Kdo je kdo: Debbie McDonald

Debbie McDonald (* 27.8.1954) je nazývána „první dámou americké drezury". Začínala jako parkurová jezdkyně, ale po vážném zranění se přeorientovala na drezuru. Největších úspěchů dosáhla s hannoverskou klisnou Brentina. Mezi ně patří dvě zlaté medaile na Panamerických hrách (Pan American Games) z roku 1999 - kategorie týmů i jednotlivců, stříbro na mistrovství světa v Jerezu v roce 2002 a bronz v roce 2006 v Cáchách. Dvakrát se dvojice zúčastnila olympijských her, v roce 2004 získala v Athénách týmový bronz. V roce 2003 byla první Američankou, která zvítězila ve finále Světového poháru. V roce 2005 byla tamtéž třetí.

Své první olympiády se Debbie zúčastnila po devatenácti letech drezurního ježdění: „Svůj úspěch připisuji tvrdé práci, odhodlání, dobré podpoře rodiny a přátel, vybudování dobrých základů a nakonec tomu, že jsem měla to štěstí, že jsem mohla pracovat s takovými trenéry. „Byli mezi nimi světově proslulí trenéři jako Klaus Balkenhol, Hilda Gurney, Lilo Fore a Steffen Peters."

Debbie odešla z vysokého sportu s Brentinou po nepodařeném výkonu na olympiádě v Pekingu v roce 2008: „Bohužel se nám to nepodařilo tak dobře, jak jsme doufali. Brentina se v obdélníku hodně bála světel a promítacího plátna." Ten rok Debbie slavila pětapadesáté narozeniny a Brentina osmnácté a rozhodla se, že je čas odejít: „Pokud soutěžíte na této úrovni, nechcete pokračovat, pokud to nedokážete zopakovat. A chtěla jsem, aby Brentina odešla do penze zdravá."

V současné době žije v Idahu se svým manželem Bobem, parkurovým trenérem, a živí se trénováním a pořádáním klinik po celém světě. Roku 2009 od Jezdecké federace USA získala titul 'Trenérský objev roku' ('Developing Coach of the Year').

Lekce s Debbie McDonald

Napsala Shannan Makauskas
Foto Alex Makauskas

Po mistrovství Nového Jižního Walesu se hrstka soutěžících rozhodla zůstat a tři dny jezdit pod bedlivým zrakem Debbie McDonaldové. Ursula Vandeventer, která také žije ve Spojených Státech, se totiž rozhodla uspořádat kliniku v Austrálii.

Přestože se kliniku podařilo naplnit, nějaké těžkosti nastaly. Ursula referuje: „Zklamalo mě, že mistrovské lekce musely být zrušeny pro nedostatečný zájem, ale ti, kteří chtěli, mohli přijít a setkat se s Debbie při obědě, kdy zodpovídala dotazy. Takže se zdá, že nakonec si to všichni užili."

Na lekcích s Debbie má svůj půvab i fakt, že je pouze pět stop (cca 150 cm - pozn. překl.) vysoká a dokáže ujezdit i 170 cm a více vysokého teplokrevníka. Ursula na klinice říkala, že hodně jezdkyň si stěžuje „Mám krátké nohy a velkého koně, pomoz mi!" Z toho důvodu jsem byla nadšená, že můžu mít lekci s Debbie, protože sama jsem spíš menší a momentálně jezdím valacha Goodtimes Solomona, který je vysoký 170 cm.

Při neutuchajícím lijáku, pořádné bouřce a profukování pode dveřmi jsme měli perfektní příležitost si vyslechnout Debbiiny tipy na opracování nervózního koně. Lekci jsme začali v kroku, seznamováním koně s pomůckami, které později použijeme v klusu. Debbie říká: „Je to velký kůň,. Ale je dost úzký. Jakmile ho naučíš senzitivitě a bude tě poslouchat, na velikosti nebude moc záležet. Tajemství ježdění silných koní jsou konstantní poloviční zádrže."

Pokaždé, když se kůň začal pokládat do otěže nebo pospíchat, Debbie mě požádala o dovnitř záď, dokud jsem opět nezískala jeho pozornost. Efekt tohoto cviku byl jako u poloviční zádrže přenesení více váhy na zadní nohy a také ho přiměl reagovat na mé pomůcky, aniž bych tahala za otěže nebo ho blokovala: „Chceme jet travers tak krátce, jak je to jen možné, jen požádej a když zareaguje, opět uvolni."

Cílem je jet travers jen jeden krok a nakonec pouze na moment stisknout vnější otěž, abychom získali pozornost koně. To je perfektní v momentě, kdy cítíte, že kůň táhne do otěže a chce převzít vedení. Můžete za otěž zatahat nebo škubnout, ale proč to neudělat snáz a nepostavit ho do traverzu? Ten ho přivede do shromáždění, aniž bychom museli příliš zasahovat otěží. Debbie zdůraznila přínos stranové práce ve získání pozornosti koně: „Pokud jen zatáhnete, když chcete zpomalit, blokujete zadní nohy. Pokud ho trochu sestavíte na dovnitř záď, začnete dělat něco se hřbetem a on nemůže utíkat."

Začínáme klusat a praktikujeme stejné cvičení, jako jsme dělali v kroku; jezdíme travers, dokud rytmus není pravidelnější. Pak se dostáváme přímo k polovičním zádržím: „I při opracování tu a tam měň ruch v klusu. Někdy ho jen zkrať tím, že pomyslíš na jeden až dva kroky pasáže."

Ale jezdit poloviční zádrže na silném koni bez zatažení za otěže není lehké. Debbie říká: „Když ho vzadu klepneš tušírkou, proveď to v laterálním ohnutí. Tak můžeš zjemnit ruku, aniž by začal utíkat." Pak jsme jezdili dovnitř plece na dlouhé stěně a Debbie komentovala, jak se můj kůň zarytě snaží zůstat na stěně: „Musí se naučit jít, kam ho vedeš a zůstat přitom rovný."

Pak jsme dostali za úkol jezdit je mimo stěnu, aby namísto vedení stěny vnímal mé pomůcky a přesně jak Debbie předpovídala, padal ven přes vnější rameno. Takže jsme vždy na několik kroků jezdili v mírném kontrasestavení. Vždy když se narovnal, pokračovali jsme v dovnitř pleci: „A teď jezdi přechody v dovnitř pleci a klepni ho vzadu tušírkou. Neztrácej kmih ve stranové práci. Shromáždi, poklepej tušírkou, aby šel trochu lépe a pak klid."

Pak jsme místo traversu používali jen krok v mírném kontrasestavení, aby zůstal ve stejném rytmu a po každých několika krocích našel znovu rovnováhu. S Debbie byla každá pomůcka a změna sestavení jemná a přesná. Debbie poznamenala: „Nepřeháněj kontrasestavení. To má za následek, že je kůň ještě méně rovný než na začátku. Musíš dosáhnout toho, aby mu správná pozice byla i nejpříjemnější, pak tam kůň bude chtít zůstat."

Také mi pravidelně připomínala, abych uvolnila spodní partii zad a paže, protože napětí v mém těle ovlivní, jak kůň půjde hřbetem. Pokaždé, když zareaguje správně, musím se v těle uvolnit a jak Debbie říká, „udělej mu to příjemné, ať tak zůstane." Končíme lekci a já se těším, že příští den navážeme na to, kde jsme skončili.

Špatné počasí se přes noc nezměnilo a druhý den jsme vcházeli do haly za podobných podmínek jako ten předchozí. Tento den ale přišla Debbie s novým nápadem, jak mého koně přimět k lepšímu soustředění na mě. Jezdili jsme v klusu a později ve cvalu na rovné čáře 10 metrů od stěny. Čekala jsem, zda můj kůň začne utíkat nebo být těžký v ruce a když to nastalo, měla jsem udělat obrat proti zdi, což připomínalo desetimetrový půlkruh. Pak jsme jezdili na diagonále a opět jsem měla dělat stejnou věc, pokud můj kůň začne být znovu těžký.

Tohle cvičení umožní přesun více váhy na zadní nohy, aniž by bylo třeba tahat za otěže a blokovat energii zezadu. Dále Debbie říkala: „Tohle ho přiměje na tebe počkat. Nikdy nebude vědět, kdy po něm bude žádán obrat a při jeho velikosti je tento obrat hodně náročný, takže začne poslouchat a čekat na pomůcky." Překvapilo mě, jak tohle upravilo jeho rytmus a už netahal za otěže a nesnažil se prchnout každých několik kroků.

Co se týče traversu, Debbie ráda střídá cviky, takže kůň nikdy nedostane příležitost ke hledání způsobů, jak z nich pryč: „Můžeš to dělat takhle, ale ne moc často, nebo přijde na to, jak z toho ven."

Debbie mě žádá o pracovní klus a snažíme se o poloviční zádrže: „Poloviční zádrž je nejčastějším špatně chápaným cvikem při výcviku. Lidé je často jezdí moc pomalu a zůstávají v nich příliš dlouho, čekají, že se něco stane. Nejsou si jistí, co přesně se má stát, ale čekají a pak vyjedou, aniž by něčeho dosáhli. Klíčem k dobrým polovičním zádržím je načasování. Je to víceméně jen přenesení energie na záď a pak uvolnění. Mělo by to být tak rychlé, že si toho nikdo ani nevšimne. Jen 'ťuk, ťuk' vnější otěží a zase jdi."

V klusu na patnáctimetrovém kruhu jsme jezdili poloviční zádrže a Debbie mi připomínala: „Udržuj ho v přechodech ohnutého, tak zůstane měkký." Další těžkostí je udržet aktivitu, když ho beru zpátky: „Máš štěstí, že máš koně s tak aktivníma zadníma nohama, takže když chceš, aby je v zádrži používal, představ si, že chceš pasáž."

„Pokud ho musíš přikopnout, nech ho potom být. Ať je pro něj příjemné zůstat v tomto klusu. Chceš mít nohy uvolněné, takže požádej a jakmile zareaguje, uvolni."

Pak došlo na cvalovou práci a další poloviční zádrže: „Má tak prostorný cval, že když jdeš do zádrže, držíš ho v ní příliš dlouho. Jen ho přehoupni na záď, teď záď dovnitř a vzadu přiklepni - dobře, pohlaď ho."

Debbie puntičkářsky hlídá načasování pomůcek. Podobně jako při tréningu Andrewa McLeana, založeném na tlaku a uvolnění, a v každém jiném velkém tréninkovém systému na světě musíte odměnit správný pokus hned, jak k němu dojde: „Když zareaguje a zpříjemníš mu to, bude mít tuto pozici rád a pokud mu to usnadníme, zůstane v ní."

Debbie, stejně jako další mezinárodní trenéři, kteří přijedou do Austrálie, ukazuje, že neexistují žádné zkratky ani skrytá tajemství. Ale na rozdíl od některých německých trenérů, kteří nasednou, s nohama v jedné přímce s rameny a v úzkostně perfektní pozici, Debbie ukazuje, že kde je vůle, tam je i cesta a ona je dostatečně inteligentní trenérkou, aby nám ukázala, jak na to.

Odchytila jsem Debbie po jejím australském turné:

Co si myslíte o australských jezdcích?
„Byla jsem mile překvapená kvalitou jezdců i koní, byla mnohem vyšší, než jsem očekávala."

Jaké jsou časté problémy, se kterými se na svých klinikách setkáváte?
„Co jsem zjistila, a je to problém i USA, je nedostatek trenérských zkušeností. Nejvíc je vedení potřeba na začátku a musí být vybudovány pevné základy, než se posunete výš. Jezdci se snaží dostat své koně do vyšších úrovní příliš rychle bez dostatečně pevných základů."

Je hodně jezdců, kteří nemají jasno v tom, jak jezdit poloviční zádrže?
"To je další téma, které často není pořádně pochopeno a často špatně vykládáno. A je to univerzální, netýká se to pouze Austrálie."

Uvažovala byste o přijetí Australana do tréninku ve vaší stáji?
"Moc ráda bych přibrala víc mladých jezdců a to z celého světa, ale kvůli svým dalším závazkům netrávím doma tolik času, abych jim dokázala nabídnout a zaručit tolik, kolik by potřebovali."