Troufám si tvrdit, že se dá velice obtížně definovat okamžik, kdy “umíte jezdit”. Většinou se váš názor na to, co je umět jezdit, stále vyvíjí. Zatímco začátečník má po první vyjížďce pocit, že už mnoho k ovládnutí jezdeckého umění nezbývá, po deseti, dvaceti letech ježdění začínáte zjišťovat, že cíl vašeho snažení je stále v nedohlednu….
Jak to tedy s tím ježděním je? Po prvních hodinách, kdy se svaly vašeho těla začnou přizpůsobovat doposud nezvyklé námaze a vy si zvyknete na ten pocit, že se pod vámi “všechno hýbe”, zasáhne začátečníka většinou vlna optimismu. Plný sebevědomí a radosti z vlastního, konečně objeveného „talentu“ k ježdění, mnohdy podporovaného i ostatními přihlížejícími na jízdárně (tedy většinou členy rodiny, kteří by si “na něco tak nebezpečného nikdy nesedli”), má pocit, že až na pár detailů, které pro něho přece nejsou až tak podstatné, když se stejně chce hlavně toulat po lese, považuje další hodiny výcviku na jízdárně za zbytečné a hodinu na lonži za potupu. Po kolika hodinách se do této euforie kdo dostane, je různé, nicméně si to prodělá asi každý.
Ovšem jednoho dne možná fouká víc vítr, možná už je ve skupině jiný zákazník, který dostane toho nejhodnějšího koně, možná někdo položil bundu na hrazení jízdárny… kůň se prostě začne chovat jinak, než by bylo žádoucí. Odmítá jít tam, kam by měl, občas se lekne, občas popoběhne; po leknutí se bezhlavě rozběhne mezi stromy, první pád, bezmocnost. Ten kůň si se mnou dělá co chce! Šok! Po úžasných pocitech z prvních hodin přichází vystřízlivění. Otevírá se před vámi nový obzor – neumíte vlastně nic, pochopíte, že vše, co se dosud dařilo, souviselo pouze s dobrou vůlí koně, kterého vám přidělili. Zjišťujete, že v roli pouhého pasažéra nebudou bezpečné vyjížďky možné, a že vás čeká mnoho a mnoho dalších hodin v sedle, než se opravdu stanete pánem situace.
Jak dlouho to bude trvat, než se opravdu stanete tím, kdo má situaci alespoň z poloviny pod kontrolou, závisí na způsobu a úrovni výcviku, který absolvujete. Nejdelší cesta je samozřejmě cesta pokusů a omylů – to když si myslíte, že to zvládnete jako samouk a pořídíte si v tomto okamžiku svého vlastního koně. Nejen, že se vám většinou podaří mnohem dříve úplně pokazit koně, než se sami něco naučíte, ale tato cesta je nejen nejdelší – bohužel bývá i naprosto neúspěšná. Tak se vám může lehce stát, že se na svém “přizpůsobeném” koni sice po třech letech dostanete z místa A do místa B, nicméně jste velkou hrozbou jak pro sebe, tak i pro všechny, které cestou potkáte, protože na koni se sice udržíte, ale chody i rychlost si určuje kůň a vaše “brzdná dráha” odpovídá spíše Boeingu.
Nejefektivnější způsob, jak se brzy dobrat výsledků, je začít jezdit pod odborným vedením nejméně dvakrát týdně, ideálně třikrát týdně, přičemž alespoň prvních 10 hodin (lépe 15-20) strávíte na lonži a věnujete se pouze zlepšování sedu. Pro celé vaše ježdění, pro všechno co budete kdy chtít se svým koněm dělat, pro jeho spokojenost a zdraví je váš SED to nejdůležitější. Chcete-li tedy opravdu jednoho dne říct, že umíte jezdit na koni, zaměřte se od samého počátku na váš sed. Cvičení na lonži je vhodné zařazovat i v průběhu dalšího výcviku, protože je to NEJEFEKTIVNĚJŠÍ způsob, jak svůj sed zlepšovat. Samozřejmě, jde to i bez lonže, ALE bude vás to stát přinejmenším třikrát tolik času. Rozhodněte se sami.
Tak se konečně dostávám k nějakému kvantitativnímu vyjádření času, jak dlouho trvá než… Obecně se uvádí 150 hodin jako čas potřebný k prodělání základního výcviku. Pokud jezdíte dvakrát týdně – 8 hodin za měsíc, a budete mít dobré vedení, je tedy možné říct, že za rok a půl proděláte jakýsi základní výcvik. Opět je jistě individuální, podle vašeho pohybového nadání, jak daleko po roce a půl budete, ale měli byste zvládnout přechody mezi jednotlivými chody, hezky sedět, přeskočit překážku do 80 cm a absolvovat bezpečně vyjížďku v lehčím terénu – to vše na přiměřeně zkušeném a přiježděném koni. Je to období, kdy můžete poprvé začít uvažovat o složení zkoušek základního výcviku jezdce.
Říkám záměrně uvažovat, neboť sice zvládáte určitým způsobem nároky, které na vás budou při zkouškách kladeny, ale vše je ještě příliš čerstvé a bude trvat nejméně půl roku, ale spíše rok, než se nově naučené vzorce pohybů ustálí a budete je provádět s potřebnou samozřejmostí. Důležité je uvědomit si, že je obrovský rozdíl mezi překonáním jedné překážky na známé jízdárně a absolvováním celého, i když miniaturního, parkuru v cizím prostředí, navíc pod psychickým tlakem. Také cviky, které od vás váš instruktor požaduje, většinou když jste na ně vy a váš kůň připraveni, jsou mnohem náročnější, když musí být prováděny v rámci jedné úlohy, kde mezi jednotlivými cviky nezbývá čas na přípravu a navíc vás hodnotí rozhodčí a diváci… Nechte si proto ještě potřebný čas na zažití nově nabytých schopností, zlepšujte se, nespokojte se s průměrností. A až po dvou až třech letech ježdění od své první hodiny na koni složíte zkoušky základního výcviku jezdce, můžete si poprvé říct: “Už umím jezdit.”
Ale nebuďte příliš překvapeni, když se vaši služebně starší kolegové budou usmívat :o)) Protože vy jste právě jen vykročili prvním krokem na té dlouhé a zřejmě nekonečné cestě k umění jezdit na koni. Své schopnosti budete muset ještě několik let vylepšovat, než dokážete ovládat koně opravdu v každém okamžiku a cíleně – každý jeho pohyb. Čekají na vás ještě koně, kteří mají každý nějakou svou zvláštnost. Donutí vás hledat nové cesty, jak na nich příjemně jezdit – příjemně pro vás i pro koně, jak je naučit důvěřovat člověku – jezdci, jak je naučit novým cvikům. Čekají na vás mladí koně, kteří plni naivity jsou připraveni plnit vůli člověka, jen mu zatím nedokážou porozumět. Budete se muset naučit – na základě toho co umíte – přestat myslet jen na sebe a své svezení na koni, ale i na koně samotného. Budete se muset naučit vnímat svým tělem jeho řeč, kterou se k vám snaží promlouvat a budete se muset naučit na ni rychle a správně reagovat.
A na této cestě už se hodiny přestávají počítat, protože jsou příliš krátkou časovou jednotkou. Začínají se počítat roky a desetiletí a čím více času uplyne, tím větší kus cesty vidíte před sebou a konec v nedohlednu. Nakonec možná zjistíte, že to je na ježdění to tajemné, co nás tak přitahuje, dokonalost, které se můžeme pouze po malých krůčcích přibližovat, ale které snad ani nelze dosáhnout… Každý jsme na té samé cestě, jen na různých místech. A tak držím nám všem palce, abychom se dostali co nejdále.
.. věnováno L.L. :o)
