Já mám koně, vrané koně, naše české koně

23. 3. 2023 Petra Hátlová Autor fotek: Magdaléna Straková, Archiv NHK, Ing. Hana Candrová, Photography Špendla
Starokladrubský kůň
Starokladrubský kůň

Kdybychom začali pátrat po tom, kdy se na našem území poprvé objevili koně, zcela jistě bychom se nedobrali žádného přesného data. Pokud bychom hledali hodně usilovně, mohli bychom dojít ke zjištění, že koně, nebo přesněji, předchůdci dnešních koní, na našem území mohli být už v prehistorii.

Koně byli lidmi využíváni odnepaměti. Jako dopravní prostředek, jako možnost vést válku, jako pomocník v zemědělství a k mnoha dalším činnostem. První písemné zmínky o chovu koní na našem území zanechal židovský kupec mluvící arabsky, Ibrahím Ibn Jakúb v desátém století, který uváděl, že na našem území je kvalitní chov a koně z něj jsou prodáváni do zahraničí. „Koně si mohli dovolit bohatí lidé. Zemané, šlechtici, bohatí statkáři a podobně. Důležité pro chov je šestnácté století, a to proto, že chov začal být nějak organizovaný, začaly se vést písemné záznamy a koně se začali chovat za nějakým konkrétním účelem,“ popisuje Ing. Lenka Gotthardová, CSc., viceprezidentka Asociace svazů chovatelů koní České republiky. Původní koně byli těžkého rázu. „Ve válkách byly velmi důležité jízdní oddíly, koně přepravovali i velké vozy a těžká břemena. Šlo o koně silné a mohutné, museli unést i rytíře v plné zbroji,“ dodává inženýrka Gotthardová.

Změnu rázu koní přinesla obliba španělských koní, kteří do Evropy začali přicházet v průběhu šestnáctého století. „Roku 1526 se u nás dostává k vládě Ferdinand I. Habsburský. Jeho syn  Maxmilián II byl vychován na španělském dvoře. Španělé v tu dobu byli v chovu koní na vysoké úrovni, vedli si záznamy o chovu, měli vysokou jezdeckou školu a koně využívali i v rámci ceremoniálů. Tuto chovatelskou úroveň Maxmilián přenesl do Čech, a kromě ní přivezl i španělské koně lehčího rázu. Koně si nezískali přízeň jen v Čechách, ale i v Německu, Holandsku, Belgii a v dalších zemích Evropy,“ doplňuje odbornice.

Změnu v poptávce po koních lehčího typu, po koních rychlých a mrštných, přineslo používání palných zbraní. V době, kdy ve válkách začaly být užívány pušky a další palné zbraně, bylo nutné mít vojsko vybaveno koňmi, kteří sice méně unesli, protože těžkou zbroj vojáci odložili, ale zato zvládli rychlý útok nebo ústup a přesun. Koně chladnokrevní, těžkého rázu, z válečných polí začali mizet a své uplatnění našli v zemědělství, lesnictví a dalších pracovních odvětvích a do armády začali naopak přicházet koně lehčího typu. „Bez zajímavosti není, že vojsko nemělo zájem o koně bílé a žluté barvy. Ti byli dobře viditelní a byli snadným cílem. Vojsko proto preferovalo koně tmavých barev, kteří splývali s okolní přírodou,“ dodává inženýrka Gotthardová.

V sedmnáctém století byli koně a jejich chov výsadou panovníků a vysoké šlechty. Koně používali pro reprezentativní účely, na parforsních lovech, kdy jezdce doprovázela smečka psů a jako dopravní prostředek. 

Na našem území se o cílený kvalitní chov koní zasloužila v osmnáctém století císařovna Marie Terezie a její otec Karel VI. „Koně byli důležití pro armádu a byli tím, co vladař mohl zkonfiskovat, později nárokovat. A protože si Karel VI. i Marie Terezie a následně hlavně Josef II. byli vědomi toho, že do armády potřebují koně vysoké, silné a zdravé, začali zakládat hřebčíny, kde byl chov klisen a hříbat a místní hřebčince. V hřebčincích byli státní hřebci, kteří za poplatek byli připouštěni s klisnami sedláků. Tito hřebci splňovali podmínky, vysokých silných koní, tak, jak to chov pro armádní účely vyžadoval,“ vypráví odbornice.

V devatenáctém století u nás došlo k další změně v rázu koní a koně španělské nahradili koně angličtí. Ve dvacátém století už u nás naplno běžel chov původních českých plemen. Koně v této době přecházeli od vojenského a pracovního zařazení k využití pro sportovní účely.

Koně barvy šachovnice

Starokladrubský kůň je nejstarší české plemeno, jehož historie je delší než čtyři sta let a je spojena s rodem pánů z Pernštejna. Dne 21. března 1560 české stavy zakoupily od Jaroslava z Pernštejna pardubické panství a spolu s ním i takzvanou voboru koňskou pro syna císaře Ferdinanda I., Maxmiliána. Tím pro Kladruby začala císařská éra, která trvala až do roku 1918. 

Stěžejním milníkem v dějinách hřebčína byl 6. březen 1579, kdy jej císař Rudolf II. povýšil na hřebčín dvorní. Během staletí hřebčín zažíval horší i lepší časy, záleželo na přízni císařů a politické situaci. V případě válek bývali koně vždy evakuováni do bezpečí. „Samozřejmě se v mírových časech dařilo koním víc než v těch válečných. Mezi panovníky, kteří hřebčínu přáli, můžeme jmenovat císaře Leopolda I., Karla VI., Josefa II. nebo Františka Josefa II. Za jejich vlády došlo k rozšíření hřebčína a podpoře chovu. V letech válečných hřebčín v lepším případě stagnoval,“ říká historička Mgr. Renáta Tetřevová z Národního hřebčína Kladruby nad Labem.

V roce 1656 v Kladrubech během korunovační cesty do Prahy pobýval císař Leopold I. a právě tomuto monarchovi je hřebčín vděčný za významné rozšíření. K největšímu rozkvětu došlo za panování císaře Karla VI. (1685–1740), který byl velký milovník a znalec koní. Tehdy prý bylo v Kladrubech chováno tisíc koní! „Přestavěn byl už starý a neudržovaný kostel, byla postavena nová kaplička, letohrádek s parkem. Do této doby pravděpodobně spadá i vybudování zámku,“ doplňuje historička. 

V průběhu sedmileté války hřebčín 10. července 1757 vyhořel. Obrovský požár zničil zámek, kostel, faru i ostatní císařské budovy, zničeny byly i veškeré chovatelské záznamy. Koně byli naštěstí včas odvedeni do uherského Enyedu. Marie Terezie kladrubský hřebčín zrušila. Obnovil jej císař Josef II., jenž nechal v roce 1770 stáje znovu vybudovat a rozšířit. V péči o celý areál pokračovali i František I. a František Josef I., za nichž hřebčín vzkvétal a prosperoval.

Starokladrubští koně byli vyšlechtěni jako koně pro ceremoniální účely královských a císařských dvorů. Impozantním vzhledem a typickým vysokým chodem v klusu nemají ve světě obdoby. Jejich předkové pocházejí z Pyrenejského a Apeninského poloostrova, které do Kladrub přivezl už císař Maxmilián a později jeho synové, Rudolf a Matyáš. Starošpanělští a staroitalští koně se tehdy používali k zušlechťování koní všeobecně. Jak dokládají četné obrazy, starokladrubští koně byli chováni ve všech barvách, vždy v závislosti na módě. „Doba baroka milovala zvláštnosti a neobvyklosti. V případě koní byly v módě nápadné barvy, dlouhé hřívy, impozantní stavba těla. Velké oblibě se těšili například hermelíni, isabely nebo albíni,“ vysvětluje Renáta Tetřevová.

Teprve od konce osmnáctého století se ustalovalo bílé a vrané zbarvení, které je dnes žádoucím plemenným znakem. Zajímavostí je, že bílým klisnám se rodí černá hříbata, která až časem vybělují.

Ctyrsprezi-se-zamkem-a-kostelem-foto-Magdalena-Strakova.JPG

Pryč s monarchií i s jejími koňmi

Po roce 1918 se starokladrubští koně stali symbolem nenáviděného císařství a chov čelil snahám o likvidaci. V letech 1918–1919 dramaticky poklesly početní stavy. Už na počátku dvacátých let se však ukázalo, že i nová republika starokladrubské koně potřebuje. Z c. k. dvorního hřebčína se stal státní podnik, přímo podřízený Ministerstvu orby (zemědělství). Starokladrubští bělouši se stali ceremoniálními koňmi prezidenta Masaryka. „Měli svou roli v hradním protokolu. Zapřahali se do kočárů v případech četných státních návštěv, nástupních audiencí velvyslanců nebo při inauguraci prezidenta,“ uvádí historička.

Mnohem horší situace však nastala v chovu vraníků. Ti byli označeni za méně ušlechtilé a byli takřka rozprášeni. Čistky přežili pouze tři hřebci, polobratři. Záchrana přišla takřka na poslední chvíli, když profesor František Bílek shromáždil poslední jedince s cílem obnovit jejich chov. Proslulá a výjimečná regenerace starokladrubských vraníků začala v roce 1939, od srpna 1945 pokračovala ve Slatiňanech a úspěšně skončila v roce 1973. „Regenerace starokladrubských vraníků byla mimořádným šlechtitelským počinem, jejímž cílem byla záchrana starokladrubského vraného stáda. Poté, co pan profesor Bílek shromáždil zbylé jedince, začal postupně rozšiřovat chovnou základnu, přičemž použil také koně lipické a teplokrevné. Tím se mu podařilo rozšířit krevní základnu, zachovat typické znaky a snížit nebezpečí plynoucí z příbuzenské plemenitby,“ vysvětluje Renáta Tetřevová.

krajina-archiv-Prochazkova.jpg

Národní kulturní dědictví

V současné době národní hřebčín chová přibližně pět set starokladrubských koní. Chovným cílem je zachování jediného původního českého plemene koní v typu galakarosiera. „Galakarosier je mohutný kočárový kůň, určený k ceremoniální službě, zapřahaný do velkých, těžkých a okázalých kočárů, takzvaných karos, s využitím k ceremoniální a reprezentativní službě, soutěžím spřežení, klasické drezuře, akademickému a rekreačnímu ježdění. Pro vyrovnaný charakter používá starokladrubské koně i jízdní policie,“ dodává odbornice.

Bílé a vrané základní kmenové stádo bylo v roce 1995 prohlášeno kulturní památkou, bílé stádo národní kulturní památkou v roce 2002. Od 10. července 2019 je Krajina pro chov a výcvik ceremoniálních kočárových koní v Kladrubech nad Labem zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO.

Koně barvy tekutého zlata

Poklad, co se zlatem třpytí, to jsou koně Kinští. Nejen díky své barvě patří k národním pokladům. Řadí se mezi původní česká plemena koní a není náhoda, že plemeno nese jméno významného šlechtického rodu.

Místem, které je spojeno se šlechtěním koní Kinských, je Chlumec nad Cidlinou, sídlo rodu Kinských. První, kdo se významně zasadil o chov, byl v osmnáctém století Ferdinand Kinský. Chov takzvaných žluťáků vedl z královského pověření a koně dodával na císařský dvůr pro vojenské a hospodářské účely. Kromě Ferdinanda se do historie plemene zapsal i jeho syn Leopold. O popularitu koní se s noblesou sobě vlastní zasloužila Kateřina Kinská, která zlaté čtyřspřeží předvedla v letech 1814–1815 na Vídeňském kongresu. Zlatá barva srsti podtržená světlou hřívou a ocasem, ladnost a elegance pohybu spřežení tehdy zcela okouzlila evropskou šlechtu. „Zásadní osobností chovu byl Oktavián Kinský, který byl velký znalec a milovník koní. Oktavián v roce 1832 žádal o zapsání klisny Themby II žluté barvy do plemenné knihy anglického plnokrevníka. Jockey club ve Vídni jeho přání nevyhověl s tím, že barva klisny neodpovídá barvě anglických koní. Oktaviána se rozhodnutí dotklo a navzdory verdiktu založil plemennou knihu žlutých koní, koní v barvě izabella a plaváků a nazval je koně Kinští. V tom samém roce nechal v Chlumci vystavit hřebčín,“ uvádí Petr Půlpán, zachránce chovu koní Kinských a majitel Hřebčína a jezdecké školy Equus Kinsky v Hradištku.

DSC1047.jpg

Rychlý, spolehlivý a vytrvalý

Cílem chovu bylo vyšlechtit koně rychlého a snadno ovladatelného, použitelného pro parforsní hony, které byly v té době v módě a po Evropě se rozšířily z Anglie. „Parforsní hony byly hony, kdy lovce na koních doprovázela smečka loveckých psů. Tyto hony daly základ dostihovému sportu jako je anglická Steeplechase a další dostihy. Dostihová dráha je v tomto duchu vlastně uzavřený přírodní terén s překážkami. Pro tyto závody a pro další sporty byli koně ve své historii s úspěchem využíváni,“ doplňuje Petr Půlpán. Původní chov byl založen na hřebci Caesarovi, synovi zmíněné klisny Themby II, který požadované vlastnosti spolu se žlutou barvou předával svým potomkům.

Po smrti Oktaviána se chovu věnoval jeho synovec Zdenko Kinský, který koně po svém strýci zdědil. Kníže Karel Kinský či neteř Oktaviána Kinského Lata Brandisová se věnovali jezdeckému sportu a úspěšně se zúčastňovali celé řady dostihů. Někteří z koní dokonce vyhráli i Velkou pardubickou.

Znárodnění stáda a restituce

Černým bodem v chovu koní byl rok 1948 a znárodnění majetku šlechty, které se nevyhnulo ani Kinským. Komunistický režim jim zabavil i stádo a chov začal upadat. Koně byli rozprodáni, utráceni či kříženi s koňmi jiného plemene. Koně z Chlumce byli převedeni pod správu hřebčína ve Slatiňanech a poté do hřebčína v Kladrubech nad Labem, do státních statků v Týnci nad Vltavou, Chlumci nad Cidlinou a do Lípy u Hradce Králové. Chov koní obecně vzato nebyl tím, čemu se tehdejší zemědělství chtělo příliš věnovat, protože byl ztrátový. Problém byl i název plemene, jméno Kinští bylo na závadu, proto chov začal být veden jako chov koní plemenného rázu českého teplokrevníka. „I v této době se našlo pár lidí, kteří koním rozuměli a snažili se úroveň chovu nějak udržet, ale vše bylo pod taktovkou strany, takže udržení kvality chovu bylo náročné,“ dodává chovatel.

Dalším zlomovým okamžikem byl rok 1990 a začátek restitucí. „Rod Kinských o koně neměl zájem, protože šlo o prodělečnou záležitost, která byla vyčíslena na Státním statku v Chlumci nad Cidlinou ztrátou sedmi set tisíc ročně. Koně nerestituovali, ale zrestituovali budovy hřebčína v Chlumci a koně byli nabízeni v rámci náhradní restituce dalším zájemcům. Stádo tehdy čítalo 65 koní, čtyřicet z nich jsem s manželkou od restituentů vykoupil zpět, tím vzniklo chovné stádo, díky kterému bylo možné chov udržet a vést dál,“ vypráví Petr Půlpán. Záchrana plemene ale vyžadovala velké finance, které manželé Půlpánovi neměli. Tak se rozhodli k odvážnému kroku a půjčili si milion korun, což v roce 1990 byla velká suma. „Zpočátku jsme byli v nájmu ve stájích v Chlumci. Po čtrnácti letech jsme se s Kinskými nedohodli na výši nájemného a s manželkou jsme odkoupili od církve pozemky s domem a bývalou stáčírnou minerální vody v Hradištku u Sadské. Tam jsme začali budovat areál, kam jsme koně převedli,“ dodává Půlpán.

DSC1239.jpg

Prodej do Anglie

Jenže na vybudování areálu nestačila ani půjčka a značná část stáda musela být odprodána do Anglie. „V našich koních se zhlédli manželé Lewisovi. Začali jsme s nimi obchodovat, kupovali od nás koně, které následně v Anglii prodávali. Mimo jiné od nás koupil klisnu Johanku Kinskou, kterou darovali ke stým narozeninám královně matce, jako zlatý šperk,“ dodává chovatel. Z necelých sedmdesáti koní, které měli, jim po odprodeji do Anglie zbylo deset nejlepších klisen a dva hřebci, které dál uplatnili v chovu.

V roce 1990 vznikl z iniciativy dr. Radslava Kinského, dr. Norberta Záliše a Petra Půlpána Svaz chovatelů koní Kinských, který sdružuje všechny chovatele těchto koní. V současné době plemenná kniha eviduje 330 chovných klisen a čtrnáct plemenných hřebců. Plemeno je zařazeno mezi ohrožené druhy. Pro svou klidnou a přátelskou povahu jsou koně Kinští vhodní pro drezuru, parkur a další sporty. Velké uplatnění nacházejí jako dobří učitelé v jezdeckých školách nebo bezpeční parťáci pro děti či rekreační jezdce.

Kůň od rakouských Alp

Přestože kořeny chovu norických koní zasahují až do rakouských Alp, je český norik řazen mezi naše národní plemeno. Norici mají dlouhou historii, která se táhne až do doby 600 let před naším letopočtem. Předky těchto koní znali už staří Keltové. 

Norický kůň se řadí mezi chladnokrevníky, pochází z údolí rakouských Alp a své jméno získal podle starověké římské provincie Noricum, ležící na území dnešního Rakouska. Křížením koní z údolí rakouských Alp s těžkými koňmi z provincií Noricum vznikali koně mohutní, silní, odolní a velmi výkonní. „Znakem koní byla i nenáročnost na krmení, což souviselo s horským prostředím, ve kterém žili, kde je krátká vegetační doba, po kterou mohli být vyháněni na pastvu. Po zbytek roku koně přežívali na senu, bez toho, aby snížili svou pracovní výkonnost v horském terénu. Díky své houževnatosti a výkonnosti byli používáni v zemědělství, lesnictví i pro vojenské účely. Ve své historii sloužili i jako rytířští koně,“ říká docent Miroslav Maršálek, předseda Svazu chovatelů a přátel norika. Norici byli později zapřaháni i na koněspřežní železnici mezi Lincem a Českými Budějovicemi a jako soumaři byli využíváni pro převážení zboží z Horního Rakouska do Čech.

Noric-2.jpg

Cesta do Čech se zbožím na hřbetě

Na území českých zemí se tito koně využívali od jedenáctého století. Po Zlaté stezce od Terstu přes Čechy do Lužice a dále k Baltu přepravovali na svém hřbetě zboží a sůl ze Salzburku. Obliba těchto těžkých koní byla v Pošumaví a v příhraničí s Rakouskem, kde připouštěli klisny místních sedláků.

Do chovu noriků na našem území se významně zapsaly Netolice, město, které leželo na Zlaté stezce. Projíždějící formané si cestou přivydělávali tím, že nechávali své hřebce pouštět na místní klisny. Výsledkem tohoto křížení byli norici místního netolického rázu, kteří byli velmi temperamentní a po kterých byla na trhu velká poptávka.

První noričtí hřebci byli oficiálně přiděleni do českého chovu v roce 1868. „Koně byli přivezeni do hřebčince v Písku, kde byli využíváni k dalšímu chovu,“ dodává docent Maršálek.

Noric-1-.jpg

Krev belgických koní

Zároveň s norickými hřebci se koncem devatenáctého století dostávali na naše území i hřebci belgičtí, kteří byli mohutnější a dříve využitelní k práci a tato dvě plemena vytvořila základ chovu chladnokrevných koní na našem území.

Od roku 1995 u nás došlo k rozdělení chladnokrevných koní na tři samostatná plemena, na koně norické, slezského norika a českomoravského belgického koně, tato plemena jsou od té dobyšlechtěna samostatně.  V roce 2022 byl norický kůň oficiálně přejmenován na českého norika. „V roce 2020 bylo na našem území 1219 noriků, v roce 2022 svaz eviduje 1305 koní českého norika, z toho 498  plemenných klisen a 37 plemenných hřebců,“ dodává docent Maršálek. Rozhodující oblastí jejichpracovního využití je práce při přibližování dřeva v lesnictví, kde díky své síle, šikovnosti a ochotě spolupracovat s člověkem mají nezastupitelnou úlohu zvláště v nepřístupných terénech a místech nevhodných pro uplatnění technických prostředků.

Naši teplokrevníci

K původním českým plemenům patří i český a moravský teplokrevník. Český teplokrevník byl vyšlechtěn z původních rakousko-uherských kmenů koní, k nimž se postupně přidávala krev koní hannoverských, holštýnských a později i třeba francouzských jezdeckých, belgických teplokrevníků a holandských KWPN (královských teplokrevných koní z Nizozemska) a také anglických plnokrevníků. „Do poloviny sedmdesátých let dvacátého století byl český teplokrevník mnohostranně užitkovým koněm, který sloužil pro práci v zemědělství, později pro sportovní ježdění a výkonnostní zkoušky musel absolvovat jak pod sedlem, tak v zápřeži. To se později změnilo a od devadesátých let je český teplokrevník šlechtěn hlavně ke sportovním účelům. Nejdříve byla snaha chovat pouze koně pro špičkový skokový sport, později Svaz chovatelů českého teplokrevníka připustil i variantu chovu pro širokou jezdeckou veřejnost. Český teplokrevník je už delší dobu využíván hlavně ve skokových a drezurních soutěžích, ve všestrannosti, občas ve voltiži, zápřeži a je velmi oblíbeným koněm pro volnočasové aktivity,“ popisuje Ing. Lenka Gotthardová. Dnes je tento chov organizován pod hlavičkou Asociace svazů chovatelů koní ČR jako uznané chovatelské sdružení a nese název Český teplokrevník, z. s. 

312047174-9025543217471080-3665453417267435798-n.jpg

Moravský teplokrevník také vznikl na podkladě koní, kteří byli chováni v době rakousko-uherské monarchie. Koně pocházeli z rumunského hřebčína z Radovce, z maďarského Mezöhegyese, Kisbéru nebo z Bábolny a z dalších míst. K hlavním kmenům patřili zástupci Furioso, Przedswit, Nonius, Gidran, North Star a také arabští koně a angličtí plnokrevníci. „Na Moravě byli chováni velmi ušlechtilí koně s vyšším podílem krve anglického plnokrevníka. Jejich chovatelé a příznivci se dlouhodobě snažili, aby do tohoto chovu nebyla příliš přimísena krev teplokrevných koní ze západní Evropy. Dlouho byl moravský teplokrevník součástí plemene český teplokrevník a až v roce 2004 se plemeno osamostatnilo a vznikl Svaz chovatelů a přátel moravského teplokrevníka,“ dodává odbornice.

Podobné články
Chacco-Blue (Chambertin x Contender)

Každoroční žebříček nejlepších plemeníků vydávaný WBFSH již zná své vítěze. Jedná se o prestižní ocenění, které je založeno na součtu bodů potomků.…

Pražská ZOO a Správa přísně chráněné oblasti Nömrög v Mongolsku podepsaly dohodu o reintrodukci koní Převalského (v Mongolsku známých jako "tachi")…

Preference cookies: pro nejpohodlnější prohlížení webu
Aby naše webové stránky zůstaly tak, jak je znáte, potřebujeme od Vás souhlas se zpracováním souborů cookies tj. malých souborů, které se Vám ukládají v prohlížeči. Slibujeme, že Vaše data u nás budou v bezpečí.

Nechcete-li i přes to uchovávání dat povolit, stačí kliknout zde.
Podrobné nastavení