Dominiko, máte za sebou úspěšnou sezónu, kterou jste zakončila druhým místem v Poháru překážkových jezdkyň. Chtěla byste si příští rok sáhnout na zlato?
Samozřejmě! Určitě bych tento šampionát chtěla jednou vyhrát! Myslím si, že každý jezdec, a je jedno zda rovinový nebo překážkový, je nadšený z každé takto velké výhry. I druhé místo mě velmi potěšilo!
Myslíte si, že ženy potřebují svůj vlastní šampionát? Mají to v překážkovém dostihovém sportu těžší, než muži?
Díky tomu, že je to rozdělené na ženský a mužský šampionát, máme i my ženy šanci vyhrát nebo se alespoň umístit. Ženy sice nemají tolik fyzické síly jako muži, ale mají výhodu nižší tělesné hmotnosti. Nemusí před závody snižovat váhu, nemusí se unavovat hubnutím v sauně a běháním. Někteří muži se musí potit i před dostihem a to jim dost síly sebere.
Co považujete za absolutní vrchol roku 2024?
Největším úspěchem roku 2024 bylo vítězství v rámcovém programu Velké pardubické. Pohár BICZ holding 2024 s koněm Yank.
Co byste si přála, aby přinesl rok 2025?
Doufám, že rok 2025 přinese víc šancí, víc vítězství a nových zkušeností. Hlavně aby bylo zdraví a rok 2025 byl bez zranění.
Byl pro vás dostihový svět vždy první volba?
Začínala jsem v deseti letech v pony týmu Slávie Bratislava. Jezdila jsem drezuru a parkur a parkuru jsem se chtěla i věnovat. Ale bylo to drahé a rodiče si nemohli dovolit vymoženosti, které byly potřeba na to, abych mohla naplno trénovat a závodit. A tak jsem přešla na dostihovou dráhu v Bratislavě. Ve čtrnácti letech jsem poprvé startovala v pony dostizích a nadchlo mě to. Dostihové koně jsem začala jezdit v šestnácti pod dohledem Ľudovíta Végha a Ladislava Kublihy. Pro překážky jsem se nerozhodla, přišlo to samo. Asi to rozhodla klisna Whirten. Obsedala jsem ji, jezdila ji v tréninku, znala jsem jí. Nebyl pro ni jezdec a tak pan Kubliha, u kterého jsem tehdy pracovala, rozhodl, že ji v dostihu pojedu já. Kdybych něco pokazila, nikoho by to netrápilo, protože klisnu stejně neměl kdo jet a nestartovala by. Takže shoda okolností, možnost, která přišla. V dostihu v podstatě nešlo o nic jiného, než o co šlo v tréninku. Udržet klisnu až do startu jakž takž v klidu a sebe na koni. Na rozdíl od tréninku vlastně jen pár koní kolem navíc. 🙂 Whirten měla vždy problémy na startu, buď každého už před startem shodila nebo špatně odskočila. Takže když dobře odskočila, bylo to už vyhrané, hned při svém prvním startu jsem zvítězila. 🙂 Ale lákají mě i roviny. Momentálně shazuji, abych mohla víc jezdit.
Kde aktuálně působíte?
Stále u Jaroslava Břečky. Quirinus Farm v Javorci. Máme 15 dostihových koní a na všechno jsme jen my dva. Takže máme co dělat. Dopoledne děláme stáje, koně se mezitím vypohybují v kolotoči nebo ve výbězích a potom postupně všechny koně odjezdíme.
Co je podle vás potřeba, aby jezdec v překážkových dostizích uspěl?
Určitě musí mít dobrou kondici a rozum v dostihu, aby tam druhé nepřizabil. 🙂 A nemůže mít strach, protože pády jsou součástí života překážkového jezdce.
A co je pro vás jako dostihového jezdce to nejtěžší?
Nejtěžší pro mě bylo, když jsem musela hodně hubnout kvůli rovinám. Chtěla jsem jezdit současně roviny i překážky. Ve výsledku jsem neměla potřebnou sílu ani tam, ani tam. A to už nedělám. Buď to půjde samo a v klidu, nebo vůbec.
Když jezdec začíná, má před sebou vzory, ke kterým vzhlíží. Kdo nejvíce ovlivnil vás?
Nejvíc mě ovlivnil Jaro Břečka. Učí mě všechno. Jak jezdit v tréninku, v dostizích. Ale učím se i od jiných jezdců a trenérů. Vždy si nechám poradit a jsem ráda, když mi někdo chce pomoci. Poučím se i když vidím, jak někdo zvládá těžkou situaci s těžko jezditelným koněm. Každá zkušenost je dobrá. Nikdy nevíte, jakého koně můžete dostat.
Vybavíte si ještě, co vás pohánělo a udrželo v sedle, i když přišly pády a temnější dny?
Určitě touha vyhrávat. Na neúspěch rychle zapomenu, přejde to a zase jdu naplno.
Kdybyste ulovila pohádkovou zlatou rybu, jaká by byla vaše tři přání?
Přála bych si další tři zlaté rybičky! 🙂 Žertuji. Samozřejmě zdraví. Pokud je zdraví, tak je možné všechno. 🙂
