Pozná vás kůň na fotografii? Ví, že hlas z reproduktoru patří právě vám? A co se stane, když známá tvář a známý hlas najednou přestanou patřit k sobě? Výzkum koňské kognice ukazuje, že schopnost koní rozpoznávat konkrétní lidi je mnohem složitější, než by se mohlo zdát.
Když přijdeme ke koním do výběhu, málokdy pochybujeme o tom, že vědí, kdo přichází. Některý zvedne hlavu už při prvních krocích, jiný reaguje na hlas, zvuk auta nebo způsob, jakým otevřeme branku. Z běžného pozorování ale jen obtížně vyvodíme, co přesně kůň rozpoznal. Pach, siluetu, pohyb, hlas, nebo celý soubor známých podnětů, které obvykle znamenají krmení, práci či návrat do stáje?
Právě proto jsou cenné experimenty, které se snaží jednotlivé smyslové informace od sebe oddělit.
Jedna z dobře známých studií postavila před koně zdánlivě jednoduchý úkol: na dotykové obrazovce si mohli vybrat mezi fotografií své ošetřovatelky a neznámého člověka. Fotografie je přitom pro zvíře poměrně neobvyklou reprezentací skutečné osoby. Je plochá, nehybná, bez hlasu a pachu a lidskou postavu redukuje na malý dvourozměrný obraz.
Přesto klisny tvář své ošetřovatelky rozlišovaly. Ještě pozoruhodnější bylo, že stejným způsobem reagovaly také na fotografii bývalé ošetřovatelky, kterou už šest měsíců neviděly a jejíž snímek před experimentem nikdy neznaly.
Nelze z toho vyvozovat, že každý kůň bezpečně pozná svého člověka na jakékoli fotografii. Studie pracovala s malým souborem zvířat, navíc zvyklých na práci s dotykovou obrazovkou. Podstatný je však samotný přenos informace: zkušenost se skutečnou osobou dokázali koně využít i při setkání s její dvourozměrnou podobou.
Mohlo by se nabízet jednodušší vysvětlení, například že si zapamatovali nápadný účes, oči nebo jiný výrazný znak. Když však výzkumníci fotografie změnili – zobrazili tváře z profilu, černobíle, s očima zakrytýma velkými brýlemi nebo se změněným účesem –, výkon koní zůstal nad úrovní náhody. Rozpoznání tedy zřejmě nestojí na jediném snadno zapamatovatelném detailu, ale spíše na kombinaci více znaků.
Další experiment tento obraz ještě doplnil. Koně, kteří některé osoby znali pouze z fotografií, se s nimi později setkali ve skutečnosti a častěji se přibližovali právě k nim než k lidem zcela neznámým. Snímek na obrazovce tedy zřejmě nebyl jen naučeným vizuálním podnětem bez vztahu ke konkrétní osobě.
Tvář je ovšem jen jednou částí informace, kterou o člověku kůň získává. V běžném kontaktu působí více smyslových modalit současně: kůň nás vidí, slyší, zachycuje pach, sleduje pohyb a vnímá celý kontext setkání.
Výzkumníci proto zkoumali, zda tyto informace dokáže nejen rozlišovat, ale také vzájemně propojovat.
Před koně postavili dva lidi, které dobře znal, a ze skrytého reproduktoru přehráli hlas jednoho z nich. Nešlo tedy o prosté rozlišení známého a neznámého člověka; oba lidé i oba hlasy byli koni důvěrně známí. Přesto se rychleji podíval na osobu, jejíž hlas právě zazněl, věnoval jí delší pohled a častěji se k ní zrakem vracel.
Výsledek naznačuje, že hlas pro koně není pouze obecným signálem přítomnosti známého člověka, ale může být spojen s konkrétním jedincem.
Velmi přesvědčivé jsou také pokusy založené na porušení očekávání. Kůň vnímal určitou osobu, ale následně uslyšel hlas někoho jiného. Obě osoby přitom mohl dobře znát, stejně jako oba hlasy; nesoulad spočíval pouze v tom, že jednotlivé informace k sobě nepatřily.
V takové situaci koně reagovali pozorněji, rychleji se obraceli ke zdroji zvuku a jejich první pohled trval déle než tehdy, když hlas odpovídal člověku, kterého právě vnímali.
Neznamená to, že kůň zpracovává identitu člověka stejným způsobem jako my. Výsledky ale podporují představu, že si vytváří určité očekávání: k této podobě patří tento hlas. Pokud se očekávaná kombinace poruší, změnu zaznamená.
Podobný princip se přitom neomezuje na vztah k lidem. Koně reagují na nesoulad také tehdy, když vidí známého koňského společníka odejít a z místa, kde zmizel, následně zazní hlas jiného známého koně. Multisenzorické rozpoznávání jedinců tedy zřejmě patří k jejich přirozeným sociálním schopnostem a může být využíváno i ve vztahu k člověku.
Lidská tvář nenese pouze informaci o identitě. Experimenty ukazují, že koně rozlišují také některé emoční výrazy a na fotografie veselých a rozzlobených tváří nereagují stejně.
Z hlediska rozpoznávání konkrétního člověka je však zajímavější jiný výsledek. V jedné studii viděli koně nejprve fotografii určité osoby s veselým nebo rozzlobeným výrazem. O několik hodin později se před nimi objevil tentýž člověk, tentokrát s neutrální tváří. Reakce se lišila podle toho, jaký výraz u něj předtím viděli, přičemž u jiné osoby se stejný efekt neprojevil.
Ani zde není namístě přisuzovat výsledku víc, než skutečně ukazuje. Studie neprokazuje, že si kůň po jednom zamračení vytvoří stabilní hodnocení lidského charakteru. Naznačuje však, že informaci získanou z výrazu tváře může spojit s konkrétním člověkem a po určitou dobu ji uchovat.
Postupně se tak skládá obraz, v němž známá osoba nemusí být v koňské paměti zastoupena několika zcela oddělenými informacemi. Tvář, hlas, pohyb, pach a další znaky mohou být vztaženy k jedné konkrétní identitě.
Kognitivní věda pro tento princip používá pojem reprezentace jedince. Neznamená to, že si kůň v hlavě vytváří naši „fotografii“ nebo že si nás v nepřítomnosti vybavuje stejným způsobem jako člověk. Znamená to, že různé smyslové informace dokáže přiřazovat ke stejnému jedinci a na jejich základě vytvářet očekávání o tom, které znaky k sobě patří.
Určitý hlas, tvář, způsob pohybu a pravděpodobně i pach tedy nemusí představovat několik nesouvisejících podnětů. Mohou být různými částmi informace o jednom konkrétním člověku.
Při interpretaci těchto výsledků je ale dobré nepodlehnout antropomorfizaci. Rozpoznání člověka není totéž jako vztah k němu.
To, že kůň bezpečně ví, kdo vstoupil do stáje, samo o sobě nic nevypovídá o tom, zda tohoto člověka preferuje, důvěřuje mu nebo jeho přítomnost aktivně vyhledává. Nemusí se rozřehtat, přijít k bráně ani přerušit pastvu. Individuální rozpoznání a kvalita vztahu jsou dvě odlišné věci a z jednoho nelze automaticky vyvozovat druhé.
Samotná schopnost rozpoznat konkrétního člověka je přitom dostatečně pozoruhodná. Při každodenním kontaktu kůň nevnímá pouze ruku, která drží ohlávku, ani hlas vyslovující jeho jméno. Sleduje naši postavu a způsob pohybu, slyší intonaci, zachycuje pach a současně má za sebou množství předchozích zkušeností, během nichž se opakovaně setkával právě s touto kombinací znaků.
Nevíme, jak přesně je taková reprezentace člověka v koňské mysli uspořádána, a současné studie nám neumožňují nahlédnout do subjektivní zkušenosti koně. Dovolují ale říci, že kůň dokáže rozpoznávat lidské jedince prostřednictvím více smyslových informací a že mezi nimi zřejmě vytváří vazby.
Někdy mu může stačit tvář na fotografii, jindy hlas z reproduktoru. Pokud známý hlas neodpovídá známému člověku, může zaznamenat, že jednotlivé informace tentokrát nepatří k sobě.
Lansade, L., Colson, V., Parias, C., Trösch, M., Reigner, F., Calandreau, L. (2020): Female horses spontaneously identify a photograph of their keeper, last seen six months previously. Scientific Reports, 10, 6302. DOI: 10.1038/s41598-020-62940-w.
Lansade, L., Colson, V., Parias, C., Reigner, F., Bertin, A., Calandreau, L. (2020): Human Face Recognition in Horses: Data in Favor of a Holistic Process. Frontiers in Psychology, 11, 575808. DOI: 10.3389/fpsyg.2020.575808.
Proops, L., McComb, K. (2012): Cross-modal individual recognition in domestic horses (Equus caballus) extends to familiar humans. Proceedings of the Royal Society B, 279, 3131–3138. DOI: 10.1098/rspb.2012.0626.
Lampe, J. F., Andre, J. (2012): Cross-modal recognition of human individuals in domestic horses (Equus caballus). Animal Cognition, 15, 623–630. DOI: 10.1007/s10071-012-0490-1.
Proops, L., McComb, K., Reby, D. (2009): Cross-modal individual recognition in domestic horses (Equus caballus). Proceedings of the National Academy of Sciences, 106, 947–951. DOI: 10.1073/pnas.0809127105.
Smith, A. V., Proops, L., Grounds, K., Wathan, J., McComb, K. (2016): Functionally relevant responses to human facial expressions of emotion in the domestic horse (Equus caballus). Biology Letters, 12, 20150907. DOI: 10.1098/rsbl.2015.0907.
Proops, L., Grounds, K., Smith, A. V., McComb, K. (2018): Animals Remember Previous Facial Expressions that Specific Humans Have Exhibited. Current Biology, 28, 1428–1432.e4. DOI: 10.1016/j.cub.2018.03.035.
Jardat, P., Lansade, L. (2022): Cognition and the human-animal relationship: a review of the sociocognitive skills of domestic mammals toward humans. Animal Cognition, 25, 369–384. DOI: 10.1007/s10071-021-01557-6.
