Vánoční soutěž: hřebec Flower

9. 01. 2015 10:00

Obrázky: 8

Autor: Zatloukalová Jana Foto: archiv autorky Rubrika: Vaše příběhy Počet přečtení: 7049 Počet komentářů: 13 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 1 krát

Chvíli mi trvalo, než jsem zvážila účast v soutěži a to, zdali mám příspěvek vztáhnout na sebe. Napadalo mě mnohé, od trpělivých koní, kteří mě nosili a báli se cokoliv udělat, ještě když jsem byla začátečník, přes bujné hřebce, kteří cítí něco zřejmě nadlidského. Nakonec vyhrál příběh, u kterého konec neznám ještě teď.

Příběh začal loni v prosinci, kdy jsem si, řekněme z nudy, prohlížela inzerci a mezi „rolovanými" inzeráty byl on. Nevím, jestli on s velkým O, jelikož to by se dalo říct asi o všech koních v mé stáji a víceméně všichni mají za svým rodným jménem něco, co je činí zajímavé, přitažlivé a natolik tajemné, že toužíte se dostat do jejich hlavy. Prostě tam stál na té fotce s doplněním prodejce, že onoho koně levně prodá nebo jinak smění, prostě takový ten meziřádek „hlavně ať už je pryč". A já zavřela tu inzerci a šla si po svém.

FlowerLežel mi ale v hlavě, a proto večer, kdy už u nás většina zvířat utichne a ze stájí slyšíte jen pravidelné tření stoliček, to jak všichni pravidelně žvýkají seno, jsem si sedla k onomu výdobytku techniky a dívala se na něj znova. Neustálá otázka v hlavě se ptala, co s tak krásným koněm může být, že u něj není normální cena, ale v jedné větě vyměním, nebo levně prodám. A tak jsem poprvé kontaktovala majitelku, která mi koně popsala jako „svého", nikoliv zkaženého, bujného a drzého, ale „svého". Koník vzbudil můj zájem, a tak jsem se vydala na dlouhou cestu k našim východním sousedům, abych se na ten zázrak podívala. Z prvních řečí jsem pochopila, že koník je opravdu svůj, moc toho nenaposlouchá, občas hryzne, o nějakém velkém ovládání nemohla být ani řeč. Koně mi předváděl člověk, který byl asi jediný schopen mi ho předvést a měl kuráž, a tak jsem se na to hnědé nic mohla podívat alespoň ve volnosti, kdy tak nějak s nezájmem běhal okolo, vyloženě s výrazem „tak se na mě podívej a vypadni". Nic zajímavého, nic co by vás uchvátilo, spíše víc negativních věcí než pozitivních, a s tím jsem jela zase domů. Tuctový kůň, nic více, nic méně. Obyčejný hnědák, neméně líbivého vzhledu bez kapky zájmu o mou osobu a to ve mně vzbuzovalo zájem. Hřebec, jehož myšlenky šly okolo vás, nesměřovaly k vám a myslely si o vás sotva polovinu toho, co vy o něm.

Slovo dalo slovo a já si pro něj o půl roku později jela. Nějaká mladá „jezdkyně" u dveří prohlásila „to si s ním užijete" a já si poprvé vpustila myšlenku, jestli vlastně nedělám chybu. Stál tam. V jiném boxu než posledně a se slovy manžela majitelky, že mi ho v noci pěkně utahali, aby nám něco neprovedl hned na začátku. Majitelka ani nedorazila, nevím, zdali byla smutná z prodeje svého odchovu, nebo nechtěla vidět, co se stane, až ho budeme cpát do hengru. Stál tam a já jsem zapínala vodítko do jeho otrhané červené ohlávky, která byla utažená, co to dá. Slovník by řekl bacha a zvonek zvonil by na poplach, ale já mu nastavila hřbet ruky a se stejným nezájmem jako měl on, jsem zacvakla tu karabinu do kroužku jeho ohlávky. Jako kdybychom oba dva měli nějaký druh choroby. On se na mě vůbec nedíval, bral mě jako jednu z dalších, která si přišla něco dokazovat, a já jeho brala jako nezajímavého hnědáka, kterého v tu chvíli mám nacpat do přívěsu.

„Tak pojď," řekla jsem rázně a kůň bez odporu vykročil. Ani jsem se nestihla divit a byl v přívěsu. Nevím zda to na úvod udělal naschvál, ale byť jsem všechny úvazy měla krátké, ihned si strčil hlavu tak výborně, že se uchem zachytil za jedno z vodítek vedoucích k úvazům. Jiný kůň by zpanikařil, zpanikařil by i ten člověk. „A do hajzlu," proběhlo mi hlavou, když se hřebec vší silou opřel v klidu do vodítka, které prasklo jako vlas, když s ním škubnete, žádná panika a strach, jen oněch x-set kilo, které se v poklidu nahrbily, aby pokořily onen provázek. Vodítko povolilo a on se na mě poprvé podíval s výrazem, jako kdyby vyhrál olympiádu. Uff... z kapsy jsem vytáhla záložní zdroj a bez jakékoliv diskuze jsem ho znova přivázala a vyrazili jsme. Celou cestu jsem si říkala, jaké je vzadu ticho, takové odevzdané ticho, jako kdybych ho táhla na jatka, takové souznění s osudem, možná nevědomost toho, co přijde. Kůň a my.

Zastavili jsme asi v půlce D1 a já klusala na WC dirigujíc řidiče, aby se na toho troubu šel podívat. Cestou jsem pobrala kafe a proviant a s údivem jsem zjistila, že spí, absolutní ignorance čehokoliv, co by ho trochu nenechalo chladným. Po dlouhé cestě jsme přijeli domů. Klisny se zájmem žbrblaly a vítaly v jejich očích nového nápadníka, náš hřebec řičel, aby si i na dálku ujasnil, kdo je tady pánem. Cvakla jsem do kroužku lonž, dala ledabylý pokyn k couvání z vozíku a čekala, co bude. Stále nic. Protože jsem chtěla být hodná, rozhodla jsem se v rámci velkých teplot pustit ho ještě do výběhu, aby ze sebe smyl pot, mohl okoukat nové a zároveň se podíval, že nepřijel na poslední štaci. Jeho tělo jako by se nadechlo a začalo hrát melodii. Po tak dlouhé cestě, která čítala šest hodin na autě, před námi předváděl své dokonalé lesknoucí se tělo, ryčel, hrabal a vyhazoval, jak nejvýše mohl. Přestala jsem dýchat. Ne ze strachu, ale z toho, jak nádherné zvíře mi lítalo po výběhu. Házel hlavou nejdříve na jednu stranu a potom na druhou, hrábnul nohou, dupl a my... jako kdybychom tam nebyli. Přesto dobře věděl, že tam jsme a díváme se na něj, nebylo před kým se předvádět, všichni koně byli z dohledu a zavření, předvádět se tedy mohl před námi a celým světem. Koně jsem na noc zavřela do boxu se slovy „dobře se vyspi" a šla spát.

Ráno k mé malé radosti jsem se dozvěděla, že koník trouba stáhl tu utaženou ohlávku na jedno ucho, což vzhledem k obdrženým informacím, jeho skepsi a narůstající agresivitě, když chcete cokoliv dělat, nevěstilo nic dobrého. Riskla jsem to a s tou napůl staženou ohlávkou jsem dotáhla to běsnící zvíře na výběh. Stál asi 5 metrů ode mě. Zuřivě mě měřil, hrabal přední nohou a měl mě za strůjce své nepohody. Opravdu se zlobil a já si v klidu prohlížela jeho přední nohy. Okousaná kopyta kleštěmi věstila, že zvednout mu nohu také bude zážitek, špinavé břicho, že tam už mu dlouho nikdo kartáčem nesáhl, zlomená bodcová kost, že asi takovéto divadlo nehrál poprvé. Koně jsem v duchu politovala, když se on rozhodl zaútočit jako první. Udělal výpad a čekal, co bude. Metr ode mě se prohnala jeho hlava s ušima položenými tak nízko, jak to jen jde, šlehal kopyty jako kráva do stran. V ruce jsem držela bič. Jak snadné bylo ho použít. Zatímco já v klidu stála a neměla zájem o jeho typ hry. Vyzýval mě a já ho ignorovala. První představení končilo tím že „ne, dnes ne". Dobře jsem ale věděla, že se dočkám znova a budu muset něco vymyslet. Hned druhý den jsem pálila do obchodu pro jinou ohlávku, kůň mezitím ze vzteku tu původní zničil úplně a já předlouze vymýšlela, jak mu tuhle dostat na hlavu. Začalo velké „lonžování" v boxe, kdy kůň lítal po boxu a nebýt třímetrové stěny, asi by ten box opustil, vzpínal se a točil a my hledali volné rohy v boxu, kde zrovna nebyla jeho hlava nebo kopající záď. Zdařilo se. V klidu jsem ho vyvedla ven a pronesla „trouba".

Flower

Měla jsem koně a první snahu s ním cokoliv dělat. Přede mnou se dmul pýchou pětiletý dospělý hřebec. Měla jsem sebe, koně, lonž a bič. Koně jsem vyslala na kruh, ten neuběhl sotva kolečko a už startoval po mně. Třískla jsem bičem o zem a on uskočil asi 3 metry ode mě a stál. Stál tam, v očích se mu lesklo, u nosu mu visel pruh pěny, který se mezitím smíchal s prachem ze země. Rozhodl se a zabral a jelikož já váha muší a on převeliký, lonž mi roztrhla ruku do krve, do ní se okamžitě dostal pot a vytvořil neuvěřitelně pálící emulzi. Svíjela jsem se ve výběhu a cestu okolo si měřil hřebec. Nic jsem neříkala, jen v duchu jsem si říkala „však ty přijdeš". Okolo výběhu se začali množit sousedé, kteří byli svědky naší výměny názorů, přítel měl neustále spády kočírovat situaci, tak aby mě kůň pokud možno nezabil. Sedla jsem si do výběhu, ruka mezitím seschla a nešla mi ani zavřít dlaň. Kůň kroužil i s lonží naštvaně okolo. Seděla jsem tam hodinu. Z hnědáka se mezitím stal bělouš a kapala z něj pěna. Zastavil se. Jako by se divil, že nikdo nenadává, nejde po něm, neřve a neryčí. Stál asi 4 metry ode mě, jakoby na něco čekal a přitom se toho bál. Dívala jsem se mu na přední nohy a ignorovala jeho otazník nad hlavou. Přišel. Drchnul do mě a jako by říkal „tak už se na mě nezlob" a já vztáhla ruku a pohladila ho po krku se slovy „neboj, nezlobím". Cvakla jsem ho na lonž a v klidu jsme odešli do boxu.

Z koně, který si nenechal sáhnout na hlavu, vzpínal se, hrabal a kopal, se stal za jedinou hodinu úplně jiný kůň. Druhý den radostně řehtal, když jsem šla okolo, a těšil se, až ho pustíme. Vždy u dveří jako by nám zamával na pozdrav a než to odpálil, řekl „děkuji". A já pokaždé, když po něm něco chci, zeptám se ho „smím"? A čekám, než mi odpoví. Pokud stojí s hlavou svěšenou, jako by říkal smíš, pokud přidupne, chce, ať mu dám čas na myšlení. Byl u nás tři týdny, za tu chvilku poslušně kroužil okolo na různé povely, nechal se drbat za uchem a ve výběhu jsme si hráli na honěnou. On mě totiž honí. Zavolám na něj a on běhá jako pes, kterého lákáte na aport s odměnou. Když drcnu já do něj, drcne on do mě a oba víme, co to znamená.

FlowerBylo krásně a já si řekla „dneska by to šlo". Došla jsem si pro dečku a pro sedlo. Dečku jsem hodila ledabyle do výběhu, on se na ni podíval tak významně, jako kdyby mi chtěl sdělit, že tahle barva mu jde k pleti. Vzala jsem do náruče sedlo a podívala se ně něj, „smím?", a sedlo jsem mu strčila pod nos. Hřebec stál apaticky a chřípím hodnotil kvalitu materiálu a jeho pach, potom už jen stál. Mrkla jsem na pomocníka, který ho držel za ohlávku u hlavy. Na koně jsem dala dečku, sedlo, pěkně pomalu dotáhla a víceméně čekala, co ho naštve. Stál a drchal do mě hlavou, zatímco já jsem se svévolně houpala za třmen. Ve zkráceném řízení jsem mu posadila do sedla úplně cizí osobu a on stál a díval se na mě, jako by říkal, že mi rozumí. Důvěra, pojmenovala bych to, co ten kůň zažil.

Koně máme do teď, za celého půl roku vlastně čekám na ten záhryz do zad nebo šlehnutí kopytem, které se nedostavilo, nemám ani spouštěč, pouze máme vlastní druh komunikace, já nebiju jeho, on nebije mě, stačí jeho křivý pohled a stejnou měrou mu vrátím. Vedle nás bydlí pán, je mu skoro 90 let a i on pochopil, jak jednoduché to bylo, on vlastně čekal na základní věci, které kůň potřebuje, a to svobodu, pocit souznění, jako hřebec chvíli, kdy on je svým pánem, jako jezdecký kůň využití a moře lásky, celá ta jeho agrese jako by říkala „já jsem tady, dělejte se mnou něco" a lidé se ho báli a zařadili ho do škatulky nežádoucí.

Nevím, co říct závěrem, snad jen to, že děkuji za každý den, kdy mi ten kůň dovolí na něj sáhnout, kdy dělá o krok více než posledně, protože snad ví, že je mu s námi dobře. Není to nějaké přirovnání vztahu, že bychom se měli vzájemně rádi, spíše jde o to, že on dlouhé roky hledal něco, co mu jinde nedali. Co na tom, že kůň má parádní stáj, kopu jídla a hromadu sousedů za mřížemi, ale celý den si ho nikdo nevšimne a vlastně protože jste hřebcem, nikam nesmíte, nikam vás nepustí, nic po vás nechtějí - kromě práce. Přitom jemu stačí pár minut, kdy mu říkáte jak je výjimečný a důležitý a potom se ze zlého tygra stává předoucí kočka. A potom stačí říct u klisen, že „všechny jsou přece jeho, že vy to víte" a vedete na konci vodítka hrdého koně, nikoliv chudáka, který čeká na nějaký váš pokyn. Všechno je relativní, nebo jsem prostě měla štěstí a svým způsobem i on, protože kdo ví, kdo by ho koupil, nebo za co by byl vyměněn...


Příběh byl napsán do vánoční soutěže o knihu Tao koně.

Připojené obrázky

Připojené články

06.01. 2015 19:00 POZOR! Vánoční SOUTĚŽ startuje - vyhlášení výherců

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. Mezek

    pěkné

    15:03 - 09. 01. 2015

    Moc pěkně napsané a krásný kůň :) , ať se s ním daří vycházet i nadále :)

  • 2. draace

    Nádhera :-)

    15:05 - 09. 01. 2015

    Paradoxně nad "drcáním" pravidelně přemýšlím, ve smyslu "co s tím". Valach drcá do své majitelky velmi intenzivně, protože se dožaduje pamlsků. Já moc nepamlskuji, notabene když jsou za nic, a on začal drcat i do mě. Nelíbí se mi to, dávám mu to najevo, považuji to za narušení mého osobního prostoru. Po přečtení tohoto článku ve mně začíná hlodat myšlenka, jestli toho koně naopak od sebe neodháním zbytečně :-)

  • 3. lavera

    krásné :-)

    16:05 - 09. 01. 2015

    jak moc vám rozumím :-)
    "...všechno je relativní, nebo jsem prostě měla štěstí a svým způsobem i on..." :-)
    krásně napsané :-)

  • 4. Jary

    Skvělé!

    18:48 - 09. 01. 2015

    Váš příběh jsem přečetla jedním dechem...tomu říkám zasloužená výhra!

  • 5. Kaja

    líbí;o)

    20:04 - 09. 01. 2015

    Krásné a poučné.. děláme tolik chyb, nevnímáme, neslyšíme a nevidíme, zbytečně trestáme.. i sebe.

  • 6. tekkjenn

    příběh je podle pravdy?

    20:58 - 09. 01. 2015

    Teď si nejsem jistá, to má být příběh podle pravdy, nebo ne? :-O (mate mě že na fotkách je ten Váš predszwit z Motěšic, jestli se nepletu?)

  • 7. tekkjenn

    asi se pletu!:)

    21:01 - 09. 01. 2015

    Nebo možná si to pletu s tím černým Futárem, žejo:))

  • 8. happycrown

    Příběh podle pravdy...jsem autorka

    15:13 - 10. 01. 2015

    Ano příběh podle pravdy, hřebec na fotkách je hřebec furioso, opravdu přivezený v srpnu, já žádného Przedszwita nikdy neměla....Futár je vraník.
    Jinak všem děkuji, koně samozřejmě mám, hnědáka a na fotkách a kromě památky v dlani už s ním máme rozhodně lepší vzpomínky

  • 9. happycrown

    teď mi to došlo

    15:19 - 10. 01. 2015

    Reaguje na 6.

    Teprve teď mi to došlo...ano kůň je oficiální názvem opravdu Przedswit XXIII-12 SK/Flower, ale náleží k plemeni Furioso, takhle jsem to myslela, takže mám i nemám Przedswita :)

  • 10. happycrown

    ...a ještě kůň není z Motešic

    15:29 - 10. 01. 2015

    A ještě pro Jenny, kůň není z Motešic, kůň je od soukromého chovatele, ty ostatní mám z Motešic. Koník je charakterově prý celá matka a já jelikož mám takovou svéráznou kobylu také doma, tak asi komunikace klapla lépe. Koníka jste mohly vidět na výstavě v Trenčíně, odkud byla ta fotka, kterou mám asi na FB, to ovšem neznamená, že ho nepředváděl muž, který ho nějakým způsobem zvládnul předvést. Já z něj tygra nedělám, mě samotnou překvapilo jak jednoduché to bylo i bývalé majitelce koně jenom vychvaluji.

  • 11. tekkjenn

    moje chyba:))

    19:13 - 10. 01. 2015

    chápu to, to byla moje mýlka, spletla jsem si ho s vyprávěním které jste mi psala z Motěšic o mladém koníkovi, myslela jsem si, že je to on prvně na fotkách, a vzhledem k tomu, že příběh může být i smýšlený (ne jako lež, ale prostě příběh) tak mě to zajímalo. Nicméně pak mi to hnedka došlo, že je to jiný kůn než ten, o kterém jsme se bavily!:) takže se omlouvám za možnou mystifikaci a příběh je to vážně moc pěkný a věřím, že takhle by to fungovalo u vícero agresivních koní, zrovna jsem dočetla knihu klan koní o ponících z islandu, kde psali něco podobného, btw krásná kniha a také doporučuji:)

  • 12. Kerrika

    Flower v Trencine

    14:47 - 23. 01. 2015

    Reaguje na 10.

    Flower bol v trencine ako dvojrocny na vystave, vtedy bol nonstop vo vybehu este s druhym zrebcom a on bol z nich dvoch to zlaticko a ten druhy bol vacsia svina...Remus sa ale potom dal vykastrovat a Flower zostal sam, rok len zavrety v boxe, raz za cas sa nasiel niekto odvazny, kto ho pustil do haly sa vybehat. Chlapcovi proste len chybal pohyb a spolocnost. Este k tomu Trencinu, to bola jeho jedina cesta vozikom, na nastupovanie aj predvedenie som vtedy obidva kone pripravovala ja, do vozika liezli aj sami, Aise si ho dvakrat vyskusala a potom predviedol v Trencine, vtedy nebol ziadne problem ho zvladnut predviest.
    Pridavam jednu strasnu fotku fotenu mobilom :) http://i.imgur.com/l0tnVnu.jpg

  • 13. Soulieta

    Je to on?

    19:40 - 19. 04. 2021

    Zdravím, poznala som furioso žrebčeka menom Flower. Sedelo by sfarbenie aj rok narodenia, tak sa chcem spýtať, či to náhodou nie je on :)
    Ide o žrebca z matky Fabia narodenom na Slovensku 4.4.2010?

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 3 čtenářů. Celkový počet bodů: 15.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com