. Ani jedno z toho v České republice neexistuje.

Počet plnokrevných klisen v populaci českého chovu se totiž smrsknul do počtu, který se pohybuje kolem 200 ks. Loni bylo u nás plnokrevnými hřebci připuštěno 199 domácích klisen anglického plnokrevníka. Napajedelští plemeníci loni připustili: Amico Fritz – 20 klisen, Wireless – 8, Pouvoir Absolu – 4. To prostě nestačí. Pro hřebčín je ideální situace, kdy má plemeníka(y), kteří jsou schopní zaplatit náklady chovu a přinést ještě nějaký zisk. To bohužel ale není v současné situaci reálné.

A nestačí to zvláště v situaci, kdy je dysfunkční samotný dostihový provoz, který je z větší části saturován dovozy zvenčí a financován je spíše způsobem perpetuum mobile, nikterak udržitelným. Konkurence je zdravá, ale v prostředí predátorského kapitalismu prostě ty menší ubije, tak či onak. Do nějaké míry je nutný ochranitelský vliv státu, který zde jednoduše nebyl dostačující. Proč tomu tak bylo a jestli se tomu dalo zabránit; a jestli to vůbec má stát dělat, je na delší diskuzi, kterou s dovolením ponechám na odbornících. Osobně míním, že do nějaké míry je i jednou z povinností státu zachovávat kulturní dědictví a povědomí historie státu (území), a to zvláště v době míru a dlouhodobé prosperity, kdy nejde tzv. o holé přežití. Čili minimální ochranitelský vliv je nutný.

Podstatné je, že se to nepodařilo ani v Rakousku, kde byla historie chovu a dostihů ještě hlubší a mnohem více provázaná se západem. Kontinuita jeho vývoje nebyla přerušena takto surově víckrát jako u nás. I tak to nezvládli, a to už v 80. letech 20. století. Takže to vypadá, že doba komunismu jen uměle zakonzervovala problém, protože vše bylo státní a dotované; a odložila ho o několik dekád, aby stejně pak propuknul.

Závěrem

Otázkou je, jestli se smířit s neodvratným vývojem, nebo se s ním pokusit bojovat. Ve světě skončilo mnoho hřebčínů a věhlasných dostihových drah ve prospěch rozvoje měst a civilizace, ale neznamenalo to vždy zároveň konec chovu a dostihů v dané zemi, naopak. Tam, kde prostředí bylo zdravé a funkční, byly jiné možnosti, které zaniklá místa a dráhy nahradily.

Pro české dostihy a chov je problémem hlavně to, že Napajedla byla jedním z hlavních pilířů po mnoho dekád, a to zcela neodmyslitelný pilíř. Jak se ukázalo, dostihový provoz a chov dokáže existovat bez Napajedel, ale jak dlouho? Z velkých chovů a dostihových provozů tu zůstalo jen několik soukromých subjektů, vydrží více generací? Toť otázka. Dostihový provoz čistě z importů je také možný nějakou dobu, ale pak vyvstává potřeba mít nějaké podhoubí, funkční zázemí, ze kterého vyrostou ošetřovatelé, chovatelé, trenéři, jezdci a fanoušci. A to pár nadšenců bohužel nezachrání. Vždyť i v kolébce dostihů Anglii to řeší lidmi z bývalých zemí Britského impéria a věčně bědují nad nedostatkem kvalitních lidí. A to tam jsou opravdu jinde.

To je ale problematika, kterou by se měl zabývat JC ČR. V tomto kontextu se domnívám, že konec chovu v Napajedlích je unikátní v tom, že značí nejen konec konkrétního chovu, ale i ztrátu jednoho z hlavních pilířů dostihů v Čechách.

Za mě je obdivuhodné, že Napajedla jako chov koní přežila do roku 2023 a loni se jim dokonce podařilo zabodovat – v hřebčíně narozený a do odchodu do tréninku v místě soukromým subjektem TIPPLER Group s.r.o. odchovávaný Gasparini vyhrál slovenské derby, české a slovenské St. Leger. Odchovankyně přímo hřebčína klisna Vignetta pak Oaks. A syn napajedelského plemeníka Amico Fritz jménem Zamico vyhrál Velkou jarní cenu.

Pokud chov v Napajedlích skutečně skončil, odešel nejlépe, jak mohl. Tedy ve chvílích, kdy bodovali v tom, co uměli nejlépe. Odchovávat a produkovat klasické vítěze.