Dub je běžnou a ekologicky cennou součástí pastvin, remízků i volné krajiny a jeho přítomnost sama o sobě nepředstavuje důvod k obavám. Riziko vzniká tehdy, když kůň přijme větší množství žaludů, mladých výhonů nebo listů, případně je konzumuje opakovaně po několik dnů. Nejvyšší koncentrace rizikových látek bývají v rašících pupenech, mladých listech a nezralých zelených žaludech. Otrava je u koní vzácná, ale může vyvolat těžkou hemoragickou kolitidu, akutní poškození ledvin a oběhový šok.
Duby rodu Quercus se na koňských pastvinách a v jejich okolí vyskytují zcela běžně. Koně mohou příležitostně pozřít několik listů, okusovat větvičky nebo sebrat jednotlivý žalud, aniž by onemocněli. Intoxikace zpravidla nevzniká po náhodném požití jednoho či několika kusů rostlinného materiálu, ale po významném nebo opakovaném příjmu. Přesná toxická dávka pro koně nebyla stanovena a mezi jednotlivými zvířaty existují značné rozdíly v citlivosti.
Označení „otrava žaludy“ je navíc poněkud zjednodušující. Potenciálně rizikové látky obsahují také pupeny, listy, mladé výhony a kůra. V klinických případech u koní však jednoznačně převažují intoxikace spojené s konzumací žaludů, případně mladých částí stromu.
Za nejrizikovější bývají považovány zelené, dosud nezralé žaludy. Obsah a složení tříslovin se liší podle druhu dubu, fáze vývoje plodu, lokality i konkrétního roku. Obecně však nezralé žaludy obsahují více hydrolyzovatelných tříslovin než plně vyzrálé hnědé plody. Nebezpečná může být zejména jejich hromadná konzumace po předčasném opadu vyvolaném větrem, bouřkami nebo dlouhodobým suchem.
Ani zralé hnědé žaludy nelze považovat za bezpečné. Jejich toxicita může být nižší, při příjmu většího množství nebo při opakované konzumaci však mohou vyvolat závažné onemocnění. Vedle toxického působení se u koní, kteří žaludy přijímají ve velkém, zvažuje také mechanické riziko zácpy či impakční koliky.
Rašící pupeny, nové výhony a mladé listy patří k částem s vysokou koncentrací hydrolyzovatelných tříslovin. Rizikové období proto nemusí nastávat pouze na podzim. Otravy spojené s okusem mladých částí dubu se mohou objevit také na jaře, zejména pokud je porost opožděný, pastvina přetížená nebo kůň nemá k dispozici dostatek jiného objemného krmiva.
Kůň může mladé listy přijímat přímo z nízkých větví, z výmladků vyrůstajících u kmene nebo z větví stržených větrem. Zvláštní pozornost je proto třeba věnovat mladým dubům a poškozeným či spadlým větvím, jejichž čerstvé výhony jsou pro koně snadno dostupné.
Zralé a přirozeně opadané listy bývají obecně méně rizikové než pupeny a mladé listy, nejsou však zcela netoxické. Koncentrace jednotlivých typů tříslovin se během vegetace mění a závisí také na druhu dubu. Nebezpečí stoupá, jestliže kůň spadané listí cíleně vyhledává nebo je nucen přijímat je společně s chudým porostem.
Několik suchých dubových listů v balíku sena samo o sobě pravděpodobně nepředstavuje stejnou expozici jako soustavná konzumace mladých listů nebo žaludů. Sušení však nelze považovat za spolehlivou detoxikaci. Experimentální práce s dubovými listy ukázaly, že běžné sušení nemusí významně snížit jejich obsah tříslovin ani schopnost těchto látek vázat proteiny. Seno viditelně kontaminované větším množstvím dubových listů, pupenů nebo drobných větviček proto není vhodné koním zkrmovat. Přímých studií hodnotících toxicitu dubového listí v seně přímo u koní je nicméně velmi málo.
Třísloviny se nacházejí také v dubové kůře a mladých větvičkách. Občasný okus kmene nebo několika větví nelze automaticky považovat za intoxikaci, ale dlouhodobé intenzivní loupání kůry nebo cílený příjem větví zvyšují celkovou expozici. Kůra proto není „bezpečnou částí“ stromu, přestože je v publikovaných souborech koňských pacientů zmiňována méně často než žaludy a listy. Mladé stromy, jejichž kůru koně soustavně okusují, je vhodné chránit oplocením.
Za toxické působení dubu jsou tradičně odpovědné především hydrolyzovatelné třísloviny, zejména gallotaniny a ellagitaniny. Nejde tedy o jedinou přesně definovanou látku označitelnou jednoduše jako „kyselina tříslová“, ale o skupinu polyfenolických sloučenin s rozdílnou strukturou a biologickými účinky.
Třísloviny mají vysokou schopnost vytvářet komplexy s proteiny, sacharidy, buněčnými membránami, minerálními látkami a trávicími enzymy. Ve vysokých koncentracích poškozují povrch epitelu trávicího traktu, snižují využitelnost živin a mohou ovlivnit střevní mikrobiotu. Výsledkem mohou být eroze, ulcerace, krvácení a rozsáhlý zánět zejména slepého a tlustého střeva.
Hydrolyzovatelné třísloviny se v trávicím traktu štěpí mimo jiné na kyselinu galovou a další fenolické metabolity, včetně pyrogallolu. Po narušení střevní bariéry se tyto látky snáze vstřebávají a mohou poškozovat renální tubuly. U koní jsou proto nejvýznamnějšími cílovými orgány trávicí trakt a ledviny. Postižení jater je možné, ale podle současných přehledů bývá méně časté než těžká kolitida a akutní poškození ledvin. Přesný mechanismus intoxikace přitom stále není zcela objasněn a nelze vyloučit účast dalších látek nebo vzájemného působení více rostlinných metabolitů.
Výskyt klinických případů se mezi jednotlivými roky výrazně liší. Kritické bývají takzvané semenné roky, kdy duby vytvářejí mimořádně velké množství žaludů. Nebezpečí dále zvyšují prudké větry, které mohou shodit velké množství nezralých plodů během několika hodin.
K intoxikaci přispívá nedostatek dostupné píce, přepasený výběh, sucho nebo dlouhé intervaly bez objemného krmiva. Neznamená to však, že dobře krmený kůň žaludy nikdy konzumovat nebude. Někteří jedinci je cíleně vyhledávají i při dostatečném přístupu k senu a mohou se k nim opakovaně vracet.
Závažnost nezávisí pouze na jednorázové dávce. Nebezpečný může být masivní příjem během krátké doby i menší množství konzumované opakovaně po několik dnů. Spolehlivá hranice, pod níž by bylo možné příjem žaludů u koně označit za bezpečný, neexistuje. Obecná množství uváděná v některých toxikologických zdrojích vycházejí převážně ze zkušeností u skotu a nelze je jednoduše přepočítat na koně.
První projevy mohou nastoupit během několika hodin až dnů po významném příjmu žaludů nebo listů. Zpočátku bývají nespecifické: kůň je apatický, méně se pohybuje, přestává přijímat krmivo a vodu a může vykazovat mírné příznaky koliky.
Trávicí potíže mohou začít omezením pasáže a zácpou, po nichž následuje průjem. Závažným varovným příznakem je vodnatý, tmavý nebo krvavý průjem, výrazné nucení na kálení, ileus a bolest břicha. Ve výkalech mohou být patrné části slupek žaludů, jejich nepřítomnost však intoxikaci nevylučuje.
S postupující ztrátou tekutin a poškozením střevní bariéry se rozvíjí těžká dehydratace, tachykardie, poruchy prokrvení sliznic, zvýšení koncentrace laktátu a oběhový šok. Při postižení ledvin může dojít k vzestupu močoviny a kreatininu, změnám vzhledu moči a snížení její tvorby. Oligurie nebo anurie představují mimořádně závažný nález.
Jaterní enzymy mohou být zvýšené a u některých pacientů se může objevit hyperbilirubinemie, avšak fulminantní jaterní selhání není pro koňskou intoxikaci žaludy tak typické jako hemoragická kolitida, hypovolemie a akutní tubulární nefróza.
Specifický a rutinně dostupný test, který by otravu dubem jednoznačně potvrdil, není k dispozici. Diagnóza se proto opírá především o údaje o přístupu koně k žaludům nebo jiným částem dubu, odpovídající klinický průběh, laboratorní známky kolitidy a poškození ledvin a případný nález slupek žaludů ve výkalech či trávicím traktu.
V krvi se může objevit hemokoncentrace, azotemie, zvýšené hodnoty kreatininu a močoviny, hypoproteinemie a změny aktivit některých enzymů. Ultrasonografické vyšetření může odhalit poruchu střevní motility a zesílení stěny tlustého střeva. Nálezy však nejsou specifické, a proto je nutné vyloučit také jiné příčiny akutní kolitidy, ileu, šoku a poškození ledvin. Specializované stanovení metabolitů tříslovin může potvrdit expozici, samo o sobě však nemusí prokázat, že právě dub způsobil klinické onemocnění.
Specifické antidotum neexistuje. Při podezření na významnou konzumaci žaludů nebo mladých částí dubu je nutné koně ihned odstranit z rizikového prostoru a kontaktovat veterinárního lékaře. Není vhodné čekat na rozvoj průjmu nebo doufat, že potíže spontánně odezní.
Léčba je podpůrná a zaměřuje se především na korekci dehydratace, hypovolemie, poruch elektrolytů a acidobazické rovnováhy, podporu krevního oběhu, tlumení bolesti a sledování funkce ledvin. Infuzní terapie musí být přizpůsobena tvorbě moči a celkovému stavu pacienta, protože při závažném poškození ledvin může nekontrolované podávání tekutin vést k přetížení organismu.
V časné fázi může veterinární lékař zvážit dekontaminaci trávicího traktu, například podání aktivního uhlí, její účinnost však závisí na době od pozření a zachované střevní motilitě. Další léčba, včetně analgezie a případného použití antibiotik, se volí individuálně. Koně s krvavým průjmem, ileem, azotemií nebo známkami šoku vyžadují hospitalizaci a intenzivní monitoring.
Dostupná klinická data pocházejí z malých retrospektivních souborů, přesto ukazují, že rozvinutá intoxikace může mít vysokou mortalitu. V britské sérii devíti koní přežili pouze tři. U pěti pacientů se rozvinul hemoragický průjem a všichni rychle uhynuli nebo museli být utraceni. Ze zbývajících čtyř koní bez hemoragického průjmu tři přežili při intenzivní léčbě, zatímco jeden byl utracen.
Ve francouzské studii 25 hospitalizovaných koní přežilo 11 zvířat, tedy 44 %. Třináct ze čtrnácti nepřeživších uhynulo nebo bylo utraceno během prvních 48 hodin. Tato čísla nelze chápat jako přesnou úmrtnost všech koní, kteří pozřeli žaludy – šlo o pacienty přijaté na specializované kliniky s již rozvinutým onemocněním. Dokládají však, jak rychle se může těžká forma intoxikace zhoršit.
Samotná přítomnost dubu na pastvině není důvodem k jeho odstranění. Dospělé stromy poskytují stín, úkryt a mají významnou ekologickou hodnotu. Management je třeba zaměřit na období a místa, kde může dojít k vysoké expozici.
Na podzim je vhodné pravidelně sledovat množství žaludů pod korunami, zejména po větrných dnech. Při výrazném opadu je nejbezpečnější koně dočasně přemístit nebo prostor pod stromy ohradit. V menších výbězích lze žaludy shrabovat či mechanicky sbírat, avšak jednorázový úklid nestačí, pokud další plody stále padají.
Seno a napáječky by měly být umístěny mimo prostor pod korunami. Pokud je pastva chudá, musí mít koně nepřetržitě k dispozici zdravotně nezávadné objemné krmivo. Přesto je nutné sledovat individuální chování: kůň, který žaludy cíleně vyhledává, nesmí mít k rizikovému místu přístup ani tehdy, když má dostatek sena.
Na jaře je třeba kontrolovat dostupnost výmladků, mladých větví a čerstvě rašících listů. Spadlé větve je vhodné z výběhu odstranit a mladé stromy chránit před okusem kmene a kůry. Kontrolu si zaslouží také seno sklizené podél dubových alejí a okrajů lesů. Jednotlivý suchý list nepředstavuje důvod k panice, balík s výraznou příměsí dubových listů nebo větviček by však neměl být koním předložen.
Samotná přítomnost dubu na pastvině obvykle nepředstavuje bezprostřední nebezpečí. Riziko intoxikace vzniká především při významném nebo opakovaném příjmu nezralých žaludů, pupenů, mladých listů a výhonů. Zralé žaludy, starší listy, kůra ani větvičky nejsou zcela bezpečné, jejich praktický význam však závisí na množství a délce expozice.
Největším problémem není to, že kůň sebere jeden žalud, ale situace, kdy jich během několika dnů přijímá desítky či stovky, případně začne cíleně okusovat mladé části dubu. V takovém případě může následovat těžká ulcerativní a hemoragická kolitida, akutní poškození ledvin a oběhový šok. Krvavý průjem, zástava střevní motility, výrazná apatie nebo změna tvorby moči jsou důvodem k bezodkladnému veterinárnímu zásahu.
Hermange, T., Ruault, B., & Couroucé, A. (2024). Retrospective Study of 25 Cases of Acorn Intoxication Colitis in Horses between 2011 and 2018 and Factors Associated with Non-Survival. Animals, 14, 599. doi: 10.3390/ani14040599.
Smith, S., Naylor, R. J., Knowles, E. J., Mair, T. S., Cahalan, S. D., Fews, D., & Dunkel, B. (2015). Suspected acorn toxicity in nine horses. Equine Veterinary Journal, 47, 568–572. doi: 10.1111/evj.12306.
Anderson, G. A., Mount, M. E., Vrins, A. A., & Ziemer, E. L. (1983). Fatal acorn poisoning in a horse: Pathologic findings and diagnostic considerations. Journal of the American Veterinary Medical Association, 182, 1105–1110.
Poppenga, R. H. (2026). Oak Toxicosis in Animals. Merck Veterinary Manual.
Makkar, H. P. S., & Singh, B. (1991). Effect of drying conditions on tannin, fibre and lignin levels in mature oak (Quercus incana) leaves. Journal of the Science of Food and Agriculture, 54, 323–328. doi: 10.1002/jsfa.2740540302.
Makkar, H. P. S., & Singh, B. (1991). Composition, tannin levels and in-sacco dry matter digestibility of fresh and fallen oak (Quercus incana) leaves. Bioresource Technology, 37, 185–187. doi: 10.1016/0960-8524(91)90209-3.
