Henna (Lawsonia inermis) je jednou z nejdéle využívaných rostlin světa — jako barvivo i léčivá bylina slouží lidstvu více než pět tisíc let. V orientálních kulturách sloužila nejen k rituálnímu zdobení lidského těla, ale i k zdobení zvířat při slavnostních příležitostech. Jaké účinky henně přisuzuje současná věda, jaká je její role při ošetření povrchových poranění — a existuje opodstatnění pro její použití v případě fotosenzibilizace po třezalce?
Henovník bílý (Lawsonia inermis) je stálezelený keř nebo menší strom z čeledi kyprejovitých (Lythraceae). Roste v tropických a subtropických oblastech Afriky, jižní Asie a severní Oceánie a po tisíce let patří k nejvýznamnějším rostlinám využívaným k barvení kůže, vlasů, nehtů, textilu i zvířecí srsti. Hlavní barvicí látkou henny je lawson, červenooranžový pigment, který se váže na bílkoviny — díky tomu ulpívá na keratinu ve vlasech, žíních, rohovině i povrchových vrstvách kůže a vytváří charakteristický odstín od měděné po sytě červenohnědou. Vedle barviva obsahuje henna také flavonoidy, třísloviny a další rostlinné látky, jimž jsou připisovány protizánětlivé, antibakteriální, antimykotické a antioxidační účinky.
Henna patří k nejstarším barvivům vůbec — používána kosmeticky i při rituálních příležitostech napříč kulturami a staletími. V tradiční medicíně se uplatňovala při kožních obtížích, odřeninách, povrchových ranách, plísňových onemocněních, popáleninách i zánětech. Moderní výzkum některé z těchto účinků skutečně podporuje, přesto je nutné rozlišovat mezi tradičním používáním, laboratorně doloženým působením a klinicky ověřenou léčbou.
Henna byla využívána ve starověkém Egyptě, Persii, severní Africe, na Blízkém východě, v Indii i jihovýchodní Asii. Barvily se jí ruce, chodidla, nehty, vlasy, vousy, paruky i textilie. Byla součástí svateb, náboženských slavností, rituálů přechodu, pohřbů i válečných výprav. V Egyptě ji využívali nejen ke zdobení těla, ale také v péči o vlasy — vlasy zbarvené hennou byly nalezeny například na mumiích z doby Ramesse II. V některých egyptských pohřebních kontextech bývá zmiňována také její rituální role, přestože přesná povaha jejího využití v mumifikačních postupech zůstává předmětem odborné diskuse.
Ve starých orientálních kulturách měla henna zároveň silný symbolický rozměr. Barva henny byla spojována s krásou, plodností, ochranou a výjimečným společenským postavením. Zásadní místo zaujala v islámské a hinduistické kultuře — v obou tradicích je její používání při slavnostních příležitostech doloženo po staletí a dodnes tvoří neodmyslitelnou součást svatebních obřadů. Složitá ornamentální malba na ruce a chodidla, v hinduistické tradici označovaná jako mehndi, se stala součástí rodinných i náboženských rituálů napříč generacemi. Motivy se lišily podle oblasti, náboženského prostředí i příležitosti — jiné vzory patřily ke svatbám, jiné k oslavám narození dítěte, jiné k rituálům přechodu nebo k pohřebním obřadům.
Henna však nebyla vyhrazena pouze lidem. Při slavnostech a ceremoniích se zdobila také zvířata, především koně, velbloudi a skot.
Koně měli v islámském, perském i indickém světě mimořádné postavení. Dochovaná vyobrazení — zejména mughalské a perské miniaturní malby — ukazují koně s barvenými končetinami, spodní částí těla, hřívou nebo ocasem. Hennou byli zdobeni koně při svatbách, náboženských slavnostech, oslavách panovníků, pohřbech, lovech i vojenských výpravách. Barvení mělo nepochybně silný estetický účinek. Na světlé srsti vytvářela henna výrazný měděný až červenohnědý kontrast. U koní s bílými odznaky nebo světlými žíněmi zvýrazňovala pohyb končetin, lesk ocasu a hřívy i celkový dojem upravenosti. Světlé ocasy a bílé končetiny se v běžném provozu obtížně udržovaly čisté, a barvení tak mohlo mít i praktický rozměr.
Zvlášť nápadný efekt vznikal u velmi světlých koní, například u jedinců s dvojitým ředěním pigmentu, jako jsou cremello nebo perlino. Jejich světlá srst poskytovala ideální podklad pro syté odstíny henny — výsledkem byl neobvyklý lesk a slavnostní vzhled, jenž mohl v očích diváků i majitele zvyšovat hodnotu koně.
Nelze vyloučit, že obarvení světlé kůže a srsti mohlo mít vedle estetického efektu i praktický přínos. Tmavší pigment obecně snižuje citlivost nepigmentovaných partií na sluneční záření a lawson vykazuje schopnost částečně blokovat ultrafialové záření. Přímé historické ani veterinární důkazy pro cílené používání henny jako ochrany před spálením u koní však zatím chybějí. Tuto možnost je proto vhodné chápat jako pravděpodobnou hypotézu, nikoli jako doložený fakt.
V tradiční péči o koně nebyla henna vnímána jen jako barvivo. Používala se také jako prostředek k ošetření kůže, srsti, kopyt a drobných poranění, přičemž dobové a etnografické zmínky jí připisují protizánětlivé, antibakteriální, antimykotické a mírně analgetické účinky.
Hennová pasta se nanášela na odřeniny od sedel a postrojů, povrchové rány, otoky končetin a podráždění kůže. Tradovalo se, že podporuje hojení, omezuje vznik jizev, chrání před infekcí a zlepšuje kvalitu rohoviny. Končetiny koní se při dlouhých pochodech nebo vojenských výpravách mohly ošetřovat opakovaně — zřejmě nejen kvůli vzhledu, ale i kvůli úlevě po zátěži.
Část těchto tradičních představ dnes nachází oporu v moderním výzkumu. Experimentální studie sledovala účinek různě koncentrovaných roztoků extraktu z henny na hojení kožních ran u koní. Do výzkumu bylo zařazeno patnáct koní rozdělených do pěti skupin: čtyři ošetřované 5%, 10%, 15% a 20% extraktem henny, pátá sloužila jako kontrolní skupina ošetřovaná destilovanou vodou. Autoři sledovali klinický průběh hojení, bakteriální osídlení ran i histologické změny. Vyšší koncentrace extraktu — zejména 20% — byly spojeny s lepším hojením, výraznější novotvorbou cév a příznivějším histologickým obrazem oproti kontrolní skupině. Extrakt navíc vykazoval účinek proti některým bakteriím běžně spojeným s kožními infekcemi. Studie je zajímavá, avšak pracuje s malým počtem zvířat a jde o experimentální model, nikoli o běžnou klinickou praxi. Přesto podporuje představu, že tradiční využití henny při péči o povrchová poranění nebylo pouhou pověrou.
Bílé odznaky, růžová kůže na nose, nepigmentované spěnky a další světlé partie patří u koní k místům nejcitlivějším na sluneční záření. Spálení sluncem vzniká zejména na kůži s malým množstvím pigmentu a slabším osrstěním.
Lawson, hlavní barvivo henny, má schopnost kůži i srst ztmavit. Experimentální práce u lidí ukazují, že při aplikaci na kůži může přispívat k částečnému blokování UV záření. To podporuje úvahu, že obarvení světlých partií mohlo u koní snižovat riziko spálení.
Přímý důkaz u koní však chybí. Nevíme, jak silná ochrana by při běžném použití henny vznikla, jak dlouho by vydržela, jak by ji ovlivnily pocení, déšť, prach, tření nebo opakované mytí — a zda by byla dostatečná pro ochranu růžové kůže v období intenzivního slunečního záření. Hennu proto nelze doporučit jako spolehlivou náhradu stínu, ochranných masek, přístřešku ani veterinárně doporučených přípravků s UV ochranou.
Nejpoctivější závěr zní: henna mohla mít určitý ochranný efekt, ale u koní to zatím prokázáno není.
Zcela jinou situací je fotosenzibilizace po požití třezalky tečkované (Hypericum perforatum). Ta není obyčejným spálením od slunce. Třezalka obsahuje hypericin — fotodynamickou látku, která se po pozření dostává do krevního oběhu a následně do kůže. Po vystavení slunečnímu světlu se aktivuje a vyvolává poškození tkání.
Postiženy bývají především bílé a nepigmentované partie, protože pigmentovaná kůže poskytuje přirozenou ochranu. Klinicky se může projevit zarudnutí, otok, bolestivost, mokvání, tvorba krust, odlupování a v závažných případech nekróza kůže. Reakce může být velmi bolestivá.
U takového stavu není henna vhodnou prevencí ani léčbou. Teoreticky by tmavší zbarvení mohlo část světla odstínit, ale není doloženo, že by bylo schopné zabránit reakci vyvolané hypericinem. Navíc jde o problém, který má původ uvnitř organismu — nikoli jen na povrchu kůže.
Při podezření na fotosenzibilizaci po třezalce je nutné okamžitě odstranit zdroj rostliny z pastvy nebo sena, koně přesunout mimo přímé slunce, chránit postiženou kůži a kontaktovat veterináře. Henna nesmí v tomto případě vytvořit falešný pocit bezpečí.
Pokud se majitel rozhodne hennu u koně vyzkoušet, měl by používat výhradně čistou přírodní hennu bez syntetických barviv, parfemace a neznámých příměsí. Zvlášť riziková je takzvaná černá henna, která může obsahovat parafenylendiamin (PPD) — látku spojenou se silnými alergickými reakcemi, mokváním, puchýři a dlouhodobou senzibilizací.
Před použitím na větší ploše je vhodné provést test snášenlivosti. Henna by se neměla nanášet do hlubokých, rozsáhlých, mokvajících nebo infikovaných ran bez doporučení veterináře. Stejně tak by neměla nahrazovat standardní ochranu před sluncem u koní s růžovou kůží, rozsáhlými bílými odznaky nebo sklonem k fotosenzibilizaci.
Při rozumném použití může být čistá henna zajímavým prostředkem k barvení světlé srsti, ocasu, hřívy nebo končetin. Může dodat sytější odstín, sjednotit zašlé bílé partie a vytvořit působivý slavnostní vzhled. Vedle estetického efektu nelze vyloučit ani podpůrný účinek při péči o povrch kůže a srsti.
Henna je pozoruhodná rostlina stojící na pomezí kosmetiky, rituálu a tradiční medicíny. Po tisíce let zdobila lidské tělo i těla zvířat — v orientálních kulturách byla nepostradatelnou součástí slavností, náboženských obřadů a péče o koně mimořádné hodnoty.
Moderní poznatky podporují zejména její antibakteriální, antimykotický, protizánětlivý a hojivý potenciál. Otázka ochrany před sluncem zůstává otevřená: obarvení světlých partií mohlo částečně pomáhat, přímý důkaz pro cílené a spolehlivé využití henny jako UV ochrany u koní však nemáme.
Ještě obezřetnější musíme být u fotosenzibilizace po třezalce tečkované. Tam nejde o běžné spálení, ale o toxikologický problém vyvolaný fotodynamickou látkou — řešením je odstranění příčiny, ochrana před sluncem a veterinární péče, nikoli aplikace henny.
Henna může koně rozzářit a možná i podpořit zdraví kůže. Neměla by však být zastírána skutečnost, že světlá kůže, bílé odznaky, intenzivní slunce a toxické rostliny vyžadují především prevenci, opatrnost a zdravý úsudek.
Použité zdroje
Towfik AI, Hamza SS, Munahi AK. The effect of Henna (Lawsonia inermis) on the wound healing of Local Arabian Horses. Journal of Kerbala University. 2015; 13(1): 78–91.
