Anglická šlechta v osmnáctém století žila venkovem a koňmi. Angličtí plnokrevníci měřili síly na dráze, padaly rekordy, turf měl své celebrity. Je logické, že existovala poptávka po umělcích, kteří zachovají krásu i ducha okamžiku navždy. V jistém smyslu je plnokrevník také umělecké dílo – samotná stavba těla vyzařuje rychlost, sílu a eleganci. Je estetickým zážitkem sám o sobě a George Stubbs ho ve své době dokázal přenést i na plátno lépe než jiní – jeho úspěchům a nesmrtelným dílům předcházela pečlivá příprava, životní zkušenosti a měl cit pro koně.
George Stubbs se narodil v roce 1724 v Liverpoolu. Jeho otec byl obchodník s kůžemi a mladý Stubbs tady strávil dětství a posléze zde i pracoval do svých patnácti let. Řemeslnou zručnost v malířství získal u jednoho malíře a mědirytce, ale kopírování děl jiných umělců ho nebavilo. To, co se naučil, mu stačilo na kariéru provinčního portrétisty. Mezitím se věnoval studiu anatomie v nemocnici v Yorku a také se učil technice leptu. Přihlížel i asistoval při pitvách a jeho první profesionální prací byly ilustrace díla Dr. Johna Burtona o novém systému porodnictví v roce 1751. Anatomie lidí a zvířat ho fascinovala od mládí, což měla pravděpodobně na svědomí koželužna jeho otce, kde přivykl přítomnosti a zápachu mrtvých zvířat. Nicméně informace o Stubbsově životě do 35. roku jeho života jsou útržkovité a opírají se o záznamy jeho kolegy Oziase Humphryho sepsané koncem Stubbsova života.
Když svou pozornost obrátil ke koním, přesídlil do odlehlé farmy Horkstow v Lincolnshire i se svou ženou Mary Spencer. Tady měl možnost během roku a půl studovat anatomii nejméně tuctu mrtvých koní. Stubbs měl jistou průpravu z mládí a také byl statný a silný a tedy schopen koně utratit vykrvením přetnutím jugulární žíly. Jako konzervační prostředek použil injektáž teplým lojem. Vykrvil je a zavěšené na železnou tyč a háky natáčel do různých pozic (s pomocí své ženy Mary Spencer), aby mohl pitvat, kreslit a postupně odkrývat vrstvy pro své mistrovské dílo The Anatomy of the Horse – tak dlouho, dokud tělo vydrželo. V době, kdy se sir Alexander Flemming ještě ani nenarodil, bylo pitvání kadáverů nebezpečné kvůli možné infekci. Nicméně Stubbs své studium ve zdraví dokončil a chtěl ho publikovat. Vydavatele však nenašel, a tak se pustil do výroby leptů sám. První edice anatomie s padesát tisíci slov podrobného textu vyšla v roce 1766, což Stubbsovi vyneslo stálý příjem i slávu: „Zkuste si představit na moment,“ píše sir Alfred Munnings, Prezident Královské akademie umění, „Stubbs ve své práci zavěsil a rozpitval mrtvé koně v jedné stodole, všechno do detailů nakreslil, sám přenesl na jednu desku za druhou s názvy všech svalů, šest let na tom pracoval a my pak můžeme jen obdivovat velikost tohoto díla tvůrčí vášně“.
The Anatomy of the Horse byla unikátním dílem po stránce odborné a dlouho byla zásadním materiálem pro veterinární lékařství. Dnes je ve sbírce Královské akademie, ale tisky lze sehnat na internetu nebo se dá koupit jako e-kniha.
Právě důkladná studie těla koně v různých pozicích vdechla koním na plátně život – na rozdíl od jiných malířů koní, jako byli Francis Sartorius (1734-1804) nebo James Seymour (1702- 1752), jejichž koně na plátně měli tenoučké krky a drobné hlavy a kupírované ocasy, které byly v módě do roku 1820. Co Stubbs a jeho současníci nedokázali, bylo reální ztvárnění koní v pohybu, které umožnila až fotografie v roce 1870.
Obrazy koní v podání Stubbse nejsou jen vědeckými studiemi – teprve jeho cit pro námět a kompozici z nich činí výjimečná umělecká díla. Ale centrem jeho umění je kůň – jeho osobnost, jeho výraz. Zatímco jiní malíři jako John Wootton nebo James Seymour rozdíly mezi koňmi viděli hlavně v odznacích a barvě, Stubbsovi koně vyzařují osobnost.
Nejznámějším dílem je obraz dostihového koně Whistlejacket. Majitel Whistlejacketa markýz z Rockinghamu byl prvním mecenášem Stubbse. Whistlejacket mu vyběhal 2000 guineí, což je v dnešních penězích 100 000 liber. V tomto bodě ho Rockingham dal do chovu hřebčína Wentworth Woodhouse.
Na obrazu si všimnete kontrastu mezi odvahou vzpínajícího se koně a nervozitou v jeho oku. Kolem koně není žádná krajina, žádní lidé, jiní koně. Whistlejacket nemá udidlo, je svobodný v prostoru bez hranic. To je pro Stubbse typické. Zatímco jiní umělci se ve svých obrazech zaměřovali na oslavu dostihů a vítězství, Stubbs více vnímal koně, více ho zajímalo dění za cílovou rovinou. Viděl nervozitu v očích dvouletých koní, kteří prvně vstupovali na dráhu, krev v jejich slabinách po ostruhách a po biči. Rád je maloval v klidu – na pastvě nebo při ošetřování.Vždy maloval nejprve koně a pak teprve pozadí.
Možná v tom hrála roli i jeho touha po dokonalosti – mohl si být dobře vědom toho, že nedokáže věrně koně zachytit v pohybu, pozici nohou v okamžiku vypětí sil v trysku kolem cílového sloupku. Možná měl jen tato zvířata rád a viděl i negativní stránky dostihů. Také známému irskému gamblerovi a chovateli koní Denisi O´Kellymu namaloval jeho dostihového koně, hřebce Dungannona v poli ve společnosti ovečky, bez jejíž přítomnosti se kůň stával neovladatelným.
Co se týká obrazu Whistlejacketa, Stubbsovi současníci se údajně domnívali, že se ve skutečnosti jedná o nedokončený portrét krále Jiřího III., ale politické rozpory mezi markýzem z Rockinghamu a králem byly důvodem, proč obraz nebyl dokončen. Tato domněnka byla vyvrácena a pokud si všimneme stínů za zadními kopyty, vypadá to, že přesně takto ten obraz chtěl Stubbs namalovat.
Obraz najdeme v Národní galerii v Londýně, rozměry: 292 x 246,4 cm.
Velký obraz zachycuje jednoho z nejslavnějších koní osmnáctého století. Hambletoniana vlastnil sir Henry Vane-Tempest, tento kůň zvítězil v prestižním dostihu (match) 25. března 1799 o krk. Délka cvalového skoku Hambletoniana v cíli údajně měřila 21 stop (přes šest metrů). Sir Henry vyhrál 3 000 guineí a objednal si u tehdy již 75letého Stubbse obraz Hambletoniana.
Péče o koně po dostihu zachycuje napětí a rozrušení u podkoního i u koně. Když byl obraz hotov, donesly se k siru Henrymu pomluvy, že obraz je tak namalován proto, že byl kůň v dostihu bičován a špatně se s ním zacházelo. Stubbs ho ztvárnil nikoliv jako vítěze, ale jako oběť: Hambletonian potácející se a podporovaný starostlivým štolbou, není na něm žokej ve vítězných barvách.
Proto obraz odmítl. Stubbs zase odmítl obraz předělat a žaloval sira Henryho Vane-Tempesta o svých 300 guineí… Později se obraz objevil v Královské akademii, ale ani tam nebyl dobře přijat. Časem sir Henry změnil názor a Stubbsovi za něj zaplatil. Téměř 12 metrů široký obraz má dnes nevyčíslitelnou hodnotu a je nyní k vidění v irském sídle rodiny Londonderry v Mount Stewart, County Down.
Podobu zakladatele amerického klusáka dnes najdeme jen na obraze George Stubbse. Messenger narozený roku 1780 po Mambrino a vnuk Matchema byl v roce 1788 dovezen do Filadelfie. Jeho potomci vynikali rychlostí v klusu a jeho pravnuk Hambletonian je předkem většiny dnešních klusáků. Mezi klusáky najdeme jen málo běloušů, přestože jím byl jeden ze zakladatelů.
V jeho rodokmenu koluje krev všech tří zakladatelů anglického plnokrevníka, především Godolphina, a klusácké vlohy zdědil po norfolkských cestovních koních.
Messenger žil 20 let v hřebčínech v Pensylvánii, New Yorku a New Jersey, uhynul v roce 1808 ve věku 28 let a byl pochován na Long Islandu. Hřebec nikdy nezávodil v zápřeži, ale jeho otec byl klusákem a jeho majitel jednou vsadil 1 000 sovereignů na to, že dokáže klusem urazit 14 mil za hodinu. (www.horses-online.cz)
Stubbs byl také posedlý tématem lva útočícího na koně. Vytvořil na toto téma sedmnáct děl. Na tvorbu se pečlivě připravoval. Vytvořil mnoho studií lvů chovaných v klecích v Toweru v Londýně a v menažerii lorda Shelbourna v Hounslow Heath. Stubbsův zájem se tradičně přičítal scéně, které byl údajně svědkem v Severní Africe, což bylo vyvráceno. Jeho olejomalba Horse Devoured by a Lions, ve které byl kůň stržen k zemi lvem, se výrazně lišila od všech ostatních verzí, ale dílo je nápadně podobné římské kopii řeckého sousoší, které mohl Stubbs vidět na Palazzo dei Conservatori v Římě roku 1754.
Na obraze Lion attacking horse vidíme čirý naturalizmus. Lev zabíjí, aby přežil, kůň chce žít. Výraz smrtelné úzkosti a tělo napjaté v bolestech, detail každého svalu, záhybu kůže. Obraz každodenního boje o přežití, děj, který se v přírodě běžně odehrává. Souboj predátora a kořisti.
Obraz z roku 1765, který v roce 2011 v aukčním domě Christie´s změnil majitele za 20 milonů liber. Gimcrack byl jedním z nejlepších dostihových koní 18. století. Zvítězil v 28 dostizích ze 36 a jen jednou nedokončil.
Gimcrack je na obraze dvakrát – jednou v pozadí, kdy vyhrává dostih, a podruhé v popředí při čištění. Přestože znalci na aukci ocenili obraz jako mistrovské dílo a na samotném Gimcrackovi v popředí žije každá pulsující arterie, hraje každý sval, v pozadí je tento kůň zobrazen v trysku v cílové rovině se svými soupeři s typicky chybným nohosledem.
Do zvláštní atmosféry prodeje obrazu na aukci v Christie´s se můžete ponořit ZDE.
O Georgu Stubbsovi vyšlo v posledních letech několik knih (tipy najdete ZDE), cena jeho děl je závratná a Stubbs se řadí mezi top umělce v aukčních síních. Přitom ve své době byl známý jen v úzkém kruhu aristokratů a milovníků koní. I když byl „znovuobjeven“ ve dvacátém století, většina jeho děl je dodnes v soukromých sbírkách. Bývalý ředitel Národní galerie v Praze Martin Zlatohlávek považuje trh s díly starých mistrů za relativně stabilní a podle jeho slov stoupá v posledních letech zájem právě o obrazy koní. Pro sběratele díla starých mistrů znamenají největší stabilitu a „navíc přinášejí ztišení a uvolnění, které dnešní lidé hledají.“
Více si o Georgovi Stubbsovi přečtěte například zde, prohlédněte si i jeho další mistrovská díla:
