V předchozí části našeho pojednání jsme si přiblížili historii kavalerie císařského Říma, stejně jako její organizaci a výzbroj. Nyní se budeme věnovat dalším věcem, neméně důležitým pro seznámení se s touto zbraní, nepostradatelnou pro úspěšné vedení války.
Ohledně nasazení jezdectva v římském vojenství lze připomenout bitvu s britskými Kelty u Mons Graupius (83 nebo 84 n. l.), o níž máme poměrně detailní informace od historika Tacita (asi 55 n. l. – nejpozději 124). Vojevůdce Agricola zde – poněkud neobvyklým způsobem – vytvořil první linii své bojové sestavy výhradně z pomocných jednotek (což se ovšem postupem času dělo čím dál častěji). Jinak je to jeden z příkladů základních vlastností římské taktiky: udržování zálohy, obvykle jezdecké, v tomto případě čtyř alae, „pro náhlý případ válečné nutnosti“ (ad subita belli); o vítězství též rozhodlo nasazení kavalerie coby kladiva. Lze předpokládat, že než začalo pronásledování, přišli Britonové o mnohem více mužů v porovnání se 360 zabitými Římany, avšak na konci bitvy, jak tvrdí Tacitus, bylo bojiště poseto mrtvolami 10 000 Britonů.
Naopak poměrně běžným způsobem nasadil jízdu Suetonius Paulinus proti vůdkyni britských Keltů Boudicce (roku 62 n. l.): jednotky legionářů postavil doprostřed (Čtrnáctá a část Dvacáté legie), pomocnou pěchotu po obou jejich stranách, a dále na křídlech kavalerii. Římané, v tomto případě přesvědčeni o svém vítězství (jejich tvrzení, že byli ve vážné menšině, je diskutabilní), vydrželi útok Britonů, vrhli své oštěpy a sami vyrazili na zteč, která smetla Boudicciny muže. Tacitovo tvrzení působí dojmem, že bitva byla rozhodnuta velmi rychle, snad za necelou hodinu, a následovalo dalekosáhlé pronásledování jezdectvem a masakr britonských vojáků i táborové čeledi, jimž bránily v útěku vozy, které nechali odstavené za svou výchozí pozicí. Římané ztratili kolem 400 mužů.
Výcvik a uplatnění kavalerie
Výcvik jezdce a koně byl dlouhý a náročný, což platilo nejen v antice. Vyčerpávající informace o výcviku jezdců té doby obsahuje příručka Flavia Arriána z 2. stol. n. l. Římští vojáci nejprve procházeli standardním legionářským výcvikem, a až poté byli ti nejzkušenější vybíráni pro výcvik v sedle. Je zajímavé, že legionářští jezdci představovali jistou obdobu novověkých dragounů, což prý také zaskočilo germánské náčelníky, když se chystali na schůzku s Caesarem. Domnívali se totiž, že Římané postrádají kavalerii, a tudíž bude vojevůdcův doprovod složen z jezdců „barbarského“ původu, což by mohlo usnadnit vyjednávání. Jaké bylo jejich překvapení, když Caesara doprovázeli ukázkově vycvičení legionáři – na koních!
Faktem zůstává, že královnou římských vojsk byla vždy pěchota, a kvalitní jízdu ve větším poskytovaly auxiliae čili pomocné sbory. V tomto případě bylo již předem dáno, že kavalerii budou tvořit příslušníci národů či kmenů, pro něž byl život v sedle druhou přirozeností.
Při výcviku jezdce-legionáře byl prvním krokem trénink na dřevěném koni, který měl zhruba stejnou výšku jako skutečný kůň (což bylo v průměru 14 až 15 pěstí = 140–150 cm), a vojáci na něm nacvičovali nasedání a sesedání bez jakékoli výstroje, a rovněž zaujímání jezdeckých pozic. Když si to všechno náležitě osvojili, následoval výcvik na skutečném koni, především nasedání a sesedání, poté pomalá i rychlá jízda bez výstroje, nakonec i s kompletní jezdeckou výstrojí. Muselo se skákat přes příkopy a parkurové překážky, stejně jako jezdit do kopce a z kopce.
Hlavní část výcviku zvaná hypica probíhala v otevřeném terénu, kde se vojáci učili jízdě s plnou výstrojí a zacházení se zbraněmi, před vyvýšenou tribunou, z níž mohli důstojníci sledovat průběh cvičení; terén byl pokud možno rovný a měkký, aby se tak předešlo poranění koní i jezdců.
Pak se přikročilo k manipulaci se zbraněmi v sedle, sestávající z vrhání tupých oštěpů proti dřevěnému kůlu, útoku kopím s tupým hrotem proti kůlu, šermu s mečem, dokonce i útoku na skoleného nepřítele.
Když byl jezdec patřičně vycvičen, následoval výcvik v jednotce, při němž se vojáci učili přesunovat na koni, zaujímat různé formace a evoluce, až následovala imitace bitvy celých jednotek s dřevěnými zbraněmi.
Také jízdní jednotky umístěné v posádkách pořádaly třikrát za měsíc pochody v délce 20 římských mil (1 římská míle = 1483 m), v jejichž průběhu bylo nacvičováno taktické rozvinutí, pronásledování, stahování a protiútoky ve všech možných typech krajiny, aby koně i jezdci přivykli boji jak na rovině, tak v těžkém terénu. Jezdec musel umět zacházet nejen s mečem, kopím a oštěpem, ale i s lukem a odstředivým prakem. Římská kavalerie byla impozantní a výkonná po celou dobu, co si zachovávala tento způsob výcviku …
Ti nejpovolanější jezdci se účastnili hippika gymnasia, velkolepých rytířských her, při nichž předváděli své dovednosti před publikem. Pro tyto příležitosti byli koně i jezdci vybaveni velmi zdobnou výstrojí. Při hippika gymnasia mohli diváci sledovat, jak kavaleristé napodobují způsoby boje různých národů: Dvě jednotky předváděly styčný boj, střídavě obranu a útok, bojujíce s cvičnými celodřevěnými zbraněmi.
Arriános nám zanechal popis podobného cvičení, prováděného dvěma jednotkami vyzbrojenými oštěpy „zhotovenými bez železa“ (tj. bez železných hrotů). Obě jednotky postupovaly v řadách proti sobě, s jezdci připravenými zaútočit na levém, případně pravém okraji pole, z nichž každý opsal kruh a hodil oštěpem proti jezdci naproti němu, který se v tu chvíli kryl štítem, přičemž bylo zakázáno útočit na hlavu nebo záda. Útočící jednotka tak držela protivníka pod deštěm projektilů, zatímco obránci zaujali sestavu zvanou jezdecká želva (testudo). Tento druh výcviku, zvaný též „kantabrijský kruh“, povzbuzoval vojáky k házení oštěpem i obraně proti němu, stejně jako k prohlubování jezdeckého umění.
Praktické využití ve skutečném boji spočívalo v tom, že se „eskadrony“ přibližovaly cvalem k nepřátelské formaci, pak strhly koně doprava a maximální silou vrhly oštěpy proti jejím štítům, s cílem prorazit je. Poté jezdci vytvořili několik mezer, jimiž mohla proběhnout vlastní pěchota a dát se do boje muž proti muži s nechráněným a dezorganizovaným předním šikem nepřítele.
V bitvách byly jednotky kavalerie často nasazovány do „šokujících“ akcí. V tomto případě jezdci využívali především dlouhé, bodné kopí, které drželi několika způsoby: v prvé řadě v podpaždí, obouruč příčně přes koně (v případě těžkého kopí contus), pak ve zdvižené ruce, a nakonec, držíce zbraň v ruce volně svěšené podél těla, takže se nacházela horizontálně nad kolenem jezdce, a s využitím váhy a rychlosti koně bezpečně probodla každého pěšáka. Na jistou vzdálenost byly na nepřítele vrhány oštěpy.
Je však třeba zdůraznit, že koním jejich psychika brání v náporu na sešikovanou pěchotu, protože takový útvar vnímají jako pevný předmět. Jen pokud se stalo, že útočící kůň byl v posledním okamžiku zabit, dostal se až tam, kam by si žádný živý kůň netroufl; celkově vzato však musely jednotky jízdy před pěšáky v pevném šiku zarazit. Proto bylo důležité dlouhé kopí, které umožňovalo jezdci zasáhnout jeho protivníka v následném souboji.
Ačkoli je jasné, že jízda nemůže přejet skrze pěchotu, je určitě možné, že kombinace hluku, rychlosti a šokujícího efektu při útoku jízdních jednotek mohla způsobit obrat a útěk protivníka, což dávalo kavalerii příležitost zmasakrovat jej. Onasander (řecký filozof a spisovatel z 1. stol. n. l.) zdůrazňuje hrůzostrašný efekt, kterého jakákoli jednotka mohla docílit svým divokým pokřikem a blýskáním zbraní – „těmi hrozivými oslňujícími blesky války“ – nicméně pro tento druh psychologické války se ideálně hodila obrněná kavalerie. Proto se od doby Trajána běžně setkáváme s jednotkami vyzbrojenými těžkým kopím „kontosem“, a od 2. stol. n. l. rovněž s „katafrakty“ a „clibanarii“ – „kyrysníky starověku“ v šupinové nebo plátové zbroji, která chránila celého jezdce i koně.
Na pochodu a před bitvou jízda prováděla průzkum až do hloubky 30 km, spojený se spížováním (jen jeden kůň spotřeboval kolem 12 kg píce denně). Navíc stavěla přední stráže (do vzdálenosti 5 km od hlavního voje), často v součinnosti s pěchotou.
Je ovšem zřejmé, že zdaleka nejvýznamnější roli hrálo jezdectvo po bitvě: pronásledování. Vítěz s početnou kavalerií byl schopen stíhat a pobíjet poraženého nepřítele – pokud mu v tom nezabránil příchod noci. A naopak, měla-li poražená armáda větší počet jezdců, mohla s jejich pomocí držet pod kontrolou pronásledujícího vítěze a tím poněkud zmírnit vlastní katastrofu.
Výcvik koní
Vlastní trénink jezdce a jeho koně se měl odehrávat zároveň, ale než byl nový kůň přidělen nováčkovi, museli mít oba za sebou základní výcvik. Již řecký voják a spisovatel Xenofón (asi 428–354 př. n. l.) neustále připomínal, že u každého koně je třeba hledat relevantní vlastnosti, které by ho předurčovaly pro službu v armádní jízdě. Pochopitelně doporučuje zvíře před nákupem a bojovým výcvikem důkladně prohlédnout.
S ním se shoduje Flavius Arriános, který praví: „Shrnuto: kůň se zdravýma nohama, mírný, dosti rychlý, mající vůli a vytrvalost k výkonu těžké práce, především však poslušný, je ten, jenž podle očekávání bude činit nejmenší potíže a poskytne pocit bezpečí jezdci v bitvě. Naopak, kůň, který kvůli své lenosti vyžaduje hodně pohybů nebo mnoho přesvědčování a pozornosti vzhledem k poněkud vzpurnému duchu, plně zaměstnává ruce jezdce a zbavuje ho sebedůvěry v nebezpečí.“
Na výběr armádních koní dohlíželi členové správ provincií, a je velmi pravděpodobné, že zodpovědnost za všechny vojenské koně ležela na bedrech místodržitele. K jeho povinnostem patřilo zabránit vývozu equum militarem z jím spravované provincie, což potvrzují předpisy pocházející z 2. stol. n. l. Navíc místodržitel osobně dohlížel na výběr koní. Samotná veterinární kontrola vyžadovala odborné znalosti, a tyto úkoly plnili císařští úředníci známí jako stratores.
Poté, co proběhla inspekce, zvaná stejně pro koně, jako pro lidi probatio, následoval výcvik koně (podle Vergilia ve věku tří let). Jednalo se o klus v kruhu (gyrus), bití kopyty do země v pravidelných intervalech, sledování stop předchozích úkonů. Všechny úkony cvičení prováděl osvědčený chovatel, který měl koně pod kontrolou pomocí dlouhých otěží, jimiž nutil zvíře klusat v obou směrech a navíc je učil reagovat na svůj hlas.
Jakmile kůň prodělal základní výcvik, přebíral nad ním vládu jezdec, který jej řídil pomocí otěže a nohou. Bojová situace vyžadovala rychlé obraty, „levády“, náhlé zastávky a stejně náhlé výpady, půl i čtvrtobraty; Arriános ve svém traktátu popsal podrobně některé manévry vyžadované od koní, prováděné v různých rychlostech, především však ve cvalu, jako je kroužení, otáčení a pohyb v přímé linii s mírným sklonem. Podle téhož autora byl kůň také naučen stát na místě, když na něj jezdec nasedal „pomocí všech různých metod a stylů, jaké znal“.
Tacitus tvrdil, že římští koně byli vycvičeni k provádění různých obratů, na rozdíl od germánských. Císař Hadrián prý vyžadoval od římské jízdy, aby se učila půl i čtvrtobratům, používaným sarmatskými a keltskými jezdci. Od těch druhých bylo přejato několik manévrů, spojených s pohyby při vrhání oštěpů, jako byl petrinos, xynema či touloutegon. Sám Arriános přiznává, že v Hadriánově době většina povelů vydávaných při jezdeckém výcviku pocházela z keltštiny, což svědčí o silném vlivu Galů na římskou kavalerii v raně císařském období neboli principátu.
Zvěrolékaři
V období antického Říma se poprvé začaly uplatňovat racionální zásady řecké hippokratovské medicíny nejen u hospodářských zvířat využívaných v zemědělství, ale rovněž ve specializované péči o koně, chované pro vojenské, sportovní a společenské účely.
Je zajímavé, že roli zvířat v římské civilizaci podporoval ve všech oblastech života oficiální náboženský kult uctívání zvířat. Ten byl založen na totemismu, tzn. víře, že zvířata jsou rodovými předky lidí.
Nejkomplexnější obraz o chovu a léčení hospodářských zvířat na římském venkově podává spis Dvanáct knih o zemědělství, jehož autorem je latifundista z 1. století n. l. Lucius Moderatus Columella. Celá třetina tohoto díla je věnována ošetřování, výživě a chorobám všech tehdejších hospodářských zvířat, koní a dokonce i ryb a včel. Stojí za zmínku, že kůň ve starověkém zemědělství hrál jen zanedbatelnou roli (první tažní koně se v Evropě objevili až v raném středověku).
Columella ve svém spise klade velký důraz na uspokojivé hygienické poměry ve stájích, z chirurgických zákroků se pak zaměřil především na kastrace a embryotomii. V souvislosti s výkonem chovatelské a zdravotní péče u hospodářských zvířat (především u skotu) poprvé použil termín „veterinarius“, jímž byla v dřívějších dobách označována osoba podílející se na rituálním posuzování zdravotní nezávadnosti zvířat a masa určeného jako oběť bohům.
V Columellově díle se již jako samozřejmost vyskytuje zásada, aby zvířata s nakažlivou chorobou (svrabem, morem, vzteklinou a antraxem) byla ustájena odděleně od zdravých zvířat, tedy v karanténě. Římané vyvinuli nevšední úsilí při snaze o ochranu kopyt koní v podobě návleků (hiposandálů) z kůže, lýka, kovů, látky apod., které připevňovali pomocí řemínků a tkanic k noze. Nejdokonalejším typem kopytní ochrany byl plátek z mědi, bronzu nebo železa, opatřený křídly a háčky, aby mohl být co nejlépe upevněn. Do takových „koňských střevíců“ se často ukládaly léčivé látky, mezi nimiž byl zastoupen česnek, ocet a dehet. Ke zpevnění kopyt se doporučovalo dlouhodobé ustájení na tvrdém podkladě, jako je kámen nebo dlaždice z dubového dřeva. Nicméně, Římané nikdy nedospěli k pevnému uchycení kovové ochrany ke kopytu; to se začalo provádět až na sklonku starověku, na územích obývaných Kelty.
Postupem času se římské zvěrolékařství začalo více soustředit na zdravotní problémy koní. O vysoké úrovni tohoto odvětví lékařské vědy svědčí rukopisné dílo Hippiatrika, vydané v 10. století v Byzantské říši. Jde o jakýsi kompilát nejvýznamnějších a dnes již neexistujících starořímských zvěrolékařských spisů. Z dnešního hlediska je připisován největší význam zvěrolékaři jménem Apsyrtos (300–360 n. l.), působícím ve službách císaře Konstantina Velikého. V prvé řadě dokázal diagnostikovat velmi nebezpečnou vozhřivku a odlišil ji od hříběcí.
Další osobou, která se přičinila o zdraví koní, byl Pelagonius (4 stol. n. l.), působící na největším římském hipodromu zvaném Circus Maximus. Byl však nekritickým stoupencem pouštění žilou, kteréžto bylo v římském lékařství považováno za univerzální metodu, usnadňující rychle a bezpečně zbavit tělo tzv. „zlé krve“, která byla považována za jednu z hlavních příčin nemocí.
Za zakladatele profesní veterinární etiky lze považovat právníka a spisovatele z 5. stol. n. l., Publia Vegetia Renata. Ve spise nazvaném „Čtyři knihy o umění veterinárním a léčení koní“ se podivoval nad tím, jak nízké odměny zvěrolékaři oproti humánním lékařům pobírali, a jejich povolání všeobecně bylo podceňováno. Navzdory tomu Renatus nabádal zvěrolékaře, aby se nesnažili dosáhnout postavení humánních lékařů předepisováním drahých receptů a požadováním nepřiměřených honorářů. Tímto by mohli poškozovat zvířata, která by tak jejich majitelé ponechávali bez odborného ošetření.
Exotické druhy jízdy
Katafrakti. V první polovině 1. stol. n. l. přitáhli nad Dunaj roxolanští Sarmati, což způsobilo, že se Římané začali střetat s novým druhem jezdectva. Byli to jezdci nosící brnění z plátů železa nebo tvrzené kůže, podle jejichž vzoru Římané začali stavět vlastní jednotky těchto cataphractarii. První pravidelný oddíl katafraktů – ala I Gallorum et Pannoniorum – postavil Hadrián, ačkoli není vyloučeno, že několik jednotek tohoto druhu mohlo existovat již dříve. Prvořadou zbraní katafraktů bylo těžké kopí (contus) dlouhé 3,65 m, ovládané oběma rukama bez použití štítu. Úder těchto kopiníků byl díky váze zbrojí jezdců a výstroje koní velmi mohutný, naopak jejich hmotnost a jízda bez třmenů jim nedovolovala útočit rychleji než klusem (ostatní jízda útočila běžně cvalem), takže sázeli spíš na psychologický než taktický efekt. Jízda typu cataphractarii a jí podobná clibanarii si zaslouží více pozornosti, takže jí bude věnován některý z dalších příspěvků.Nejdůležitější jednotky a hodnosti v římské armádě
Ala. Doslova „křídlo“; výhradně jezdecká formace. Existovaly dva typy alae – quingenaria sestávající z 16 turm (512 jezdců či koní) a milliaria o síle 24 turm (768 jezdců či koní). Alae stály na samém vrcholu hierarchie pomocných sborů, o čemž svědčila honosná výstroj, stejně jako úderná síla a vojenská hrdost jejich příslušníků.
Draconarius. Byl tak nazýván nosič standarty v podobě draka, tzv. draco. V podstatě se jednalo o „barbarské“ bojové znamení sarmatského původu, na jehož prázdnou bronzovou hlavu s dračí tlamou navazoval zúžený trubkovitý ocas, kterým při jízdě proudil vzduch a vydával syčivý zvuk. Objevoval se především při jezdeckých hrách, hippika gymnasia.Zdravotnický personál
V legiích stejně jako v auxiliích figuroval zdravotnický personál, jehož nejvýznamnějšími členy byli lékaři (medici), často řeckého původu, zřejmě najímaní na kratší dobu a stáli na vojenské i mzdové úrovni „rytířů“.
Byli zde rovněž ošetřovatelé a asistenti lékařů, z nichž někteří nesli označení immunes (tzn. osvobození od obzvlášť tíživých povinností). Lidé, kteří poskytovali první pomoc před zákrokem kvalifikovaného lékařského personálu, byli zváni capsarii. Jejich pojmenování vycházelo z válcovité schránky na obvazy (capsa), kterou nosili při sobě. Jejich hlavním úkolem na bitevním poli bylo ošetřování ran a doprovázení zraněných do zdravotnického stanu, co nejrychleji, jak to šlo.
Ošacení
Pro pomocné sbory neexistoval – nebo se přinejmenším nedochoval – žádný „výstrojní předpis“. Lze předpokládat, že auxiliáři do služby přicházeli v oděvech a se zbraněmi ze své domoviny, které však byly postupně vytlačovány a kombinovány s římskými prvky, takže tyto jednotky mohly poskytovat značně malebný obraz.
KMENY V GERMÁNII
Již v době, kdy velký Julius Caesar pokořoval Kelty v Galii, žily dál na východ bojovné kmeny, které byly pro Římské impérium mnohem nebezpečnější a nakonec přispěly k jeho zániku. Tyto kmeny, obývající oblast neproniknutelných, hlubokých lesů a močálů za římskými hranicemi vyznačenými Rýnem a Dunajem, region, známý Římanům jako „Germánie“, se vyznačovaly rovnostářským založením a bojovým potenciálem, což představovalo velkou a stálou hrozbu. Ačkoli se Římané několikrát snažili toto nebezpečí eliminovat, nesetkali se s úspěchem, ba nakonec, při bojích v Teutoburském lese proti Arminiovi (9. n. l.) utrpěli těžkou porážku, za kterou zaplatili ztrátou celých tří legií.
Situace se ještě vyhrotila v 2. století n. l., kdy se do oblastí obývaných původními kmeny tlačily bojové tlupy ze Skandinávie. Tlak vyvíjený migranty na ostatní kmeny vyvolal v Germánii „domino efekt“: každý kmen, který migroval pod tlakem jiného, byl nucen připravit o území třetí kmen, který tak musel hledat nový domov na půdě kmene dalšího … Pod tlakem nových útočníků ze severu a brzděny římskou hranicí na jihu, se tyto kmeny bez půdy pokoušely násilně překročit Limes.
Docházelo tak k pohybům a míchání etnik, což stávající obyvatelstvo víceméně pokojně přijímalo. Následně byly celé kmeny (Markomané, Kvádové a Nariskové, Vandalové, Kotinové, Jazygové, Buriové atd.) seskupeny do koalic převážně vojenské povahy, a jako takové zvyšovaly svůj tlak na sousedy za Limes Romanus. Nicméně některé germánské kmeny, případně jednotlivé válečnické skupiny, žily se svými římskými sousedy v míru a nejednou vstupovaly do jejich služeb. Svědčí o tom např. bohaté archeologické nálezy z okolí Pasohlávek na Jižní Moravě, kde jistá část Markomanů sídlila takřka pod hradbami římského tábora.
Nicméně, v době vlády Marka Aurelia již tak napjatá situace vyústila v řetězec invazí, jež podnikly barbarské kmeny až na sever Itálie. Stalo se tak poté, co bylo Impérium znatelně oslabeno předchozím tažením proti Parthům a vražednou epidemií nazvanou antoninův mor. Avšak „císař-filozof“ Marcus Aurelius v tuto chvíli přešel k činu a vytáhl se zbraní v ruce proti narušitelům. V řadě tažení známých jako markomanské války (162–180 n. l.) vojska pod jeho velením nejenže vytlačila barbary z Itálie, ale pronikla na jejich území a dosáhla jejich pacifikace – GERMANIA SUBACTA.
Jací byli Germáni
Všichni germánští vojáci byli svobodní členové kmenů. Většinu z nich tvořila pěchota, po ní následovala jízda. Elitou vojska byla družina kmenového náčelníka složená z vybraných bojovníků. V každém kmenu existoval malý počet bohatších urozených rodů, které se scházely na klanových shromážděních Hunni, kde rokovali o zásadních otázkách, včetně války a míru. Pro válku pak rada podle zvyku vybírala válečného náčelníka, což byl obvykle nejmocnější bojovník z urozeného rodu, který velel kmenové armádě. Pod velením takového náčelníka mohly kmeny vyslat do pole v průměru 5000–7000 bojovníků. Podléhalo mu několik desítek nižších velitelů, kteří měli na povel jednotlivé klany.
Vesměs se jednalo o kmenová válečnická společenství, v nichž byly všechny ostatní role definovány nebo ovlivněny étosem válečníka. Klasičtí germánští muži se nevěnovali zemědělství, což byla pro ně podřadná, ženská činnost; dávali přednost lovu, který považovali za prostředek ke zdokonalení svých bojových schopností. Rovněž vztah mezi mužem a ženou a rodinou byl podmíněn étosem válečníka. Byla to žena, která jako součást věna přinášela svému manželi zbraně. Germánské ženy také plnily funkci „vojenských zdravotnic“, a byly to ty Wilde Weiber (doslova „divoké ženy“), které poskytovaly lékařskou péči raněným. Ženy doprovázely své muže do boje a povzbuzovaly je k větším výkonům tím, že jim připomínaly riziko zotročení jich i dětí. Germánský voják byl profesionální válečník, jehož samotná sociální existence byla vymezena válkou.
Germáni byli stateční a jejich morálku upevňoval také fakt, že hájili zájmy svého kmene. Při popisu jejich vzhledu zdůrazňoval Strabón (1. stol. př. n. l) jejich divokost, vysoké postavy a světlé vlasy. Nosili vousy a dlouhé vlasy, které si stáčeli do tzv. svévského uzlu nebo vzadu podvazovali na způsob „koňského ohonu“. Některým dlouhé vlasy splývaly na ramena. I když tak jistě nevypadali všichni Germáni, je zřejmé, že Římany, kteří byli nižších postav (což Jihoevropané dodnes jsou), svým vzrůstem převyšovali.
Oblečení Germánů se skládalo z kalhot a haleny sahající do půli stehen, která měla dlouhé rukávy. Doplňoval je pláštík sepnutý na pravém rameni. Germáni si libovali v pestrých barvách ošacení, a tak vlněné látky, ze kterých se zhotovovalo, barvili na červeno, modro, žluto a světlefialovo, nebo je nechávali v přirozených odstínech vlny (bílé, žlutavé, hnědé a černé). Oděv byl přepásán opaskem.
Germánské vojenství
Výzbroj Germánů byla podmíněna mnohaletými kmenovými konflikty, nedostatkem kontaktů s jakoukoli jinou kulturou, kde by bylo možné získat zbraně, a – jak nás informuje Tacitus i další –, skutečností, že tito lidé nebyli dostatečně obeznámeni s uměním metalurgie. Tacitus sice nezdůvodňuje, proč byli Germáni tak špatní kováři, je však jasné, že v tomto směru zaostávali za Kelty, kteří již v 2. stol. př. n. l. dokázali vyrábět kroužkové zbroje, lepší než římské. Také římské prameny hovoří o jen malém počtu germánských válečníků, nosících ochranné zbroje a kovové přilby; pravděpodobně šlo jen o šlechtice nebo významné bojovníky.
Pouze někteří náčelníci a příslušníci jejich družin se mohli pyšnit kroužkovou zbrojí. Pokud měli přilbu, získali ji jako kořist v boji nebo jako dar. Základní ochranu před ranami tvořil velký štít z tenkých pomalovaných prkének nebo splétaného rákosí, pokrytý kůží. Ty dřevěné po obvodu zpevňoval kovový lem a uprostřed měly puklici (umbo). Na výšku měřily zhruba 60 cm až jeden metr. Menší kruhové používali asi jezdci, větší oválné nebo šestihranné pěchota. Někteří vojáci také používali ochranu hlavy z kůže nebo usně. Základní zbraň Germánů představovala framea, sedm až deset stop (cca 210–300 cm) dlouhé kopí podobného typu jako u řeckých hoplítů, zakončené krátkým, ostrým hrotem. Kopí bylo používáno v boji zblízka, nebo jím bylo možné házet. Zdá se také, že germánské jednotky nosily i poněkud delší kopí, která mohli používat příslušníci předních řad útočící formace pěchoty, aby jimi rozráželi nepřátele. Jakmile pronikli dovnitř nepřátelské formace, sloužila jim jako primární smrtící zbraň framea. Meč nebyl běžná zbraň; často jej nahrazoval sax nebo scramasax, nůž či tesák dlouhý 7–7,5 cm, a v prvé řadě různé typy seker. Germánští válečníci navíc nosili různé typy krátkých, dřevěných oštěpů s hroty tvrzenými v ohni, které, jak nás informuje Tacitus, uměli vrhat na dlouhé vzdálenosti. Navíc se jejich nepřátelé ocitali pod salvami jiných projektilů, pravděpodobně kamenů a zaostřených tyček.
Do boje se Germáni většinou svlékali do půl těla, aby tak dávali najevo svou odvahu a chlubili se šrámy z dřívějších bojů. Výjimkou byli Gótové, kteří se na východě Evropy setkali s různými druhy zbrojí a tzv. žebrovými či křížovými přilbami (Spangenhelm), které nosili asijští bojovníci. Gótové se je naučili používat, a později se v jejich vojenských oddílech objevili také těžkoodění jezdci.
Germánská jízda a její taktika
Ačkoli prvořadou silou germánských klanových vojsk byla pěchota, vypracovalo se mnoho germánských kmenů do role excelentních jezdců. Nicméně, i tak byla početnost jejich kavalerie omezená a její výkonnost nedosahovala standardních měřítek. I tak mnoho národů vychvalovalo germánskou kavalerii, především tu gótskou. Germánští jezdci většinou nebyli vycvičeni pro boj v určitých formacích, uměli však velmi dobře manévrovat a působit v rámci vojenských jednotek, nikoli jako neorganizované hordy.
Koníci, které tehdy používali, zřejmě postrádali jakékoli výjimečné kvality, byli malého vzrůstu, pevní a robustní, možná pocházeli z druhu „lesního koně“ známého jako tarpan. Na germánské poměry šlo o koně relativně drobné, což ovšem – zejména starším jezdcům – usnadňovalo nasedat a sesedat z nich během boje. Svévové[1] cvičili své koně k tomu, aby zůstali v klidu, když je bojovník opustí, díky čemuž mohl seskočit ze zvířete a po pěší akci na něj znovu rychle nasednout, aniž musel koně někde honit.
Stejně jako pozdější středověké rytíře, i germánskou kavalerii tvořili převážně šlechtici, jejichž hlavní výzbrojí bylo kopí a štít, a byli podporováni lehkými pěšáky. Taková kombinace lehké jízdy s lehkou pěchotou umožňovala pohyblivou taktiku: jízda mohla prorazit nepřátelské šiky, zatímco pěchota ji mohla těsně následovat, aby dobíjela ty, kteří atak přežili. Této taktice by odpovídaly zprávy současníků, podle nichž germánské jezdectvo útočilo tak pomalým tempem, že pěchota neměla větší problém udržet s ní krok.
Germánská jízda zaujala i Caesara, který její jednotky zařadil do římského vojska. Tacitus uvádí, že nejlepší jezdci z celého vojska působili jako úderná síla, elitní jednotka zvaná „Stovka“, protože ji tvořilo sto předních válečníků, pečlivě vybíraných ze všech klanů (Gau). Při útoku Stovka razila cestu ostatním, kteří postupovali za ní; byl to velmi nebezpečný úkol, který zvládli vskutku jen ti nejzkušenější a nejodvážnější válečníci. Stovka naopak podporovala v boji obecnou jízdu, pokud na svůj úkol nestačila.
Na závěr lze říci, že síla Germánů (případně těch kmenů, které Germánii obývaly) spočívala ve vysoce disciplinované a soudržné povaze jejich klanových bojových skupin (Kampfgruppen). Tyto skupiny se mohly rychle pohybovat lesy a bažinami a byly schopné se s hroznou zuřivostí vrhat na nepřítele, který ještě nebyl připraven k boji. Stejně rychle mohly přerušit kontakt a stáhnout se, protože pro klanovou bojovou jednotku byla nezbytná skupinová disciplína. Schopnosti Germánů se projevovaly zejména v rozptýleném boji, překvapivých atacích, přepadech, předstíraných ústupech, rychlém opětovném seskupování a ve většině dalších aspektů partyzánské války.
Druhý římsko-barbarský festival
Ve dnech 10. až 12. září tohoto roku pořádala VIII. kohorta legie X (legionari.eu) pod záštitou Návštěvnického centra Mušov v místech, kde se před 1800 lety vypínala římská vojenská stanice, setkání klubů vojenské historie a reenactmentu. V jeho závěru mohli diváci zhlédnout poutavou ukázku římského jezdeckého výcviku, předváděnou členy Šermířské a divadelní společnosti Štvanci, představujícími elitní jezdce z Batávie. Kromě hodu oštěpem proti štítu a šermu jezdec proti jezdci i jezdec proti pěšákovi, zde jezdci předváděli své umění v sekání umělých hlav na tyčích, nabodávání kruhů na kopí apod.
[1] Je pozoruhodné, že podle některých historiků kmeny obývající oblast, označovanou Římany souhrnně jako „Germánie“, nemusely být germánské, ale již praslovanské – např. Svévové/Suebové, Markomani atd. (Více viz v knize My Slovania před 2000 rokmi, autor Metod Nečas, Eko-konzult (Slovanská kultura) 2017)
Prameny
