Úžasné setkání s koněm

Koně miluji platonicky, nikdy jsem s nimi nepřišel do styku, avšak jsem si jist, že pokud k tomu někdy dojde, budeme si rozumět. Na cestě na cvičák na Zbraslav míjíme limousinou chuchelský hippodrom a tam vždycky ukazuju rottweilerovi Bartovi prstem - koukej, koně!

Jenže Bart je hňup a nechápe ukazovací gesto, myslí, že mu dávám kus salámu, snaží se mě do prstu kousnout a koně nevnímá.

Dnes došlo k nevyhnutelnému setkání. Vzal jsem Barta na výlet do řeporyjského lomu, už jsem o něm psal, a při cestě nazpět, když jsme limousinou jeli po uzoučké asfaltce táhnoucí se po pravém břehu Dalejského potoka, od zbořeniště mlýna, o němž dosud neví žádný milionář, protože by ho okamžitě koupil, vyjela mladistvá jezdkyně na brůně. Zastavil jsem takřka, motor předl, plazil jsem se zcela při kraji, koník cupital a když byl docela blízko, vytáhl jsem olympuse a cvaknul ho bez míření skrz přední sklo.

Vtom Bart koně spatřil. Ještě nikdy neviděl tak velikého psa.

Celkem rozsáhlý prostor limousiny, v němž by se mohly pohodlně konat Šibřinky, byl najednou menší, než kdybych sjížděl Niagaru v sudu, všude byl řvoucí pes, na volantě, za límcem, na všech oknech najednou, jezdkyně se mile usmála, pobídla koníka a oba zmizeli v neskutečnu a já měl zběsilou šelmu doslova na krku. Dokázal jsem ještě jednou cvaknout, dokonce to blejsklo, ale obrázek se nějak nedostal do paměti počítače. Bart ho nejspíš sežral, když už nemohl sežrat toho koně (mě by nechal jezdkyni, aspoň doufám).

Podobné články

V roku 2017 sa ťažko schvátila moja kobyla Salta (a to v krátkom časovom slede už druhý raz). Tentoraz mala postihnuté všetky štyri kopytá. Hrozivo…

Jarní vrchol porodů je za námi, letošní nové životy jsou ve velké většině již na světě a vesele si užívají zelené travičky v pastvinách a především…