Annie Wilkins – poslední tramp v sedle

23. 12. 2020 06:00

Obrázky: 6

Autor: Michaela Burdová Foto: Walter Lunde, Lindsay Tise Rubrika: Expedice a cestopisy Počet přečtení: 1982 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Neměla rodinu, přišla o farmu, lékaři jí dávali 2 roky života, možná tři. Někdo by se zhroutil nebo začal pít. Annie místo toho v roce 1954 sebrala zbytek svého majetku, koupila si koně a v doprovodu svého věrného psa se vydala na 7000 mil dlouhou cestu z východního pobřeží Ameriky na západ, ke břehům Pacifiku.

Jackass Anie

V Minot ve státě Maine na východním pobřeží patřila k těm postavičkám města, které tvoří jeho osobitý kolorit. Annie se vlastně jmenovala Mesannie, ale v Minotu jí neřekli jinak než Jackass Annie, což souviselo s jejím dopravním prostředkem (mula) do obuvnické továrny, kde v mládí pracovala, aby pomáhala udržet rodinnou farmu. Současně její přezdívka znamenala, že ji považovali za podivínku. Svůj dům měla pro svá zvířata otevřený a jedna z jejích známých vzpomíná, jak k ní přišla a po stole se v kuchyni promenádovala kuřata. Zřejmě by jí dnes odborníci přišili nějakou diagnózu. Každopádně se tehdy příliš nekonformní a svobodomyslný duch odpouštěl nebo byl i zdrojem jistého obdivu u mužů, ženy takové pochopení nenacházely.

Nemoc

Rodinnou farmu po smrti rodičů provozovala se svým strýcem. Jenže šedý zákal ho postupně připravil o zrak a tíha dřiny padla jen na Annie. Když v zimě zcela vyčerpaná ulehla s horečkami, doktor prohlásil, že jde o chřipku. Prý ji má vyležet. Odpočívat. Něco takového říct farmáři je nesmysl. Musí obstarat zvířata. Snažila se sice odpočívat, ale jen mezi celodenními povinnostmi, rozbíjením ledu v napajedlech, krmením, vyvážením hnoje. Snad by to i zvládla, jenže zima udeřila v plné síle a zasypala krajinu metrovou vrstvou sněhu. Annie neměla sílu proházet si cestu ke stáji. Prodírala se závějemi a padala vyčerpáním. S každým nádechem plíce explodovaly bolestí, třásla se a drkotala zuby v zimnici. Potřebovala doktora, ale musela by se dostat na hlavní silnici a už byla příliš slabá, aby si došla pro pomoc. Ani strýc by na hlavní silnici nedošel.

Naštěstí se druhý den objevili mladí muži ze sousedství, kteří se přišli zeptat, zda jsou v pořádku. Než přijela sanitka, uběhlo několik hodin. Annie odvezli do nemocnice a starého pána do charity. Byla stále ještě upoutaná na lůžko, když se dozvěděla, že strýc zemřel. Už nikoho neměla. Byla poslední svého rodu. Rentgen odhalil nález, zřejmě pozůstatek prodělané tuberkulózy, která byla tehdy běžná. Možná to byl i karcinom. Annie se vrátila na farmu se slibem doktorovi, že bude odpočívat. Přitom ji každý nádech řezal v plicích, jako kdyby ji tam bodali nožem. A byla na mizině. Zvířata na farmě se prodala, aby bylo z čeho zaplatit účty nemocnici, ale byl tu dluh na daních. Přesto se ještě nevzdávala a zkoušela farmu udržet pěstováním okurek, než přišel den, kdy jí bylo jasné, že dědictví, na kterém dřely tři generace, neudrží. A vlastně už s tím ani neměla chuť bojovat.

Farmu prodala sousedovi, a i když měla možnost bydlení u přátel její matky nebo v charitě, neměla motivaci, aby v Maine zůstávala. Vzpomínala na to, jak její matka často snila o cestě do Kalifornie, o tom, jak se jednou vykoupe v Tichém oceánu. Annie měla najednou před sebou jasný cíl. Uskutečnit sen její matky. 

Morgani

Když se rozhodla, že se vykoupe v Pacifiku, musela najít vhodného a pro ni cenově přijatelného koně. Lovila v inzerátech a jednoho dne narazila na inzerát obchodníka s koňmi. Vykupoval koně i na maso a Annie napadlo, že by mezi nimi mohla najít levného a přitom zdravého koně. Nezvedla telefon, žádný neměla. Napsala dopis a čekala na odpověď. Asi za týden obchodník za Annie skutečně přijel s tím, že pro ni má perfektního koně. Jeho zájem byl poněkud podezřelý, nicméně na konci obchodního vyjednávání byl Tarzan. Když ho uviděla, svým exteriérem jí hned připomněl typ klusáků, které vídala v Mainu. Tarzan měl v sobě zcela jistě krev morgana, což z něj opravdu činilo to nejlepší, co si mohla Annie vybrat, a morgani si tak zaslouží malou odbočku od jejího příběhu.

V roce 1879 se v jižní Nové Anglii narodil hřebeček, kterého si o dva roky později koupil chovatel koní, farmář a učitel zpěvu Justin Morgan a odvezl si ho do Vermontu. Hříbě bylo tak dokonalé a hezké jako obrázek, že nezbylo, než ho tak pojmenovat – Figure. Hřebeček byl nejen proporcionálně perfektní, ale měl také výborný charakter a schopnosti. Rostl do krásy, kterou doprovázela vytrvalost, síla, tvrdost a ušlechtilost. Dokázal porazit každého koně v klusu, ve cvalu, v zápřeži. Navíc se ukázalo, že tyto vlastnosti předává svým potomkům jako na kopírce. Zemřel v roce 1821, tedy ve věku 32 let.

Jak se rozrůstala země, tak se také rozvíjelo plemeno morgan. Tito koně byli ve své době nejžádanější na práci i sport. Ve 40. letech 19. století neměl v klusáckých dostizích konkurenci. Osvědčil se během občanské války hlavně pro svou vytrvalost oproti ostatním koním. V 19. století pak zájem o morgany upadá, protože byl zájem o větší koně a klisny byly zapouštěny většími hřebci jiných plemen. Chovatelé doufali, že vytrvalostní schopnosti morganů v kombinaci s větší velikostí dají vzniknout ještě lepším koním. V roce 1890 se někteří chovatelé pokouší původního morgana vzkřísit a jejich programy se staly základem i pro moderní chov. K morganům se jistě v některém článku vrátíme, důležité je, že krev Figure kolující v Tarzanovi znamenala pro Annie větší šanci, že si svůj sen splní, že s takovým koněm dokáže přejít z jednoho konce kontinentu na druhý.

Koně měla a třetím účastníkem výpravy byl Depeche Toi, asi rok a půl starý kříženec kokršpaněla a jezevčíka, kterého si vychovala od štěněte. Bez ohledu na váhání a pochyby se začátkem listopadu 1950 Annie rozhodla vyjet za jakéhokoliv počasí. Vše potřebné nacpala do sedlových brašen, dala do kapes, přivázala za sedlo, před sedlo. Tarzan musel nést kolem 100 kg.

Celé to vypadalo jako hodně šílený nápad. Annie však držela její víra a často prohlašovala, že Bůh má pro každého z nás nějaký plán a vše je předurčené. Z dnešního pohledu byla víra poněkud málo. Nebyla GPS, žádný mobil. V kapse něco přes třicet dolarů. Annie neměla ani mapu, i když tehdy už byly tištěné mapy na benzinových pumpách, což ocenila až cestou. Měla jen touhu dojet na pobřeží Pacifiku, kam se vždycky chtěla podívat její matka. Splnit její sen. Něco v posledních letech svého života poznat. Lidé ji mohli považovat za tuláka, hipíka, poutníka. Sama si říkala tramp. Poslední z trampů v sedle. 

Plechové šelmy

Annie zažila žár pouští, oslepující sníh a chlad západních hor i nebezpečí neznámého terénu. V Arkansasu ji málem uštkl had, v Coloradu ji skoro pošlapalo stádo dobytka a ve Wyomingu se jednoho rána probudila pod vodou, když tábořiště zaplavila blesková povodeň. Ale to nejnebezpečnější, s čím se denně na cestě setkávali, nebyla neúprosná příroda, ale řvoucí motory aut a trucků. V době, kdy trio vyrazilo na cesty, už se automobilový svět dravě rozlézal a bylo potřeba mu dát prostor. Stavěly se dálnice. Hned první dny Annie jela po pravé straně silnice a vedle se již dostavoval další úsek dálnice, proto se provoz  z dálnice odklonil na silnici. Annie o této autománii neměla tušení. Byla zvyklá na poklidné rychlosti pěšky nebo v sedle a najednou kolem ní svištěla auta, uspěchaní řidiči v masivních bourácích ji těsně míjeli a plašili Tarzana, který se nebezpečně točil zadkem směrem k těm plechovým drakům. V jedné chvíli se jí také zamotal do vodítka Depeche Toi a to přimělo jednoho řidiče zastavit a pomoci jí. Domlouval jí, aby tudy nejezdila, že je to nebezpečné. Když se jí ptal, kam má namířeno, raději uvedla město asi 10 mil odtud, protože jí bylo jasné, že by ji považoval za blázna, kdyby uvedla pravý cíl své cesty.

Dobří lidé

Annie měla štěstí. V době, kdy se lidé v Americe obvykle báli otevřít cizímu člověku dveře, protože by tam mohl být zloděj, vrah nebo komunista, otvírali Annie své domovy, poskytovali jí a jejím zvířatům jídlo, vodu a teplo. Nebo dokonce ještě jednoho koně… Původně vyjela jen s Tarzanem, ale po nějaké době začal kulhat a místní veterinář jí doporučil, aby měla s sebou druhého koně jako soumara, čímž by snížila zátěž. Tak přibyl k Tarzanovi a věrnému psu Depeche Toi třetí člen posádky, ušlechtilý, charakterní pohodář Rex.

Pohostinství a pomoci se však nedočkala vždycky, byly dny, kdy jí zavřeli dveře před nosem, ani nestačila říci dobrý den. Jednou zase dostala možnost ubytovat a obstarat zvířata v prostorné stodole, ale majitel statku trval na tom, aby přespala v cele na policejní stanici. Vypadá to divně, ale tehdy bylo normální, že místní policejní stanice také ubytovávaly bezdomovce. Díky policejní cele však získala víc než jen relativně pohodlné nocování. Její jméno na policejní svodce vzbudilo zvědavost novináře z Press-Herald. A jak to tak s mediálním zájmem bývá, z Annie byla brzy celebrita. Američané milují příběhy a její příjezd a zážitky a útrapy z cest v každém městě novináři netrpělivě očekávali. Dokonce ji doprovázela policejní eskorta.

Annie měla Depeche Toi na vodítku, když jeli po silnicích, a během dvou týdnů se Tarzan se psem naučili spolupracovat. Pes se snažil nemotat se mu pod nohy a Tarzan dával pozor, aby na něj nešlápl, zvláště v případě, kdy se lekal a uskakoval, když je míjela rychle jedoucí auta a kamiony. To uskakoval vždy do strany směrem od svého kamaráda a Annie měla co dělat, aby se v těchto situacích udržela v sedle. Na druhou stranu Tarzan naprosto nejevil známky toho, že by ho cestování nějak fyzicky nebo psychicky zatěžovalo, a to nejen navzdory každodenní porci mil, ale i nákladu – výjimkou lehkého okulhání, než k nim přibyl Rex. Ne vždy se jim podařilo spát v suchu a v teple. Byly dny, kdy je vytrvalý déšť neopustil několik dnů v kuse. Ale pro člověka přivyklého drsnému pracovnímu režimu od 12 let to nebyl důvod k zoufalství, protě bylo potřeba takovou nepříjemnost překonat.

Tady spal Tarzan

Před Springfieldem přijela do malého hostince, na kterém bylo napsáno „Zde spal Washington“ a kde Tarzan dostal svůj vlastní box. Sněhová bouře je tam zdržela, a když se zase vydali na cestu, byla nad stájí umístěna cedule: „Tady spal Tarzan.“ Při jízdě v New Jersey zaznamenala Annie do svého silničního deníku: „Začínám si myslet, že nás adoptovali řidiči nákladních vozidel.“ Často zastavovali a radili, co ji na dalším úseku čeká. Annie vstoupila do Pensylvánie s kašlem a silnou bolestí zad. Naštěstí se jí ujali v hospodě Chadds Ford, kde se díky odpočinku a dobrému jídlu zase zotavila a Tarzana jí okovali na přední kopyta gumovými podkovami.

Ochránci zvířat

Springfield byl tehdy moderní město s moderními názory – a to i ve věci zacházení se zvířaty. Na své cestě byla Annie vyzvána k návštěvě centra ASPCA (American Society for the Prevention of Cruelty to Animals) ve Springfieldu kvůli zdravotnímu stavu jejích obou zvířat. Annie by vůbec nenapadlo, že by její cestování mohlo být vnímáno jako kruté vůči nim. Vlastně měla vždycky raději spíš zvířata než lidi. Na druhou stranu byla vděčná, že se nějaký veterinář podívá na Depeche Toi a ujistí se, že cestování zvládá v pořádku. Annie byla podrobena mnoha otázkám ohledně toho, jak cestou o psa pečuje. Vysvětlila, že jde na vodítku nebo jede před ní na sedle. Nakonec byl po dvou týdnech cestování uznán zdravým a způsobilým, ale bylo jí doporučeno dát mu na tlapky měkké kožené botky. Pak přišel na řadu Tarzan. Veterinář prozkoumával každou píď jeho těla a dělal si spoustu poznámek, což pochopitelně Annie znejistilo. Verdikt však byl pozitivní. Nové gumové podkovy na zadní nohy, přední upravit, nesedí dobře. Doktor uznal, že je to tvrdý, dobrý kůň, který v sobě má určitě dost morgana, kdoví, zda to není čistý morgan. A popřál Annie šťastnou cestu.

7000 mil / 16 měsíců

Annie cestovala 16 měsíců, urazila 7000 mil. Pro Američany se stala symbolem nezávislosti a síly. Pokud se podíváme na cestu Annie Wilkins na mapě, pak její cesta z Minot v Maine na západě USA do Sacramenta v Kalifornii měří přibližně 2700 mil leteckou dopravou a něco přes 3000 mil, pokud se jedná o pěší nebo cyklisty.

Pěšky je možné od východního břehu kontinentu dojít k břehům omývaným Tichým oceánem za více než 1000 hodin.

Annie sen své matky splnila. Dojela na západní pobřeží omývané Pacifikem. Později se vrátila na východ. O svém putování napsala knihu a dožila se 88 let. Prognózu lékaře tedy přežila o celých dvacet šest let. Bohužel, její koně ji dlouho životem nedoprovázeli. Rex dostal bohužel tetanus a navzdory intenzivní veterinární péči to nezvládl. Tarzan při cestování po Kalifornii v roce 1957 uskočil před autem tak nešťastně, že si zranil nohu a po neúspěšné léčbě musel být utracen. Annie už nikdy na koni nejezdila. Jejím životním koněm byl navždy Tarzan. Annie se nadlouho nikde neusadila a do Minotu se vrátila jen jednou. Místní si pamatují, že byla elegantně oblečená, boty na vysokých podpatcích, hrdá. Je ironií osudu, že bývalá podivínka, jedna z těch nejposlednějších zdejších lidí, bez pojištění, bankovního účtu, bez domova, se stala jedinou slavnou obyvatelkou tohoto města. 

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com