Začínáme... ideálně na lonži

9. 10. 2020 06:00

Obrázky: 9

Autor: Gabriela Rotová Foto: Gabriela Rotová, Pixabay Rubrika: Teorie ježdění Počet přečtení: 770 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Výcvik na lonži, jedna ze stěžejních kapitol ve vzdělání jezdce, má stáj od stáje, cvičitel od cvičitele, trochu jinou podobu. Jiné metodické postupy zavedl Dobeš, jiné Gebauer, jinak se k výcviku začínajících jezdců na lonži staví německá škola, jinak kupříkladu ta britská. Každý cvičitel se tedy zákonitě kloní k tomu, co je mu ideologicky, sociálně i kulturně blízké. 100% poplatný metodický postup tedy nenajdeme. Proto je i tato kapitola vždy více či méně originální recepturou každé jezdecké školy, každého jednotlivého učitele jízdy. Přesto ale nemusí být od věci si některá obecná pravidla oprášit a připomenout, na čem je dobré výcvik jezdce na lonži postavit a na co se zaměřit.

Nepostradatelný kůň učitel

Začneme tím nejdůležitějším. Vhodným koněm a vhodným výcvikovým prostorem... Pro výcvik jezdce na lonži se nehodí každý kůň, v každé životní a výcvikové fázi, v každém fyzickém a psychickém stavu a každý tak či onak ohrazený plácek. A to je neoddiskutovatelný fakt a ne legrace! :) Ruku na srdce, je snad mezi námi někdo, kdo pod začátečníky neviděl chodit koně s handicapem, s ortopedickými problémy, koně příliš mladé či příliš staré? Ano, někdy může zazářit i zvíře, které není typickým školním koněm. Bohužel ale v této souvislosti obvykle platí, že výjimka vcelku poctivě potvrzuje pravidlo.

Požadavky

Tělesná stavba a kohoutková výška školního koně by měly odpovídat tělesné konstituci konkrétního jezdce. Těžší jezdci by se měli vzdělávat na konstitučně silných koních, lehčí jezdci, junioři a děti na malých koních nebo ponících. V daném kontextu je dobré zmínit typický požadavek zájemců o koupi pony pro dítě: „Chceme takového poníka, který by naší ratolesti co nejdéle vydržel.“ Tento přístup je logicky zcela lichý. Dítě roste, mění se úroveň jeho schopností a dovedností, a proto je ideální, pokud se pěti-, šestileté dítě začne vzdělávat ve společnosti shetland pony nebo velšského horského pony a končí jako junior s velšským kobem, NWR nebo třeba haflingem. Kůň by také neměl být lékem na komplexy. To, že je jezdec malého vzrůstu, není dobré kompenzovat maximální KHV koně. Pokud tedy vedete výcvik, snažte se očekávání jezdců (a jejich rodičů :)) usměrňovat! Necháme-li jezdce napospas scestným představám, nebudou nejspíše šťastní ani oni, ani jejich budoucí koně! Předškolní děti tedy nevzděláváme na beganech, těžší jezdce nepřidělujeme poníkům. Příklady táhnou! :)

A kapitola cvičiště? Stále se najdou místa, kde výcvik jezdců na lonži probíhá na neohrazené zelené louce – kluzké, krpaté a ne zrovna ideálně rovné. A to samozřejmě není žádný ideál, ve kterém by si jezdec mohl v poklidu budovat ideální pozici v sedle, rovnováhu, smysl pro rytmus, stabilitu a i sebevědomí. O zdraví koní, pohybujících se pod začátečníky po takových površích, raději ani nemluvě. I prostředí, ve kterém výcvik probíhá, tedy má svůj význam. Areál nemusí být nutně reprezentativní, nemusí být k dispozici hala (přestože právě to je ideál nejideálnější), rozhodně ale musí být funkční. Pro výcvik jezdců na lonži je rovný, ohrazený prostor s pružným a neklouzajícím povrchem zkrátka a dobře nezbytnost.

Ještě se krátce vrátíme ke kapitole kůň. Pro výcvik jezdce na lonži je vhodný jen zcela zdravý, odpovídajícím způsobem vzdělaný kůň přiměřeného, spíše klidného temperamentu, který má ne příliš výrazné chody a je schopen se pohybovat uvolněně a v pravidelném taktu, a to ve všech chodech. Rytmus je totiž stěžejním bodem ve výcviku jezdce. Je to stejné jako výuka v hodinách tance. Naučit se taneční kroky samo o sobě nestačí, tanec je něco víc. Je to vyvinutý cit pro rytmus, který kouzlo tanečního páru vytváří a živí. A s jezdci je to stejné. Jezdci, kteří pro rytmus nemají pochopení, kteří ho již v úvodu nehledají, s koňmi tančit nemohou a také nebudou. Dobré jezdectví totiž není o nošení mrtvých břemen! A to by měl začátečníkům někdo hned v úvodu říct! :)

Výcvik na lonži

I když třeba právě vy nesouhlasíte, většina jistě uzná, že začátečník vždy patřil a bude patřit na lonž. Alespoň tedy v klasickém jezdectví. A nejen individuální a skupinový výcvik jezdců, ale i toto často nepopulární plácání se na lonži by mělo ctít obecně platná pravidla a mít jasně nastavený výcvikový plán. A o tom tedy – z jednoho možného úhlu pohledu – pár slov právě dnes.

Výcvik začátečníků na lonži by měl být prováděn organizovaně, systematicky a mělo by být důsledně přihlíženo k věku, schopnostem, fyzickým a psychickým dispozicím / zdravotnímu stavu jezdce. Příliš rychlé navyšování požadavků, neakceptování psychické a fyzické vyspělosti jezdce a neúměrný tlak jsou veskrze negativní, i když ne výjimečný jev.

Jezdec by měl být s procesem výcviku seznámen. Měl by od svého instruktora jízdy získat informaci, jak dlouho se bude na lonži (samozřejmě přibližně) vzdělávat a jaký je cíl a smysl tohoto tréninku.

Vyzdvihnout by se měla i skutečnost, že pravidelnost výcvikových lekcí je základ úspěchu. Začínajícímu jezdci by měla být co nejdříve odebrána iluze, že jezdectví je zábava, protože není. :) Docházet do lekcí jednou za uherský rok nemá valný smysl. Pokud má mít výcvik jezdce nějaký progres, pokud si jezdec má vytvořit kvalitní drezurní sed a zažít potřebné pohybové vzorce, je nutná kontinuita ve výcviku, pravidelnost.

Cvičitel si tedy musí před zahájením výcviku s jezdcem/rodiči promluvit a probrat, jaká jsou konkrétní očekávání, cíle a možnosti. Mnohde se najdou cvičitelé, kterým je výsledek ukradený a pracují pouze za finanční hodnotu lekce, řekla bych ale, že takoví jsou spíše výjimkou. Dobrý učitel chce vidět výsledky své práce a nechce si jen odstát svůj placený čas na jízdárně. Proto má velký význam i příprava na samotný výcvik.

Adept jezdectví se na lonži může naučit prakticky vzato vše (a v ideálním světě by tomu tak mělo být) – lehkým, stehenním a drezurním sedem počínaje, funkčními pobídkami a vedením koně na přilnutí konče. A právě to by začátečník měl i chtít, finanční náročnosti tohoto typu lekcí navzdory. Proto je dobré si hned při prvním kontaktu s instruktorem/zájemcem o vzdělání promluvit tom, jaké jsou možnosti daného jezdeckého centra. Ne všude se totiž na výcvik jezdců na lonži specializují či specializovat chtějí. Začátečník by se tedy měl pokusit – společně s instruktorem – sestavit takový výcvikový plán, který výcvik na lonži preferuje (či alespoň obsahuje) a má jasně daný plán vzdělávání. Začátečník tak získá nejen jasnou představu o tom, jak bude jeho výcvik v nejbližších měsících postupovat, ale i bonus zpětné vazby a sebekontroly.

Čtyři fáze výcviku začínajícího jezdce na lonži

První fáze

Přestože se jezdec bude v průběhu svého vzdělávání učit jak lehkému a stehennímu sedu, tak i prostocvikům, důraz by vždy měl být kladen na dokonalé ovládnutí základního drezurního sedu. V prvním výcvikovém období tedy cvičitel seznamuje jezdce (mimo jiné) s tím, jak vypadá základní drezurní sed a jezdec si ho pod jeho vedením začíná postupně osvojovat. Nácvik drezurního sedu je totiž základem všeobecného jezdeckého výcviku. Mimochodem – jezdec potřebuje vědět, jak základní drezurní sed vypadá, k čemu slouží a proč na něm bude dlouho tak moc dřít! :) Všichni potřebujeme vědět proč a jak!

V úvodních lekcích na lonži – v první výcvikové fázi – by jezdec měl mít třmeny. Přesto ale ani toto není dogma. Kupříkladu ve Velké Británii se začíná jezdit nejprve bez třmenů, aby se už v úvodu eliminovalo svalové napětí v oblasti sedacích kostí a stehen, přičemž je možné se rukama přidržovat nákrčního řemene, madel nebo oka na sedle. Systematický nácvik drezurního sedu ale v první fázi třmeny vyžaduje. Třmeny pomáhají jezdci najít stabilitu, jistotu a pohodu (fyzickou i psychickou) v sedle.

Koně by v lonžovacích lekcích měli být vyvázáni, aby mohli chodit i pod začátečníkem v lehkém přilnutí. Vyvazovací otěže podporují shromáždění, umožní koni, aby pracoval zády a lépe tak mohl čelit časté ztrátě rovnováhy na straně jezdce. To, že jezdec v této fázi výcviku ještě nemá v rukou otěže, totiž není pro koně úplná úleva od nepohodlí. Tvrdé dopady jezdce do sedla a nedostatečná koordinace jeho těla koně samozřejmě rovněž unavují. Pokud je kůň odpovídajícím způsobem školený, je pro něj tedy vyvázání šetrnější volba, než svoboda pohybu na ohlávce. Samozřejmě ale existují různé školy, a proto i různé přístupy a vyvázání koní do lekcí na lonži tedy dnes není cesta jediná, i když je obecně platná.

Cvičitel musí v této úvodní fázi důsledně dbát na to, aby si jezdec vybudoval základ drezurního sedu a spolu s ním i rovnováhu. V úvodních lekcích se výcvik zaměřuje především na horní polovinu těla jezdce – trup, záda, ramena, polohu hlavy a na pánev jezdce. Dobrá pozice horní poloviny těla jezdce silně ovlivňuje nejen rovnováhu v sedle, ale i  působení sedu a je jí proto nutné věnovat již v počátcích zvýšenou pozornost. Netvrdím ale, že by spodní polovina těla jezdce důležitá nebyla! :) Jen je snazší přidat dobrý podvozek na dobrou karosérii, nežli se o to snažit opačně! I když... nikdy neříkej nikdy, jistě se najdou jezdci, kteří se do statistik nevejdou. :)

Sed jezdce

Jezdec musí sedět hluboce a uvolněně na volných hýžďových svalech a skrze ně i na obou dvou sedacích kostech. Oba kyčelní klouby vázané v pánvi by měly být rovnoměrně zatížené, žádný z nich není na horizontální ose výše či níže, směrem do strany tedy sedací kosti jedním ani druhým směrem neklesají, což částečně brání i často vídanému borcení se jezdce v bocích, a leží ve shodné vzdálenosti od podélné osy sedla.

Trup jezdce by měl být držen na svislici (kolmici), kterou tvoří rameno, kyčel a pata volně spuštěné nohy jezdce. Záda jsou v mezích možností vzpřímená a rovná, jezdec se snaží, aby nebyl v zádech ani kulatý a ani prohnutý. Ramena by měla být stejně vysoko (!), jsou volná a směřovat by měla mírně dozadu a dolů. Hlava vzpřímená, pohled fixuje jezdec do vzdáleného bodu před sebou, mimické svaly obličeje jsou uvolněné. Žaludek, spolu s bederní částí páteře, tlačí jezdec k místu, kde později bude ruka s otěžemi. Jezdec dýchá volně a pravidelně. Vyhne se tak, mimo jiné, souvisejícímu (a častému) píchání v boku.

Začínající jezdec se obvykle v sedle usadí, jak mu pánbůh nadělil, a dobré držení těla je obecně velký problém, což musí cvičitel ihned citlivě, ale cíleně, korigovat. Je vhodné v případě potřeby navrhnout jezdci fyzioterapii. Ne vše totiž může vyřešit cvičitel v rámci lekcí v sedle. Přesto je ale primárně důležité ctít dobrý pocit jezdce a najít kompromis mezi ideálním sedem, fyzickými dispozicemi jezdce a jeho komfortním pocitem. Jezdec musí zůstat především uvolněný a musí být schopen pravidelně dýchat. Nemá smysl v úvodních lekcích tahat jezdci paty dolů, nutit ho tlačit koně vypnutým křížem a svírat lopatky. Tlak vyvolá protitlak, buduje tenzi. Chyba!

V úvodních lekcích (týdny) hledáme cit pro rytmus a rovnováhu. Pozornost si tedy zaslouží dýchání jezdce, jeho svalový tonus – jezdec musí cíleně hledat uvolnění, neměl by být křečovitě strnulý, neměl by se zuby nehty držet stehny a koleny koně. Svaly musí být na pohmat volné, tělo jezdce by mělo být za všech okolností schopno lehce ustoupit tlaku ruky cvičitele, pokud by jí tento působil. Strnulá socha z kamene je špatný výsledek.

Cvičitel s jezdcem v průběhu lekcí stále živě komunikuje, dialog pomáhá diagnostikovat potíže. Ne každý je v sedle hned jako ryba ve vodě. Čím starší jezdec, tím obvyklejší je jeho „suchozemsky nedostatečně pružný přístup“. Dokud se jezdec v sedle neuvolní, nezačne vnímat rytmus koně a není schopen v kroku (a později klusu) tento rytmus plynule následovat, neměli bychom postupovat po výcvikovém žebříku dál, nebo se jezdec bude vracet k požadavku uvolnění stále znovu a znovu bez ohledu na úroveň, na níž se aktuálně pohybuje. Jezdec musí slyšet především následující řečnickou variaci: „Uvolněte se, pravidelně dýchejte a vnímejte svým tělem tělo koně, kterého máte pod sebou, hledáme harmonii“. Je dobré, pokud je cvičitel schopen sdělit jezdci, že právě harmonie, nalezení rytmické souhry, je významný faktor, a jezdec mu to uvěří.

Základem všech úvodních lekcí je tedy vybudování schopnosti jezdce plynule následovat pohyb koně pod sebou, poloha holení a těla jezdce je věc druhořadá, i když samozřejmě platí, že tělo jezdce se musí snažit držet kolmice (linie hlava, kyčel, pata). Předklon i záklon – jak ve stání, tak i v pohybu – je samozřejmě nežádoucí a měl by být vždy ihned uměřeně korigován. Je důležité, aby jezdec ještě před absolvováním první lekce věděl, že dost možná nebude ještě nějaký čas klusat, že dost možná nebude mít nějaký čas v ruce otěže. Předejdeme tak napětí a nesplněným očekáváním, které mohou být demotivující.

Druhá fáze

Jakmile jezdec začne působit v sedle sebejistě, je schopen v kroku a klusu uvolněně následovat pohyb koně a neobjevují se u něj významné odchylky od ideálního sedu, je vhodný čas přistoupit k druhé fázi výcviku na lonži, kterou je jízda bez třmenů. Pracovat v této fázi již můžeme s jezdcem – samozřejmě krok za krokem – ve všech chodech, vždy ale s maximálním ohledem na individuální schopnosti jezdce. Jízdou bez třmenů lze totiž efektivně  zlikvidovat vidlicový i stolicový sed už v jeho počátcích. Obě dvě tyto odchylky od dobře vybalancovaného drezurního sedu je možné bohužel často vidět i na kolbištích a v obdélnících, z čehož lze vyvodit, že jezdci byli v této souvislosti ne vždy dobře vedeni a korigováni. Co je špatné, je totiž špatné, nelze si myslet, že na všem se něco dobrého přece jen najde! :)

Dobrou pozici jezdce v sedle tedy budujeme v druhé fázi výcviku jezdce na lonži bez třmenů. V této fázi výcviku začleňujeme ježdění bez třmenů buď do celé délky lekce nebo do jejích delších úseků – stále ale platí – vždy pracujeme primárně s ohledem na dobrý pocit jezdce v sedle. Nechceme ztratit jeho sebedůvěru a ani odhodlání. Ježdění bez třmenů dobře stabilizuje správnou pozici stehna a kolene jezdce. Jezdcovo stehno by mělo být v drezurním sedu dlouhé a ploché. Totéž se týká kolene jezdce – i koleno by mělo být hluboko dole, lehce, volně přiložené, holeň je v návaznosti na dobrou pozici stehna a kolene následně rovněž volná a těžiště jezdce pak stabilní a nízko položené. Jezdec musí být kontrolován – nesmí tlačit koleny do sedla, kolena musí být skutečně volná, protože pokud tomu tak není, stává se jezdec „úzkým v rozkroku“, nemůže být v oblasti pánve široký, a proto ani uvolněný a tak i stabilní, učí se svírat svaly, což je nežádoucí a mimo jiné vede i k vidlicovému sedu. Pokud padá jezdcovo těžiště za koleno, objevuje se u něj stolicový sed. Padá-li naopak před koleno, je to sed vidlicový. Cvičitel se musí na eliminaci této chyby soustředit. Fázi bez třmenů by cvičitel měl ukončit až tehdy, když vidí, že jezdec je schopen ve všech chodech udržovat linii rameno – kyčel – pata, má dlouhou, volnou a hlubokou nohu a jeho sed nevykazuje významné odchylky od reálně dosažitelného ideálu (individuální dispozice jezdce).

Třetí fáze

Až když jezdec dobře ovládá svoji horní polovinu těla, je schopen ve všech chodech koordinovat rovnováhu – jeho pozice je stabilizovaná – a má dlouhé, volné a lehce působící stehno a koleno, můžeme tedy ve výcviku drezurního sedu postoupit dál. Ono “dál” představuje třetí fázi výcviku, kterou je výcvik na lonži se třmeny. Tato fáze směřuje ke stabilizaci pozice nohy od kolene dolů k patě. Cvičitelé často dělají tu chybu, že již od úvodních lekcí se pozicí spodní části končetiny jezdce zabývají – tlačí spodní část nohy jezdce – kotník a patu hluboko dolů, špičky ke koni a paty od koně. To je ale špatně. To do první a ani druhé fáze výcviku jezdce na lonži nepatří.

Nejprve musíme jezdci pomoci najít dobrou pozici horní poloviny těla, umístit sedací kosti, stehno a koleno a až pak může jezdec začít řešit pozici spodní části končetiny. Holeně (jejich lýtkové svaly) a šlapky nohy musí výhledově zůstat měkké a poddajné, předčasné nároky rozvoji tohoto požadavku brání. Pokud chceme měkkosti a poddajnosti spodní části nohy u jezdce dosáhnout, nesmíme předčasně nutit jezdce cíleně měnit polohu holeně (vyjma prostocviků) – tlačit ji do pozice před a za podbřišníkem, holeň (pata) musí sama – přirozeně – spadnout dolů spolu se stehnem a kolenem. Holeň totiž ve své podstatě funguje jako jednoduchá páka. Koleno je v ní bodem ticha, pata bodem síly. Kůň je v této představě břemeno, které bude holeň jezdce v pozdější fázi výcviku zvedat. Cvičitel by měl jezdci vysvětlit, že čím je taková páka delší, tím méně síly bude jezdec potřebovat, aby dosáhl svého cíle (jeho holeň jedině tak bude jemná a funkční). Právě proto musí být holeň/páka co nejdelší – pata nejhlubším bodem sedu.

Jezdec musí být v této fázi výcviku již schopen v kroku, klusu i cvalu pocítit pružnost v koleni i kotníku. To je téma, o kterém cvičitel s jezdcem mluví. To, že se cvičiteli něco zdá, nemusí být zákonitě realita. Pocity v sedle se jezdec musí naučit verbalizovat. Koleno by v této fázi již mělo být schopné – díky výcviku bez třmenů – působit jak lehce dolů, tak i lehce vzadu – a proto už umí, aniž by o tom jezdec věděl, vytvořit pomůcku. Až když se v žádané pozici holeň a kotník usadí, nazrává čas pokročit zase o kus dál – do hry mohou vstoupit ruce.

Čtvrtá fáze

Ruce se musí na držení otěží připravit. Prim proto musí ve výcviku hrát nejprve vše ostatní. Paže musí mít jezdec uvolněné. Někdy je těžké jezdce donutit, aby dokázali mít alespoň na chvíli paže jako hadrové panenky, toto cvičení je ale didaktické a účinné, velmi vhodné je ho zařazovat do výcviku od prvopočátku.

Jezdce vedeme k tomu, aby měl lokty u těla, předloktí směřuje mírně dolů. Svalový tonus by měl být minimální, nežádáme proto, aby předloktí bylo přísně vodorovné, a proto i tuhé. Chceme docílit čisté rovné linie loket, pěst, otěž. Pěsti, v nichž s palci nahoru bude již brzy jezdec držet otěže, jsou schránkou jezdcových pokladů. Jezdec se musí naučit držet pěst sevřenou, přesto ale volnou. Ruku v ideální pozici. Prsty by měly být schopny „nestírat prach z motýlích křídel“ a k tomu i „tklivě hrát na harfu“. :) Důraz na uvolnění celé paže, od ramen až prstům, by měl být ve výcviku markantní.

Až v úplně poslední fázi výcviku na lonži tedy dostává jezdec do ruky otěže. Cvičitel musí být schopen jezdci vysvětlit, že celé jezdecké umění spočívá právě ve schopnosti jezdce citlivě vládnout rukou, a proto se vyplatí si na tento moment počkat. Pokud jezdec dostane otěže do rukou příliš brzo, není schopen „oddělit“ své ruce od zbytku svého těla. Má totiž příliš mnoho jiné práce. V reakci na přetížení se jezdec zákonitě uchýlí do své bezpečné zóny a zaměří se na svoji tolik oblíbenou osu oko – ruka. Tu každý z nás preferuje. Je nám nejbližší. Začátečník proto musí na ruce dlouhodobě zapomenout a najít je, až když je celý jeho sed už téměř hotový a dobře zažitý.

Samozřejmě platí, že i nácvik držení otěží by měl nejprve probíhat bez otěží. Jezdec se musí naučit jezdit ve všech chodech s rukou v pozici. Až když ruka bez otěží vypadá měkce, je klidná a schopná pružně následovat pravidelný a uvolněný pohyb jezdce v sedle, může cvičitel jezdci otěže do rukou dát a i s nimi pak dále pokračovat ve výuce. Na tento okamžik by se opravdu čekat mělo, k dobré ruce žádná úspěšná zkratka nevede. Ruka potřebuje hodně slunce a času, než natolik uzraje, aby byla opravdu sladká a skutečně měkká.

A co bude příště? Oprášíme cviky, které jezdcovu pozici v sedle formují a posilují.

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: