Zázračná záchrana bílých hřebců: skutečný příběh

15. 1. 2017 Eva Holubcová Autor fotek: archiv

Dramatická evakuace cenných koní na sklonku války přes válečné bombardované území byla zfilmována, bohužel s mnoha nepřesnostmi. Jaký byl skutečný příběh, mnohem dobrodružnější? A jakou roli v něm sehráli nacisté, Vídeňská jezdecká škola, Američané s generálem Pattonem v čele, odvážní muži, cenná zvířata a československý hřebčín?

 Kultovní film natočený studiem Disney v roce 1963 vnesl do událostí ve Vídeňské škole a záchrany koní z Československa značné množství mýtů, nejasností a historických nepřesností. Přitom skutečný příběh evakuace cenných koní je mnohem zajímavější a rozhodně ne tak jednoduchý. Pojďme se podívat, jak se to odehrálo. Nicméně pokud film z roku 1963 seženete, např. na Amazonu zde, doporučuji jej zhlédnout pro četné pěkné scény. Historickou věrohodnost však berte s rezervou :)

Rakousko bylo připojeno k třetí říši 12. března 1938 v rámci anšlusu, tím pádem administrativně spadlo vše pod třetí říši. Vídeňská škola byla legislativně převedena pod německé jezdectvo (nikoliv pod SS, natož wehrmacht!) a novým ředitelem se stal Alois Podhajsky v následujícím roce. Už v srpnu 1939 ale všichni mladí jezdci a ošetřovatelé museli nastoupit do služeb válečné mašinérie, což pochopitelně chod školy negativně ovlivnilo a Podhajskému se nakonec podařilo vybojovat všechny jezdce a část ošetřovatelů zpět. O některé z mladých jezdců definitivně přišel až v roce 1944, což se v kontextu doby dá rozhodně pokládat za husarský kousek. Dokonce si mohl vybrat nejlepší jezdce z kavalérie pro účely Vídeňské školy.

Jedním z pečlivě vybraných lidí byl seržant Franz Mairinger, který později odešel do Austrálie, kde trénoval reprezentanty ve všestrannosti a byl to právě on, kdo předváděl obtížný cvik courbette americkému generálovi Pattonovi. Dalším vybraným člověkem (v roce 1940) byl Georg Wahl, později trenér vítězů OH v drezúře Christine Stückleberger s Granatem.

 Vídeňská škola měla tedy privilegia a všestrannou podporu ze strany Němců. Speciálně lze jmenovat generálporučíka Ericha Weingarta, říšského inspektora jezdectva mezi léty 1941 až 1945 (v květnu spáchal sebevraždu jako mnoho jiných lidí v době pádu třetí říše). Ve filmu je však zobrazen jako SS generál, navíc působící ve Vídni. O dalších nepřesnostech ani nemluvě. Schematické znázornění Němců je poplatné době. Jejich role v rámci Vídeňské školy a evakuace však byla výhradně pozitivní.

Evakuace z Vídně do St. Martinu

Zcela vážně se o přesunu koní z Vídeňské školy začalo uvažovat v roce 1944, když se Němci začali obávat leteckých náletů na Vídeň jako možné hrozby, zatímco samotný Podhajsky tomu nevěřil. Byl však Němci přesvědčen, že evakuace je nezbytná, a tak začal vybírat vhodné místo. To se nacházelo v Horních Rakousích, ale místní gauleiter nařídil změnit vybrané místo na tehdy ještě „bezpečný" Protektorát Čechy a Morava. To se Podhajskemu nelíbilo, protože se obával komplikací s dostáváním koní z Československa - a jak události v souvislosti s jiným koňským inventářem ukázaly, měl pravdu. Vybral tedy Saint Martin v Innskreizu, a poté, co vybojoval složitou administrativní bitvu, konečně přišlo schválení k evakuaci.

Samotný transport lipických hřebců se odehrál ve třech fázích. V první fázi odešlo 17 hřebců, pro které Podhajsky dokázal nemožné, sehnat kamióny. Bavíme se totiž o lednu 1945, kdy sice ještě probíhala poslední zoufalá ofenzíva Němců (bitva v Ardenách), kde právě bojoval i generál Patton, jehož roli v událostech zmíníme později, ale už bylo všeobecně jasné, že válka je prohraná. Rakušané byli spojenci Německa, i když se po válce postavili do role prvních obětí třetí říše, situace ale tehdy vůbec nevypadala pro někdejší habsburskou velmoc růžově a je vůbec obdivuhodné, jak se z toho dokázali z hlediska historie „vykecat".

V únoru bylo odvezeno 45 hřebců, ale nejhorší byl transport počátkem března. Vlakem bylo odvezeno posledních patnáct zbývajících koní a transport se odehrával za nepřetržitého bombardování. Cesta dlouhá „pouhých" 190 mil zabrala nakonec čtyři dny, protože vlaky musely čekat v bezpečí v tunelech a také nekonečné opravy trati zdržovaly celou evakuaci. Byl již nejvyšší čas, koncem března už vstoupila do Rakouska Rudá armáda.

Hřebci v St. Martinu

Problémy neskončily tím, že koně již byli v „bezpečí". Naopak, stáje nebyly dlouhodobě používány a ve vesnici se nacházelo několik stovek uprchlíků, dále sovětští a polští zajatci, kteří tam byli v rámci nucených prací jako náhrada za odvedené místní muže na vojnu. Tito všichni byli samozřejmě hladoví, vyčerpaní a příchod tolika koní v nich vyvolal zcela pochopitelnou naději, že přišlo... jídlo. Výhodou bylo, že doprovodem velmi cenných hřebců (celkem 77 koní) byli většinou bývalí vojáci, včetně Podhajskeho. Na koně se přijel podívat i generál Weingart.

Bombardování samozřejmě dále pokračovalo, a tak museli být při pohybování koní vždy opatrní. Hrozbou bylo i to, že technicky spadali pod německou armádu, takže hrozilo zajetí a oddělení od koní, které by samozřejmě potkalo rychlé zpracování na maso. Tomu se snažili Podhajsky a jeho tým zabránit; a tak generál Weingart měl přijet ještě jednou s papíry, které by školu demilitarizovaly. Bohužel to už nestihl, protože americké ozbrojené síly byly rychlejší a generál Weingart mezitím spáchal sebevraždu.



Američané se ve St. Martinu objevili 3. května 1945. Zatímco generál Collier nevěděl, kdo Podhajsky nebo Vídeňská škola jsou, jeden z jeho podřízených, major Allard to věděl moc dobře. Viděl Podhajskeho jízdu s plnokrevným Nerem při olympijských hrách v Berlíně 1936, kde získali bronz v drezúře. Umíte si představit Allardův úžas, že obdivovanou dvojici potkal ve válečné zóně za tak zvláštních okolností. Hbitě domluvili exhibici pro generála Pattona, který přijel až 7. května.

 Exhibice Vídeňské školy v provizorních podmínkách dopadla úžasně, zvláště sólo jízda Podhajskeho s Neapolitano Africa. Generál Patton byl velmi nadšený, nechal si od Podhajskeho povyprávět, jak vlastně funguje provoz Vídeňské školy, výcvik atd. Jak byl nadšený, zahrnul koně Vídeňské školy pod ochranu americké armády.

Největší dezinterpretací ve filmu je prezentace evakuace chovného stáda z Hostouni. Ve filmu následuje záchrana až po předvedení show před generálem Pattonem, ale ve skutečnosti koně v té době byli už dávno pod kontrolou americké armády a generál tedy věděl, že jsou v bezpečí. Jak k tomu vlastně došlo?

To je trochu jiná story, než byla prezentována ve filmu a především se nejednalo jenom o lipicány...

Evakuace obřího stáda koní z Československa neboli operace Kovboj

K nám se obrovská stáda koní evakuovala, protože jsme byli relativně klidné území téměř až do konce války. Mj. tudy prošla nebo také pobyla stáda z maďarských hřebčínů. V našem státě bylo zkrátka obrovské množství kořistních koní a např. Albertovec si z takových klisen bez původu, avšak trakénského výžehu, vybudoval svůj věhlasný chov. Řada dalších koní byla také podobně znárodněna a už tu tedy zůstali.

 Jen do výše zmiňované Hostouně přišlo na 1 500 koní z celé Evropy, včetně cca 250 lipicánů, zhruba 100 arabských koní z Polska, 600 kozáckých koní (kabardinský a donský teplokrevník), 200 plnokrevníků a klusáků, osobního koně jugoslávského krále Petara... Údaje bohužel nejsou přesné a poněkud si rozporují, jak početně tak i z hlediska zastoupení plemen, v každém případě se tam nacházelo obrovské stádo koní v počtu zhruba 1 500 zvířat.

Samotná evakuace Hostouně by vydala na dobrodružnou knihu, neboť se v ní spojili Němci s Američany, aby zachránili ty nejcennější koně, včetně legendárního polského rodáka arabského plemeníka Witez (ten má takový příběh, že to vydalo na samostatnou knihu „A miles to go"), a dále ostatní přítomné koně. Klisny s hříbaty byly převezeny v kamiónech, ale většina ostatních musela pochopitelně po svých.

Co ale předcházelo vlastní evakuaci?

To je poněkud složité a pro toho, kdo se neorientuje v přesložitých jemnostech druhé světové války i poněkud zamotané, samozřejmě existují různé verze, které se liší v nějakých detailech, jak z časového hlediska, tak i posloupnosti událostí. Takže prosím omluvte nepřesnosti, které tam budou.

 Vedoucím hřebčína v Hostouni byl plukovník Rudofsky, který se začátkem dubna ptal v Berlíně, zdali by koně šlo evakuovat do Německa před postupujícími Sověty. V půlce dubna za ním přijel vysoce postavený německý důstojník (jménem bohužel nezmíněný), který mu sdělil, že je válka prohraná, že mu už nemůže pomoci, ale že má nápad, jak problém vyřešit. Důstojník se svojí jednotkou poté svedl bitvu s nedaleko se nacházející americkým 2. jezdeckým plukem plukovníka Charlese H. Reeda, která byla spíše jen záminkou pro to se nechat zajmout. Následně Reeda pozval na snídani, aby Američana zpravil o problému v Hostouni. Nešlo jenom o koně, ale také o asi 400 zajatců (Američané, Britové, Francouzi a Poláci), kteří by se v ruské péči dobře neměli. Také se tam nacházeli kozáci, kteří byli v extrémně choulostivé situaci (nakonec většina z nich na základě dohody v Jaltě byla vydána Sovětům, kteří je buď popravili, nebo na doživotí zavřeli v gulazích).

Reed zpravil generála Pattona, který byl jeho přítelem, a dostal od něj povolení zrealizovat celou operaci Kovboj, tj. obsazení Hostouně a následnou evakuaci. Reed jednoho z Němců poslal do Hostouně na kole, aby se s vedením Hostouně domluvili na podrobnostech obsazení. Tamní veterinář Lessing usoudil, že bude lepší schůzka přímo s Reedem osobně, a tak za ním přijel na lipickém hřebci (Lessing byl výborný jezdec), zatímco na ruce měl dalšího koně. Lessing hlavně řekl, že se nedaleko Hostouně nachází jednotka SS a že je třeba problém vyřídit (ve filmu byli během evakuace překvapeni útokem SS, realita byla taková, že problém už byl „vyřešen").

 V samotné Hostouni sestavili improvizovanou bojovou jednotku za účelem ochrany a doprovodu během evakuace koní i lidí, která se skládala z Američanů, „zajatých" Němců, dále kozáků a spolupracujících dalších lidí. Evakuace chovného stáda nebyla spontánní, jak byla zobrazena ve filmu, ale pečlivě naplánovaná a došlo k ní až vlastně po konci války, kdy se koně přesouvali do Schwarzenbergu. Časově proběhla až tři týdny po obsazení Hostouně. V té době už kolem čmuchali komunisté, kteří pochopitelně cenné koně chtěli pro sebe, což rozhodlo o urychlení přesunu. Samotný transport byl ale logisticky dobře naplánován, transport dostal na silnicích prioritu a byly zorganizovány skupinky od 30 po 80 koní, doprovázené ozbrojeným doprovodem a samozřejmě pod veterinárním dozorem Lessinga a Krolla.

Přesun z Schwarzenbergu do Reichersbergu už zřejmě probíhal za svědectví Podhajskeho, který přiletěl letadlem na Reedovo velitelství, aby se seznámil s Reedem a zkontroloval koně. S Reedem si okamžitě padli do oka a plukovník mu nezapomněl povyprávět, že jeho bratr v USA jezdil koně jménem Podhajsky. V Reichersbergu bylo bývalé letiště s hangáry, kam mohli umístit koně a poté je naložit na kamióny. Celé nakládání se odehrávalo v noci na rozbombardovaném letišti a scénu osvětlovala jen světla z aut, i tak byly ztráty minimální, pouze dvě klisny, což je obdivuhodné.

Cesty koní se pak rozešly, někteří mířili do Rakouska, jiní zůstali v Německu, do USA byl vypraven celý kontigent, včetně nějakých lipických koní a arabského stáda v čele s polským Witezem.

Příběh evakuace cenných koní ukazuje, že nic není černobílého, ani ve válce, ani v míru. Vídeňská jezdecká škola mohla pokračovat ve své činnosti ihned po válce, ale nejdůležitější je, že záchrana koní spojovala lidí na všech stranách.

Zdroje:

Podobné články
Boj Hunů s Alany na obraze Johana Nepomuka Geigera z roku 1873

Dnes odcváláme v čase zhruba o 1500 let zpět, do doby, která skrývá mnoho otazníků. Období od 4. do 7. století n. l. se označuje jako stěhování…

Jak by vypadala lidská společnost bez domestikovaných zvířat? A jak by bez nich v minulosti asi fungovala? A jaký by byl život lidí bez koní? Zveme…