Generálmajor William Throsby Bridges byl urostlý, téměř 190 cm vysoký muž, měl už za sebou bohatou vojenskou kariéru, což mu vyneslo jmenování velitelem Australské imperiální armády. Dobrovolní rekruti pod jeho velením jsou dychtiví zúčastnit se bojů v Evropě, musí se však smířit se změnou kurzu. Čeká je šestitýdenní plavba do Egypta. Připravit bojeschopnou vojenskou sílu vyžaduje trénink a Bridges inicioval v Egyptě intenzivní vojenské cvičení. Sám Bridges měl k dispozici tři koně a jedním z nich byl i australský „waler“ Sandy. Klidný, ochotný a lehce ovladatelný jezdecký kůň se stal jeho oblíbencem a ztělesňoval všechny dobré vlastnosti australského honáckého koně. Waler byl v těchto dobách považován za nejlepšího válečného koně.
Sandy
Waler
V roce 1788 vstoupili na půdu Austrálie první koně, pravděpodobně arabští a berberští, které flotila nabrala u Kapského města. Do poloviny 19. století se sem dováželi další koně různých plemen, mezi nimi anglický plnokrevník. Etabloval se kvalitní angloarab, ale samozřejmě docházelo k dalšímu křížení s jinými plemeny. Vzhledem k tomu, že se tento lehký jezdecký kůň nejvíce prosazoval v Novém Jižním Walesu, ujal se obecný (a obchodní) název – waler. Koncem 19. století je však největším lákadlem zlato a farmaření ustupuje zlaté horečce. Koně z opuštěných farem zdivočeli a dochází k dalšímu křížení s méně ušlechtilými koňmi. Výsledek ovšem stojí za to. Waler tohoto typu je nesmírně tvrdý, s pevnou kostrou, snadno krmitelný, vydrží dlouho bez vody. Nebyl velký, cca 155–162 cm. Waler není plemeno, spíše typ všestranného koně. O jeho zachování usiluje Waler Horse Society of Australia (WHSA) od roku 1986. Přesněji jde o zachování starých krevních linií pocházejících z australských remontních stanic. Jen tito koně jsou registrováni.
Síla, vytrvalost, výjimečný charakter, střední rámec a ideální chody jsou tím, co z australské plemenné všehochuti činilo nejlepšího koně do války. Australská historička Dr. Meleah Hampton říká: „Jednou z věcí, kterou každý voják na walerovi musel ocenit, jsou chody. Dokáže hladce ze svižného kroku přejít do cvalu a cválat tak měkce, že odpadá vertikální pohyb jezdce obtěžkaného výstrojí a zbraní. Hladký cval nehýbe veškerou výstrojí a pohyb není hlučný. To se hodí zvláště v případech, kdy se jezdci pohybují v noci poblíž nepřátelských linií.“ Navíc jeho výdrž bez vody je téměř srovnatelná s velbloudy – tito koně dokázali vydržet i tři dny bez vody, přičemž byli pro přesun vojsk mnohem rychlejší. Jezdec s veškerou výstrojí a zásobami představoval náklad kolem 120 kg. Australský waler Sandy neprošel bitevními poli se svistícími kulkami nad hlavou. V podstatě by ani nemusel opustit farmářský život v Austrálii, nebýt odhodlání svého majitele bojovat za britské impérium.
Francis (Bonner) O´Donnel pocházel z vážené rodiny, která žila v Old Tallangatta, města později zatopeného přehradou Hume. Bonner hrál v místním fotbalovém týmu a se svým bratrem Jackem vlastnili a provozovali cihelnu v Martin´s Lane. Bonner měl koně, černého hnědáka, cca 160 cm vysokého, s bílou lysinou. Jmenoval se Sandy. Tento skvělý honácký kůň se na O´Donnelově farmě narodil roku 1907. Byl mírné povahy a velmi snadno ovladatelný, což z něj činilo ideálního koně pro shánění ovcí a dobytka. Mladý Bonner si brzy našel svou životní lásku, Annu Elizu Campbell. Požádal o její ruku Anny bratra Jima (otec zemřel a Jim se stal hlavou rodiny). Požehnání bylo uděleno. Novomanželé O´Donnelovi začali svůj společný život na farmě. Do rodinné idylky jim však záhy vstoupila 1. světová válka a Jim narukoval do armády. Bonner vždy ke svému švagrovi vzhlížel, navíc byl vděčný, že svolil ke sňatku s jeho sestrou. Tak moc chtěl jít v jeho stopách a bojovat za Austrálii. Byl zničený, když zjistil, že katolický arcibiskup v Melbourne podpořil stanovisko, že římští katolíci nemohou nastoupit do armády. Bonner, stejně jako mnoho dalších farmářů ze severovýchodní oblasti, měl zůstat doma, farmařit a podporovat jednotky tímto způsobem. Měl pocit, že musí nějak Jima podpořit něčím velkým, něčím, co může přispět k vítězství v bitvách. Nakonec, byť s těžkým srdcem, daroval australskému válečnému úsilí svůj nejcennější majetek – valacha Sandy. Tehdy neměl ani tušení, že tento charakterní farmářský kůň bude psát svou vlastní válečnou historii.
S prvním kontingentem vyplulo do války kolem 15 tisíc koní, celkem Austrálie do Velké války vyslala 136 tisíc koní, Nový Zéland více než 10 tisíc koní. Australsko-novozélandský armádní sbor (Australian and New Zealand Army Corps) se proslavil především v boji proti Osmanské říši, kdy vedle Britů a Francouzů bojovali jeho příslušníci do posledního dechu. Každý rok si 25. dubna Australané připomínají „Anzac Day“, výročí krvavé bitvy u Dardanel, kde padlo 8000 australských vojáků. Téměř v každé osadě v Austrálii najdete nějaký „Anzac“ pomník.
Koně neměli pokaždé možnost vstupovat na loď po rampách.
Schylovalo se k peklu u Gallipoli, k boji o strategickou úžinu vedoucí k Istanbulu. Operace Dardanely, válečná zkratka Winstona Churchilla k vítězství, však zůstala jen snem a ambiciózním plánem. Neúspěšné, chaotické tažení proti dobře opevněným, odhodlaným Turkům a brilanci osmanského velitele 19. turecké divize Mustafa Kemala, budoucího prvního prezidenta Turecka, si vyžádalo statisíce životů na obou stranách. Do Gallipoli bylo z Egypta vysláno s vojáky ANZAC 6100 koní včetně Sandyho, jenže jedna malá pláž a strmé svahy zvedající se od břehů neposkytovaly pro využití koní odpovídající
prostor. Bylo rozhodnuto poslat téměř všechny koně zpět do Egypta. Australské a novozélandské síly se vylodily právě na té jedné pláži (Anzac beach), a aniž by vůbec dokončili tento manévr, ocitli se pod palbou Turků. V době, kdy byl Sandy ještě na moři, na cestě zpátky do Egypta, jeho jezdce už pohltila válečná vřava. Bridges v bojích projevoval absolutní disrespekt vůči vlastnímu bezpečí. Ve ztracených bojích o Dardanely bylo odvahy potřeba, jeho však tentokrát stála život. Turecký sniper ho 15. května 1915 postřelil do stehna a o několik dní později Bridges v egyptské nemocnici umírá na infekci. Nohu nebylo možné amputovat kvůli velké ztrátě krve. Britský král Jiří V. se o jeho zranění dozvěděl a odměnil ho povýšením do rytířského stavu. Bridges se tak stal prvním Australanem – rytířem. Jeho poslední myšlenky a přání patřily válečnému koni. Přál si, aby se jeho milovaný Sandy po válce vrátil domů a strávil zasloužený důchod na rodné půdě. Bridges byl sice pohřben se všemi poctami (a pravděpodobně s doprovodem Sandyho) v Egyptě, ale po válce byly jeho ostatky exhumovány a pohřben je v Duntroon, v Canbeře. Byl také jediným australským vojákem, jehož ostatky se po válce do Austrálie vrátily.
Po smrti generála byl Sandy v péči Australian Army Veterinery Corps Office, u kapitána Leslieho Whitfielda. V Egyptě setrvali do března roku 1916, kdy odcestovali do Francie. Sandyho osobním ošetřovatelem se stal Archie Jordan v Australské veterinární nemocnici, společně se pak přesunuli do Swaythling Remount Depot v Anglii. Trvalo až do října roku 1917, než po měsících korespondence mezi britskými a australskými autoritami bylo dohodnuto, že se válečný kůň může vrátit do Austrálie. V květnu roku 1918, po třech měsících veterinárního dohledu, byl Sandy uznán zdravým a schopným odcestovat domů. 7. září roku 1918 se Sandy a Jordan nalodili v S.S.Booral v Liverpoolu a po týdnech strávených na moři připluli do Melbourne 13. listopadu. Poslední generálovo přání bylo splněno. Sandy strávil zbytek života v Remount Hill, ústředním remontním depotu v Maribyrnong v západním Melbourne. Právě Remount Hill bylo místem, kde tisíce walerů začaly svou jednosměrnou jízdu do války. Sandy zde strávil 6 let v proslulých Fisherových stájích a na okolních pastvinách. V květnu roku 1923 valacha dohnalo stáří a ztráta zraku a bylo rozhodnuto o humánní eutanazii. Hlava s krkem byly vypreparované a staly se součástí sbírky muzea Anzac Memorial.
Břehy Nového Zélandu za Velké války opouští 10 tisíc koní, vrací se čtyři. Opět je to zásluhou a možnostmi vysokých důstojníků. Novozélandští dobrovolníci si do války brali své koně – pokud prošli v pořádku vládní inspekcí, vláda je odkoupila a dala vojákovi k dispozici. Přednost měli valaši před klisnami, hřebci se nepřijímali. Barva koně neměla být nápadná. 1000 koní bylo poskytnuto do války darem. To byl i případ 4leté plnokrevné vranky Bess, původním jménem Zelma. Klisnu si vybral a přejmenoval kpt. Charles Guy Powles.
S Novozélandskými expedičními silami Bess a Powles opouští v říjnu roku 2015 Nový Zéland a míří do Egypta. Cesta lodí ve stísněných prostorách je pro koně velkou zátěží. Ošetřovatelé o ně pečují, masírují jim nohy, aby neotékaly, jednou za den jdou koně na půl hodiny na palubu. Plavbu nepřežije kolem 3 % koní. Mrtví koně končí v hlubinách moře. Stejně jako Sandy, ani Bess nepatřila ke skupině koní, kteří vstoupili na půdu poloostrova Gallipoli a zůstává v Egyptě. V roce 1916 slouží při tažení do Sinaje a v roce 1917–18 do Palestiny. Koně byli využívaní především pro rychlý přesun jednotek. Muži operovali ve čtyřčlenných skupinách, po sesednutí bojovali jako pěšáci, jeden muž mezitím koně hlídal. Koně museli zvládnout až 130 kg na hřbetě, pohybovat se v obtížném terénu, v horkém písku a oslepujícím prachu, za nedostatku vody (až 72 hodin) a krmiva, zato v mračnech obtížného hmyzu, v chladných nocích i prudkých deštích. Samozřejmě ztráceli kondici, někteří uhynuli, jiní byli odesláni do nemocnice.
Absolutní ticho pouště přerušuje jen frkání koní a cinkot výstroje.
Bess a další tři koně prošli tímto peklem a vrátili se domů. Všichni čtyři byli spojeni se jménem generála Sira Alexandra Russela: Beutiful kpt. Richarda Riddiforda, Dolly generála Sira Russela, Nigger plukovníka George Kinga a Powlesova Bess. Koně byli transportováni v březnu 1919 do Anglie, kde se Bess zúčastní vítězné přehlídky, a po 12měsíční karanténě vyplouvají na svou poslední plavbu. V červnu roku 1920 stanou opět na půdě Nového Zélandu.
Bess však do důchodu neodchází. Nejprve poslouží jako model pro sochu zraněného novozélandského koně na památníku jednotek ANZAC, která byla instalována v Port Said v Egyptě (během Suezské krize byla socha zničena). Kopie sochy je v Albany v Západní Austrálii a v Canbeře. Dále Bess sloužila Powlesovi, když se stal velitelem v Trenthamu a šéfem výcvikového střediska ve Flock House. Bess dala několik hříbat a uhynula v roce 1934. Powles ji pohřbil ve Flock House na místě, kde klisna padla. Čtvercový památník s připomínkou míst, kde Bess sloužila, je místem každoročního setkávání při Anzac Day.
Video o Bess: ZDE.
Kpt. Powles se svými syny staví pomník Bess
Ve Velké válce přišlo o život kolem 8 milionů koní. Jen málo z nich mělo to štěstí, že se vrátili domů ve zdraví – a snad ve volnosti na zasloužených zelených pastvinách na válečné útrapy zapomněli. Většina koní z důvodů karantény a nákladů na dopravu byla prodána místním. Mnoho koní v poušti však vojáci raději zastřelili, než aby riskovali pro své parťáky léta strádání v nevhodných podmínkách.
Zdroje:
