Je to těžké, ale na druhou stranu vás může těšit, že jste po celý život mohli zdolávat jiné štíty a z nich byl také krásný pohled na svět. Asi tak musel Jiří Pecháček brát svůj sportovní život v socialismu, když mohl zdolávat Krkonoše, Tatry a sem tam i Alpy. Kdyby žil na západě, mohl být dalším Lendlem, Navrátilovou, Formanem.
Jiří Pecháček je olympionik, zasloužilý mistr sportu, jediný český nositel Zlatého odznaku FEI ve skokových soutěžích a nositel Ceny fair play FEI, devatenáctinásobný vítěz mistrovství České a Československé republiky ve skokových soutěžích. Čtyři dekády reprezentoval naši zem v parkurovém skákání, je vynikající trenér, ale především skvělý a charakterní člověk s úžasným porozuměním a vztahem ke koním.
Jiří Pecháček zazářil na dorosteneckém mistrovství republiky v roce 1957 (vyhrál s družstvem TJ JO Žižka Praha), byl poslán na další významné závody a ve svých devatenácti letech byl vybrán do československého reprezentačního skokového družstva. V roce 1962 absolvoval v Budapešti první Pohár národů a hned vyhrál rámcovou soutěž. Ve dvaadvaceti se dostal do jezdecké Mekky, do Cách. Tam se konají již téměř celé století nejprestižnější jezdecké závody na světě a každý úspěšný jezdec touží v Cáchách soutěžit, v lepším případě vyhrát.
Na kolbišti se tu v roce 1965 a později vystřídal s takovými hvězdami, jako byli například z Německa Hans Günter Winkler, Alwin Schockemöhle a jeho bratr Paul, Hermann Schridde, Kurt Jarasinski, z Itálie bratři Raimondo a Piero d’Inzeo, z Francie Pierre J. d’Oriola, Michel Robert, z Velké Británie David Broome, bratři John a Michael Whitakerové, z Brazílie Nelson Pessoa a z Rakouska Hugo Simon (Němec s rakouským občanstvím, narozený u Šumperku). Mohli bychom vyjmenovat celou plejádu dalších skvělých světových jezdců až po Ludgera Beerbauma, který se letos rozloučil se svou také více než čtyřicet let trvající reprezentační dráhou.
Problém byl v tom, že s těmito jezdci mohl v dobách socialismu Jiří soutěžit jen velmi výjimečně, protože reprezentační výjezdy na západ byly tvrdě omezené, a navíc se realizovaly za velmi nedůstojných podmínek z hlediska tréninkových možností, kvality koní, vybavení, v podstatě i s velkou dávkou nejistoty, zda se vůbec vyjede. Západní jezdci měli špičkové koně, naši jezdci měli relativně dobré koně pro naše poměry. Lze to charakterizovat asi tak, že na západních kolbištích mezi sebou soutěžily mercedesy a české škodovky… byl to opravdu těžký úkol.
Jiří Pecháček se narodil 5. srpna 1943 ve Zruči nad Sázavou, rok a dva měsíce po prvorozeném Jaroslavovi. Tatínek, také Jaroslav, měl původně povoznictví, po válce vstoupil do Čs. armády. Rodina žila v Praze, ale otec byl vysílán k armádním útvarům do Dašic, do Bohdanče a na další místa, tak musela rodina často dojíždět za ním. V Bohdanči začali oba bratři jezdit na vojenských jezdeckých koních, kteří nebyli nikterak snadno ovladatelní.
Bratr Jaroslav pokračoval v jízdě na koni až v dospělosti. Vystudoval stavební fakultu ČVUT a úspěšně pracoval v tomto oboru v Průmstavu na Kladně. Později jezdil na koni na úrovni S až T a jeho nejúspěšnějším koněm byl Faust (po Didadém). Od mládí byl i jezdeckým funkcionářem, rozhodčím všech disciplín a čtyřikrát byl zvolen prezidentem České jezdecké federace (1998–2015).
Na počátku šedesátých let se Jiří Pecháček seznámil se svou celoživotní láskou Zuzanou. Koně milovala od malička a poštěstilo se jí dostat se do Nosticovy jízdárny na Újezdě a následně do jezdeckého oddílu TJ Žižka Praha. Zde se začala věnovat drezurnímu ježdění a první titul na mistrovství Československa získala v roce 1963. O dva roky později se Jiří se Zuzanou oženil a v roce 1966 se jim narodil syn Marek, jehož život bohužel předčasně ukončila tragická nehoda.
Po maturitě měl Jiří v plánu studovat Vysokou školu veterinární v Brně, ale nakonec absolvoval veterinární kurz v Dukovanech a stal se veterinárním technikem – nejprve v Mělníku a potom v Xaverově. Mezitím zvládl dvouletou vojenskou službu. Od roku 1965 pracoval u koní nejprve pro JO TJ Žižka Praha, později pro JO TJ Lokomotiva Vršovice, od roku 1978 pro JK Bořeň Svinčice a později pro Státní plemenářský podnik Netolice. Nakonec jezdil za vlastní stáj. V současné době se stále věnuje tréninku a také chovu koní.
K těm nejlepším patřil anglický plnokrevník Amor a anglický polokrevník Dany. Úspěšné začátky má Jiří Pecháček spojené s klisnou Karlou z Hostouně. K dalším patřila rovněž hostouňská Keňa (účastnili se spolu i soutěží ve všestrannosti), výborná byla netolická Granada, a ještě lepší plnokrevná Pamela z Holíče a klisna Korea. Původně netolického koně Elána jezdil militarista Václav Opatrný. Byl to svazový kůň. Když už nemohl chodit všestrannost, mohl skákat parkury. Jiří Pecháček s ním vyhrál mistrovství ČSSR, i Pohár národů. Úspěšná byla také klisna Sirah, kterou později jezdil Jaroslav Jindra. Z Uhlířských Janovic pocházel vynikající isabel Sonet. MVDr. Slávek Grill z Netolic poskytl Jiřímu Pecháčkovi Atoma po Divovi, chodili téčka a byli čtvrtí na MČSSR. Tlumačovský Quido byl velmi poctivý skokan. S albertovským Dietwardem – 21 vyhrál mistroství ČSR, dále jezdil Diktanta – 47 z Tlumačova, klisnu Hvězdu od Perníčků a třeba z Irska Mornign Star Stinga. K dalším úspěšným koním patřila Papaya, Farmaceut nebo Rosario. Toho Pecháčkovi koupili a byl posléze i úspěšným plemeníkem, dal třeba Rosabelu, kterou půjčili šikovné juniorce a později klisnu zařadili do chovu. Jiří rád vzpomíná na koně jménem Pramen, který pocházel z Kladrub, ale cesta k němu byla dlouhá. Byl to však nesmírně charakterní kůň a vynikající skokan. Nakonec ho majitel SPP Netolice prodali do Německa.
V roce 1962 vyhrál poprvé na mezinárodních závodech v Budapešti rámcovou soutěž na Karle. Připravoval se na olympiádu v Mnichově, ale nakonec tam z politických důvodů nesměli naši jezdci vyjet. Velmi se mu dařilo na CSIO v Bratislavě v letech 1977 a 1978, kde vyhrál s Dannym a o rok později s Amorem. Tito olympijští koně, kteří díky jeho svědomité přípravě, sbírali cenné kovy a další umístění, se však kvůli politickým poměrům nedostali ani na olympiádu do Moskvy… Co dodat, že nepřejícnost vedoucích komunistických funkcionářů v čele s Antonínem Himlem jezdeckému sportu – koním a lidem – dlouhodobě velmi ublížila.
Na olympijské hry 1992 v Barceloně připravoval slatiňanskou Gartu. Absolvovali zahajovací skákání, bohužel ale zdravotní stav klisny je z dalšího olympijského soutěžení vyřadil.
Později si Pecháčkovi pořídili švédského teplokrevníka Veneuera, se kterým byl Jiří velmi úspěšný na mezinárodní scéně. Bylo by ještě ke jmenování hodně koní, které náš reprezentant dovedl do vysokého sportu a k mezinárodním úspěchům.
Jiří Pecháček se na domácí jezdecké scéně těšil a těší velké oblibě jako trenér. A to nejenom do skokových soutěží, ale i do všestrannosti (například olympionik Jaroslav Hatla.) Poslední reprezentační závody jel Jiří na Veneuerovi ještě v roce 2002 v rámci CSIO Poděbrady a svým výkonem přispěl ke druhému místu českého družstva v Poháru národů a ty úplně poslední na CSIO v Bratislavě v roce 2003. Tak byl Jiří Pecháček mezi lety 1962–2003 více než čtyřicet let vzorným reprezentantem naší země ve skokových soutěžích.
Jiří Pecháček se objevoval na titulních stránkách Jazdectva, bylo o něm a jeho koních psáno nejenom v tomto časopise, ale i v mnoha jiných a také v Lidové demokracii, kterou svými články zásoboval pilný dopisovatel a redaktor, jezdec a trenér Přemysl Neumann. Jiří Pecháček je i na titulní straně jedné z mála populárně odborných knih vydaných v dobách socialismu. Publikace s nízvem Jezdectví a dostihový sport vyšla v roce 1977.
Po více než čtyřicetileté reprezentační dráze vykročil Jiří Pecháček vstříc mládí a začal se věnovat dětem a mladým jezdcům ve sportovních centrech mládeže, nejprve na Nové Americe u Jaroměře a potom ve Svinčicích u Mostu. A to byl vklad do jezdecké budoucnosti. Velká většina frekventantů dnes s láskou vzpomíná na vzácné chvíle strávené na kolbištích a jízdárnách pod vedením jednoho z nejlepších českých trenérů současné doby. Je to také dar shůry umět vysvětlit, jak správně trénovat sportovní dvojici, aby se jí dařilo na cvičišti i na bojišti.
Navíc je Jiří Pecháček také určitým pevným přemostěním mezi dobou současnou a poválečnou, kdy ještě žili a trénovali vynikající důstojníci Čs. armády nebo absolventi Vyššího ekvitačního kurzu v Pardubicích. K patřili k nim např. pplk..Ladislav Myslík, mjr. Josef Dobeš, plk. František Lechner, plk. Josef Klement, mjr. Marian Kowalewski, který pocházel z Polska, mjr. Jan Havel, mjr. Viktor Breiský, plk. František Jandl či mjr. J. Šín a mnozí další. Všichni byli vychováni v duchu takzvané staré školy, kdy ještě slovo a ruky podání platilo, byli vzdělaní, vtipní a chovali se jako gentlemani. V jejich společnosti se Jiří naučil nejenom trénovat koně, ale i trpělivosti, pokoře, slušnosti a mnoha dalším důležitým vlastnostem.
V jezdeckém sportu bychom Jiřího Pecháčka mohli srovnat s olympionikem Františkem Venturou, který zářil v době první republiky, v operním světě třeba s Emmou Destinnovou, která nás proslavila o dvacetiletí dříve, v populární hudbě s Karlem Gottem a v tenise například se současnou Petrou Kvitovou. Všichni se vždy snažili (a Petra ještě stále snaží) dokázat, že u nás máme vynikající sportovce či umělce… Jiří Pecháček to v rámci své doby a s tím souvisejících možností předvedl zcela jedinečně. Byl a je zářící stálicí, jistotou, pevným bodem v neklidném oceánu současného uspěchaného světa a jezdectví.
Mistře, děkujeme.
PS: Ke konci tohoto roku či počátkem příštího vyjde o panu Jiřím Pecháčkovi kniha z pera Pavla Fialy.
Ostrov Naděje v Běstvinách u Dobrušky se ponoří do sváteční atmosféry. Už tuto sobotu 13. prosince od 1...
Pět, čtyři, tři… a kruciš! Jistě víte, že si parkuroví jezdci odpočítávají cvalové skoky před odskok...
