Veronika Myslivečková: „Vrcholově závodit nechci...“

13. 05. 2021 06:00

Obrázky: 19

Autor: Gabriela Rotová Spoluautoři: Veronika Myslivečková Foto: Archiv Veroniky Myslivečkové, Michaela Litovová, Lenka Daňková, Rostislav Smolej, Renata Hrochová, Lucie Bakulová Rubrika: Kdo je kdo Počet přečtení: 1011 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Rozhovor s Veronikou Myslivečkovou, které loňské výkony ve vytrvalosti přinesly zisk titulů nejlepší jezdec, kůň i dvojice sezóny, jsem si opravdu užívala. Veroniku mám totiž moc ráda, vždy zářivá, srdečná a pozitivní. A protože se známe skoro čtvrt století, dobře vím, že vytrvalost není v jejím případě jen disciplína, ale i vlastnost, která ji definuje...

Verčo, známe se už opravdu nějaký ten pátek, ale musím se zeptat... Kdy, kde a s kým jsi začínala?

Ke koním jsem se dostala úplně omylem. Od mala jsem měla ráda přírodu a zvířata. Měli jsme rodinný dům se zahradou na venkově a taková ta běžná vesnická zvířátka. Koně ale v rodině nikdy nikdo neměl. A tak když mi jednou kamarádka oznámila, že jde odpoledne ke koním a jestli nechci jít s ní, šla jsem, aniž bych tušila, jak moc koně ovlivní můj další život. Byl to tehdy ještě takový ten „pravý“ jezdecký oddíl, kde se několik měsíců jen kydalo, koně se čistili za odměnu a posadit se na koně po tréninku velkých holek bylo na několikaměsíční čekání. Kdo ale tohle vydržel, pak si toho svezení opravdu vážil.

Tam jsem poznala svého prvního koně Vatta, maminka byla plnokrevník Vašája, běhala dostihy, a tatínek nějaký parkurák, víc jsem ale nikdy nezjistila. Bylo to takové malé rezavé zlobivé dvouměsíční hříbátko. V tu chvíli jsem ještě netušila, že jednou bude můj, vlastně jsem po tom ještě ani netoužila. Rok v oddíle uběhl strašně rychle, naučila jsem se spoustu věcí. Jenže náhle zemřel majitel a všichni koně se museli prodat. Někdo tenkrát rozhodl, že hříbata se musí obsednout, budou mít větší cenu. Já byla malá, hubená a tak volba padla na mě, vlastně jsem byla donucena obsednout ho v jeho roce a půl... žádné přiježďování, jen aby snesl jezdce a dokázal se pohybovat po malé jízdárně. A v tu chvíli přišel nápad zkusit se doma zmínit, že bych Vattíka chtěla. Rodiče kupodivu nebyli proti, dokonce sehnali ustájení na Karlštejně u tažných koní, takže zbývalo už jen ho nějak dostat z Letů, kde se narodil, do stáje na Karlštejně.

Připomínám, byl rok 1993 a moji rodiče byli absolutní nekoňáci! :) Bylo to asi jen 10 km. Takže se doma rozhodlo, že přeci na něm pojedu. Bylo mi třináct, Vattovi necelé dva roky, stále hřebec a měl za sebou rychlokurs. Ano, jezdila jsem již ve všech chodech, ale když si na to dneska vzpomenu, jde mi mráz po zádech. Mamka šla se mnou jako dozor a koníka vedla na vodítku. Dodnes nechápu, jak jsme to ve zdraví přežili. Překvapení nastalo, když jsme šli koníka ubytovat. Prostě ho uvázali na štont. Tak jako ostatní tažné koně ve stáji. Moje argumenty, že to nezná, neumí, je to hříbě, nikdo nevnímal. Takže když ráno volali tátovi, že se tam v noci zranil, rozpáral si skoro celá prsa a musel ho přijet veterinář sešít, málem mě to přivedlo k šílenství. Naštěstí se vše dobře vyhojilo, i když to trvalo dlouho. Pro něj to ale bylo vlastně vysvobození, protože si tím prodloužil dětství a opravdu jezdit se na něm začalo až později.

Dlouhodobě jsi ale nakonec zakotvila u plemene fjordský kůň, pro které jsi v ČR udělala skutečně kus práce. Příběh o tom, jak Veronika ke fjordům přišla, by stál za připomenutí...

Ano, svého prvního fjordského koně jsem si pořídila kvůli vytrvalostnímu ježdění. Byl to valach Umon. Do té doby jsem závodila s Vattem a v té době se dovažovalo. Já byla malá a drobná a tak koník vozil dost olověného závaží, abych splnila podmínky startu. Jenže pak vyšla národní úprava pravidel, že pokud je kůň pod 150 cm, může na každý centimetr nést o kilo méně, max. do 140 cm. Takže jsem začala hledat malého koníka. Čirou náhodou se tu objevilo stádo pana Jonkera a já si tam jela vybrat. Vidět tři sta fjordů pohromadě mě tak okouzlilo, že volba byla jasná, jednoho z nich musím mít! :) Koně byli divocí, neošahaní, neobsedlí. Takže než jsem toto všechno zvládla vyřešit, národní pravidlo zrušili, a valach Umon, se svými 140 KVH, nosil v závodě 70 kg, tak jako všichni ostatní. Současně jsme tehdy domů vezli i klisnu Orendu, ale protože jsem ve stáji měla hřebce, vzala si ji kamarádka. To jsem ještě netušila, že se Orenda ke mně časem vrátí a bude platným členem našeho stáda.

Fjordští koně mě natolik uchvátili, že jsem začala postupně dohledávat všechny „české“ fjordy. Zjistilo se, že někteří z prodaných koní měli zpřeházené průkazy, nesouhlasily s čipy a někteří koně neměli průkazy vůbec. Za pomoci paní Vrtkové z laboratoře Lamgen jsem pomohla spoustě koní vyřídit průkazy v Holandsku a dohledat jim tak rodiče. Díky tomu jsem tady poznala hodně fjordů a jejich majitelů.

Když mi časem nabídli klisnu Nelske, už jsem neměla hřebce v ustájení, mohla jsem si ji koupit. To jsem ale samozřejmě ještě nevěděla, co mě s Nelske čeká. Bohužel dost lidí k těmto divokým koním přistupovalo špatně. Nikdy v životě jsem neviděla smotaný tenký drát v hubě místo udidla, kobyla byla vlastně nejezditelná. Tedy – jezdit se dalo, ale jen rychle a bez zastavení...:) Naše pozdější zjištění, že Nelske už nikdy nemůže dostat do tlamy udidlo, pokud si chceme zajezdit, nabídlo volbu hackamore. Já na tom v životě nejezdila, ale všichni mě ujišťovali: „Neboj, věř tomu“. V momentě, kdy dostala hackamore, se z ní stal miláček poslouchající na slovo. Klisna dala dvě hříbata, Bnefrita a Casiu, a mezitím dělala sparinga v tréninku Umonovi. Jednoho dne padlo rozhodnutí, že s Nelske zkusíme vytrvalost. Byla úžasná, nadaná. Za ten jediný rok si vyběhala výkonnost S a účastnila se mezinárodních závodů CEI**. Stala se druhým nejlepším vytrvalostním koněm v ČR a byla 22. ve středoevropském poháru CEEC. Nejhorší zážitek byl přebírat cenu za koně, kterého už nemáte. Bohužel nám ji nejspíš někdo otrávil, a tak jsme o klisnu přišli...:( Náhoda nebo osud zasáhl a zazvonil telefon. Nechceš koupit matku Nelske, Jelske? Je na prodej. Neváhala jsem ani okamžik a za chvíli se popásala s hříbátkem v bříšku u nás. Na to mě začal uprošovat další majitel, měli doma klisnu Leiku. Věděla jsem o ní již několik let, že je problémová, zlá a že už to s ní nejde. Pokud si ji neodvezu, nechají ji uspat. Tehdejší přítel mě neskutečně podporoval, a tak mu nevadil další přírůstek do rodiny, a i Leika byla naše.

Byla to polosestra Nelske po otci. Začátky byly opravdu krušné, neb Leika svůj strach přenesla již do obrany, takže kopala a vše ji děsilo. První úpravy kopyt se dělaly v sedaci, jinak se jí nohy prostě nezvedaly. Měla naštěstí dobrou rohovinu a pravidelný postoj. Jezdit se na ní kupodivu dalo, takže ihned nastoupila do vytrvalostního tréninku. Kopýtka si obrušovala a jednou za čas je upravil odborník v sedaci. Byla to naše dohoda, my ti na nohy nebudeme sahat, ty nás nebudeš kopat. I tak to občas neklaplo, jako když jsem k ní vešla do boxu s tím, že ji odměním pamlskem v pytlíku, pytlík zašustil a ani nevím jak, Leika mě ošklivě vykopala z boxu ven. Jaká byla radost, když jsem jí po jejím prvním závodě na 80 km pozvedala všechny nohy! Nikdo nechápal, proč mám takovou radost. Od té doby začala dávat nohy normálně a i strouhání probíhalo bez sedace. Jenom to chtělo čas, aby zapomněla. I když jí bylo již 17 let, nevypadala na to, a tak jsme jí vyřídili FEI pas a reprezentovala ČR ještě ve svých 21 letech na tratích do 100 km. Bohužel měsíc po jejím posledním Mistrovství republiky začala mít zdravotní problémy, a tak jsme jeli na kliniku. Domů jsme si ji sice odvezli, ale věděli jsme, že má v břiše neoperabilní nádor a nikdo neví, jak dlouho to ještě půjde, aby se netrápila. Dodnes nechápu, jak mohla tu poslední sezonu odběhat a nedat na sobě nic znát, protože podle vetů už měla nádor v sobě delší dobu. Byla prostě neskutečně silná a to měřila pouhých 137 cm. I tak dokázala konkurovat o dost větším arabům.

A jak to bylo dál? Zbyl mi z fjordů jen Umon a Jelske. Rozhodnutí bylo jasné. Matku Jelske máme, otec Nelske a Leiky – Fjellwin sice není v ČR, ale věděla jsem o jeho synovi. Vyrobíme si vlastní sportovkyni, jako byly holky. No, pár let to trvalo, ale z tohoto spojení vzešel hřebec :) Felskin. Dnes je z něj plemeník a je to můj nejlepší vytrvalostní kůň...

Začínala jsi v klasické nájemní stáji, ale brzy jsi svoje koně přestěhovala na svoje vlastní „pastevko“ nedaleko Řevnic a následně docestovala až na druhý konec republiky...

Ano přesně tak, v tu dobu nebylo ještě běžné mít koně doma, takže jsem začínala s jedním koníkem Vattem nejdříve ve stáji na Karlštejně a pak jsme se přestěhovali do další nájemní stáje do Všenor. Ještě jsme vlastně byli chvilku ve stáji Hlásná Třebaň, bylo to přímo v naší vesnici, z okna jsem viděla do výběhů, takže se to zdálo jako ideál. Jenže jsem postupně začala zjišťovat, že vlastně v každé stáji je něco špatně a pomalu se začala rodit myšlenka vzít si koně domů, do vlastního. Jenže u našeho domu na to nebylo místo, a tak jsme našli pozemek v další vesnici, v Řevnicích. Bylo to zarostlých 5 ha, naprosto bez zázemí, elektriky, vody... ale můj tehdejší přítel Filip byl nadšený stejně jako já, takže začaly přípravy na stěhování. Kousek jsme vyklestili, postavili venkovní boxy, seník, pořídili ohradník na baterii. Bylo jasné, že Vattík tam nemůže být sám, navíc se začala znovu objevovat měsíční slepota, kterou trpěl, nakonec se nabídla jedna slečna, co měla koníka ve stejné stáji, že si ho k nám dá. Zdálo se, že vše je vyřešené a že už bude jenom dobře. Hahaha! Kdybych věděla, že tím to teprve všechno začne! Postupně se vyklestil a oplotil celý pozemek, měli jsme co pást, koníci měli kolem sebe prostor a ještě se dalo udělat seno. Vodu jsme dováželi z domova v kanystrech a svítilo se na autobaterii z nákladního auta. Postupně nějaký koník přibyl, začala jsem ustajovat i cizí koně a zjistila, že to by mohlo být fajn. Jenže nám to najednou začalo být už malé a další pozemky okolo již nešlo sehnat ani pronajmout. Takže co dál. Přítel Filip přišel s tím, že bychom si mohli pořídit na hypotéku nějaký ten statek s pozemky, přestěhovat se a mít koně konečně opravdu doma. Začalo hledání. Protože jsem již tou dobou jezdila vytrvalost, dostávali jsme se do různých míst v republice, někde měli již i přátele a pravidelně se tam vraceli. Takže slovo dalo slovo a my se najednou jeli podívat přes celou republiku až k Šumperku, do Dlouhomilova, na statek s dvaceti hektary.

V tu dobu bylo těžké opustit to, co jsme celé roky budovali, to zázemí, vlastně oba svoji práci, přátele, já rodinu. Přítelovi rodiče se stěhovali s námi. Ale vidina vlastního statku, kde poteče voda, budu si moct normálně rozsvítit, mít seno schované ve stodole, prostě převládla a my se po hlavě vrhli do nového začátku.

S kolika koňmi tedy žiješ dnes? A nejsi z toho všeho někdy trochu unavená? :)

Začínala jsem s jedním koněm Vattem. Když jsme se nastěhovali do svého pastevního ustájení v Řevnicích, už bylo jasné, že u jednoho koně nezůstane. Postupně jsme řešili problém, že když s jedním koněm vyjedu ven, ten druhý zůstane sám a nevydrží tam. Tak se pořídil třetí kůň, jenže když jsme si vyjeli s přítelem ve dvou, zas tam ten třetí byl sám. Takže se pořídil čtvrtý. Jenže když s námi jel ven i přítelův syn, tak tam zůstal opět jeden sám..:) Takže další. No a pak už jsme to pro klid v rodině přestali počítat... Dnes mám v Dlouhomilově devět svých koní a zhruba deset nájemních. To už je asi strop, co se dá v jednom člověku zvládnout. Je pravda, že po patnácti letech už toho občas mám dost a nejraději bych všeho nechala, vím ale, že ti chlupáči by mi brzy začali chybět. Takže to řeším výjezdy na závody na místo dovolené, kde si od toho všeho odpočinu a vyčistím si hlavu. Ono při sto dvaceti kilometrech závodu toho člověk v sobě stihne probrat dost...:)

Když už jsme u vytrvalostních závodů... kterých úspěchů si opravdu ceníš?   

Vytrvalosti se věnuji zhruba od roku 1998, kdy jsem poprvé vyjela na závody. Tehdy ještě s Vattem. Již tenkrát mi to přišlo jako nejpřirozenější disciplína pro koně. Běhá se jen tak venku v přírodě po loukách a lesích. Časem člověk přijde na to, že pokud to myslí vážně a chce to dělat na nějaké vyšší úrovni, už to musí mít nějaká pravidla tréninku a je to spousta dřiny a odříkání.

Proto si cením každého dobře odjetého závodu. Vytrvalci vědí, že první místo není nejcennější. Největší hodnotu má Cena kondice pro nejlépe natrénovaného koně závodu. Tuto cenu moji fjordští koně sbírají pravidelně. Baví mě porážet ostatní plemena stvořená pro vytrvalost. :) Samozřejmě mezi největší úspěchy patří 2. místo na MČR 2018 ve Slavošově s fjordským plemenným hřebcem Felskinem na 120 km. Bylo strašné vedro a kopcovitý terén již dopředu prozradil náročný závod. Já do poslední chvíle netušila, jestli budu moci startovat, protože necelé tři týdny před závodem jsem skončila s vyčerpáním a nemocí v nemocnici. Kůň čtrnáct dní vůbec nic nedělal a když mě týden před závodem pustili z nemocnice, byla jsem ještě strašně slabá. Takže náš plán zněl zkusit dokončit, pokud bych se necítila já nebo kůň, vzdáme. A tato taktika se nám oplatila. Protože z celého startovního pole dokončily pouze dvě dvojice a my byli mezi nimi.

Samozřejmě mezi největší úspěchy patří celoroční výsledky z loňské sezony. Neboť stát se nejlepším vytrvalostním jezdcem, mít doma nejlepšího vytrvalostního koně a současně být vyhlášen jako nejlepší dvojice, je pro nás velkolepý úspěch. Myslím, že tady je to správné místo poděkovat celému svému týmu, protože bez něj to prostě na závodech nejde. Takže Domčo, Petře, kterému nikdo neřekne jinak než Řízku :), Simčo a Sisi, děkuji vám moc!

Už se to o nás otřelo. Většina lidí, kteří žijí vytrvalostním sportem, si vybírá trochu jiná plemena, než je fjordský kůň. Je fjord z nouze ctnost, nebo si myslíš, že právě tohle plemeno má co nabídnout? 

Jak jsem se již zmínila, s fjordy jsem začala závodit původně kvůli mé nízké váze. Již první fjord mě ale natolik učaroval svojí povahou, že pak další kůň byl opět jen fjord. Rozhodně si myslím, že do 80 km se dokáže prosadit každý zdravý kůň. Pak se již láme chleba. Navíc čistý fjord vyniká svou odvahou, vlastním rozhodováním a nesmírnou houževnatostí, pevným zdravím, což je pro vytrvalostního koně velké plus. Fjordský kůň není ve své domovině málopočetné plemeno a vzácnost, tak jako u nás v ČR, takže si mohou dovolit drsnou selekci na charakter. Pro plemeno je důležité, aby se do chovu dostávali pouze prověření jedinci, ochotní spolupracovat se všemi členy rodiny, od dětí až po seniory, nehledě na pohlaví. Proto plemenní hřebci skládají jak zkoušku zemědělskou, tak i zkoušku v tahu a pod sedlem, kde součástí je drezurní úloha, předepsaný parkur a takzvaná vyjížďka, kde kůň musí prokázat pohyb ve skupině koní, odjezd od skupiny, čekání, když skupina odjíždí, a reakci na různé rušivé vlivy, projít kolem traktoru, děti kopající míč. Mě třeba nechali v dešti jezdit s rozevřeným deštníkem mezi kobylami. Náš hřebec Felskin to splnil na jedničku i díky své předchozí vytrvalostní kariéře, kde se samozřejmě nebere ohled na to, že mám hřebce. Kůň se musí chovat vzorně a nikoho neohrožovat.

Tvoje srdcové eso? Recept na srdcové eso? :) 

Momentálně je pro mě nejlepší kůň samozřejmě Felskin. Aby ne! Jen dodám, že není jen můj, ale je i v majetku pana Filipa Vincence. Já si vždy vytvářím maximální pouto s koněm, kterému se nejvíc věnuji a trávím s ním nejvíc času. Samozřejmě mám ráda všechny svoje koně a i koně, co dostávám do tréninku, bez toho vztahu to nejde. Pokud chcete v závodě uspět, musíte si s koněm věřit a chtít jeden pro druhého udělat maximum. Není tajemstvím, že se občas na závodech objevím i v sedlech koní jiných plemen, cizích majitelů, kdysi achal Lakma, černý pošuk, plnokrevník s klusákem, Zolly, nebo shagyaarabská klisna Svratka.

Svratka byl kůň, který mě asi nejvíc změnil a ukázal i jinou cestu... Jednou mě oslovili majitelé této velmi nadějné klisny. Koupili ji pro svoji dceru do závodů, nechali ji obsednout a projít rychlokursem v dobré víře. Na mě se obrátili ve chvíli, kdy byla klisna nebezpečná pro okolí, prakticky nejezditelná, převracela se s jezdcem i jen když se teprve sedlalo a byla po prodělané závažné myopatii. Ano, i to dokážou „trenéři“ u nás.

Naštěstí majitelé přistoupili na moje podmínky. Musela jsem jim upřímně říci, že nevím, za jak dlouho ji „opravím“ a jestli vůbec a že to nejvíc bude záležet na samotné Svratce. První dva měsíce jsem ji jen pozorovala na pastvině a snažila se s ní navázat kontakt, protože klisna se po špatných zkušenostech samozřejmě nenechala chytit. Ano, mohla jsem ji někam nahnat a odchytit, ale věděla jsem, že tudy cesta nevede. První rok jsme pracovali jen ze země a snažila jsem se jí vrátit důvěru v lidi, práci a správně ji nasvalit, protože rychlou přípravou se naučila nosit obráceně krk s vyvrácenou hlavou. Majitelé si ke mně dali na ustájení ještě dalšího svého koně, takže dcera docházela na tréninky a vše pozorovala.

První závody jsem absolvovala se Svratkou tak, aby jí nedošlo, že závodí, vše na pohodu, ne na výsledky. Když jsme se s klisnou po dalším roce dostali na 60 km tratě, které již neměla problém vyhrát levou zadní, vrátila jsem ji na ježdění dceři majitelů. Bohužel nikdy si vlastně už nesedly a nerozuměly. I když na to kobyla měla, skoro nikdy se svou majitelkou závod nedokončila a neměly žádné větší úspěchy. Majitelé se proto rozhodli klisnu prodat. Mezitím mi ji ale ještě půjčili na MČR na 120 km, které jsme dokončily na krásném čtvrtém místě. Nebylo to pro mě jednoduché, a tak jsme se doma dohodli, že ji odkoupím a v klidu jí najdu nového majitele. Proběhla zima a mně to nedalo. Na jaře vyběhla na 60 km, kde s přehledem doběhla třetí, a tak jsme ji již v mém vlastnictví přihlásili na MČR na 160 km.

V závěrečném finiši doběhla druhá, byl to neskutečný závod. Nikdy na tebe nezapomenu, Svratko! Jenže slovo se musí dodržet. Vytrvalci věděli, že je na prodej a nabízeli velké částky. Ale já měla jasno. Už nikdy nebude závodit, věděla jsem, že ty závody běhá pro mě a vrací mi to. Ten příběh byl pak ještě pěkně zamotaný a i když jsem myslela, že vybírám dobře a podmínka je, že půjde do chovu, byla to ještě dlouhá cesta, než se dostala na pastviny do stáda, kde konečně mohla dávat hříbátka. Její nový domov byl přes celou republiku, takže když jsem za ní po roce jela na návštěvu, byla ve mně hrozná nervozita. Byla ve stádě dalších asi třiceti shagya arabů, všichni bílí, co když ji nepoznám? Pásli se přes údolí na horizontu, jeden jak druhej. Zavolala jsem Svráťo, Svráťo, ona zvedla hlavu, chvíli koukala a pak přiběhla až ke mně. Ještě teď mi tečou slzy, bylo to neskutečný...

Při pohledu z venku to vypadá, že jsi koním „obětovala“ prakticky celý svůj život. V retrospektivě... co ti koně dali a co vzali? Stálo to za to? :)

Asi to tak neberu. Beru to tak, že vlastně můžu dělat to, co mě baví a živit se tím. Ale je pravda, že stěhování mě připravilo o práci, kterou jsem měla ráda. Dost se mi také vzdálila moje rodina. Přeci jen z Dlouhomilova do Hlásné Třebaně už to je kus cesty. Vlastně jsem ani nestihla založit svoji rodinu, to je asi nejhorší. Ale koně hodně změnili moji osobnost, naučili mě trpělivosti, umět se ovládat a že je vždy nějaká cesta...

Přestože jsi letos mimořádně zabodovala, nejsi jen sportovec, jsi i chovatel... která z těchto rolí je ti bližší?

Sportovec? To bych neřekla. Jezdím si pro radost a že mě to baví. Takže asi spíš chovatel...:) Ne vážně. Chovatel. Nyní mám dva plemenné hřebce, několik kobyl a každý rok hříbátka. Baví mě s nimi plnit výkonnostní zkoušky a tak je posouvat dál. Každý rok pořádáme svod a přijíždí komisaři z Holandska. Jediná nevýhoda u hříbátek je, že není překvapení s barvou jejich kožíšku. To mi trochu chybí. U nás je nejběžnější varieta brunblack, ostatní se zde téměř nevyskytují. Takže dneska se věnuji ustajování, tréninku koní a lidí. Hlavně dětí, máme školičku už pro ty nejmenší.

Daly by se shrnout principy, na kterých stavíš svůj vytrvalostní trénink? Co je podle tebe potřeba, aby člověk uspěl ve vytrvalosti?

Mým názorem je, že spousta lidí na té nižší úrovni trénuje moc, nebo bez systému. Koně přetěžují a na závody přijíždějí s již kyselým, případně i přetrénovaným koněm, kdy úraz je již na cestě. Ale chápu, že někdo má cíl běhat jen kratší vzdálenosti. Ale pokud se chci dostat výš, myšleno nad 80 km, je potřeba, aby tam ten kůň došel hlavně ve zdraví a pořád ho to ještě bavilo. S tím je spojena i přiježděnost koní. Tam jsou určitě taky rezervy. Já třeba se svými koňmi pravidelně v zimě dojíždím do haly pod trenéra na drezurní tréninky. Pokud je kůň ovladatelnější a lépe se umí nést, je to také výhoda do delších závodů.

A obecné zásady? Bez ohledu na vytrvalost? 

Já bych řekla, že hlavní je nejít na to vědecky. Je potřeba se snažit pochopit každého koně zvlášť, každý je jiný a co funguje na jednoho, nebude fungovat na druhého koně. Obecně by se člověk měl naučit spravedlnosti, trpělivosti a důslednosti. Nastavit koni hranice, co může, co mi nevadí a co už ale nikdy nesmí udělat. Ze začátku mě učili, že je potřeba, aby kůň věděl, že člověk je nad ním a koně se dost trestali. Časem jsem přišla na to, že to není třeba, že i zvýšený hlas je pro některého koně trest a uhodit ho by byl konec v našem vztahu. Takže já koně neuhodím do chvíle, než mě ohrozí na životě, to jsem pak schopná ho zabít. Myšleno s nadsázkou. Když jsem si pořídila prvního plemenného hřebce, měla jsem strach, jestli ho zvládnu. Zvládla. A ten druhý? To je fakt kámoš, funguje na ohlávce mezi kobylami a rozhodně jsem toho nedosáhla nějakými tresty, ale právě těmi pravidly.

Když jsem učila nakládat jednu kobylu do přepravníku, bylo to šest hodin trpělivosti a čekání, než tam vlezla a snědla svoji odměnu. Od té doby ale nastupovala jako profík, předtím se musela zasedovat a nastěhovat. Věděla jsem, že pokud ji tam dostanu násilím, příště budeme bojovat znova...

Jak se díváš na vrcholový vytrvalostní sport?

Každý, kdo závodí, chce jednou vyhrát. Pro mě je důležitá ta cesta k vítězství. Ale vrcholově závodit nechci. Myšleno na úrovni Mistrovství světa, Evropy. Nelíbí se mi jejich praktiky a nikdy bych se s nimi nechtěla měřit. Nesnížila bych se k tomu, abych koni ublížila pro lepší výsledek. To si ale musí každý rozhodnout sám.

Ještě máš nějaké sny a cíle? Anebo máš pocit, že už máš kompletně hotovo? :)

To, co se mi povedlo v roce 2020, byl asi vrchol, to se mi už asi nepovede. I druhé místo na MČR už asi nepřekonám, pokud chci stále běhat s fjordskými koňmi. Ale ti, co mě znají, vědí, že ještě jeden cíl mám. Překonat s fjordským koněm trať na 160 km. Jestli to bude třeba už s Felskinem? Kdo ví....

Ráj Veroniky Myslivečkové?

Mám ráj u nás doma! :) Samozřejmě se snažíme pro nejen naše koně, ale i koně ustájené, vytvářet pořád lepší a lepší podmínky. Nyní máme asi 30 ha pastvin a luk. Děláme si vlastní seno, takže naši koně mají seno neomezeně, což, jak bohužel zjišťuji, není běžný standard. Obrovské ulehčení pro mě byly nezámrzné napáječky. Nechápu, jak jsme bez nich při dvaceti koních mohli existovat. Na pastvinách máme osvětlené přístřešky, na podlaze tosiplasty, na zimu se nastýlají slámou. Tento prostor máme střežen kamerovým systémem. Máme zde dva velké boxy pro případ nouze, nebo pro nově příchozí, na karanténu. Jinak koně na boxech nejsou vůbec. Všichni pouze na pastvině, a to i plemenní hřebci a sporťáci s výkonností ST. Jinak je zde sedlovna s odpočinkovou místností, vytápěná šatna, wc, zpevněné, zastřešené a osvětlené úvaziště ve dvoře. Kruhovka o průměru 18 metrů, taktéž osvětlená, s geotextilií. Ještě máme pískovou jízdárnu 24x48m se skokovým materiálem. Já jsem s koníky doma, takže mají celodenní dohled a není problém se na všem domluvit. Některé koně na zimu dekujeme a přikrmujeme. Letos budeme ještě zpevňovat větší prostor v zimovišti a pak už to snad konečně bude dokonalý ráj...:)

Rada pro holky a kluky, kteří sní o svém vlastním fjordském koni a o vytrvalosti? 

Zejména bych chtěla poradit při výběru opravdového fjordského koně. Protože ne každý žlutý kůň s barevnou hřívou je fjord. Pokud chcete využít kvalitu tohoto plemene, je potřeba vybírat kvalitního jedince s průkazem původu, který je zapsán v některé ze světových plemenných knih. Není to jednoduché, protože toto plemeno je u nás stále málopočetné. Jestli máte chuť okusit vytrvalost, tak směle do toho. Tato disciplína je otevřena všem plemenům a pokud máte zdravého, běžně naježděného rekreačního koně, určitě pro něj nebude problém překonat nejkratší vzdálenost dostihu na 20 km. Tak třeba se někde potkáme...

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 2 čtenářů. Celkový počet bodů: 10.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com