Dub nebo buk na koňské pastvině většinu roku nepřitahuje zvláštní pozornost. Na podzim se ale pod jejich korunami objeví množství žaludů či bukvic – a některým koním zachutnají natolik, že je začnou cíleně vyhledávat. Náhodně pozřený žalud obvykle není důvodem k panice. Pravidelný příjem většího množství už je ale jiný příběh. Otrava žaludy může u koní vyvolat těžké poškození tlustého střeva a ledvin a v nejzávažnějších případech skončit úhynem. U bukvic je vědeckých dat podstatně méně, přesto veterinární literatura popisuje i závažné neurologické intoxikace.
Botanický rod dub (Quercus) zahrnuje několik stovek druhů a kříženců. Patří do něj samozřejmě i duby rostoucí v České republice – například dub letní (Quercus robur) a dub zimní (Quercus petraea), ale také dub pýřitý neboli šipák a další druhy.
Ve veterinární toxikologii se duby obecně považují za potenciálně toxické při příjmu většího množství jejich mladých listů, pupenů nebo žaludů. Riziko není u všech druhů a všech částí rostliny stejné a mění se rovněž podle jejich stáří a fáze vývoje. Za zvlášť problematické jsou považovány mladé listy a nezralé zelené žaludy. To však neznamená, že každý kůň pasoucí se pod dubem onemocní. Naopak – většina koní vystavených žaludům klinickou intoxikaci nikdy nerozvine. Problém vzniká především tehdy, když kůň začne žaludy přijímat opakovaně a ve větším množství.
Za toxicitu dubu jsou odpovědné především hydrolyzovatelné třísloviny, zejména gallotaniny a ellagitaniny. V trávicím traktu z nich vznikají mimo jiné kyselina gallová, pyrogallol a další fenolické metabolity. Jejich působení je komplexní a přesný mechanismus není ve všech detailech objasněn. Víme ale, že třísloviny mohou vázat a denaturovat bílkoviny sliznice trávicího traktu. Následkem mohou být eroze, ulcerace, krvácení a závažné poškození střevní stěny. Po narušení slizniční bariéry se současně zvyšuje vstřebávání toxických metabolitů. Druhým významným cílovým orgánem jsou ledviny, kde může dojít k poškození renálních tubulů až k akutní tubulární nefróze.
U koně tedy těžká otrava žaludy není pouze „zažívací problém“. Může se rozvinout kombinace těžké kolitidy, dehydratace, poruch elektrolytů, akutního poškození ledvin a oběhového selhání.
Dlouho jsme měli k dispozici jen malé soubory nemocných koní. Smithová a kol. (2015) popsali devět koní se suspektní intoxikací žaludy. U šesti uhynulých nebo utracených koní byla při pitvě zjištěna akutní tubulární nefróza a výrazný edém stěny céka a tlustého střeva. U čtyř z nich se současně objevila difuzní nekrohemoragická a ulcerativní tyflokolitida či enteritida.
Podstatně větší soubor zveřejnili Hermange, Ruault a Couroucé (2024). Retrospektivně vyhodnotili 25 koní hospitalizovaných s diagnózou intoxikace žaludy. Všichni onemocněli na podzim a u všech byly žaludy přítomny v prostředí. Typickými projevy byly kolika, průjem, ileus a známky oběhového šoku. Laboratorně se objevovalo mimo jiné zvýšení kreatininu a močoviny a snížení albuminu. Přežilo 11 z 25 koní, tedy 44 %. Z čtrnácti nepřeživších třináct uhynulo nebo bylo utraceno během prvních 48 hodin hospitalizace.
To samozřejmě neznamená, že otrava žaludy má u všech koní úmrtnost 56 %. Do studie se dostali nemocní koně odeslaní na specializované pracoviště, takže jde o výrazně selektovanou skupinu závažných případů. Studie ale dobře ukazuje, jak dramatický průběh může klinicky rozvinutá intoxikace mít.
Mezi faktory spojené s horší prognózou patřily vyšší věk, hemoragický průjem, ileus, vyšší hematokrit, zvýšený kreatinin a laktát a větší tloušťka stěny tlustého střeva při ultrasonografickém vyšetření.
Právě zde je potřeba odolat lákavě jednoduchým odpovědím. Pro koně nemáme spolehlivě stanovenou dávku žaludů, která by oddělovala bezpečný příjem od toxického. Záleží pravděpodobně na množství, délce expozice, druhu dubu, zralosti žaludů, koncentraci tříslovin a individuální vnímavosti koně. Výskyt klinických intoxikací navíc podle publikovaných souborů výrazně kolísá mezi jednotlivými roky. Novější francouzská studie například upozorňuje na možnou souvislost s takzvanými semennými roky, kdy duby produkují mimořádné množství žaludů.
Jeden či několik náhodně pozřených žaludů je proto něco zcela jiného než situace, kdy kůň několik dní stojí pod dubem a systematicky je sbírá.
To je možná nejpraktičtější část celého problému. Na stejné pastvině může několik koní žaludy téměř ignorovat a jeden je začne cíleně vyhledávat.
Nejdůležitější je sledovat:
Kolik žaludů na pastvině leží? Má kůň dostatek jiné píce? A především – skutečně je vyhledává a přijímá?
Riziko může logicky narůstat zejména tam, kde je málo pastvy. Na vypaseném nebo suchém podzimním výběhu může být vrstva žaludů pod stromem výrazně atraktivnějším zdrojem potravy než na pastvině s dostatkem vhodné píce. Dostatečná nabídka objemného krmiva a omezení přístupu k místům s velkým množstvím žaludů proto patří mezi základní preventivní opatření.
První příznaky otravy žaludy nemusí být specifické. Kůň může být apatický, méně přijímat krmivo nebo vykazovat příznaky koliky. Může se objevit porucha pasáže střevního obsahu, následně průjem, který může být u závažných případů vodnatý až krvavý. Současně může docházet k výrazné ztrátě tekutin a bílkovin a k rozvoji hypovolémie.
Pokud jsou poškozeny ledviny, může se zvýšit koncentrace kreatininu a močoviny v krvi a měnit se množství či charakter moči. V těžkých případech se mohou přidat poruchy elektrolytové a acidobazické rovnováhy, ileus a příznaky oběhového šoku.
Právě kombinace podzimní expozice žaludům, koliky, průjmu a známek renálního poškození by měla veterináře upozornit na možnost dubové intoxikace.
Poněkud jiný příběh představuje buk lesní (Fagus sylvatica) a jeho plody – bukvice. V běžných přehledech jedovatých rostlin se někdy objevují velmi přesná tvrzení o jejich toxicitě, konkrétní toxické dávce nebo látce označované jako „fagin“. Při pohledu do odborné literatury je ale situace podstatně méně jednoznačná.
Otrava bukvicemi u koní skutečně popsána byla. Wilkens a Cranwell publikovali v roce 1990 případ intoxikace ponyů a následovaly další kazuistické zprávy. Moderní klinické studie s větším počtem koní ale prakticky nemáme. Veterinární toxikologická databáze Univerzity v Curychu uvádí v buku saponiny, kyselinu šťavelovou a thiaminázu, současně však výslovně konstatuje, že vlastní toxický princip není spolehlivě znám. Proto není odborně korektní prezentovat jednoduché tvrzení typu „bukvice obsahují fagin a ten způsobuje otravu“ jako definitivně objasněný mechanismus.
Klinický obraz popisovaný u bukvic je navíc jiný než typický syndrom těžké intoxikace žaludy. Starší veterinární literatura uvádí kromě výrazné koliky především neklid, zvýšenou lekavost, třes, nekoordinaci, tetanické křeče, rozšíření zornic, poruchy pohybu pánevních končetin a dechové obtíže. V těžkých případech byl popsán úhyn v souvislosti se selháním dýchání.
Curyšská databáze uvádí jako potenciálně letální příjem přibližně 0,3–1 kg bukvic. Tento údaj ale pochází ze starší toxikologické literatury a nelze ho považovat za moderně experimentálně ověřenou toxickou dávku pro koně.
Pro praktický management je proto rozumnější nepracovat s falešně přesnou hranicí, ale se stejným principem jako u žaludů: masivní nebo opakovaný příjem je důvodem k zásahu, i když přesnou toxickou dávku neznáme.
A právě zde je dobré obě rizikové situace oddělit.
U žaludů máme dnes poměrně přesvědčivě popsaný klinický syndrom. Hlavními cílovými orgány jsou trávicí trakt a ledviny a u těžkých případů může vzniknout nekrohemoragická kolitida, akutní poškození renálních tubulů a oběhové selhání.
U bukvic je důkazní základna mnohem slabší. Víme, že intoxikace koní byla popsána a že může mít gastrointestinální i výraznou neurologickou symptomatologii, ale přesný toxický princip ani skutečnou četnost onemocnění neznáme.
„Málo dat“ přitom neznamená „bezpečné“. Znamená pouze, že musíme být opatrnější v tom, co o riziku tvrdíme.
Pokud kůň pozře jednotlivý žalud nebo několik bukvic a nevykazuje žádné klinické příznaky, obvykle není důvod propadat panice. Jiná situace nastává, pokud majitel přistihne koně při opakovaném nebo masivním příjmu, případně se následně objeví nechutenství, apatie, kolika, změna konzistence trusu, průjem nebo neobvyklé močení.
U žaludů jsou zvlášť varovné silná kolika, profuzní či krvavý průjem a příznaky dehydratace nebo oběhového selhávání.
U podezření na příjem bukvic je vedle koliky důvodem k okamžitému řešení také třes, nekoordinace, neobvyklá lekavost, křeče, slabost nebo dechové obtíže.
Specifické antidotum pro otravu žaludy není k dispozici. Léčba je především podpůrná a podle závažnosti může vyžadovat hospitalizaci, intenzivní intravenózní fluidoterapii, léčbu bolesti a korekci elektrolytových, acidobazických a oběhových poruch. Důležité je sledování funkce ledvin a u těžké kolitidy celkového klinického stavu. Prvním krokem je samozřejmě vždy zabránit dalšímu příjmu podezřelého materiálu.
Přítomnost starého dubu nebo buku na pastvině sama o sobě není důvodem k jejich odstranění. Podstatný je management. V období výrazného opadu má smysl zkontrolovat množství plodů na zemi, zajistit dostatek vhodné píce a sledovat, zda je některý z koní nezačne cíleně sbírat. Místo pod stromem lze v rizikovém období dočasně ohradit nebo koně přesunout.
A nejdůležitější závěr?
Jeden žalud není totéž jako kůň, který žaludy celé odpoledne sbírá.
Právě množství a opakovaná expozice pravděpodobně rozhodují o tom, zda zůstane podzimní ochutnávání bez následků, nebo se rozvine závažný veterinární problém.
U žaludů už víme, jak vážný může být. U bukvic toho víme podstatně méně – a právě proto není rozumné jejich masivní příjem považovat za neškodný.
Hermange, T., Ruault, B., Couroucé, A. (2024): Retrospective Study of 25 Cases of Acorn Intoxication Colitis in Horses between 2011 and 2018 and Factors Associated with Non-Survival. Animals, 14(4), 599. DOI: 10.3390/ani14040599.
Smith, S., Naylor, R. J., Knowles, E. J., Mair, T. S., Cahalan, S. D., Fews, D., Dunkel, B. (2015): Suspected acorn toxicity in nine horses. Equine Veterinary Journal, 47(5), 568–572. DOI: 10.1111/evj.12306.
Poppenga, R. H. (2026): Oak Toxicosis in Animals. Merck Veterinary Manual. Reviewed June 2026.
Wilkens, W. M., Cranwell, M. P. (1990): Beechmast poisoning in ponies. Veterinary Record, 127, 435.
Hayes, M. J., Turner, M. (1990): Beechmast poisoning. Veterinary Record, 127, 508.
Institut für Veterinärpharmakologie und -toxikologie, Universität Zürich: CliniTox – Fagus sylvatica.
